21 March, 2017 13:05

First published 1987 by Michael Joseph Ltd., Great Britain

Malcolm Pembroke

a členové jeho rodiny

Manželky VIVIEN

JOYCE

ALICIA

COOCHIE

MOIRA

děti VIVIEN DONALD, manželka HELENA

LUCY, manžel EDWIN

THOMAS, manželka BERENICE

dítě JOYCE IAN, svobodný

děti ALICIE GERVASE, manželka URSULA

FERDINAND, manželka DEBS

SERENA, svobodná

děti COOCHIE ROBIN

PETR, zemřel

1

Pátou ženu svého otce jsem měl velice nerad, ale zase ne natolik, aby mě to dohnalo k vraždě. Já, plod jeho druhého neuváženého pochodu k oltáři, jsem se poslušně účastnil dvou jeho dalších sňatků a výměna matek v šesti a čtrnácti letech pak dělila moje dětství na etapy.

Ve třiceti jsem se nicméně vzbouřil. Ani čtyřmi páry koní by mě nedotáhli k otcově svatbě s jeho pátou vyvolenou, s Moirou, paní s medovým hlasem a ostrýma očima. Moira se stala příčinou nejostřejšího sporu, jaký jsem kdy měl, a způsobila, že se mezi námi rozprostřela pustina, ve které nepadlo slovo po celá tři léta.

Ihned po Moiřině smrti se na mém prahu objevila policie, plná podezření. Čirou náhodou jsem mohl zcela jednoznačně dokázat, že jsem byl co do místa zcela jinde než tam, kde Moiřina hrabivá duše opustila její pečlivě pěstované tělo. Na pohřeb jsem Moiře nešel, ale v tom jsem nebyl sám. Otec nešel také.

Měsíc po její smrti telefonoval. Neslyšel jsem jeho hlas předtím tak dlouho, že mi připadal zcela cizí.

„Jsi to ty, Iane?“

„Ano.“

„Tady je Malcolm.“

„Nazdar.“

„Děláš teď něco?“

„Čtu si ceny zlata.“

„Sakra, tak jsem to nemyslel,“ řekl podrážděně. „Myslím, jestli toho máš hodně jaksi obecně.“

„Obecně toho mám dost.“

Na klíně jsem měl noviny a u lokte prázdnou skleničku od vína. Byl pozdní večer, už po jedenácté, a začínalo být chladno. Ten den jsem dal v zaměstnání výpověď a oděl se do zahálky jako do pohodlného županu.

Slyšel jsem, jak si povzdechl. „Předpokládám, že víš, co je s Moirou?“

„Bylo to všude na prvních stránkách,“ přikývl jsem. „Zatímco cena zlata je…, hm… na straně třicet dva.“

„Jestli očekáváš, že se ti omluvím, tak na to zapomeň.“

Vybavil jsem si ho zcela zřetelně: sporý, šedovlasý muž s jasně modrýma očima, z něhož čišela vitalita jako jiskry statické elektřiny v chladném počasí. Podle mého byl paličatý, panovačný, občas se choval unáhleně a často hloupě. Byl však také, pokud jde o finanční věci, bystrý, předvídavý, rychle mu to myslelo a měl odvahu. Přezdívku Midas si nevysloužil jen tak pro nic za nic.

„Jsi tam ještě?“ zeptal se.

„Ano.“

„Tak tedy…, potřebuji tvou pomoc.“

To prohlásil, jako by to bylo zcela běžné. Já si nicméně nepamatoval, že by kdy byl vůbec kohokoliv požádal o pomoc, natož mě.

„Já…,“ začal jsem nejistě. „Jakou pomoc?“

„To ti řeknu, až tady budeš.“

„Co je to tady?“

„V Newmarketu. Přijeď zítra odpoledne na dražby.“

V jeho hlase byl tón, který bych sice nenazval prosebným, ale určitě nebyl rozkazovačný. Já u něho byl zvyklý pouze na rozkazy.

„Tak tedy dobře,“ odpověděl jsem zvolna.

„Domluveno.“

Zavěsil, než jsem měl čas se na něco zeptat. Vzpomínal jsem, kdy jsme se naposledy viděli. Tehdy jsem se mu snažil vymluvit sňatek s Moirou. Byl pevně rozhodnutý a já mu postupně vykreslil, že se dopouští velkého omylu, protože Moira je dovedná falešná manipulátorka. Skončil jsem tím, že je nenasytná, krvežíznivá mrcha. Jedinou strašlivou tvrdou ranou mě srazil na podlahu. Byly tomu už tři roky a on tehdy ve svých pětašedesáti letech měl dost síly. Se vztekem ode mne odešel a nechal mě ležet napůl omámeného na koberci. Pak se choval, jako kdybych neexistoval. Věci, které jsem měl ve starém pokoji v jeho domě, nechal zabalit a poslal mi je poštou do mého bytu.

Čas ukázal, že jsem měl pravdu, ale neodpustitelná slova zůstala neodpuštěna až do Moiřiny smrti a jak se zdálo, i po ní. Onen říjnový večer však jako kdyby byla prozatím dána k ledu.

Já, Ian Pembroke, páté z otcových devíti dětí, jsem otce od útlého dětství slepě miloval během bouřlivých let domácích půtek, které způsobily, že jsem si vybudoval tvrdou odolnost na zvýšené hlasy a bouchání dveřmi. Za ta léta jsem prožil nepravidelná, nepříliš šťastná období se svou zahořklou matkou, ale většinu času jsem prožil v otcově domě, kde si mě předávala jedna z jeho žen druhé jako kus nábytku nebo jiného zařízení. Otec se ke mně choval s občasnou, ale upřímnou laskavostí, stejnou, jakou věnoval svým psům.

Teprve s příchodem Coochie, otcovy čtvrté ženy, nastal mír. To už mi ale bylo čtrnáct let, život mě poučil a já cynicky předpokládal, že do roka od líbánek dojde znovu k hádkám, jako dosud vždy.

Jenže Coochie byla jiná. Coochie jediná ze všech byla jako moje opravdová matka, byla jediná, která mi vnukla pocit sebevědomí a identity, která mě dokázala vyslechnout, povzbudit a uměla poradit. Coochii se narodili dva chlapci, dvojčata, moji nevlastní bratři Robin a Petr. Vše nasvědčovalo tomu, že Malcolm Pembroke konečně vybudoval spokojenou rodinu, i když ta rodina byla jako slunečná paseka obklopená trnitým houštím odložených žen a nespokojených potomků.

Když jsem dospěl, odstěhoval jsem se z domova, ale často jsem se tam vracel. Vždy jsem se tam cítil doma. Malcolm se mohl s Coochii dočkat spokojeného stáří, nebýt toho, že když jí bylo čtyřicet a dvojčatům jedenáct, nezodpovědný řidič strhl její vůz ze silnice dolů, ze stráně na skálu. Coochie a Petr byli na místě mrtví. Robin utrpěl těžké poškození mozku. Já tehdy nebyl doma a Malcolm byl v kanceláři. Policie mu přišla oznámit, co se stalo a on pak vyrozuměl mne. Tehdy, v ono deštivé odpoledne, jsem poprvé poznal zármutek. Teskním po nich dodnes.

Onen zářijový večer, když jsem s Malcolmem domluvil, zadíval jsem se na ty tři, než jsem si šel lehnout. Jejich veselé tváře se na mne usmívaly ze stříbrného rámečku na prádelníku. Robin žil, ale jen tak tak, v tichém šerosvitu soukromého sanatoria. Občas jsem za ním zajel. Už dávno nevypadal jako chlapec na fotografii. Byl o pět let starší, vyrostl, a oči měl zcela prázdné.

Marně jsem uvažoval, co by tak asi Malcolm ode mne mohl chtít. Byl tak bohatý, že si mohl koupit cokoliv ho napadlo nebo co by mohl potřebovat, snad s výjimkou celéhoFort Knoxu. Vůbec mě nenapadlo, co by mohl chtít, co to je, co nemůže žádat od někoho jiného.

Chce, abych jel do Newmarketu. Na dražby.

Newmarket mi zcela vyhovoval, protože jsem předtím pracoval jako asistent dostihového trenéra. Ale co měl společného s Newmarketem Malcolm? Malcolm přece nikdy nesázel na koně, jedině na zlato. Několikrát po sobě získal celé jmění tím, že kupoval a prodával to žluté zboží a před řadou let reagoval na mou volbu povolání stručným komentářem: „Jde ti o koně, o dostihy? Prosím tě! No, ale když na tom trváš, chlapče, tak se do toho dej. Jenom ode mne nesmíš očekávat, že o těchhle věcech něco vím.“ Pokud mi bylo známo, byl ještě stále stejně nevědomý.

Malcolm se jaksi k newmarketským dražbám koní nehodil. Určitě ne ten Malcolm, kterého jsem měl v paměti.

Následující den jsem vyjel do onoho vzdáleného suffolského města, kde hlavním místním průmyslem byl sport králů. Mezi vážným, soustředěným, nehojným publikem jsem našel otce, stojícího bez klobouku v prostoře před dražební budovou, plně soustředěného na obsah dražebního katalogu.

Vůbec se nezměnil. Měl pečlivě učesané vlasy, jemný, hnědý kožený tříčtvrteční kabát, tmavošedý elegantní oblek, hedvábnou kravatu, pečlivě naleštěné boty. Do neformálního i když elegantního prostředí venkova s sebou s naprostou samozřejmostí přinesl důstojnost City.

Byl nádherný den, jasný, jiskřivý, nebe bez mráčku. Přešel jsem k otci, oblečený tak, jak jsem byl zvyklý, vlněné rajtky, kostkovaná vlněná šála, prošívaný, olivově zelený kabát, tvídová čepice. Tento vnější rozdíl mezi námi nás nicméně charakterizoval.

„Dobré odpoledne,“ řekl jsem neutrálně.

Zadíval se na mne očima modrýma jako nebe.

„Takže jsi přijel.“

„Ano…, ano.“

Přikývl a prohlédl si mě. „Vypadáš starší,“ prohlásil.

„Jsem starší o tři roky.“

„O tři roky a křivý nos.“ Nezúčastněně si mě prohlížel dál. „Předpokládám, že sis ten nos zlomil pádem s koně?“

„Ne…, tys mi ho zlomil.“

„Ale nepovídej,“ zatvářil se mírně překvapeně. „Zasloužil sis to.“

Neodpověděl jsem a on pokrčil rameny. „Chceš jít na kávu?“

„Dobře.“

Uvědomil jsem si, že jsme se jeden druhého ani nedotkli. Neobjali jsme se, nepodali jsme si ruku, vůbec jsme se jeden druhého netkli. Tři roky mlčení není možné jen tak překlenout. Nevyrazil směrem k veřejnému bufetu, ale k jedné ze soukromých místností, vyčleněných pro privilegované. Šel jsem za ním a s pobavením jsem vzpomínal, že v minulosti také vždycky kamkoliv přišel, ihned našel nejpřepychovější zařízení.

Newmarketská dražební budova měla tvar amfiteátru se stupňovitým hledištěm, stoupajícím v půlkruhu kolem prostory, kam vodili dražené koně. Pod tribunou pro publikum a v další sousední budově byly místnosti používané jako kanceláře dražebníků a obchodníků s koňmi, reprezentační pohostinské místnosti velkých firem, jako jsou kupříkladu zlatnická firma Ebury, hostící ten den Malcolma.

Já byl zvyklý pouze na jednoduché betonové krabice kanceláří obchodníků s koňmi a agentur. Prostory firmy Ebury byly naopak zařízené jako přepychová reprezentační hala s perfektně osvětlenými vitrínami podél zdí, plnými blyštivého stříbra, pěnivého šampaňského. Sice to měli pečlivě pod zámkem, ale pro všechny na odiv. Ve středu místnosti, na hnědém koberci ode zdi ke zdi stál dlouhý leštěný stůl, obklopený koženými křesly. Na každém místě u stolu ležela podložka na psaní s koženým okrajem a vedle podložky stál zlatem zdobený válec s pery. Jaksi se nabízelo, že všichni klienti v této prostoře musí mít po ruce to, co je třeba, aby mohli vypsat šek.

Elegantní, zdvořilý mladík uvítal Malcolma s přiměřeným, taktním nadšením, nabídl nám pití a různé dobroty z výborně vybaveného bufetu rozloženého na stole u čtvrté, volné zdi. Jak jsem pochopil, oběd se podával po celý den. Malcolm a já jsme si nechali nalít kávu a usadili se u stolu. Já byl trochu na rozpacích a Malcolm si hrál se lžičkou. Pak se na scéně objevila jakási velice bujará objemná dáma a dala se do hovoru s oním zdvořilým mladým člověkem. Zřejmě si přála, aby někdo zhotovil stříbrnou sochu jejího psa. Malcolm se po té dvojici ohlédl a pak se znovu zahleděl do šálku.

„Jakou pomoc potřebuješ?“ zeptal jsem se.

Předpokládal jsem, že mi nejspíš sdělí, že se to bude týkat koní, vzhledem k tomu, že si přál se se mnou sejít, ale ukázalo se, že to zdaleka není tak jednoduché.

„Chci, abys byl se mnou,“ odpověděl. Nechápavě jsem se zamračil.

„Jak to myslíš?“

„Chci tě mít po boku, pořád!“

„Nerozumím.“

„To mě nepřekvapuje.“ Zadíval se mi do očí. „Chystám se na cesty a rád bych tě měl při sobě.“

Hned jsem neodpověděl a on najednou vybuchl: „Sakra, Iane, přece toho zase nechci tolik, jen tvůj čas a tvou pozornost, to je všechno.“

„Proč to potřebuješ teď a proč potřebuješ právě mě?“

„Jsi můj syn.“ Přestal si hrát se lžičkou a upustil ji na podložku, kde po ní zůstala mokrá skvrna. Opřel se o opěradlo křesla. „Já ti věřím,“ odmlčel se. „Potřebuji někoho, komu mohu důvěřovat.“

„Proč?“

Neodpověděl. Místo toho se zeptal: „Nemohl by sis vzít z práce volno? Nedali by ti dovolenou?“

Vzpomněl jsem si na trenéra, od kterého jsem právě odešel. Jeho dcera mi znemožnila, abych u něho dál pracoval, protože chtěla moje místo pro svého snoubence. Ne, že bych musel ihned hledat něco jiného, jedině snad kvůli činži. Do svých třiceti let jsem postupně pracoval u tří různých trenérů a už jsem začínal mít v poslední době pocit, že jsem příliš starý na to, abych dělal asistenta jinému. Bývalo by přirozené, abych se pomalu ohlížel, jak se osamostatnit. To bylo ovšem bez peněz dost obtížné.

„O čem uvažuješ?“ zeptal se Malcolm.

„V zásadě o tom, jestli bys mi půjčil půl miliónu liber.“

„Ne. Zaplatím ti cestovní výlohy a hotelové účty.“

Tělnatá, řečná paní na druhém konci místnosti právě předávala zdvořilému mladému muži svou adresu. Přišla číšnice a na bílém ubrusu na našem stole vybalovala čerstvé sendviče a servírovala další alkohol. Chvíli jsem ji mlčky sledoval a pak jsem se znova zadíval Malcolmovi do tváře. S údivem jsem zjistil, že v ní má vepsaný výraz, který nebylo možno popsat jinak než jako úzkost.

Bylo to tak nečekané a neobvyklé, až mne to rozcitlivělo. Nikdy jsem se nechtěl s Malcolmem rozkmotřit, chtěl jsem jen, aby viděl Moiru takovou, jaká byla, vypočítavá, vemlouvavá, falešná ženská, které šlo jen o otcovy peníze, která využila jeho zoufalství nad smrtí Coochie a přilepila se na něho, která si ho získala bohatou nabídkou soucitu a tím, že mu dobře vařila. Hluboce zarmoucený Malcolm byl tehdy bezmocný, vděčný, a vůbec jako by nevnímal, jak nenápadně se na něho Moira nalepila, jak se do něho začala zavěšovat, když spolu chodili do společnosti, jak začala říkat „my“, když mluvila o něm a o sobě. Uplynulé tři roky, kdy jsme spolu nemluvili, jsem si velmi přál, abychom se s otcem smířili, ale nebyl bych snesl být v jednom domě s ním a s Moirou, vidět Moiru, jak se natřásá na místě, které předtím patřilo Coochii.

Teď, když byla mrtvá, byl smír možný a v tu chvíli se mi zdálo, že otec si smír přeje také. Uvědomil jsem si ale současně, že smír není otcovým hlavním cílem, že to je jenom základní předpoklad pro něco dalšího, nicméně důležitý předpoklad.

„Dobře,“ odpověděl jsem. „Můžu se uvolnit.“

Viditelně se mu ulevilo. „Výborně, výborně, tak jdeme, když už jsme tu, koupíme koně.“ Vstal. Najednou z něho sršela energie. Zamával katalogem. „Kterého bys myslel?“

„Proboha, proč chceš kupovat koně?“

„Abych ho nechal běhat dostihy, samozřejmě.“

„Ale tebe to přece nikdy nezajímalo…“

„Každý člověk by měl mít koníčka,“ řekl energicky, ačkoliv sám v životě žádný vedlejší zájem neměl. „Můj koníček jsou dostihy,“ dodal po chvilce. „Tedy — ode dneška,“ a vykročil ke dveřím. Zdvořilý mladý muž se odpoutal od dámy se psem a ujišťoval Malcolma, že bude kdykoliv opět vítán, aby zase přišel. Malcolm ho ujistil, že podnik opět navštíví, pak se od něho odvrátil a přešel k jedné z vitrín.

„Co jsem tady na tebe čekal, koupil jsem si pohár,“ řekl přes rameno. „Chceš se na něj podívat? Jako je tamhleten,“ ukázal prstem. „Teď do něho vyrývají nápis.“

Pohár, na který ukázal, byl vyšší, štíhlá, bohatě zdobená nádoba, asi osmnáct palců vysoká a nepochybně vyrobená z ryzího stříbra.

„K čemu to?“ zeptal jsem se.

„To ještě nevím, ještě jsem se nerozhodl, ale…“

„Co na to tedy vyrývají?“

„Jo. Coochie Pembroke Memoriál Challenge Trophy. To zní dobře, nemyslíš?“

„Ale ano.“

Koutkem oka se na mne zadíval. „Čekal jsem, že se ti to bude líbit.“ Znovu zamířil ke dveřím. „Jdeme pro toho koně.“

Je to jako za starých časů, pomyslel jsem si s radostí, jakou jsem už dlouho nepocítil. Ty náhlé nápady, které se občas osvědčily a ukázaly se být docela rozumnými. Nespoutané nadšení vyžadující okamžitou akci… Pak se občas stávalo, že celá věc skončila naprostým debaklem, ale otec jako by to ani neviděl, jako by si to nepamatoval. Putovní pohár Memoriálu Coochie Pembrokeové možná dosáhne celosvětové vážnosti v dostihovém sportu, anebo zvolna někde na půdě zčerná. S Malcolmem to vždycky tak bylo, buď všechno, nebo nic.

Říkal jsem otci Malcolm jako všechny jeho děti, protože si to přál. Připadalo mi to docela přirozené. Ostatní kluci měli tatínka, já měl otce Malcolma.

Když jsme vyšli ven, řekl: „Tak jak se to vlastně dělá, jak zahájíme?“

„No…, tohle je první den a to jsou nejvyšší dražby.“

„Ano?“ zeptal se a když jsem mlčel, dodal: „Pokračuj.“

„Mám dojem, že bys měl vědět…, dnes je nejnižší základní cena dvacet tisíc.“

Moc to s ním nepohnulo. „Říkáš nejnižší? Jaká tedy bývá vydražená cena?“

„Tak od sto tisíc nahoru. Kdyby se ti podařilo koupit opravdu dobrého ročka pod čtvrt miliónu, tak bys měl štěstí. Tohle je nejdražší den z celého roku!“

Moc ho to neodradilo. Usmál se. „Tak jdeme na to!“ řekl. „Jdeme přihazovat.“

„To si ale napřed musíš prostudovat původ koní, pak si je musíš prohlídnout, jestli se ti vůbec líbí, a pak si musíš zjednat nějakého agenta, aby ti pomohl a poradil.“

Zadíval se na mne s předstíraným zármutkem. „Milý Iane, o původu koní já nevím zhola nic. Já tak jedině vím, že kůň má čtyři nohy a agentům moc nevěřím. Jdeme přihazovat.“

Připadalo mi to trochu šílené, ale nakonec — šlo o jeho peníze. Vydali jsme se tedy k dražební místnosti, kde už celá akce probíhala. Malcolm se mě zeptal, kde jsou nejbohatší zájemci a kde jsou ti, kteří opravdu chtějí kupovat.

„Tamhle na těch lavicích vlevo,“ odpověděl jsem. „Nebo tamhle u vchodu, pak tamhle ještě dál vlevo…“

Zadíval se, kam ukazuji, vyslechl mě a pak mne zavedl na místo, odkud bylo vidět tam, kam jsem předtím ukazoval. Hlediště už bylo tak ze tří čtvrtin plné a já věděl, že zanedlouho už tam nebude k hnutí, zvlášť až přijdou na pořadí nejlepší koně.

„Dá se předpokládat, že nejvyšší ceny budou dnes večer,“ chtěl jsem otce pozlobit, ale on jenom suše odpověděl: „V tom případě bude možná moudřejší trochu počkat.“

„Kdybys koupil deset ročků,“ vysvětloval jsem, „můžeš počítat s tím, že šest z nich bude skutečně běhat dostihy, tři mohou vyhrát a jeden z nich by mohl být opravdu dobrý, pokud bys ovšem měl štěstí.“

„Opatrný Ian.“

„Ty jsi také opatrný, když jde o zlato.“

Zadíval se na mne zpod přivřených víček. „Tohle lidé většinou o mně netvrdí.“

„Počínáš si velkoryse a jednáš rychle, ale předtím dlouho uvažuješ a čekáš na správný okamžik.“

Zabručel a soustředil se na dění v dražební síni. Nedíval se na koně, díval se na ty, kdo přihazovali v publiku, na opačné straně hlediště. Dražitelé za pultem po naší levici se chovali se zdvořilou samozřejmostí. Člověk, který právě hovořil do mikrofonu, si dával záležet na tom, aby horentní částky, které recitoval, vyslovoval, jako by o nic nešlo. „Padesát tisíc, děkuji pane, šedesát tisíc, sedmdesát…, bude to osmdesát? Bude to osmdesát, prosím? Osmdesát, děkuji vám. Dá někdo víc? Devadesát? Devadesát, sto tisíc. Kůň je na prodej, kůň je teď na prodej. Dá někdo víc, pane? Ne. Nikdo. Nikdo?“ Rozhlédl se, aby nepřehlédl nikoho, kdo by třeba začal přihazovat. „Vydraženo tedy. Kůň je vydražen panu Siddonsovi. Sto tisíc liber. Další, prosím…“

„Kůň je teď na prodej, protože na něho měli rezervu?“ zeptal se Malcolm.

Přikývl jsem.

„Takže do chvíle, než ten člověk řekne »kůň je na prodej«, může člověk klidně přihazovat s vědomím, že koně nemusí koupit, je to tak?“

„Až na to, že právě částka, na kterou přihodíš, může být částka, která tu rezervu překročí.“

Přikývl. „Je to jako ruská ruleta.“

Přihlíželi jsme dražbám celé odpoledne, ale otec se k žádné sebevraždě nechystal. Ptal se mě, kdo je kdo, jako třeba kdo je pan Siddons, protože už koupil čtvrtého koně.

„Pan Siddons je zaměstnanec agentury. Kupuje pro jiné.“

„A co tamhle ten člověk v tmavomodrém, co se mračí? Kdo to je?“

„To je Max Jones. Má celou řadu koní.“

„Kdykoliv přihodí tamhleta stará ženská, tak ji okamžitě přebije.“

„To jsou všeobecně známí soupeři.“

Otec se ušklíbl. „Musí je to stát celé jmění.“ Rozhlédl se po jevišti na stále se měnící publikum, na chovatele, trenéry a majitele i na zvědavce. „Kdo myslíš, že tady má nejlepší úsudek, komu bys nejvíc věřil?“ zeptal se.

Zmínil jsem se o několika trenérech a agentech, kteří pro ty trenéry pracují a otec mě požádal, abych ho upozornil, kdykoliv bude přihazovat opravdový znalec, a abych mu takového člověka ukázal. Uposlechl jsem ho a několikrát jsem ho skutečně upozornil. Otec mě vždy pozorně vyslechl, ale sám nepřipojil žádný komentář.

Po chvíli jsme vyšli ven, na krátkou přestávku a na skotskou, sendvič a trochu čerstvého vzduchu.

„Předpokládám, že víš, že jsme s Moirou měli před rozvodem,“ zeptal se Malcolm jakoby nic a prohlížel si ročky, tančící kolem nás v péči zřízenců.

„Ano, doneslo se to ke mně.“

„Víš taky, že chtěla náš dům a polovičku ze všeho, co vlastním?“

„Ano.“

„A polovičku z toho, co vydělám v budoucnosti.“

„Copak je to možné?“

„Ona se v každém případě snažila vysoudit to.“

Ovládl jsem se a nepoznamenal jsem, že ten, kdo zabil Moiru, prokázal Malcolmovi nemalou službu. Několikrát mě to už napadlo.

Zeptal jsem se: „Pořád ještě nemají žádnou stopu?“

„Ne, nemají nic nového.“

Říkal to bez lítosti. Podle toho, co jsem vyslechl od své vlastní matky Joyce, jeho jedovaté, kousavé druhé ženy, prokoukl Moiru, jakmile ho přešel zármutek nad ztrátou Coochie. Protože Joyce byla nejen jedovatá, ale taky chytrá, věřil jsem, že tomu tak skutečně bylo.

„Policie dělala, co mohla, aby dokázala, že to mám na svědomí já,“ řekl Malcolm.

„I to se mi doneslo.“

„Prosím tě, od koho? Kdo je tvůj špión?“

„Všichni.“

„Chceš říct, všechny tři čarodějnice?“

Nemohl jsem si pomoct a musel jsem se usmát. Otec měl na mysli své tři žijící bývalé ženy, Vivien, Joyce a Alicii.

„Ano, ty a ostatní členové rodiny.“

Pokrčil rameny.

„Všem dělalo starost, jestli to opravdu nemáš na svědomí,“ dodal jsem.

„Tobě to také dělalo starost?“

„Já byl rád, že tě nezatkli.“

Cosi neutrálního zabručel. Pak dodal: „Předpokládám, že víš, že většina z tvých bratrů a sester, o čarodějnicích nemluvě, řekla policii, že ty osobně jsi Moiru nenáviděl.“

„Ano, řekli mi, že to vypověděli. Měli pravdu.“

„To jsem přivedl na svět pěkné darebáky,“ řekl zasmušile.

Malcolm měl naprosté, neotřesitelné alibi na dobu, ve které došlo k Moiřině smrti. Tak neotřesitelné jako já, protože byl tehdy celý den v Paříži. Byl pryč, když kdosi přitiskl Moiřin elegantní nosík do pytle se zahradnickou hlínou a držel ho tam tak dlouho, dokud nebylo jisté, že už další muškáty stříhat nebude. Byl bych jí přál lepší smrt, ale prý to byla smrt rychlá. Policie se ještě stále nevzdala domněnky, že Moiru zabil vrah najatý Malcolmem, ale i Joyce uznávala, že to je nesmysl. Malcolm sice byl unáhlený a vášnivý, ale nikdy by nedokázal být krutý.

O koně se sice otec nezajímal, ale jinak ho v dražební síni zajímalo všechno. Nejvíc pozornosti věnoval elektronické tabuli, na které naskakovaly blikající číslice po každém přihození, v anglické měně, v dolarech, jenech, francích, lirách, v irské měně — a to vše v současném kursu. Otce vždycky zajímalo, jak peníze plodí peníze. Svého času znásobil milión liber tou jednoduchou cestou, že peníze uložil do banky ve Spojených státech při kursu dva dolary čtyřicet centů za libru, pak si pět let počkal a peníze přivezl zpátky do Anglie při kursu jeden dolar dvacet centů za libru. Tím krásně zdvojnásobil původní kapitál a k tomu mu ještě přibyly úroky. Kromě obchodu se zlatem považoval obchod s penězi za skvělou samoobslužnou možnost výdělku.

Žádné z jeho dětí po něm nezdědilo instinkt pro časování a trendy, což otec nemohl pochopit. Svého času mi jednou nebo dvakrát poradil co koupit a co prodat, vždycky mi poradil dobře, sám bez jeho rad bych takhle peníze nikdy vydělávat nedokázal.

Otec tvrdil, že ve svých nejlepších letech nemohl svůj talent vůbec uplatnit. Byla to léta, kdy z politických důvodů platila omezení pro pohyb kapitálu a kdy soukromý občan zlato nesměl prodávat ani kupovat. Malcolm vždycky vydělával hodně, ale jakmile ona omezení přestala platit, jeho výdělky vystřelily vzhůru jako balón naplněný horkým vzduchem. Bylo to v onom období, kdy si uvědomil, jaké možnosti skýtá obchod se zlatem. Poprvé koupil zlato při šedesáti librách za unci a později ho prodal za sto. Začali mu přezdívat Midas. Od té doby se na zlatém koni svezl několikrát a neomylně koupil zlato, kdykoliv byla cena nejnižší, a prodal, když dosáhla maxima, vždycky včas, než začala klesat. Zajímavé, jak vždy dokázal odhadnout okamžik vrcholu.

Coochie nosila čím dál tím větší diamaty a tři čarodějnice, Vivien, Joyce a Alicia, po rozvodu každá se slušným příjmem, se v méně úspěšných obdobích se vždy znovu uchylovaly ke svým právníkům.

Před dražební síní byla také veliká elektronická tabule, na které bylo možno sledovat, co se děje uvnitř. Malcolm se soustředil na blikající čísla, tím jasnější, jak ubývalo denního světla. Stále ještě nesledoval předmět dražeb, koně.

„Vypadají strašně malí,“ řekl kriticky, když kolem nás vedli štíhlého hřebečka do dražební síně.

„Však jsou to také ročci.“

„To chceš říct, že je jim opravdu teprve rok?“

„Možná osmnáct měsíců, možná dvanáct. Příští rok, ve dvou letech, mohou začít běhat dostihy.“

Přikývl a rozhodl, že se vrátíme na scénu. Zcela bezděčně zamířil na místa, odkud bylo vidět na hlavní aktéry. Za tu dobu, co jsme byli venku, se amfiteátr téměř zaplnil, všechna místa k sezení už byla obsazena a u vchodu se tísnily stojící hloučky. K ringu se blížil potomek tak skvělých koní, jako byli Northern Dancer, Nijinsky, Secretariat a Lyphard.

V síni nastalo ticho, když se ve vchodu ukázal první z pohádkových princů. Všichni znalci zadržovali dech a očekávali napjatě souboj finančních obrů. Tučný šek vypsaný v onen večer mohl někomu zajistit vítěze Derby a založit dynastii, což se už několikrát stalo, takže člověk snadno podlehl pokušení uvěřit pokaždé, že tenhle…, právě tenhle… je ten pravý.

Dražební úředník si odkašlal a vychrlil ze sebe bez jediného zachvění: „Dámy a pánové, máme zde číslo sedmdesát šest, hnědáka po Nijinském…“ Odrecitoval fantastický původ hřebečka, jako kdyby ho to nudilo, a vyzval publikum k základní nabídce.

Malcolm seděl tiše jako pěna a sledoval, jak stoupají čísla na tabuli, jak stoupá cena po padesáti tisících. Sledoval, jak se dražitel rozhlíží po tvářích těch, kteří přihazují, jak se dívá, jestli na něho nemrkli, jestli nepohnuli hlavou, jestli nedali jakkoliv najevo své úmysly.

„… dá někdo víc, prosím? Nikdo.“ Dražebník pozvedl obočí, chvíli držel kladívko ve vzduchu a pak elegantním, klidným pohybem definitivně odklepl. „Kůň je prodán za milión sedm set tisíc liber panu Siddonsovi…“ Publikum vzdychlo, jako kdyby svorně vypustilo zadržený dech v téže chvíli. Pak zašustily katalogy, všichni se začali pohybovat, bylo slyšet mumlání a opět stoupající napětí.

„Tohle je pro diváky radost,“ poznamenal Malcolm.

„Ano, je to jako droga,“ přikývl jsem.

Podíval se na mne koutkem oka. „Jeden milión…, pět miliónů… a přitom není vůbec žádná záruka, že to hříbě bude kdy běhat závody. Říkals to tak, ne? Mohlo by se klidně stát, že člověk vyhodí peníze oknem.“

„Ano, správně.“

„Takže je to naprosto počestný způsob, jak se rychle zbavit spousty peněz, nemyslíš?“

„Takže… tobě jde o tohle?“

„Máš proti tomu nějaké námitky?“

„Ne. Jsou to tvoje peníze. Když sis je vydělal, můžeš si je utratit.“

Usmál se, napůl schovaný za katalogem, a řekl: „Je mi jasné, že nejspíš bude následovat nějaké ale.“

„Ano, pokud z toho chceš mít nějakou radost, pak je nejlepší, když koupíš deset dobrých, ale ne zrovna nejlepších koní, místo jednoho vynikajícího, a když se o ně opravdu budeš zajímat.“

„A když budu platit tréninkové poplatky za deset koní místo za jednoho?“

Přikývl jsem. „To tě zbaví peněz velice elegantně.“

Zasmál se a sledoval dalšího mladistvého aristokrata, jehož cena vystoupila na tři milióny, než pan Siddons zavrtěl hlavou. „… kůň je prodán za tři milióny padesát tisíc liber paní Terazziniové…“

„Kdo je ta ženská?“ zeptal se Malcolm.

„Té patří chovatelské impérium.“

Zamyslel se. „Ona je něco jako Robert Sangster?“

„Ano, něco takového.“

S porozuměním zabručel. „Je to průmysl.“

„Ano, je.“

Další číslo programu, klisnička, dosáhlo poněkud umírněnější ceny, ale před následujícím číslem zavládlo opět vzrušené ticho. Malcolm, vnímající velice dobře atmosféru, sledoval zájemce jako předtím, místo aby se díval na temperametní zvíře.

Cena stoupala prudce až těsně nad dva milióny. Pak dražitel povytáhl obočí a nadzvedl kladívko. „Nikdo víc?“

Malcolm zdvihl katalog. Tento pohyb okamžitě upoutal dražitele, ten se zarazil s kladívkem ve vzduchu, opět pozvedl obočí, tázavě a překvapeně se na Malcolma zadíval. Malcolm seděl v amfiteátru na místě, kde většinou seděli skuteční diváci, nikoli aktéři.

„Přejete si přihodit, pane?“ zeptal se úředník.

„Padesát,“ řekl Malcolm zřetelně a přikývl.

Mezi dražebními úředníky nastalo lehké vzrušení, dávali hlavy dohromady a zřejmě se radili. Všude kolem nás se otáčely hlavy, všichni se dívali, kdo to promluvil, a člověk u vchodu, který naposledy přihodil, než se do hry vložil Malcolm, pokrčil rameny, potřásl hlavou a otočil se k dražiteli zády. Naposledy přihodil pouze dvacet tisíc, čímž se dostal přes hranici dvou miliónů, kterou si zřejmě předtím stanovil jako maximum.

Dražební úředník nevypadal příliš šťastně. „Nikdo víc, prosím?“ zeptal se znovu, a když se nikdo neozval, řekl: „Nikdo. Kůň je prodán za dva milióny sedmdesát tisíc liber… hm… tam tomu pánovi naproti.“

Úředník se poradil znovu se svými kolegy, jeden z nich vyšel od pódia, v ruce jakési papíry a spěchal dolů k aréně a kolem arény k poslíčkovi, ke zřízenci na naší straně. Oba muži se zadívali na Malcolma.

„Mohu tě ubezpečit, že ti dva tě nespustí z oka,“ poznamenal jsem. „Nedávno se jim stalo, že jim kupec zmizel, velice na tom prodělali.“

„Tváří se, jako kdyby mě chtěli přijít zatknout,“ poznamenal Malcolm pobaveně. A skutečně, oba dražebníci cílili k nám, přímo k otci. Podali mu příslušné papíry a zdvořile ho požádali, aby laskavě podepsal kupní smlouvu ve třech vyhotoveních, a to ihned. Pak se vrátili dolů, do arény. Bylo jasné, že na nás odhodlaně budou čekat. Po několika dalších číslech dražby jsme se skutečně s otcem vypravili dolů.

Pánové zdvořile pozvali Malcolma do velké kanceláře, trochu stranou od ruchu dražby, a my je následovali. Tam spočítali, kolik má otec zaplatit, a uctivě mu sečtenou částku předložili. Malcolm vypsal šek.

Pánové zdvořile požádali o identifikaci a o jméno osoby, která může o otci podat doporučení. Malcolm jim poté ukázal úvěrovou kartu American Express a dal jim telefonní číslo ředitele své banky. Opatrně od něho převzali šek a řekli, že kdyby si pan… Pembroke… přál koně okamžitě pojistit, tak je to samozřejmě možné, ale že si pan Pembroke… koně může odvést až následující den.

Malcolm se v nejmenším neurazil. Sám by taky nikomu nedovolil, aby si odvezl vůz plný zlata jen tak. Řekl, že následující den mu zcela vyhovuje a ve vynikající náladě mě požádal, abych ho odvezl zpět do hotelu v Cambridge, odkud ráno přijel taxíkem. Prý spolu povečeříme.

Předtím jsme se ještě zastavili v kanceláři pojišťovny, otec podepsal další papíry a vypsal další šek. Pak jsme spolu zvolna vykročili k parkovišti, kam se už pomalu začínali trousit odcházející lidé. Už byla noc, bylo tma, ale parkoviště bylo dostatečně osvětlené, aby člověk našel svůj vůz. Jak jsme tak šli, ukázal jsem otci, kde stojí můj.

„Kam se chystáš toho hřebečka poslat?“ zeptal jsem se za pochodu.

„Co bys doporučoval?“

„Já bych myslel…“ nedořekl jsem, alespoň ne v onen okamžik.

Mezi dvěma řadami zaparkovaných vozů se k nám blížilo auto. Náhle rozsvítilo dálková světla a oslepilo nás. V tu chvíli také nápadně zrychlilo a zamířilo přímo k Malcolmovi.

Skočil jsem…, vrhl jsem se… na svého otce a strhl jsem ho na zem. Spadl jsem na něj a než jsem dopadl, ucítil jsem, že mě auto zachytilo. Ucítil jsem ránu, zahlédl světla, která jako by vířila, také lesknoucí se chrom, a pak všechno zmizelo ve tmě.

Leželi jsme na zemi mezi dvěma tiše zaparkovanými vozy, těžcí, zmatení a nehybní. Jako zkamenělí.

Po chvíli se Malcolm pode mnou začal hýbat, jak se snažil mne setřást. Odkulil jsem se stranou na kolena a vděčně jsem si uvědomil, že se mi asi nestalo nic víc, než že jsem utržil nějakou tu modřinu. Malcolm se pracně posadil, opřel se zády o kolo stojícího auta a snažil se soustředit. Byl stejně otřesený jako já.

Těžce oddychoval. Pak řekl: „To auto…, to auto… mě chtělo zabít.“

Mlčky jsem přikývl. Měl jsem roztrženou nohavici, odřenou nohu a mírně jsem krvácel.

„Vždycky jsi reagoval rychle,“ řekl otec. „Takže teď…, teď víš…, proč chci, abys byl pořád se mnou… Pořád.“

2

Vyprávěl mi, že už je to podruhé, co se ho kdosi pokusil zabít.

Jel jsem směrem na Cambridge. Jel jsem pomaleji, než mám ve zvyku a úzkostlivě jsem sledoval zpětným zrcátkem, kdo za námi jede, jestli tam není nějaký šílený pronásledovatel. Naštěstí za námi nebyl nikdo. Pravá noha mě bolela od nárazu, který jsem před dvaceti minutami utržil, ale na takové rány jsem byl zvyklý, protože jsem v průběhu let několikrát jel v překážkových dostizích a při té příležitosti jsem se opakovaně setkal rychle a náhle se zemí. Nebývalo to příjemné.

Malcolm řídil nerad. Coochie svého času správně odhadla, že nemá na řízení vozu dost trpělivosti. Coochie s ním také nerada jezdila, jednoduše se bála, jak říkala, proto se sama ujala úkolu rodinného šoféra. Já sám jsem byl zvyklý Malcolma vozit od okamžiku, kdy jsem získal řidičský průkaz. Byl bych blázen, kdybych ho pustil za volant jenom proto, že mám odřenou nohu.

Někdo se ho podruhé pokusil zabít…

„Kdy se ti to stalo poprvé?“ zeptal jsem se.

„Minulý pátek.“

„Jak se to stalo?“

Chvíli mlčel, než mi odpověděl. Když konečně promluvil, hovořil spíš smutně než rozhněvaně, a já, jak jsem ho poslouchal, jsem zvolna pochopil, čeho se tolik bojí.

„Víš, byl jsem na procházce se psy…, tedy, alespoň si myslím, že to tak bylo, ale já si vlastně dohromady nic pořádně nepamatuji,“ odmlčel se. „Myslím, že mě asi někdo uhodil do hlavy… Prostě, vzpomínám si, jak jdu, jak volám psy a jak otevírám zadní dveře u kuchyně. Chtěl jsem psy vyvést zadem ven a pak na pole, tam, jak teče ten potůček, co jsou vrby. Kam až jsem došel, nevím. Ale odhadl bych, že daleko ne. Prostě, když jsem se probral, vidím, že jsem v Moiřině autě v garáži…, to auto tam pořád ještě stojí…, a že mám veliké štěstí, že jsem se vůbec probudil…, protože běží motor…“ Na chvíli se odmlčel. „Stejně je to zvláštní, jak člověku funguje mozek. Bylo mi v tu chvíli naprosto jasné, že první, co musím udělat, je vypnout motor. Opravdu zvláštní. Prolétlo mi to hlavou jako blesk. Ležel jsem na zadním sedadle, tedy napůl ležel, napůl seděl. Rychle jsem se zdvihl a více méně
jsem propadl mezi opěradly předních sedadel, abych dosáhl na klíčky od zapalování. Jakmile se mi podařilo vypnout motor, zůstal jsem ležet, kde jsem byl. Umíš si to představit? Bylo to nepohodlné, ale já už prostě neměl energii na to, abych se pohnul.“

„Přišel ti někdo na pomoc?“ zeptal jsem se.

„Ne…, za chvíli mi začalo být líp. Vymotal jsem se z vozu a začal jsem zvracet.“

„Zavolal jsi policii?“

„Samozřejmě, že jsem to oznámil,“ řekl unaveně při vzpomínce na to, jak všechno probíhalo. „Když jsem vyšel se psy, bylo asi pět. Policii jsem volal přibližně v sedm. Mezitím jsem si už dal dvě pořádné whisky a přestal jsem se třást. Když přijeli, tak se ze všeho nejdřív ptali, proč jsem je nezavolal ihned. Pitomá otázka. Byli to stejní policajti, kteří za mnou přišli po Moiřině smrti. Oni si myslí, že to mám na svědomí, že jsem ji nechal zabít.“

„Já vím.“

„To víš také od čarodějnic?“

„To vím od Joyce. Joyce je ale přesvědčená, že to je nesmysl. Říkala, že bys dokázal…, tedy,“ nechtělo se mi opakovat doslova to, co řekla moje matka, protože prohlásila: „Dokázal by tu štětku uškrtit jedině ve vzteku.“ Místo toho jsem vyslovil poněkud umírněnou verzi: „… že bys možná byl schopný ji zabít, ale že bys nikdy nebyl takový, aby sis na to někoho najal.“

Spokojeně zabručel, ale neřekl nic. Já dodal: „Myslím, že se na tomhle závěru shodla celá rodina.“

Povzdechl si. „No, policie se na tom neshodla. Zdaleka ne. Řekl bych, že vůbec nevěří, že se mě někdo pokoušel zabít. Všechno možné si zapsali, vzali všelijaké vzorky… No uznej, co je to za pitomost… Taky z toho, co jsem vyzvracel. Pak vzali otisky prstů z Moiřina vozu, taky moje, ale mně bylo úplně jasné, že mi moc nevěří. Myslím, že usoudili, že jsem chtěl spáchat sebevraždu a pak si to rozmyslel… Nebo že jsem to celé nastrojil v naději, že lidé uvěří, že ten, kdo možná zabil Moiru, se pokusil zabít i mne… „ Potřásl hlavou.

„Lituji, že jsem to vůbec hlásil. A proto také to, co se stalo dneska, hlásit nebudu.“

Odmítl věc hlásit už předtím, dokud jsme ještě byli na parkovišti.

„A co ta boule, cos měl na hlavě?“ zeptal jsem se.

„Měl jsem bouli za uchem, sice bolela, ale nebyla moc veliká. Policajti, když o tom mluvili, řekli, že to nic nedokazuje.“

„Ovšem, kdybys byl zemřel…,“ řekl jsem zamyšleně.

Otec přikývl. „Ano, kdybych byl zemřel, bylo to zcela jasné. Sebevražda. Sebevražda člověka pronásledovaného svědomím. Nepřímé přiznání viny.“

Jel jsem zvolna směrem na Cambridge, zděšený a rozhněvaný. Moiřina smrt se mě nedotkla ani v nejmenším, ale jak se ukázalo, byla to moje chyba. Potvrzovaly to útoky na mého otce. Moira měla právo žít a i já měl být kvůli ní rozhněvaný.

„Co se stalo se psy?“ zeptal jsem se.

„Prosím? Jo, psi. Ti se vrátili… Kňučeli u dveří kuchyně. Pustil jsem je dovnitř, zatímco jsem čekal na policii. Byli celí od bláta… Bůh ví, kde byli. Vypadali hodně unaveně. Když jsem je nakrmil, zalezli do kotce a ihned usnuli.“

„Škoda, že nedovedou mluvit.“

„Cože? Jo, asi máš pravdu, jo.“ Znovu se odmlčel a občas si povzdechl. Já mezitím uvažoval o tom, co jsem se od něho dozvěděl.

Nakonec jsem se zeptal: „Kdo věděl, že jedeš na newmarketské dražby?“

„Kdo?“ Zprvu ho otázka překvapila, ale pak pochopil. „Já vlastně nevím.“ Tvářil se zamyšleně. „Nemám tušení, já sám se teprve včera rozhodl, že sem pojedu.“

„Dobře, tak si vzpomeň, co jsi dělal od minulého pátku, od chvíle, kdy od tebe odjeli policajti.“

„Uvažuji o tom.“ Přemýšlel a mně bylo jasné, že jsou to smutné myšlenky, protože měl i smutek v hlase.

„Přemýšlíš asi taky o tom, proč zabili Moiru, ne?“ zeptal jsem se.

„Tak nějak.“

Řekl jsem to přímo: „Aby se nezmocnila poloviny tvého majetku?“

Neochotně přikývl.

„A kdo mohl mít zájem na tom, aby ji zarazil? Nejspíš tvoji dědicové. Tvoje děti.“

Mlčel.

„Nebo jejich manželky, manžel. Třeba i čarodějnice.“

„To se mi nechce věřit. Přece jsem nemohl zplodit vraha.“

„Taková věc se stane.“

„Iane?“

Pravda byla, že s výjimkou chudáka Robina jsem své nevlastní bratry a sestry neznal do té míry, abych si jimi byl jistý. Většinou jsem se všemi mluvil, ale nevyhledával jsem je. Zažil jsem v dětství mnoho sporů a příliš mnoho rozbrojů. Vivieniny děti nesnášely Aliciiny děti, Aliciiny děti naopak nenáviděly je a taky mě, Vivien nesnášela Joyce a Joyce z duše nenáviděla Alicii. Za vlády Coochie nikdo z celé té tlupy v otcově domě přenocovat nesměl. Přijížděli jenom na návštěvu přes den a všichni svorně měli za zlé mně, že tam smím být a že se ke mně Coochie, děti a otec chovají jako ke svému.

„Kromě toho, že jsi uvažoval, cos ještě od pátku dělal?“ zeptal jsem se.

„No, když odjela policie, tak jsem… „ zarazil se.

„Dělá se ti z toho znovu nanic?“

„Ano. Ty to chápeš?“

„Samozřejmě, mě by to vyděsilo k smrti. Každý by se vylekal. Stát se to mně, měl bych pocit, že ten, kdo mě chtěl zabít, se někde venku ve tmě plíží a čeká, až budu sám, aby se o něco pokusil znova.“

Malcolm pracně polkl. „Já zatelefonoval firmě, která teď pro mě dělá, a požádal jsem je, aby mi poslali vůz. Víš, jak to je, když člověk podlehne panice?“

„No, takový pocit, jaký jsi měl ty, asi nemám.“

„Já se potil a přitom mi bylo zima. Cítil jsem, jak mi tluče srdce…, tlouklo opravdu jako blázen, bylo to hrozné. Pár věcí jsem si sbalil…, nedokázal jsem se na nic soustředit.“

To už jsme se blížili ke Cambridge. Poposedl si a začal mi radit, kudy mám jet, abych se dostal k hotelu, ve kterém strávil předchozí čtyři noci, jak mi řekl.

„Ví někdo, kde bydlíš?“ zeptal jsem se cestou. „Mluvil jsi s někým ze svých přátel?“

Malcolm znal Cambridge dobře. Studoval tam svého času na univerzitě a měl tam ještě celou řadu vysoce postavených přátel. Cambridge mu nepochybně připadalo jako bezpečné město, jako dobrý azyl, nicméně bylo to místo, kde bych ho určitě začal hledat, kdybych ho jinde nenašel.

„Samozřejmě, že ano,“ odpověděl. „Strávil jsem neděli u Rackersonových a včera večer jsem večeřel se starým Diggerem v Trinity… Ti s tím přece nemají co dělat, to je absurdní.“

„Jistě,“ zastavil jsem před hotelem. „Ale stejně si raději běž zabalit, zaplať a pojedeme jinam.“

„To není třeba,“ bránil se.

„Chtěl jsi, abych se o tebe staral, a tak se starám.“

Dlouze se na mne v tlumeném světle ve voze zadíval. Portýr přeď hotelem přistoupil a otevřel dvířka, abych mohl vystoupit.

„Pojď se mnou,“ vyzval mě otec.

Žasl jsem nad tím, jak se bojí, ale plně jsem to chápal. Zeptal jsem se dveřníka, kde mám zaparkovat, a na jeho radu jsem zahnul branou do dvora hotelu. Zadním vchodem, útulnými, starými halami jsme s Malcolmem prošli ke schodišti s červeným kobercem a vyšli nahoru do dlouhé, točité chodby. Cestou jsme potkali několik lidí a všichni se zadívali na moje roztrhané kalhoty a odřenou nohu. Jak se na Angličany sluší, nikdo neřekl ani slovo. Uvažoval jsem o tom, jestli je to opravdu jenom britská vlastnost, nebo nová móda do ničeho se nemíchat. Malcolm to snad ani nevnímal.

Vytáhl z kapsy klíče a když už je měl připravené, zeptal se mě: „Předpokládám, žes nikomu neřekl, že jedu na dražby.“

„Ne, neřekl.“

„Ale věděls o tom, věděls o tom jenom ty.“

Upřeně se na mne zadíval modrýma očima a já najednou pochopil, jaké vyděšené otázky se mu nejspíš honí v hlavě.

„Pojďme dovnitř,“ pobídl jsem ho. „Tady na chodbě se o tom bavit nebudeme.“

Zadíval se na klíč ve své ruce, pak se vylekaně rozhlédl chodbou, jako kdyby se rozmýšlel, kam utéct.

Otočil jsem se k němu zády a rozhodně vykročil směrem ke schodům.

„Iane,“ volal za mnou. Zastavil jsem se.

„Vrať se.“

Pomalu jsem se vrátil. „Říkal jsi, že mi věříš.“ „Jenže já tě tři roky neviděl…, zlomil jsem ti nos… „ Vzal jsem mu klíč z ruky a odemkl. Uvědomil jsem si, že být na otcově místě, také bych sám sobě nevěřil, kdyby mě někdo během pěti dní dvakrát napadl. Jako syn jsem patřil mezi ty nejpodezřelejší. Rozsvítil jsem a prohlédl místnost. Nikde žádný vrah.

Malcolm šel za mnou, už byl trochu klidnější. Zvolna zavřel dveře. Já zatáhl těžké pruhované záclony a prohlédl si staromódní pohodlné zařízení. Rádoby starožitný nábytek, široká postel, dvě křesla, dveře do koupelny. V koupelně také žádný vrah. „Iane…,“ začal Malcolm.

„Máš s sebou nějakou skotskou?“ zeptal jsem se. Za starých časů se bez skotské nikdy nevydal na cestu.

Ukázal na prádelník, ve kterém jsem našel zpola vypitou láhev, obloženou ponožkami. Donesl jsem z koupelny skleničku a nalil otci dávku, jaká by uklidnila i slona. „No nazdar… „ řekl. „Sedni si a vypij to.“ „Jsi pěkně drzý.“

Nicméně si sedl a jak držel skleničku v roztřesené ruce a pil, snažil se, aby mu necinkala o zuby.

Pak jsem už mnohem mírnějším tónem řekl: „Kdybych si přál, abys byl mrtvý, byl bych dnes večer nechal to auto, aby tě zajelo. Byl bych uskočil na druhou stranu. Nebyl bych se do toho pletl.“

Teprve v tu chvíli si povšiml, že na mně celá ta věc zanechala přece jenom určité stopy.

„Co máš s nohou? Máš s tím něco?“ zeptal se. „Noha je v pořádku, kalhoty už míň. Půjčíš mi svoje?“ Ukázal na skříň, kde jsem našel oblek skoro nachlup stejný jako ten, co měl otec na sobě. Byl jsem o tři palce vyšší než on a o něco štíhlejší, ale když jsem si do kalhot dal pásek a pořádně jej utáhl, vypadal jsem přece jenom líp než v těch roztržených.

Mlčky přihlížel, jak se převlékám a nic nenamítal, když jsem zavolal dolů do recepce a požádal, aby mu poslali účet, protože se chystá odcestovat. Vypil další dávku skotské, ale ještě zdaleka nebyl klidný.

„Mám ti zabalit?“ zeptal jsem se.

Přikývl. Sledoval mě, jak vyhledávám kufr, jak ho dávám na postel, otvírám a začínám do něho skládat jeho věci. Z toho, co si vzal s sebou, člověk snadno pochopil, v jakém asi byl stavu, když balil. Asi deset párů ponožek, ale žádné spodní prádlo, dvanáct košil, ale žádné pyžamo, dva župany, ale žádné boty na vystřídání. V koupelně jsem našel elektrický holicí strojek, na kterém byla ještě cena, takže si ho zřejmě právě koupil. Zato si s sebou vzal starožitné, krásné kartáče s držadly ze stříbra a ze zlata. Všech osm kartáčů, včetně dvou kartáčů na šaty. Všechno jsem pečlivě zabalil a kufr zavřel.

„Iane,“ hlesl otec.

„Ano?“

„Lidi si také můžou najmout vrahy… a dnes večer sis to také mohl na poslední chvíli rozmyslet… v posledním okamžiku…“

„Jenomže to tak není,“ namítl jsem. Jak jsem po otci skočil, abych ho zachránil, bylo to zcela instinktivní. O ničem jsem v tu chvíli neuvažoval, ani o riziku. Měl jsem velké štěstí, že jsem z toho tak vyvázl.

Prosebně, pracně ze sebe vysoukal: „Řekni, žes to nebyl ty. Řekni, žes to nebyl ty, kdo zařídil, aby Moiru…, nebo mě v garáži…, řekni, žes to nebyl ty.“

Nevěděl jsem, jak bych ho přesvědčil. Přece mě znal mnohem líp než své ostatní děti, protože jsem s ním mnohem déle žil, a pokud mi tak málo věřil, pak pro nás nebyla naděje.

„Já za Moirou vraha neposlal,“ řekl jsem, „a pokud si myslíš, že ano, tak by sis to mohl myslit i o sobě.“ Odmlčel jsem se. „Taky si nepřeju, abys umřel, naopak chci, abys byl živý. Nikdy bych ti nedokázal ublížit.“

V tu chvíli mě napadlo, že asi chce slyšet, že ho mám rád, že by sice to slovo mohl považovat za přemrštěné, ale přece jen… Bylo mi jasné, že prožíváme kritickou chvíli, takže jsem se zapřel, zapřel jsem to, co způsobila moje výchova. Uznal jsem, že výjimečná situace vyžaduje výjimečný postup. „Jsi skvělý táta… a já… tě mám opravdu rád.“

Zamžikal. Takové vyznání k němu opravdu proniklo. To bylo jasné. Možná, že jsem to trochu přehnal, ale upřímně řečeno, to, jak mi nedůvěřoval, to mě také zranilo.

Dodal jsem lehčím tónem: „Přísahám na pohár Memoriálu Coochie Pembrokeové, že bych ti nikdy nezkřivil vlásek na hlavě… Dokonce ani Moiře, přestože jsem ji opravdu nesnášel.“

Vzal jsem kufr do ruky.

„Tak co, zůstávám s tebou, nebo ne? Pokud mi nevěříš, jedu domů.“

Pátravě se na mne zadíval, jako kdybych byl někdo dočista cizí a svým způsobem jsem mu v tu chvíli asi také cizí připadal. Uvědomil jsem si, že do té chvíle o mně vždycky uvažoval jako o svém synovi a ne jako o samostatném mužském, ne jako o člověku, který má svůj vlastní život, zcela nezávislý na jeho životě, s rozdílnou budoucností, s rozdílnými tužbami, člověka ctíciho jiné hodnoty. Synové dozrávají do dospělých exemplářů a otcové to většinou včas nezaznamenají. Byl jsem si zcela jistý, že pro Malcolma jsem do té chvíle byl stále nehotový, nedozrálý, stejně jako ve svých patnácti letech.

„Změnil ses,“ řekl.

„Ne, nezměnil jsem se, věř svému podvědomí.“

Trochu se přece jenom uvolnil. Jeho podvědomí, jeho instinkt mu napovídaly, aby mi věřil. Byl to instinkt, který mu velel, aby mi po třech letech mlčení zavolal. Dopil skotskou, vstal a zhluboka se nadýchl, jako kdyby právě dospěl k velkému rozhodnutí.

„Zůstaň se mnou,“ řekl.

Přikývl jsem.

Otec přešel k prádelníku a ze spodní zásuvky, do které jsem se předtím nepodíval, vytáhl aktovku. Mělo mě napadnout, že ji tam má schovanou, protože ani v té nejhorší panice by nezapomněl vzít s sebou seznam akcií a počítač kursů. Vyrazil s aktovkou ke dveřím a já za ním táhl kufr. Pak jsem se zarazil, vrátil se k telefonu a zavolal dolů, aby nám zavolali taxi.

„Přece tu máš auto,“ namítl Malcolm.

„Ano, ale já bych ho tu raději zatím nechal.“

„Proč, prosím tě?“

„Pokud jsi nikomu neřekl, že jedeš do Newmarketu na dražbu, a já to také nikomu neřekl, tak je nejvýš pravděpodobné, že tě někdo sledoval… nejspíš odsud… Když o tom chvíli přemýšlíš…, auto, co se tě pokoušelo zabít, muselo čekat na parkovišti, ale ty jsi přece auto neměl, ty jsi tam přijel taxíkem, takže ten, kdo se tě snažil zajet, musel tě předtím vidět se mnou. Musel vědět, kdo jsem a musel si vydedukovat, že pravděpodobně se mnou odjedeš. Takže přesto, že jsem nikoho dnes večer neviděl, když jsme jeli z Newmarketu, neviděl jsem, že by nás někdo sledoval, tak ten někdo pravděpodobně věděl, že pojedeme sem, do tohohle hotelu. Prostě… chci říct… je dobře možné, že někdo hlídá na dvoře u parkoviště. Je tam tma, je to tam příhodné. Čeká, až spolu zase vyjdeme.“

„Dobrý bože!“

„Je to pravděpodobné,“ řekl jsem. „Takže uděláme líp, vyjdeme-li hlavním vchodem za asistence dveřníka, jak se sluší. Co říkáš?“

„Když myslíš,“ hlesl.

„Od teďka si povedeme nanejvýš opatrně a zavedeme všechna bezpečnostní opatření, jaká nás vůbec napadnou.“

„Dobře, kam ale tím taxíkem pojedeme?“

„No, co bys řekl tomu, kdybychom jeli někam, kde si můžeme najmout auto?“

Když jsme zaplatili, naložili zavazadla, dali spropitné dveřníkovi, nasedli a rozjeli se, taxikář nám oznámil, že v devět hodin v úterý večer nejspíš nikde žádnou otevřenou půjčovnu vozů nenajdeme. Všechny půjčovny jsou prý tou dobou zavřené.

„Tak bychom si tedy rádi pronajali auto se šoférem,“ řekl Malcolm. „Přece jsou auta, co jezdí svatby a tak. Dám vám dvacet liber, když to zařídíte.“

Tak šlechetná nabídka řidiče velmi zaktivizovala. Vezl nás zadními uličkami, až jsme zastavili u nepříliš lákavě vyhlížejícího domu s terasami, kde zabouchal na dveře. Dveře se otevřely, škvírou proudilo světlo a taxikář zmizel uvnitř.

„Tady nás někdo přepadne,“ řekl Malcolm. Taxikář se nicméně vrátil, aniž se cokoliv stalo, s nějakým dosti mohutným člověkem, zapínajícím si kabát šoférské uniformy, v ruce šoférskou čepici. Působil uklidňujícím dojmem.

„To je můj švagr, dělá u firmy, co jezdí většinou svatby a pohřby, chce vědět, kam chcete jet,“ oznámil taxikář.

„Do Londýna,“ řekl jsem.

Zdálo se, že Londýn řidiči nevadí. Řidič a jeho švagr si sedli dopředu a taxík vyrazil. Jeli jsme za jeden za dva rohy a zastavili před zamčenou garáží. Zůstal jsem s otcem sedět v taxíku, zatímco oba řidiči otvírali garáž a vyjížděli s vozem, který tam byl schovaný. Tak se stalo, že jsem s Malcolmem vyrazil do Londýna ve velikém, naleštěném rollsu, kde cestující odděluje od šoféra diskrétní skleněná přepážka.

„Proč jsi vlastně jel na ty dražby?“ zeptal jsem se Malcolma. „Chci říct, proč zrovna do Newmarketu a proč právě na dražby?“

Malcolm se zamračil. „Asi kvůli podniku Ebury.“

„Kvůli tomu klenotnictví?“

„Ano… totiž… věděl jsem, že tam mají místnost, kde mají malou výstavku, řekli mi to minulý týden, když jsem byl v hlavním podniku kvůli klenotům po Coochii. Chci říct, že lidi od té firmy dost dobře znám. Většinou jsem klenoty kupoval u nich. Měli tam takového stříbrného koně, který se mi docela líbil, prohlížel jsem si ho a oni mi právě při té příležitosti řekli, že budou mít malou výstavku při newmarketských dražbách. Tak mě včera napadlo, že bych tě na to třeba zlákal…, že bys třeba byl ochotný tam jet… Taky jsem si uvědomil, že je to blízko od Cambridge. Dospěl jsem k tomu rozhodnutí těsně předtím, než jsem tě zavolal.“

Zamyslel jsem se. „Kdybys chtěl vědět, kde někdo je, kdybys někoho hledal, jak bys ho začal hledat, co myslíš?“

K mému překvapení okamžitě odpověděl: „Najal bych si toho chlapa, co jsem si najal, aby sledoval Moiru.

„Tys měl špeha?“

„Poradil mi to můj právník, že prý na tom nakonec ušetřím. Pokud se ovšem zjistí, že mi Moira zahýbá. Víš, jak to myslím.“

„Samozřejmě, že ano,“ utrousil jsem suše. „Jenomže ona ti nejspíš nezahýbala, co?“

„Bohužel ne,“ zadíval se na mne. „O co ti jde?“

„Tak… Napadlo mě, že bych si měl ověřit, kde se členové naší rodiny vyskytovali minulý pátek a také dnes.“

„To chceš zkontrolovat všechny? To ti bude trvat celé týdny,“ namítl rozčileně Malcolm.

„Ale tebe by to uklidnilo.“

Zasmušile zavrtěl hlavou. „Zapomínáš, že si člověk může vraha najmout.“

„Nájemného vraha zase tak snadno nenajdeš, tedy, zvlášť ne, když jsi normální, spořádaný občan. Řekni mi třeba, jak bys ho hledal ty, kdybys chtěl někoho dát zabít. Dal by sis inzerát do novin nebo co?“

Nepřipadalo mu to tak složité, jako mně, ale uznal, že ten člověk, co sledoval Moiru, by nám mohl posloužit a mohl by zjistit, kde se členové naší rodiny vyskytovali.

Chvíli jsme se bavili o tom, kde strávit noc, ve kterém hotelu. Upřímně řečeno ani jeden, ani druhý jsme neměli chuť se vrátit domů. Můj domov tenkrát spočíval v nelákavém předměstském bytě v Epsomu, nedaleko stájí, ve kterých jsem do té doby pracoval. Malcolmův domov byl dům, ve kterém jsem vyrostl, odkud ho Moira víceméně vyhnala a do kterého se vrátil okamžitě po její smrti. Velký dům v Berkshiru, kde se vystřídalo všech pět otcových žen, považovali za domov všichni v celé rodině. Malcolm sám v domě vyrostl a já si neuměl představit, jak by vůbec dokázal existovat, kdyby o dům přišel.

„K čemu vlastně došlo mezi tebou a Moirou?“ zeptal jsem se.

„Do toho ti nic není.“

Deset minut jsme mlčeli. Pak si povzdechl, poposedl a prohlásil: „Chtěla, abych jí dal Coochiiny šperky a já odmítl. Pořád mě s tím otravovala. Nedala pokoj. Šla mi příšerně na nervy, to snad chápeš. No a pak…, no prostě… „ pokrčil rameny. „Nachytala mě.“

„S jinou ženskou?“ zeptal jsem se překvapeně.

Bez rozpaků přikývl. Nikdy nebyl svým ženám věrný a nechápal, proč se od něho věrnost očekává. Rodinné hádky, které jsem ve svém dětství zažil, měly vždy co dělat s jeho milostnými epizodami. Během svého manželství s Vivien a poté s Joyce si vydržoval Alicii. Alicia mu v té době porodila dvě děti a poté, co si ji vzal a učinil z ní počestnou manželku, porodila ještě třetí.

Věřím, že Coochii věrný byl, i když se to zdálo nepravděpodobné. Nikdy jsem se ho na to neptal.

Otec se rozhodl, že by nejraději bydlel v Dorchesteru a já ho přemluvil, že ho tam příliš dobře znají a že bude lepší jít jinam. Nakonec jsme zakotvili v Savoyi.

„Chtěli bychom apartmá,“ prohlásil Malcolm v recepci.

„Dvě ložnice,“ dvě koupelny a obývací pokoj. A pošlete nám nahoru Bollinger. Teď hned.“

Neměl jsem na šampaňské chuť, ale Malcolm zřejmě ano. Objednal také na pokoj míchaná vajíčka, uzeného lososa, lahvičku brandy a krabici doutníků.

Jen tak pro zajímavost jsem si spočítal, kolik za ten den asi utratil: jeden stříbrný pohár, jeden plnokrevník za dva milióny, pojištění, hotelový účet v Cambridge, spropitné taxikáři, nájem rolls-royce se šoférem a vznešené apartmá v Savoyi se vším komfortem. Taky jsem přemýšlel o tom, kolik vlastně má peněz a jestli je chce všechny utratit.

Jídlo jsme snědli, brandy jsme pili, ale nedopili. Stále ještě mezi námi něco nehrálo. Tři roky roztržky způsobily, že mezi námi vznikla propast, kterou nebylo tak snadné překročit, jak bych byl myslel. Já si uvědomil, že když jsem předtím řekl, že mám otce opravdu rád, myslel jsem to vážně, ale ta láska se vztahovala spíš na vzpomínky na otce než na jeho osobu teď a tady. Bylo mi jasné, že pokud s ním mám zůstat, jak jsem přislíbil, musím ho líp poznat, musím se na něho dívat jinak, že oba se musíme jeden druhého učit znát.

„V nejbližších dnech,“ prohlásil Malcolm a pečlivě odklepal popel doutníku, „vyrazíme do Austrálie.“

Strávil jsem tuto novinku a řekl: „Nepovídej.“

Přikývl. „Budeme potřebovat vízum. Máš u sebe pas?“

„Mám ho doma. Kde máš svůj?“

„Také doma.“

„Dobře, tak já ty pasy zítra opatřím a ty zůstaneš mezitím tady.“ Odmlčel jsem se. „Máme důvod jet do Austrálie?“

„Chceme si prohlédnout zlaté doly a také klokany.“

Po krátkém mlčení jsem namítl: „Ale nám nejde o to, abychom utekli, jde o to, abychom zjistili, kdo tě chtěl zabít. Jinak to nevyřešíme.“

„Utéct je lákavější,“ řekl. „Nebo co takhle strávit týden v Singapuru?“

„Jak chceš, je to na tobě. Jenom… měl bych v pátek jet v Sandownu dostih.“

„Nikdy jsem nechápal, proč se ti zrovna tohle líbí. Většinou prší a většinou padáš.“

„Tebe zase baví zlato,“ namítl jsem.

„Myslíš… jako riziko?“ povytáhl obočí. „Chceš říct, že i ty, střízlivý Ian, považuješ život za nudu, když v něm není kousek rizika?“

„Takový přístup je celkem běžný.“

Jezdil jsem dostihy jako amatér, ne za peníze, protože jsem se nikdy neodhodlal k tomu, abych učinil ten konečný krok, nutný k tomu, aby se člověk stal profesionálem. Jezdil jsem dostihy opravdu rád, ale nebyla to moje celoživotní náplň. Proto mi také chyběl dostatek ctižádostivosti, která by mě hnala na profesionální žebříček. Bavily mě ty jízdy, k nimž jsem se dostal, těšil jsem se z přátelství v šatnách, měl jsem rád koně, nebe nad hlavou, a také, to musím přiznat, mě bavilo riziko.

„Když budeš se mnou, tak to také nebude zrovna dvakrát bezpečné, jak už jsi nejspíš zjistil.“

„Proto s tebou taky zůstanu.“

Zadíval se na mne. Pak se dal do smíchu. „No nazdar, a to jsem si myslel, že tě znám. Jak se zdá, tak asi moc ne.“

Dopil brandy, uhasil doutník a prohlásil, že se jde spát. Ráno vstal dřív než já a když jsem se v šortkách vyhrabal z postele, seděl už na gauči v jednom ze svých županů a četl si Sportovní život.

„Objednal jsem snídani,“ hlásil, „a jsem v novinách, abys věděl. To koukáš!“

Podíval jsem se, kam ukazuje. V novinách opravdu stálo jeho jméno, ale až na konci podrobného seznamu dražeb z předchozího dne „číslo 79, h. hř. 2070000 GNS, Malcolm Pembroke.“

Tvářil se potěšené. Odložil noviny. „Tak. A co máme v plánu pro dnešek?“

„Seženeme tvoje soukromé očko, zařídíme trenéra pro hřebečka a já nám dojedu pro pasy a něco na sebe. Ty zatím počkáš tady.“

K mému překvapení nic nenamítal, jen mě prosil, abych se brzy vrátil. Díval se zamyšleně na hojící se odřeninu na mé noze a na rostoucí tmavnoucí modřinu.

„Potíž je,“ řekl, „že nemám telefonní číslo toho očka, aspoň ne u sebe.“

„Tak si najdeme jinou agenturu v telefonním seznamu.“

„Tvoje matka ale to číslo má, myslím Joyce.“

„Jak to, že to číslo má?“

„Protože si toho člověka najala, aby hlídal mne a Alicii. ”

Moje rodina mě už opravdu nemohla ničím překvapit.

„Když tehdy ten člověk, ten právník řekl, že bych měl nechat Moiru sledovat, tak jsem si sehnal toho soukromého detektiva od Joyce. Nakonec proč ne, u mne a u Alicie se tehdy před lety dost osvědčil. Sakra, osvědčil se až moc dobře, když tak o tom uvažuju. Takže, milý Iane, zavoláš hezky Joyce a zeptáš se jí na ten telefon.“

Trochu mi z toho šla hlava kolem, ale poslechl jsem ho.

Matka rozčileně křičela do telefonu: „Miláčku, nevíš kde je tvůj otec?“

„Nevím.“

„Miláčku, a víš, co provedl?“

„Ne, co?“

„Vyhodil celé jmění, miláčku, chci říct, vyhodil statisíce na nějakou mizernou malou filmovou společnost, co točí nějaký naprosto příšerný film o ropuchách nebo co já vím. Nějaký idiot mi telefonoval, chtěl zjistit, kde otec je, protože jim — těm lidem — jak se zdá, přislíbil ještě další peníze a oni by je teď chtěli… No uznej! Já vím, že s Malcolmem nemluvíš, ale měl bys něco udělat, abys ho zbrzdil.“

„No, jenže to jsou jeho peníze,“ namítl jsem.

„Miláčku, prosím tě, nebuď tak naivní, někdo ty peníze přece zdědit musí a kdyby ses vykašlal na tu svou pitomou hrdost, jak ti radím už já nevím jak dlouho, bylo by všecko tvoje. Pokud se s ním budeš takhle nesmyslně hádat dál, tak to všechno odkáže těm Aliciiným spratkům a já prostě nesnesu pomyšlení, jak by se potom naparovala. Tak se koukej s Malcolmem okamžitě udobřit, miláčku, a koukej mu natlouct do hlavy trochu rozumu.“

„Uklidni se,“ zarazil jsem ji, „už se stalo.“

„Co?“

„Už jsem se s ním udobřil.“

„No zaplať pánbůh, konečně!“ vykřikla matka. „Takže, miláčku, na co ještě čekáš? Jdi za ním a okamžitě ho brzdi, ať přestane rozhazovat tvoje prachy.“

3

Malcolmův dům se po třech letech Moiřiny vlády značně změnil.

Viktoriánské budově říkali všichni Quantum, protože nad hlavním vchodem byl vyrytý latinský citát Quantum in me fuit — což ve volném překladu znamená: „Dělal jsem, co jsem mohl.“ Když jsem do domu vcházel, měl jsem v paměti útulný, neformální styl, v jakém všechno zanechala Coochie. Jaksi jsem neočekával, že se věci mohly mezitím změnit. Měl jsem to tušit, protože každá z otcových žen za své vlády, včetně Coochie, dělala co mohla, aby zahladila veškeré stopy po své předchůdkyni. Každou Malcolmovu ženu čekalo po svatbě stěhování do jeho domu a on jim všem dopřál, aby se tam uhnízdily po svém, protože byl velkorysý.

Odemkl jsem si zadní dveře u kuchyně Malcolmovými klíči a když jsem vstoupil, měl jsem chvilku neskutečný pocit, že jsem vešel do cizího domu. Dřevem obkládaná hezká a útulná kuchyně s červenými kachlíčky zmizela, stěny byly lesklé, žluté a všude na poličkách byly kuchyňské elektrické přístroje v bílém a mezi nimi květináče s rudými a růžovými muškáty.

Trochu Omámeně jsem zavzpomínal, jak to vlastně vypadalo před vládou Coochie, tedy za vlády Alicie, když bylo všechno všude samý volánek, bělostné záclonky, pracovní pulty bledě modré a na podlaze bílé kachle. Zavzpomínal jsem, jak to vypadalo ještě za dávnější éry, v době mojí matky, kdy všechno bylo střídmé, v olivově zelené a kávové. Dobře jsem si pamatoval den, kdy přišli řemeslníci a rozbořili matčinu kuchyň, jak jsem tehdy s brekem běžel za Malcolmem. Poslal mě tehdy šupem na měsíc k Joyce, což se mi taky nelíbilo, když jsem se vrátil, v kuchyni už byly samé volánky, bledě modrý nábytek, mně to všechno připadalo přemrštěně zženštilé, ale měl jsem už tolik rozumu, že jsem si to nechal pro sebe.

Poprvé v životě jsem zauvažoval o tom, jak asi kuchyně vypadala za vlády Vivien před čtyřiceti pěti lety. Když si ji tam Malcolm jako mladý muž přivedl co svou první nevěstu. Než jsem se narodil, Vivien už byla sesazena z trůnu a pranic se jí to nelíbilo. Skoro nikdy jsem ji neviděl, že by se usmívala. Ze všech otcových pěti žen mi přišla nejmíň příjemná a taky nejmíň inteligentní. Na druhé straně, podle fotografií, musela být v mládí ze všech pěti daleko nejkrásnější. S přibývajícím věkem jí zůstalo klenuté obočí, široké lícní kosti, ale bohaté černé vlasy prořídly a zešedly a kdysi sladká ústa kazil trvale trpký rys. Předpokládal jsem, že Vivienino manželství ztroskotalo na tom, že se s ní Malcolm nudil. On a ona se sice tu a tam výjimečně setkávali při různých příležitostech týkajících se jejich společných dětí a vnoučat, ale při rozloučení se většinou spolu k sobě otočili zád y a nepolíbili se.

Vivien neměla nikoho ráda a každého zkritizovala. Současně, ať o ní promluvil kdokoliv a cokoliv, vždy to brala osobně a jako urážku. Ať člověk dělal co dělal, nezavděčil se jí, aspoň ne na dlouho, a já, jako ostatní členové rodiny, jsem se o to už dávno přestal pokoušet. Svým třem dětem vštípila vlastní nevraživost a hořkost do té míry, že se všichni tři za Malcolmovými zády vyjadřovali o otci velmi neuctivě, ale nikdy mu neřekli nic kritického do obličeje. Byli to pokrytci.

Malcolm je vytrvale podporoval během jejich dospívání a pak je nechal, ať se starají sami o sebe. Každému z nich dal nicméně dost peněz do opatrovnického fondu, aby netrpěli nouzí. Stejně naložil se všemi svými dalšími sedmi dětmi. O osmé dítě, o Robina, byl odhodlaný starat se do smrti. Z nás sedmi si vlastně nikdo nemohl stěžovat. Všem nám dal takové vzdělání, jaké jsme si přáli a jaké jsme si vybrali, zabezpečil nás proti nouzi a když jsme byli dospělí, podle mého zcela správně usoudil, že tím jeho povinnosti vůči nám končí. Řekl, že naše budoucnost už od té chvíle záleží jen na nás.

Nemohl jsem se tomu ubránit a pořád jsem o rodině přemýšlel. Prošel jsem kuchyní do haly a tam jsem zjistil, že Moira nechala dřevěné obložení natřít na bílo. Dost mne to pobavilo, když jsem zavzpomínal na dobu, kdy Alicia pečlivě nechala staré dubové dřevo odbarvit, aby bylo světlé, a jak potom přišla Coochie a nechala ho zase namořit na tmavo. Pak mě napadlo, že možná Malcolm má docela rád změnu a to nejenom v ženských.

Malcolmův pokoj, kterému se vždycky říkalo pracovna, ačkoliv to byl spíš pohodlný přeplněný obývací pokoj, zřejmě posledním interiérovým změnám unikl, až na záclony, proto-

že staré zelené nahradily zlaté, sametové. Jinak pokoj jako vždy dýchal otcovou silnou osobností, na stěnách byla spousta zarámovaných fotografií, v hlubokých zásuvkách a poličkách přecpané šanony, knihovna přeplněná a všude kam oko pohlédlo, na každé rovné ploše byly vzpomínky na otcovy cesty a otcovy úspěchy. Uklizeno tam nebylo nikdy.

Šel jsem k psacímu stolu podívat se po otcově pasu a skoro jsem čekal, že se mi za zády ozve jeho hlas, ačkoliv jsem dobře věděl, že je čtyřicet mil daleko a nejspíš právě přemlouvá po telefonu toho člověka, co sledoval Moiru, aby se dal do našich služeb.

Otec předtím řekl, že má pas v druhé zásuvce vpravo a také ho tam měl. Byl zastrčený mezi všelijaké zbytky po dávno vykonaných cestách a mezi prošlými pojistkami. Malcolm zřídkakdy co vyhodil. Když se věci příliš nahromadily, nechal si prostě přidělat další zásuvky. Systém skladování písemností měl takový, že se v něm absolutně nikdo nemohl vyznat, jedině on sám. Otec nicméně věděl zcela přesně, kde co najít, a neomylně ukázal prstem, co kde je. Řekl mi kdysi dávno, že má svou vlastní metodu, že vždycky dává všechno tam, kde by to logicky hledal. Mému tehdejšímu dětskému rozumu to přišlo velice rozumné a přirozené, a tak jsem jeho metodu převzal.

Když jsem se znovu rozhlédl po místnosti, přišlo mi, že je tam sice jako vždycky spousta věcí a že je to tam přeplněné, nicméně několik důvěrně známých předmětů v pokoji chybělo. Nebyl tam kupříkladu zlatý delfín, ani zlatý strom s ametystovými plody, ani stříbrné georgiánské svícny. Napadlo mne, že ty věci otec konečně uložil do sejfu v bance, což by bylo rozumné.

Vzal jsem pas a odešel nahoru, abych otci sbalil něco na sebe. Cestou mě přemohla zvědavost a nakoukl jsem do pokoje, který mi kdysi patříval. Očekával jsem, že tam taky bude všechno jinak, ve stylu Moiry, ale jak se ukázalo, v pokoji se nezměnilo nic, ale také tam po mně nebylo ani stopy.

Pokoj byl holý, bez ducha. Jednoduchá postel nebyla přikrytá, ležely na ní holé matrace. Nikde žádné pavučiny, žádný prach, žádná vůně zatuchliny, ale jedno bylo jasné: syn, který v tomto pokoji bydlíval, pro otce neexistoval.

Trochu jsem se otřásl. Zavřel jsem dveře a uvažoval o tom, od koho takovéhle naprosté zavržení pramenilo, zda od Malcolma, nebo od Moiry. Pak jsem pokrčil rameny a rozhodl se, že je to vlastně už jedno.

Moiřina představa ideální ložnice byla, jak se ukázalo, kombinace švestkově modré a růžové se zdobenými dveřmi. Malcolmova šatna vedle ložnice byla pojednána ve stejném slohu, stejně společná koupelna manželů. Když jsem tam tak procházel a sbíral věci, které jsem chtěl otci zabalit, připadalo mi, jako kdybych se vetřel do ložnice cizích lidí.

Na Moiřin portrét jsem narazil jenom proto, že jsem na něj šlápl, když jsem hledal otcovo pyžama. Portrét byl pod Malcolmovým prádelníkem v šatně. Shýbl jsem se, abych viděl, na co jsem šlápl, a vytáhl zpod prádelníku obraz ve zlaceném rámu, přesně stejné velikosti, jako byla čtvercová skvrna na zdi. Otočil jsem obraz a v tom okamžiku se na mne usmívala odporná Moira s tím svým nesnesitelně šklebivým výrazem.

Už jsem nějak pozapomněl, jak byla mladá a hezká. Byla o třicet let mladší než Malcolm. Provdala se za něho v pětatřiceti a na portrétu neměla žádné vrásky. Rudozlaté vlasy, bledá pleť, drobné pihy, špičatá brada, něžná šíje. Uvědomil jsem si, že malíř velice přesně zachytil vypočítavost v jejích očích. Když jsem rozluštil podpis umělce, bylo mi to jasné. Malcolm sice Moiře nedával diamanty, ale portrét objednal u skutečného mistra.

Položil jsem portrét tváří k zemi pod prádelník, tam, kde jsem ho našel, a kam, jak jsem o tom nepochyboval, ho Malcolm zastrčil.

Zašel jsem do přístěnku pro kufr (tam se interiér nezměnil). Když jsem zabalil všechny Malcolmovy věci, vrátil jsem se dolů. V hale jsem narazil na menšího člověka s velkou puškou, namířenou přímo na mne.

Zůstal jsem stát jako solný sloup. To by udělal každý.

„Ruce vzhůru?“ zachraptěl ten člověk.

Odložil jsem kufr a poslechl. Muž měl na sobě tmavé kalhoty umazané od hlíny, hlínu měl i na rukou a já se ho rychle zeptal: „Jste zahradník?“

„A kdyby jo, tak co? Co tady děláte?“

„Šel jsem svému otci pro oblečení… Tedy… Panu Pembrokeovi. Jsem jeho syn.“

„Já vás neznám, zavolám policii.“ Hovořil útočným, ale trochu roztřeseným hlasem. Puška se mu v rukou také trochu chvěla.

„Jak myslíte,“ řekl jsem.

Neměl to snadné. Těžko telefonovat a současně na někoho mířit.

Když jsem viděl, jak váhá, dodal jsem: „Mohu vám dokázat, že jsem syn pana Pembrokea a taky mohu otevřít kufry, abyste viděl, že nic nekradu. Přál byste si to?“

Po krátkém váhání přikývl. „Zůstaňte ale kde jste!“ zavelel.

Usoudil jsem, že kdybych toho člověka vyplašil, mohlo by v domě mého otce dojít k dalšímu úmrtí. Proto jsem raději pomalu a opatrně otevřel kufr, vytáhl spodní prádlo a ostatní věci a rozložil je v hale na podlaze. Poté jsem rovněž velice pomalu vytáhl náprsní tašku z kapsy, otevřel jí, vyndal z ní úvěrovou kartu a tu jsem také položil na zem. Pak jsem o několik kroků ustoupil, aby si tu výstavku mohl prohlédnout. Couval jsem až ke zdi, k zamčenému hlavnímu vchodu.

Postarší zahradník nedůvěřivě vykročil, prohlédl si výstavku, vždycky sklopil oči jenom na vteřinku a rychle vzhlédl. Nedal mi příležitost cokoliv podniknout.

„To je pánův pas,“ řekl vyčítavě.

„Požádal mě, abych mu ho přivezl.“

„Kde je?“ zeptal se. „Kam odjel?“

„Mám se s ním sejít, až budu mít jeho pas, nevím, kam se chystá,“ odmlčel jsem se. „Ale já jsem opravdu jeho syn. Vy tu musíte být teprve krátce, protože vás neznám.“

„Už jsem tu dva roky,“ ohradil jsem se. „Dělám tu celý dva roky.“ Pak jako by se najednou rozhodl, že mi bude důvěřovat. Skoro omluvně sklonil zbraň. „Tenhle barák má být zamčenej,“ řekl, „a já viděl, že tu někdo nahoře chodí.“

„Uznávám, že to je zneklidňující,“ přikývl jsem.

Ukázal na Malcolmovy věci. „Radši to zase zabalte.“

Začal jsem věci do kufru skládat pod jeho dohledem.

„Bylo od vás odvážné, že jste se sem vydal, pokud jste si myslel, že tu je zloděj,“ poznamenal jsem.

Automaticky narovnal záda. „Já sloužil v armádě.“ Pak se zase uvolnil a pokrčil rameny. „Abych vám řekl pravdu, já se sem chtěl jako jenom proplížit, že jako zavolám na policii a pak najednou vy jdete dolů ze schodů.“

„A co ta puška?“

„No, tu jsem si vzal jako pro jistotu. Já chodím na králíky… Takže mívám pušku dost po ruce.“

Přikývl jsem. Uvědomil jsem si, že puška zřejmě zahradníkovi patřila. Malcolm žádnou nikdy neměl, aspoň pokud mi bylo známo.

„Zaplatil vám otec na tenhle týden?“ zeptal jsem se.

V očích mu zahořela naděje. „Zaplatil minulý pátek jako vždycky, pak mi v sobotu zavolal domů, abych se šel postarat o psy a abych je vzal k sobě, to já totiž dělám vždycky, když pán odjíždí. Tak jsem je teda k sobě vzal. Jenže pán předtím položil telefon, dřív než jsem se ho stačil zeptat, jak dlouho vlastně ty psy u sebe mám mít.“

Vytáhl jsem šekovou knížku a vypsal mu šek na částku, kterou si sám řekl. Jmenoval se Arthur Bellbrook. Vytrhl jsem šek, předal mu ho a zeptal se, jestli neví ještě o někom, komu je třeba zaplatit.

Zavrtěl hlavou. „Služebná odešla, když paní Pembrokeovou voddělali… chci říct… zavraždili. Řekla, že tady nechce bejt.“

„Kde vlastně… zabili paní Pembrokeovou?“

„Pojďte se mnou, já vám to ukážu, jestli chcete.“ Zastrčil šek do kapsy. „Venku ve skleníku.“

Nevedl mě, jak jsem očekával, ke starému, tak důvěrně známému skleníku přimknutému k prosluněné zdi u kuchyňské zahrady, ale k jasně bílému pavilónu z železa a ze skla, připomínajícímu ptačí klec, na odlehlém trávníku na kraji zahrady. Už z dálky bylo vidět, jak vevnitř bujně kvetou muškáty-

„No vida,“ řekl jsem.

Arthur Bellbrook něco zahuhlal a tvářil se velmi nesouhlasně. Otevřel skleněné dveře s kovovým rámem.

„Tohle tady vytopit stojí celý jmění,“ poznamenal. „A v létě je tu až moc horko. Tady vydržej jenom muškáty. To bylo její, na to paní Pembrokeová byla, na muškáty.“

Na jednom pracovním pultě ležel pytel se zahradnickou zemí, rozříznutý nahoře od jednoho konce ke druhému, aby byla směs kompostu a země snáze dostupná. Poblíž stálo několik malých květináčů a v některých z nich už byly sazenice.

Zadíval jsem se s odporem na ten pytel. „Tady to…?“

Otřásl se. „Chudák paní, takhle by neměl zajít nikdo, ať už to s ním bylo za živa jak chce těžký.“

„To máte pravdu.“ Pak mne něco napadlo. „Vy jste ji vlastně našel, že?“

„Jo, šel jsem domů ve čtyři jako vždycky, ale v sedm jsem se ještě šel projít a tak mě napadlo, že se podívám, v jakým stavu to tu nechala. Víte, vona si ráda hrála na zahradnici, ale nikdy po sobě neuklidila, jako nevopucovala nářadí a tak.“ Zadíval se na prkennou podlahu, jako by tam tu nešťastnici ještě viděl. „Tady ležela obličejem dolů a tak jsem ji obrátil. Bylo jasný, že je mrtvá, byla bílá, ale měla po sobě po obličeji takový růžový tečky. To prej se stane, když se někdo dusí. Pak prej u ní našli tu hlínu až v plicích. Chudák paní.“

Nepochyboval jsem o tom, že když se ta tragédie stala, určitě se ho to silně dotklo a otřáslo jím to, ale tak, jak to teď vyprávěl, bylo jasné, že to vypráví bůhví pokolikáté a mnoho lítosti už mu nezbývá.

„Děkuji vám, že jste mě sem zavedl,“ řekl jsem.

Přikývl a oba jsme vyšli ven. Zavřel za námi.

„Víte, já si myslím, že pan Pembroke ten skleník moc v lásce neměl,“ řekl náhle. „Minulý jaro, když se rozhodla, že to postaví, tak řekl, že jí to dovolí, jenom když na ten skleník nebude z baráku vidět. Jinak že prej to nezaplatí. To jsem náhodou vyslechl, že jo, to samozřejmě nechtěli, abych slyšel, víte, jak to chodí. Voni holt mluvili trochu víc nahlas, že jo.“

„Ano, to já znám.“ Znal jsem to dobře. Křik, práskání dveřmi, obvyklá kombinace.

„Když jsem tady nastoupil, tak byli jako hrdličky, ale pak mu takovejma těma způsobama asi začla jít na nervy a mně bylo jasný, že to s nima jde z kopce. To víte, já jsem tady celej den, že jo, pořád do baráku a z baráku, to člověk prostě vidí.“

„Jaké způsoby?“ zeptal jsem se jakoby nic.

Koutkem oka se na mne zadíval a zatvářil se zase podezíravě. „Já myslel, že jste jeho syn, tak jste ji přece musel znát?“

„Já sem nejezdil, neměl jsem ji rád.“

To mi uvěřil snadno.

„Dovedla bejt sladká jako cukr…“ Zarazil se a zavzpomínal. „Víte, vono těžko, říct, vono je to těžký popsat, jaká vona vlastně byla. Ale abych vám to nějak přiblížil, tak třeba loni jsem tady pěstoval jednak zeleninu pro barák, ale kromě toho jsem měl takovej malej záhon…, tam jsem jako tu zeleninu přikrmoval…, tam jsem pěstoval věci na vejstavu. Nic zvláštního, jenom fazole, mrkev, cibuli. Na ty zemědělský výstavy. To já umím, víte. No a paní Pembrokeová asi tak dva dny předtím, než jsem ten záhon začal votrhávat, tak si ho všimla. Bylo to ve čtvrtek a výstava měla bejt v sobotu, a vona povídá: to je velikánská zelenina. Tak jsem jí vysvětlil, že to chystám na sobotu na výstavu. Vona se na mě podívá a sladká jako sirup řekne: ,To ne Arthure, pan Pembroke i já, oba máme rádi zeleninu, však to dobře víte. Takže tuto zeleninu si dáme zítra k večeři a co zbyde, tak se dá zmrazit. Je to naše zelenina,
že Arthure? Pokud chcete pěstovat vlastní zeleninu na výstavy, tak si ji pěstujte ve své zahradě a ve svém volném čase.’ No a to mě podržte, když přijdu druhej den ráno do práce, tak je celej ten záhon vytrhanej a votrhanej, fazole, mrkev, cibul, všecko. Všecko to sklidila, na mou duši. Byly toho kila, perfektní kusy. Možná, že něco snědli, ale zmrazit určitě nedala nic, protože v pondělí jsem našel ve smetí spoustu fazolí.“

„Roztomilé,“ poznamenal jsem.

Pokrčil rameny. „Taková vona byla. Byla lakomá, ale držela se svejch práv.“

„Dost se divím, že jste nedal výpověď.“

„Když je tu pěkná zahrada a já si s panem Pembrokem rozumím.“

„No a co potom, když se pan Pembroke odstěhoval?“

„No, to mě požádal, abych tady zůstal a trochu se tady o to staral, aby to nezpustlo. Taky mi za to pořádně zaplatil.“

Zvolna jsme došli k zadním dveřím u kuchyně. Zahradník voněl vlhkou půdou, zetlelým listím a teplou úrodností, stejně jako zahradník, který v zahradě panoval, když já byl ještě dítě.

„Já tu vyrostl,“ řekl jsem trošku nostalgicky.

Zamyšleně se na mne zadíval: „Nejste vy náhodou ten, co si postavil tu tajnou komoru?“

To mne překvapilo. „Ona to vlastně není komora, je to jenom takový jehlanovitý prostor.“

„Jak se to votvírá?“

„Neotvírá se.“

„Mně by se hodil, já bych tam skladoval jabka.“

Potřásl jsem hlavou. „Na to je to příliš malé a bez větrání. Je to opravdu k ničemu. A jak to, že o tom vůbec víte?“

Našpulil rty a zatvářil se moudře. „Víte, já si všiml, že zeď mezi kuchyní a zahradou je tam na dolním rohu nějak moc tlustá. Tak jsem se na to zeptal Freda, protože ten tady dělal zahradníka, než šel do penze. No a ten mi vyprávěl, že syn pana Pembrokea si v tý zdi kdysi postavil takovej jako úkryt. Ze to nemá dveře, řek sem. A von mi na to povídá, že to není moje věc, že to je věc toho syna, že von sám o tom taky nic neví, akorát že ví, že už je to celý léta zazděný. Takže jestli jste to postavil vy, jak se člověk dostane dovnitř?“

„Teď se člověk nedostane dovnitř. Já jsem ten přístěnek zazdil, aby mi tam nelezl jeden z mých nevlastních bratrů a aby mi tam nenechával pro radost chcíplé krysy a tak.“

Zatvářil se zklamaně. „No vidíte, a já pořád přemejšlel, co tam asi je.“

„Mrtvé krysy, mrtví pavouci a špína.“

Pokrčil rameny. „Tak to by bylo.“

„Byl jste velmi ochotný,“ pochválil jsem ho. „Povím to otci.“

Vrásčitý obličej se rozzářil. „Tak mu taky řekněte, že si psy u sebe nechám a na všechno dohlídnu do tý doby, než se vrátí.“

„Bude rád.“

Vyzvedl jsem si z kuchyně kufr, ještě jednou se rozhlédl po Moiřiných rudých muškátech, bujných a křiklavě barevných, potřásl špinavou rukou Arthura Bellbrooka a odjel směrem na Epsom. Jel jsem vozem, který jsem si ten den ráno v Londýně najal.

Zastavil jsem se pro věci ve svém neosobním, obyčejném předměstském bytě. Byl jsem se vším hotový mnohem dřív, než když jsem balil Malcolmovi. Měl jsem ve zvyku, na rozdíl od otce, mít všechno dobře uspořádané, co nejmíň zbytečností. Věčně jsem si sliboval, že se odstěhuju do něčeho lepšího a nikdy jsem nenasbíral dost energie, abych opravdu začal hledat slušný byt. Obývací pokoj a dvě malé ložnice jsem opatřil jen pestrými záclonami a jednou reprodukcí zobrazující seržanta Murphyho, jak vítězí ve Velké národní v roce 1923.

Svlékl jsem Malcolmovy kalhoty, navlékl si vlastní, sbalil kufr a vzal pas. Neměl jsem žádná zvířata, o která bych se musel postarat, ani žádné nutné účty. Nic mě doma nedrželo.

Na nahrávači vzkazů u telefonu svítila červená, což znamenalo, že tam nějaké vzkazy jsou. Přetočil jsem pásku a naslouchal těm hlasům z éteru, zatímco jsem se snažil vyndat z ledničky všechno, co by mohlo zplesnivět, než se vrátím.

Od předchozího dne, kdy jsem byt opustil, se muselo stát cosi, co celou rodinu zelektrizovalo. Všichni se chovali jako mravenci, když někdo píchne do mraveniště holí.

Nejdřív se ozval udýchaný, skoro dětský dívčí • ustaraný hlas: „Iane, tady je Serena. Jak to, že nejsi vůbec doma? Copak doma nespíš? Mamka by ráda věděla, kde je taťka. Mamka ví, že s taťkou nemluvíš, je úplný nesmysl, když si myslí, že bys mohl vědět, kde je. Ale trvala na tom, abych se tě zeptala. Takže kdybys to náhodou věděl, prosím tě, zavoláš mi, viď?“

Serena, moje nevlastní sestra, dcera Alicie, její jediné dítě, které se narodilo ze svazku manželského. Serena byla o sedm let mladší než já a pamatoval jsem si ji jako malou, drobnou, křehkou, půvabnou bytůstku, která za mnou chodila jako můj stín, což mi ve dvanácti letech neobyčejně lichotilo. Nejraději sedala Malcolmovi na klíně. Dokázala z něho vylákat úsměv, i když se zlobil a hezké šaty, i když jich měla plnou skříň.

Alicia se z domu odstěhovala, když bylo Sereně šest let a vzala ji s sebou, stejně jako oba starší chlapce. Tehdy jsem zůstal v domě sám, v domě, který byl náhle tichý, v kuchyni s volánky, sám v klidné, tiché zahradě. Nastal dokonce čas, kdy jsem si přál, aby se Gervase, starší nevlastní bratr vrátil, přestože mě lekal mrtvými krysami a jinými nechutnými žertíky. Bylo to možná hlavně tím osamocením po odchodu Aliciiny rodiny, že jsem se odhodlal vybudovat skrýš u kuchyně. Budoval jsem ji až v době, kdy se mi proto Gervase nemohl smát.

Gervase v dospělosti se ještě stále choval samolibě a povýšeně. Měl přísná ústa, mával panovačně ukazovákem, na každého se díval svrchu a těšilo ho, když přivedl lidi do rozpaků. Serena, teď vysoká a štíhlá, vyučovala aerobik jako profesionálka a měla ještě stále ve zvyku kupovat šaty po kilech. Se mnou se bavila, jen když něco potřebovala.

„Mamka chce vědět, kde je taťka…“ Tyto dětinské výrazy zněly jaksi nepatřičně z úst šestadvacetileté ženy. Serena také byla jediná ze všech Malcolmových dětí, která mu neříkala křestním jménem.

Jako druhý se ozval Gervase. Začal zhurta: „Tyhle nesmyslné aparáty nemám rád, včera jsem se tě snažil dovolat celý večer a pořád slyším, pokaždý, když vytočím číslo, ten tvůj nafoukaný hlas, jak mi říká, abych laskavě zanechal jméno a telefonní číslo, takže tentokrát tě tedy poslechnu, ale nerad. Volá tvůj bratr Gervase, což jsi nepochybně poznal. Je naprosto nezbytný, abychom co nejdříve našli Malcolma. Musel se dočista zbláznit. Je to v tvém zájmu, aby se našel, Iane. Musíme zapomenout na všechny hádky, teď jde o to, aby otec přestal rozhazovat rodinné peníze.“ Na chvíli se odmlčel. „Předpokládám, že víš, že věnoval půl miliónu… půl miliónu!… mentálně postiženým dětem? Nějaká slepice celá dojatá mně volala, ach, pane Pembroke, nevím, jak vám poděkovat. Tak se jí ptám za co, a vona říká jestli já jsem ten pan Pembroke, který vyřešil všechny jejich problémy, jestli jsem Malcolm Pem
broke. A já říkám, madam, o čem to mluvíte? Tak mi to řekla. Půl miliónu liber? Slyšíš mě, Iane? Ten člověk je blázen. Tohle je přece nemožné. Někdo mu musí zabránit, aby vyhazoval peníze na tak nesmyslné účely. Jestli chceš vědět, co si myslím, tak začíná být senilní. Musíš ho okamžitě najít a říct nám, kde je, protože co já vím, tak nebere telefon od minulého pátku ráno. To jsem mu volal, abych mu oznámil, že by měl Alicii zvýšit alimenty v poměru k inflaci. Očekávám, že se mi co nejdřív ozveš.“

Tímto stručným rozkazem skončil. V duchu jsem ho viděl. Už to nebyl ten statný, černovlasý chlapec s býčí šíjí, ale chabější, obtloustlý, pětatřicetiletý burzovní makléř, chovající se nepřiměřeně arogantně. Ve světě, kde se to nemanželskými dětmi jen hemží, stále dělal problém z toho, že je nelegitimní. Zmiňoval se o tom vztekle při těch nejnevhodnějších příležitostech a snižoval tak našeho otce, který pravda, sice s Alicii poněkud předčasně skočil do postele, ale ke Gervasovi se veřejně jako otec hlásil a také mu věnoval svoje jméno a později ho adoptoval. Gervase nicméně jako školák musel dost vytrpět od krutých spolužáků, a tak se v něm vyvinula nenávist, která se později soustředila na mne, na Iana, na nevlastního bratra, který si vůbec nevážil výsad svého legitimního zrodu, ani těm výsadám řádně nerozuměl a neoceňoval je. Tehdy, když byl mladý, v pubertě, tak bylo pochopitelné,
že občas vybuchl vzteky. Bylo nicméně politováníhodné, že z té mladistvé trpkosti nevyrostl. Ta trpkost mu zůstala až do úplné dospělosti, kazila mu charakter a odpuzovala přátele, kteří se mu raději vyhýbali. Gervase dokázal vyvolat naprosto nesmyslné scény, neoprávněné a trapné, hloupé, z pouhé závisti. Jeho žena ho nicméně, pokud mi bylo známo, oddaně milovala a porodila mu dvě děti, děvčátka. První dcera se narodila dobře tři roky po jejich slavné svatbě. Gervase příliš mnohokrát opakoval, že by v žádném případě nepřipravil vlastnímu dítěti takový handicap, s jakým se sám narodil. Podle mého Gervase nejspíš stráví poslední chvíle svého života snahou, aby se slovo „nemanželský“ objevilo na jeho úmrtním listě.

Ferdinand, Gervasův bratr, byl zcela jiný. Ten svůj nemanželský původ nepovažoval za nijak důležitý. Byla to pro něho pouhá formalita, nic víc.

Byl o tři roky mladší než Gervase a o rok mladší než já. Ferdinand se z nás všech nejvíc podobal Malcolmovi. O tom, kdo je jeho otec, nemohlo být pochyb. Po otci zdědil nejen vzhled, ale taky finančnické sklony, nicméně bez Malcolmova mimořádného nadání. Našel si dobré místo v jedné pojišťovně, ale multimilionář se z něho nestal.

Pokud jsme žili pohromadě, byli jsme s Ferdinandem přátelé. Alicii se ale časem podařilo všechny tři děti proti mně poštvat. Ferdinand se na mne občas díval váhavě, jako kdyby vlastně přesně nevěděl, proč mě nemá rád, ale pak mu vždycky Alicia rychle připomněla, že když si nedá pozor, tak se já, hrabivec, zmocním jeho podílu, Gervasova podílu a Serenina podílu na otcových penězích. Ferdinand pak vždycky nasadil nepřátelský výraz.

Bylo mi to líto, ale celkem jsem proti tomu nic nepodnikal.

Po Gervasovi se z mého nahrávače ozval hlas mé matky Joyce. Koktala vzteky. Ukázalo se, že ji kdosi upozornil na časopis Sportovní život. Matka vykřikovala, že to nechápe, že proto nemá slov (zřejmě opravdu neměla). Jak jsem vůbec prý mohl být tak pitomý, abych s sebou vzal Malcolma na dražby, protože to je přece jasné, že jsem tam jistě byl s ním, protože kde by se tam jinak vzal a proč prý jsem se zachoval ráno tak falešně, když jsem s ní mluvil a ať jí okamžitě zatelefonuji, protože jde opravdu o krizi a že Malcolma musí někdo brzdit.

Čtvrtý a poslední vzkaz, poněkud méně hysterický, byl od mého nevlastního bratra Thomase, třetího z Malcolmových dětí, syna jeho první ženy Vivien.

Thomas byl čtyřicátník, předčasně plešatý, bledý, se zrzavým knírkem. Oženil se s paní, která ho vytrvale ponižovala. („Samozřejmě, Thomas je naprosto nepoužitelný, ať jde o cokoliv.“ Nebo: „Kdyby si jenom chudák Thomas dokázal trochu slušně vydělat.“ Nebo: „Chudák Thomas to se životem moc neumí, viď, miláčku.“) Thomas to snášel bez jediného mrknutí. Nicméně jak tak léta plynula, povšiml jsem si, že je méně rozhodný, méně činorodý a co víc, že vlastně začíná být takový, v jakých barvách ho Berenice líčí.

„Iane,“ ozval se nešťastný Thomasův hlas. „Tady je Thomas, snažím se tě stihnout od včerejška od oběda, ale nejsi doma. Až si přečteš můj dopis, prosím tě, zavolej mi.“

Našel jsem jeho dopis za dveřmi, ale ještě jsem ho nečetl. Otevřel jsem tedy obálku, abych zjistil, o co jde. V dopise stálo:

Milý Iane,

Berenice si dělá veliké starosti s Malcolmem, protože je tak odporně sobecký. Berenice, abych byl upřímný, o tom nepřestává mluvit, pořád mě s tím otravuje, že otec rozhazuje takové peníze. Abych byl upřímný, jediná věc, která ji už dlouho utěšuje, je představa, že jednou po Malcolmovi budu dědit. Jestli ovšem bude otec rozhazovat tak, jak rozhazuje, pak tedy budu mít pěkně nesnesitelný život. Já bych ti tohle nevyprávěl, kdybys nebyl můj bratr a kdybys ze všech ostatních nebyl ten nejslušnější. Říkám ti to teprve teď, předtím jsem ti to nikdy neřekl, ale občas mívám pocit, že jsi jediný normální člen naší rodiny, přestože jezdíš ty nesmyslné, nebezpečné dostihy. Prosím tě, pokus se nějak docílit, aby Malcolm přišel k rozumu, protože jsi jediný, koho poslechne. Tohle říkám, přestože vím, že spolu tak dlouho nemluvíte. Stejně mně to připadá neuvěřitelné, protože vy dva jste přece jeden na d
ruhém tak viseli a přikládám vinu za tu roztržku té odporné hrabivé Moiře, opravdu. Berenice sice vždycky

49tvrdila, že když někdo nebo něco tebe od Malcolma odpoutá, já na tom vydělám, protože by se mohlo stát, že tě pak Malcolm vydědí. Jak o tomhle jsem psát nechtěl, kamaráde. Já jenom, abys věděl, že tohle si myslela Berenice. Až do té chvíle ovšem, když začalo být jasné, že Moira bude chtít po rozvodu polovičku ze všeho. Tehdy jsem si myslel, že snad Berenici raní mrtvice, když se to dozvěděla, tak zuřila. Iane, opravdu mě zachráníš, když se ti podaří přesvědčit Malcolma, že my všichni OPRAVDU ty peníze potřebujeme. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby utrácel tak, jak utrácí teď. Já tě PROSÍM, kamaráde, zbrzdi ho.

Tvůj bratr Thomas.

Zamyslel jsem se nad obecným slohovým neladem celého dopisu a nad zoufalou prosbou v posledních dvou větách, na zdůrazněná slova. Představoval jsem si, jak Berenice na bratra věčně útočí a měl jsem k němu náhle mnohem silnější bratrské pocity než kdy před tím. Pravda, pořád jsem ještě byl toho názoru, že by udělal nejlíp, kdyby své ženě řekl, ať všechnu hořkost spolkne, místo co by po každém, hlavně po něm, plivala, ať mu přestane nahlodávat sebedůvěru. Nicméně jsem konečně pochopil, že ji vlastně stále držel na uzdě slibem budoucího bohatství.

Také jsem jaksi mlhavě tušil, proč se jí jednoduše nezbaví a neuteče od ní. Nedokázal udělat to, co opakovaně udělal Malcolm. Nedokázal opustit ženu a děti, když život přestal být snadný. Od nejčastějšího mládí ho učili Malcolmovou nevěrou pohrdat. Zůstal tedy připoután pevně k Berenici a ke svým dvěma drzým potomkům. Za svou ctnost náležitě trpěl. Bylo mi jasné, že jsem se vlastně neoženil hlavně ze strachu, abych se nedopustil stejné osudové chyby jako Thomas.

Thomasův vzkaz byl poslední. Vyhodil jsem kazetu z přístroje, strčil ji do kapsy a založil do nahrávače vzkazů novou. Chvíli jsem uvažoval a pak jsem se rozhodl pořádně probrat krabici rodinných fotografií. Vybral jsem několik skupinových snímků a také několik portrétů a dal jsem dohromady přehlednou galerii Pembrokeů. Obrázky jsem pak zabalil do kufru spolu s malým kazetovým přehrávačem a svým nejlepším fotoaparátem.

Chvíli jsem uvažoval, zda bych neměl na některé vzkazy

odpovědět, ale rozhodl jsem se, že raději ne. Stejně by jakékoliv dohadování bylo marné. Já byl skutečně přesvědčený o tom, že Malcolm má plné právo naložit se svými penězi, které si vydělal vlastní pílí a dovedností, jak chce. Pokud se nakonec rozhodne, že je přenechá svým dětem, bylo by to naše štěstí. Právo jsme na ty peníze neměli žádné, pražádné. To bych ovšem těžko vysvětloval jak Thomasovi, tak Joyce, Gervasovi nebo Sereně. Ostatně, ani se mi nechtělo jim to vysvětlovat a ani jsem na to neměl čas.

Hodil jsem kufr do vozu spolu se svým závodním sedlem, ochrannou přilbou, bičem a vysokými botami, a odjel nazpět do Savoye. Ulevilo se mi, když jsem tam našel Malcolma zcela v pořádku a bez úhony. Nikdo ho nepřepadl.

Seděl v hlubokém křesle, opět oblečený jako džentlmen z City, popíjel šampaňské a kouřil neobyčejně mohutný doutník. Proti němu seděl na okraji křesla hubený člověk asi stejného věku jako Malcolm.

„To je Norman West,“ představil mi ho Malcolm a mávl doutníkem směrem k návštěvníkovi. Tomu řekl: „A to je můj syn Ian.“

Norman West vstal a krátce si se mnou potřásl rukou. Já se až do té doby nikdy nesetkal, alespoň pokud vím, se soukromým detektivem, ale tomu nervóznímu, špatně oblečenému člověku s vlhkými dlaněmi bych takové povolání nikdy nepřisoudil. Byl středně veliký, měl pocuchané, dlouho nemyté šedé vlasy, kruhy pod očima, nezdravou pleť a neoholenou bradu. Na sobě měl šedý, omšelý a špatně udržovaný oblek, na nohou boty, které už asi zapomněly, jak vypadá kartáč. Hodil se do apartmá v Savoyi jako punker do Vatikánu.

Nejspíš mi četl myšlenky, protože řekl: „Právě jsem vysvětloval panu Pembrokeovi, že přicházím rovnou z celonočního sledování, protože váš otec trval na tom, že věc spěchá. Pro tu noční práci se hodilo toto oblečení, takže promiňte, normálně se oblékám jinak.“ „Oblékáte se do role?“ zeptal jsem se. „Ano, máte pravdu.“

Mluvil spisovnou angličtinou, jakou kdysi mluvívali rozhlasoví komentátoři, trošku až příliš dokonale. Pokynul jsem mu, aby si zase sedl a on se opět usadil na kraj křesla v lehkém předklonu a díval se tázavě na Malcolma.

„Pan West dorazil těsně před tebou,“ vysvětloval Malcolm. „Možná, že bude lepší, když mu řekneš ty, co od něho chceme.“

Sedl jsem si na křehkou pohovku a vysvětlil Normanovi Westovi, že bychom se rádi dověděli, kde se nacházeli členové naší široké rodiny předchozí pátek asi tak od čtyř hodin odpoledne až do noci a také v úterý po celý den.

Norman West se podíval na otce a pak na mne a bylo na něm vidět, že je nesvůj.

„Jestli toho od vás žádáme příliš, tak si zjednejte pomoc,“ navrhl Malcolm.

„O to by ani tak nešlo,“ prohlásil Norman West nešťastně. „Já se jenom bojím, že tady dojde ke kolizi zájmu.“

„K jaké kolizi zájmů, prosím vás,“ divil se Malcolm.

Norman West chvíli váhal, pak si odkašlal, tiše zamručel a řekl: „Minulou sobotu si mě najal jeden člen vaší rodiny, abych našel vás, pane. Takže, jak vidíte, já už pro jednoho člena vaší rodiny pracuji. Teď mě žádáte vy, abych je kontroloval. Obávám se, že dost dobře nemohu váš návrh přijmout, nebylo by to čestné.“

„Který člen mojí rodiny si vás zjednal?“ zeptal se Malcolm.

Norman West chvíli poklepával prsty na koleno, chvíli uvažoval, a pak se rozhodl, že přece jen odpoví. „Paní Pembrokeová.“

4

Malcolm zamžikal. „Která?“ zeptal se.

„Paní Pembrokeová,“ opakoval Norman West zmateně.

Vložil jsem se do toho: „Těch je devět, tak kterou z nich máte na mysli?“

Detektiv byl v očividných rozpacích: „Já s ní mluvil jenom telefonicky. Domníval jsem se…, předpokládal jsem…, že to byla paní Malcolma Pembrokea. Ta, pro niž jsem už kdysi pracoval, před delší dobou. Připomněla mi to a požádala mě o pomoc. Takže jsem se podíval do svých záznamů…“ Pokrčil bezmocně rameny. „Já prostě předpokládal, že to je tatáž dáma.“

Zeptal jsem se: „Našel jste pana Pembrokea, když jste ho začal hledat?“

Pan West neochotně přikývl. „Ano, v Cambridge. Nebylo to obtížné.“

„Ohlásil jste to pak paní Pembrokeové?“

„Já mám ale opravdu pocit, že bych o této věci už neměl hovořit.“

„Tak nám alespoň řekněte, jestli jste se s tou dotyčnou paní Pembrokeovou spojil, abyste jí ohlásil úspěšný konec akce.“

„Já se s ní nemusel spojovat. Volala mi dvakrát, ba i třikrát za den a ptala se, jak postupuji. Když mi zavolala v pondělí večer, měl jsem už pro ni zprávy. Pak jsem se pustil do dalšího případu, který jsem právě teď dokončil. Takže teď jsem volný pro případ, že by pan Pembroke potřeboval moje služby.“

„V tuto chvíli bych rád věděl, která paní Pembrokeová chtěla vědět, kde jsem.“

Norman West zarmouceně zavrtěl rozcuchanou hlavou. „Důvěra klienta…“ zamručel.

„Jděte do háje s důvěrou klienta,“ vybuchl Malcolm. „Někdo věděl, kde mě najít a málem mě zabil.“

Detektiv se zatvářil vylekaně, ale rychle se vzpamatoval. „Já vás našel, pane, díky tomu, že jsem paní Pembrokeovou požádal o seznam míst, kde se cítíte dobře a jako doma, protože — alespoň podle svých zkušeností — nezvěstní lidé se většinou uchylují právě na taková místa. Paní Pembrokeová mi dala seznam asi pěti různých možností a Cambridge byla uvedena jako třetí. Ani jsem tam nemusel jezdit. Byl jsem připravený obtelefonovat všechny hotely v Cambridge a ptát se po vás. Začal jsem nejdřív s velkými hotely, protože jsem předpokládal, že tam se asi cítíte nejlépe, pane, a už ve třetím jsem uspěl. Pokud jsem vás našel tak snadno, mohl vás stejně snadno najít kdokoliv jiný. Ostatně, pane, promiňte, ale vy jste to skutečně každému ulehčil, protože jste se v hotelu přihlásil pod svým vlastním jménem. Lidé, kteří chtějí zůstat utajení, to nedělávají.“

Hovořil s imponujícím nádechem důstojnosti, který jaksi neladil s jeho neupraveným zjevem a mne poprvé napadlo, že je možná jako profesionál lepší, než se zdá. Musel být schopný, jinak by u svého řemesla nevydržel tak dlouho, i když, pravda, chytit Malcolma v cizí posteli před těmi mnoha lety asi nebylo obtížné.

Dopil skleničku šampaňského, které mu Malcolm nabídl než jsem přišel a odmítl další.

„Jak vám paní Pembrokeová zaplatí?“ zeptal jsem se.

„Řekla, že mi pošle šek.“

„V tom případě budete vědět, od které paní Pembrokeové jste ho dostal.“

„To je pravda.“

„Poslyšte, myslím, že byste si měl přestat dělat starost s kolizí zájmů. Když to tak vezmete, už jste pracoval pro několik Pembrokeů. Pracoval jste pro mou matku Joyce Pembrokeovou, abyste chytil tatínka s dámou, která pak posloužila jako příčina rozvodu. Pak jste pracoval pro mého otce ve snaze chytit jeho pátou ženu při podobné kratochvíli. Dále jste pracoval pro blíže neurčenou paní Pembrokeovou, abyste zjistil, kde můj otec je. No a teď chce můj otec, abyste zjistil, kde byli všichni členové naší rodiny minulý pátek a včera, protože si chce ověřit, že nikdo z jeho nejbližších se ho nepokoušel zabít. Byl by velmi nešťastný, kdyby zjistil, že ano. Pokud nejste schopen tento úkol srovnat se svým svědomím, pak se bohužel budu muset obrátit na někoho jiného.“

Norman West se na mne podíval se skepsí, která ve mně opět vzbudila naději, že je asi chytřejší, než jak vypadá, Malcolmovi svítily oči pobavením.

„Samozřejmě, že bych vám dobře zaplatil,“ řekl otec.

„Za riziko,“ dodal jsem.

„Cože?“ Malcolm to nepochopil.

„No, nepřejeme si přece, aby šlápl na zmiji, ale sluší se, abychom ho varovali, že se to stát může.“

Norman West se zadíval na špinavé ostříhané nehty. Nevypadal ani zaraženě, ani nadšeně.

„Nebylo by na místě předat to policii?“ zeptal se.

„Zajisté,“ přikývl jsem. „Otec je zavolal ihned poté, co se ho někdo pokusil minulý pátek zabít. On vám to bude vyprávět. Také prosím mějte na paměti, že policie vyšetřuje vraždu Moiry Pembrokeové, té, kterou jste kdysi sledoval. Jenomže vy budete pracovat pro mého otce, nikoliv pro policii, pokud ovšem přijmete otcovy peníze.“

„Stavíte to dosti kategoricky, že?“ „Umí nenápadně prosadit svou,“ přikývl Malcolm. Vzpomínal jsem na všechny ty roky strávené v dostihových stájích, kdy jsem se stále pohyboval jako na ostří nože, abych nenarušil autoritu hlavního stájníka ani trenéra, alespoň ne viditelně. Připadal jsem si vždycky jako poručík, pohybující se mezi majorem a plukovníkem. Měl jsem po mnoho let příležitost naučit se dosáhnout svého diplomatickou cestou.

Malcolm suše a věcně vyprávěl Westovi, jak se vydal na procházku se psy a jak se potom utkal s kysličníkem uhelnatým. Pak mu také popsal příhodu, kdy jen o vlásek unikl úrazu v Newmarketu.

Norman West pozorně poslouchal, pomalu pomrkával a nakonec prohlásil: „To auto v Newmarketu, to mohla být nešťastná náhoda, řidič vozu třeba hledal cigarety, nedával pozor, možná vás zahlédl až v poslední chvíli…, pak to rychle strhl.“

Malcolm se na mne ohlédl: „Měl jsi dojem, že to tak mohlo být?“ „Ne.“

„Proč ne?“ zeptal se West. „Nejspíš, že tak náhle zrychlil.“

„Mohl mít nohu na plynu a jak hledal cigarety, nevědomky, z nepozornosti přišlápl.“

„Rozsvítil dálková světla,“ namítl jsem. „Mohl to být špatný, neopatrný řidič. Třeba měl upito.“ „Možná,“ potřásl jsem hlavou. „Ovšem problém je v tom, že kdyby nás ten vůz byl skutečně zachytil — nebo alespoň Malcolma — mohli se u toho vyskytnout svědci. Mohli řidiče zastavit, než by se mu podařilo ujet, mohli si zapsat číslo vozu.“

West se smutně usmál. „Bohužel, takovýhle útok vozem už celá řada lidí provedla úspěšně i na živé ulici a za denního světla.“

„Chceš snad říct, že mě to auto nechtělo zabít?“ Malcolm

se obrátil ke mně.

„Ne, to vůbec netvrdím, jen zdůrazňuji, že řidič vozu hodně riskoval.“

„Copak tam byli nějací svědci, copak nám někdo přiběhl na pomoc, aby nám pomohl vstát?“ vztekal se Malcolm.

„Ukázal se tam vůbec někdo, aby nás alespoň politoval? To víš, že ne, sakra. Snažil se někdo to auto zastavit, nebo si zapsat číslo? Víš sakra dobře, že ne.“

„Váš syn má nicméně pravdu,“ poznamenal West. „Porazit někoho autem a ujet na veřejném místě s sebou nese riziko. Pakliže v našem případě šlo o úmysl, a pánové, já netvrdím, že nešlo, pak to, co pachatel doufal získat, muselo riziko bohatě vyvážit. Tedy jaksi jinými slovy…“

„Jinými slovy,“ přerušil ho Malcolm zasmušile, „má Ian pravdu, když tvrdí, že se o to pokusí znovu.“

Norman West v tu chvíli vypadal nesmírně unaveně a deprimované, jako kdyby na svých bedrech nesl všechny hříchy světa. Bylo mi jasné, že se musel setkat s nekonečnou řadou hříšníků a obětí, jako všichni detektivové. Kromě toho vypadal dobře na sedmdesát a celou předchozí noc nespal.

„Já vaši nabídku přijímám,“ řekl nakonec bez nadšení a ani nadšení nevzbuzoval. Zadíval jsem se na Malcolma, trochu jsem váhal, jestli s tím člověkem opravdu bude spokojený a nebude chtít někoho lepšího. Malcolm nicméně žádné pochybnosti neprojevil a dalších pět minut strávil dohadováním honoráře, který mi připadal podprůměrný.

„Budu potřebovat seznam lidí, které mám zkontrolovat,“ řekl West nakonec. „Potřebuji jejich jména, adresy a běžné zvyky.“

Malcolm najednou překvapivě upadl do rozpaků. Pokud šlo o to, aby někdo vyšetřoval jakýsi neurčitý celek, kterému říkal »naše rodina«, bylo to něco jiného, než chtít zjišťovat kdy a kde se nacházel jeden každý člen rodiny. Proto jsem to nakonec byl já, kdo sehnal dopisní papír s hlavičkou hotelu, abych sepsal seznam.

„Takže,“ zahájil jsem. „Takže první by byla Vivien. To byla první žena mého otce, paní Vivien Pembrokeová.“

„Ta ne,“ ohrazoval se Malcolm. „To je přece absurdní.“

„Na seznamu musí být všichni, bez výjimky,“ řekl jsem tvrdě. „Tak je to alespoň vůči všem fér. Nezapomeň, že budeme mít hodně rozzlobených příbuzných, až si uvědomí, co se děje.“

„Přece se nic nedozvědí,“ namítl Malcolm.

To si dělá marné iluze, pomyslel jsem si. Obrátil jsem se k Westovi a řekl: „Všichni si každou chvíli navzájem telefonují. Ne že by byli takoví kamarádi, často si volají ze zlomyslnosti. Nemusíte se bát, oni se proti vám nespojí, protože se obecně spojují velmi zřídka. Někteří z nich jsou vynikající lháři. Nevěřte ničemu, co bude jeden povídat o druhém.“

„Ale Iane,“ protestoval Malcolm.

„Jsem jeden z nich a vím, o čem mluvím.“

Pod Vivienino jméno jsem na seznam napsal jména jejích dětí:

Donald

Lucy

Thomas.

„Thomasovou ženou je Berenice,“ připsal jsem její jméno vedle Thomasova. „S ním pořídíte snadno, s ní hůř.“

„Je to pětihvězdičková kráva,“ prohlásil Malcolm.

West mlčky přikývl.

Já pokračoval: „Lucy má za muže člověka jménem Edwin Bugg. To příjmení se jí nelíbilo, takže svého muže přemluvila, aby přijal její jméno. Jmenuje se tedy stále Pembrokeová.“ West přikývl.

„Lucy je básnířka,“ pokračoval jsem, „lidé, co se vyznají v poezii, říkají, že je opravdu dobrá. Pohrdá světskými radovánkami a hmotnými statky. Edwinovi to myslím jde dost na nervy.“

„Jo,“ zabručel Malcolm. „Edwin je materialista duší i tělem, věčně ze mě mámí půjčky.“

„A půjčuješ mu?“ zeptal jsem se se zájmem.

„Zřídka, nikdy mi nic nevrací.“

„Chybí jim peníze, že?“ zeptal se West.

„Edwin Bugg se před lety oženil s Lucy, protože ji považoval za nadějnou dědičku. Od té doby žijí z ruky do huby z malého příjmu, co jí dávám jako poručnický fond. Edwin je parazit a za celý svůj život nesáhl na práci. Já ho nesnáším,“ řekl Malcolm.

„Mají jednoho syna, je ještě hodně malý, když jsem se s ním naposled setkal, zeptal se mě, co má dělat, když chce emigrovat do Austrálie,“ poznamenal jsem s úsměvem.

West se zadíval na seznam a obrátil se k Malcolmovi: „A co Donald, váš nejstarší syn?“

Otec odpověděl: „Donald si vzal ženu, která se navlas podobá jeho matce. Je krásná a hloupá. Jmenuje se Helena. Žijí velice počestně a naprosto nudně v Henley-on-Thames a chovají se pořád jako zamilované hrdličky, přestože Donaldovi musí být alespoň čtyřicet pět let, alespoň myslím.“

Zdrželi jsme se komentáře. Malcolm sám, přestože mu bylo už skoro šedesát devět se dokázal chovat jako zamilovaná hrdlička víc než kdo jiný a já poprvé s lehkým zamrazením začal uvažovat o možnosti jeho šestého sňatku. Usoudil jsem, že bude-li živ a zdráv, určitě k takovému sňatku dojde. Nikdy v minulosti nedokázal žít dlouho sám. Hádky mu byly milejší než osamělost.

„A děti?“ zeptal se Norman v krátkém tichu.

„Má tři nafoukané pitomce.“

West se na mne tázavě zadíval a zívl.

„Jste schopný to všechno vnímat, nejste příliš unavený?“ zeptal jsem se.

„Ne, ne, jen pokračujte.“

„Dvě z Donaldových dětí jsou ještě příliš malé na to, aby mohly řídit auto. Nejstarší dcera studuje na výtvarné škole, měří pět stop dva palce a je křehká, takže si vůbec neumím představit, že by bylo v jejích silách Malcolma omráčit a pak ho odtáhnout ze zahrady do garáže a nasoukat do Moiřina vozu.“

„Taky by na to neměla odvahu,“ podotkl Malcolm.

„To bych netvrdil,“ zavrtěl jsem hlavou. „Odvaha se může náhle objevit u kohokoliv, to by ses divil.“

West se na mne nezaujatě podíval. „Dobře.“ Vzal si ode mne seznam a něco si do něho dopsal. „Tak zatím máme tohle : manželka číslo jedna — Vivien Pembrokeová. Děti: Donald (44), manželka Helena, tři potomci. Pak je Lucy, manžel Edwin (rozený Bugg), syn školák. Pak Thomas, manželka Berenice…?“

„Dvě velmi mladé dcery,“ doplnil jsem.

„Dvě mladé dcery,“ opakoval a zapsal si to.

„Všechna moje vnoučata jsou zatím ještě skoro děti, žádné z nich by nemohlo někoho zavraždit.“

„Psychopati se objevují už ve školkách,“ namítl West suše. „Nepozoroval jste u žádného z těch dětí abnormální, agresivní chování, přehnanou krutost, utkvělou nenávist?“

Malcolm i já jsme zavrtěli hlavou a oba jsme se zatvářili nejistě. Otec možná proto, že věděl něco, co já nevěděl, já proto, že jsem nevěděl skoro nic. Mohlo existovat tolik věcí, které se na povrch vůbec nemusely projevit.

„Objevuje se hrabivost už v mateřských školkách?“ zeptal jsem se.

„Spíš bych řekl, že ne. Co vy?“ řekl West.

Znovu jsem zavrtěl hlavou. „Podle mého je to vlastnost — a dost ošklivá vlastnost — dospělých, a je tím výraznější, čím víc se jí poskytuje příležitosti. Čím víc se dá nahrabat, tím jsou lidé hrabivější.“

Malcolm se váhavě zeptal: „Takže moje jmění působí korupčně… geometrickou řadou tak, jak roste?“

„V tom nejsi sám,“ poznamenal jsem suše. „Jen si vzpomeň na všechny ty multimilionářské rodiny, jejichž děti už mají na sebe přepsané celé milióny a přitom jsou ochotné se prát jak divoké hladové kočky o drobty, co po jejich otcích zbudou.“

„To platí i v případech, když jde o tisíce,“ řekl West k mému překvapení. „Ba dokonce i o pouhé stovky. Zažil jsem neuvěřitelnou nenávist kvůli stovkám. Radují se z toho právníci a většinou slíznou smetanu,“ povzdechl si dílem ze skepse a deziluze, dílem únavou. „A co manželka číslo dvě,“ zeptal se pak. A sám si odpověděl. „Myslím paní Joyce Pembrokeovou.“

„Ano, správně, jsem její syn. Další děti neměla. A já nejsem ženatý.“

West si mě pečlivě, metodicky zapsal.

„Minulý pátek jsem byl v pět hodin v práci v dostihových stájích a společně se mnou tam bylo asi třicet lidí, kteří to mohou dosvědčit. Včera večer jsem zcela zaručeně neřídil vůz, který nás málem přejel.“

West prohlásil rozhodně: „Zapíšu, že jste ve věci nebyl přímým účastníkem a to, pane Pembroke, mohu eventuálně napsat i o ostatních členech vaší rodiny.“ Když skončil, zadíval se na Malcolma a ten poznamenal: „Najatý vrah.“ West přikývl. „Ano, kdokoliv z nich si mohl najmout dobrého profesionála a to budeme těžko dokazovat.“

„Já myslel, že profesionální vrahové používají střelné zbraně,“ namítl jsem.

„Jen někteří, většina ne, každý má svou vlastní metodu. Někteří z nich používají nože nebo jiné zbraně. Jeden napřiklad čekal u dopravních světel na místě, kudy jeho oběť většinou jezdila z práce domů. Čekal na den, kdy naskočí červená a oběť zastaví. Pak vrah zaklepal na okénko, na něco se zeptal… aspoň předpokládám, oběť stočila okénko a vrah oběť střelil přímo do hlavy. Než naskočila zelená a než auta za vozem oběti začala troubit, byl už vrah dávno ten tam.“

„Chytli ho nakonec?“ zeptal jsem se.

West zavrtěl hlavou. „Tímto způsobem kdosi zavraždil osm prominentních obchodníků během dvou let, pak ty vraždy přestaly a nikdo neví proč. Podle mého vrah ztratil nervy. To se stává v každé profesi.“

Vzpomínal jsem na překážkové jezdce, kterým se to občas stalo ze dne na den a uvažoval jsem o tom, že se taková věc může stát i burzovním makléřům. Jak správně říkal, stává se to ve všech profesích.

„Také toho člověka mohl někdo odpravit, protože toho příliš mnoho věděl,“ poznamenal Malcolm.

„Ano, to je také možné,“ West se zadíval na seznam. „A kdo následuje po paní Joyce?“

Malcolm se zatvářil kysele. „Ta dáma, kterou jste se mnou tak umělecky vyfotografoval z popudu paní Joyce.“

Pan West povytáhl obočí. „Myslíte slečnu Alicii Sandwaysovou? Jestli se pamatuji správně, měla dva malé chlapce, že?“

„Těm dvěma malým chlapcům je teď třicet pět a třicet dva let,“ poznamenal jsem.

„Ach ano,“ povzdechl si. „Jak říkám, nedávno jsem si vyhledal ten spis. Neuvědomil jsem si jaksi… tedy… Dobře, máme tedy manželku číslo tři, paní Alicii Pembrokeovou. Co její děti?“

Malcolm řekl: „Máme dva syny, Gervase a Ferdinanda. Oba jsem formálně adoptoval, když jsem se s jejich matkou oženil a dal jsem jim jméno Pembroke. Pak máme naši malou Serenu.“ Otcův výraz změkl. „Kvůli ní jsem snášel Aliciinu hysterii po celých našich posledních pět let. Alicia byla skvělá milenka, ale mizerná žena. Proč, to se mě neptejte. Dělal jsem jí celou tu dobu pomyšlení, mohla si dělat co chtěla, zařídit dům podle svého, ale s ničím nebyla spokojená.“ Pokrčil rameny. „Když jsme se rozvedli, přistoupil jsem na dosti štědré alimenty, ale ona byla velmi zatrpklá. Byl bych si rád nechal naši malou Serenu… Alicia na mne tehdy ječela, že kluky nechci, protože jsou nemanželští. U soudu potom o Serenu bojovala a vyhrála… Všechny tři děti proti mně poštvala.“ Letitá křivda ho ještě stále bolela. „Když zahynula Coochie, nabídla se Serena, že se vrátí domů a bude se o mně starat, ale to bylo zbyte
čné, protože to už u mne byla Moira. Když zabili Moiru, přišla Serena se stejnou nabídkou. Bylo to od ní hezké. Je to milá holka, opravdu, ale Alicia dělá co může, aby ji proti mně poštvala.“

West na chvíli mlčel, možná ze sympatií, možná ne, a zapsal si Aliciino jméno. Pak na další řádky napsal:

Gervase, nemanželský syn, později adoptovaný. Ferdinand, totéž. Serena, legitimní dcera.

„Mají partnery?“ zeptal se.

„Gervase má za ženu Ursulu. Já ji moc neznám, protože pokud se s ní kdy setkám, je u toho vždy Gervase a určuje konverzaci. Stejně jako Thomas mají dvě malé holky.“ West si to zapsal.

„Ferdinand se oženil dvakrát, pokaždé s neobyčejně krásnou ženou. První byla Američanka, která se pak vrátila do Spojených států. Druhá, Deborah, říká se jí Debs, je ještě stále s ním. Zatím nemají žádné děti.“

West si to zapsal.

„Serena je svobodná,“ dodal jsem.

West si prohlédl poslední část seznamu. „Takže zde máme manželku číslo tři, paní Alicii Pembrokeovou. Má syna Gervase se ženou Ursulou a dvěma malými dětmi. Pak Ferdinanda, toho času se ženou Debs, bezdětného. Dále Serena, svobodná… hm… snoubence nemá, nebo milence?“

„Já o žádném nevím.“

Malcolm se ke mně přidal a řekl, že také o nikom neví.

„Dobře, a co manželka číslo čtyři?“ zeptal se West. Chvíli bylo ticho. Pak jsem odpověděl já: „Coochie. Zemřela. Měla dva syny, dvojčata. Jeden z nich zahynul při automobilovém neštěstí, druhý utrpěl těžké mozkové zranění a žije trvale v sanatoriu.“

„Ach tak.“ Tentokrát jsem ve Westově hlase opravdu zaslechl soucitný tón. West pokračoval: „A co žena číslo pět, paní Moira Pembrokeová? Neměla náhodou děti z předchozího manželství?“

„Ne,“ řekl Malcolm. „Nebyla vdaná a neměla děti.“

„Dobře.“ West spočítal jména na seznamu. „Takže to máme tři bývalé ženy… Mimochodem, neprovdala se některá z nich znovu?“

Mírně jsem se usmál a odpověděl: „Přišly by o alimenty, kdyby se provdaly. Malcolm se ke všem zachoval dosti velkoryse. Takže žádná z nich by v novém manželství nic nezískala. Jen by ztratily.“

„Všechny se měly znova vdát,“ bručel Malcolm. „Mohly z nich být normální ženské a ne zakyslé fúrie.“

West jenom poznamenal: „Ano, pak zde máme šest synů a dvě dcery, dále v současné době dvě snachy a jednoho zetě. Pokud jde o vnoučata… ta jsou příliš mladá. Takže když nepočítám invalidního syna pana Pembrokea a tady pana Iana, máme zde čtrnáct dospělých, které je třeba prověřit. To mi bude trvat nejméně týden, možná i déle.“

„Snažte se to zjistit co možná nejdřív,“ prosil jsem.

V tu chvíli se tvářil tak, jako kdyby mu nezbývalo dost síly ani na to, aby vyšel ze dveří, natož aby se pustil do něčeho, co bylo očividně velmi náročné.

„Mohl bych jim prosím sdělit — myslím všem — proč je takto prověřuji?“ zeptal se.

„Sakra, to teda zaručeně ne!“ řekl Malcolm ostře. „Pokud to udělal některý z nich, a já se modlím aby ne, mohli by dostat strach a krýt se. Hlavně jim neříkejte, kde mě hledat.“

Zadíval jsem se na listinu. Nedokázal jsem si ani v nejmenším představit, že by kdokoliv z našich mohl být skutečný zločinec, vrah, ačkoliv — hrabivost dokáže udělat ze zcela rozumných lidí šílence. Celá řada lidí… Znal jsem případ, kdy dva muži, pozůstalí, šli do domu, ve kterém zemřela jejich příbuzná, stará paní, a odnesli odtamtud koberec. Koberec prostě zabalili, odnesli a ubohou mrtvou tam nechali ležet samotnou, na holé podlaze. Šlo jim o to, získat to nejcennější, než se dostaví deset ostatních pozůstalých. Tehdy mi to připadalo neuvěřitelné. Neteř té mrtvé, moje uklízečka, která přicházela každý týden, byla nesmírně pohoršená, ale ne z piety vůči tetě. „Byl to jedinej slušnej koberec v celým baráku,“ vysvětlovala mi tehdy rozhořčeně. „Byl skoro novej. Bylo to to jediný, co tam za něco stálo. Správně jsem ho měla dostat já. Teď už k němu těžko přijdu.“

„Budu potřebovat adresy všech těchto osob,“ řekl West.

Malcolm máchl rukou. „Ty vám může zjistit Ian. Řekněte mu, ať vám je sepíše.“

Poslušně jsem otevřel kufr, vytáhl adresář a vypsal celou listinu i s telefonními čísly. Pak jsem vytáhl svazek fotografií a Westovi je ukázal.

„Mohou vám být něco platné? Pokud ano, tak vám je půjčím, ale byl bych rád, kdybyste mi je vrátil.“

West si obrázky prohlížel jeden po druhém a mně bylo jasné, že pokud je dobrý detektiv, vidí na těch snímcích základní povahu všech osob. Rád fotografuji hlavně portréty a když už se rodina schází, vždycky s sebou rád beru aparát, abych měl příležitost dělat něco, co je alespoň trošku k něčemu. Nerad jsem se s ostatními bavil. Jakmile jsem se dal do fotografování, měl jsem výmluvu, proč se s nikým nedávám do řeči.

Pokud tváře na těch obrázcích měly vůbec nějakého společného jmenovatele, pak to byla nespokojenost, a to mi připadalo zarmucující. Jedině snad Ferdinand se tvářil spokojeně, ale i u toho, jak jsem dobře věděl, se dobrá nálada objevovala jen někdy. Debs, jeho druhá žena, byla neobyčejně atraktivní blondýna, větší než on a dívala se na svět tázavě, jako kdyby nechtěla věřit svým očím. Ještě nepoznala zklamání.

Gervase jsem zachytil s jeho zcela charakteristickým arogantním, povýšeným výrazem. Nikdy jsem mu ten obrázek neukázal, protože se mi zdálo, že není proč mu ukazovat jeho pravé já. Ursula vypadala jaksi nevýrazně, trošku sklesle, trošku jakoby provinile, tvářila se, jako kdyby si ani netroufla nechat se fotografovat bez mužova povolení.

Berenice, Thomasova žena, byla zcela opačný případ. Dívala se přísně a kriticky přímo do aparátu, arogantní, sarkastická, odbornice na zničující výroky. Thomas stál o krok za ní, tvářil se ustaraně a uštvaně. Pak tam byl ještě obrázek, na kterém byl Thomas sám, nejistě se usmíval, ramena smutně svěšená, v očích beznaděj.

Vivien, Joyce a Alicia, naše tři čarodějnice, si sice nebyly vůbec podobné, ale tvářily se stejně. Každou z nich jsem zachytil v okamžiku, kdy netušily, že je někdo fotografuje, a právě se na někoho kriticky a s nechutí dívaly.

Alicia, samá kudrlinka a volánek, ještě stále nosila vlasy vysoko vyčesané, spoutané pentlí. Spadaly jí v bohatých kudrnách až na ramena. Kdysi měla vlasy tmavohnědé. Bylo jí už skoro šedesát, ale vypadala vlastně mladší než její syn Gervase. Mohla být dokonce i hezká, nebýt zatrpklého, tvrdého výrazu kolem úst.

Chovala se ke mně jako nevlastní matka během sedmi let svého panování celkem dobře. Starala se o to, abych měl všechno, co potřebuji, jako třeba jídlo nebo nové oblečení. Zacházela se mnou stejně jako s Gervasem a Ferdinandem, ale já jsem nicméně nikdy nezatoužil se k ní obrátit o radu nebo útěchu. Lásku ke mě necítila a já k ní také ne. Když se s otcem rozešli, nijak jsem netruchlil nad tím, že ji ztrácím. Co ve mně budilo odpor, bylo to, co pak způsobila Gervasovi, Ferdinandovi a Sereně, když jim pokřivila myšlení svou vlastní pomstychtivostí a pocitem křivdy. Byl bych vysloveně uvítal přátelské bratry a sestry, stejně tak, jako by se byl Malcolm radoval z milých dětí. Nicméně i po dvaceti letech Aliciin pocit křivdy vířil vlny utrpení v nekonečných vlnách.

Serena na obrázku vypadala tak, jak vypadala o rok dříve, než začala s aerobickým tancem a než zhubla tak, že na ní zbývalo jen velmi málo ženského. Vlasy, v dětství světlé, jí trochu ztmavly a měla je slušivě a moderně sestřihané jako přiléhavou helmu. Na dvacet šest let určitě nevypadala. Napadlo mě, že připomíná nohatého Petra Pana, odmítajícího dospět. Žena-dítě s dětským hlasem, používající slova jako „taťka’ a ,mamka’, s nenasytným hladem po nových šatech. Napadlo mě, že nevím, jestli je ještě panna a pak jsem si s překvapením uvědomil, že to nejen nevím, ale že bych to na ní nepoznal.

„Ty snímky jsou velmi zajímavé,“ řekl West a zadíval se na mne. „Velmi rád bych si je půjčil.“ Probral znova obrázky a roztřídil je. „Kdo jsou tito lidé? Nenapsal jste vzadu jména jako u ostatních.“

„Tohle je Lucy a Edwin a tady je Donald a Helena.“

„Děkuji vám.“ Napsal si pečlivě jména drobným písmem na rub obrázku.

Malcolm natáhl ruku a West mu snímky předal. Malcolm si je pozorně prohlédl a pak je vrátil.

„Nepamatuji se, že bych byl ty snímky viděl,“ řekl.

„Taky jsem je dělal v průběhu posledních tří let.“

Otevřel ústa a zase je zavřel. Zasmušile se na mne podíval, jako kdybych mu právě uštědřil nefér ránu pod pás.

„Jak se ti líbí?“ zeptal jsem se.

„Lituji, že děti dospívají.“

West se smutně usmál a posbíral seznamy a fotografie.

„Dobře, pane, dám se tedy do toho.“ Vstal, trochu se zapotácel a když jsem k němu vykročil, abych ho přidržel, zavrtěl hlavou. „To je jen z nevyspání.“ Když stál, vypadal ještě vyčerpanější a ta zevní šeď jako kdyby mu pronikala až k samotnému jádru. „Hned ráno začnu prověřovat všechny členy rodiny.“

Nebylo by fér od něho chtít, aby začal ještě týž den, ale přiznávám, že mě ten jednodenní odklad netěšil. Nabídl jsem mu ještě jednu skleničku a oběd pro osvěžení, ale on odmítl. Dovedl jsem ho tedy před hotel, posadil do taxíku a sledoval, jak se skládá na zadní sedadlo, jako když spadne na zem strašák v poli.

Když jsem se vrátil do našich místností, Malcolm zrovna objednával vodku a kaviár s velkorysostí, na kterou jsem si už začal zvykat. Když to vyřídil, rozložil Sportovní život a ukázal mi na jednu stránku.

„Tady píší, že se tuhle neděli v Paříži běží Arc de Triomphe.“

„Ano, to souhlasí.“

„Tak tam jeďme.“

„Dobře,“ přikývl jsem.

Malcolm se zasmál. „Také se musíme trochu pobavit, ne? A tady je seznam účastníků.“

Podíval jsem se, kam ukazuje. Byla to reklama jedné bookmakerské firmy, kde byly uvedeny předstartovní kursy.

„Je nějaká šance, že bychom jednoho z těch koní mohli koupit?“ zeptal se Malcolm.

„Já… myslíš jako dneska?

„Samozřejmě, přece nemá smysl kupovat koně až po dostihu, ne?“

„No…“

„Samozřejmě, že by to nemělo smysl. Vítěz bude stát několik miliónů a ty ostatní nebudou mít cenu žádnou. To chce koupit před dostihem. To je ono.“

„Pochybuji, že by někdo byl ochoten koně prodat,“ namítl jsem. „Ale pokusit se o to můžeme. Kolik bys byl ochoten maximálně dát? Favorit vyhrál epsomské Derby a má se prý na něj vytvořit syndikát na deset miliónů liber. Musel bys nabídnout podstatně víc, než by vůbec vzali v úvahu nějaké vyjednávání.“

„Hm, co ty si o něm myslíš, jako o koni?“

Snažil jsem se nezalapat po dechu a s naprostým kamenným výrazem jsem odpověděl: „Je to velmi dobrý kůň, ale poměrně nedávno běžel velmi náročný dostih. Myslím si, že neměl dost času se z toho sebrat a také bych na něj tentokrát nesázel.“

„Už jsi na něj někdy sázel?“ zeptal se Malcolm zvědavé.

„Ano, když vyhrál Derby, ale tehdy byl také favorit.“

„Kdo si myslíš, že vyhraje Arc de Triomphe?“

„To se ptáš vážně?“

„Samozřejmě.“

„Pak tedy jeden z francouzských koní, Meilleurs Voeux.“

„Je možné ho koupit?“

„Ani náhodou, jeho majitel své koně miluje a vítězství je pro něj důležitější než peníze. Kromě toho je nesmírně bohatý.“

„To já taky,“ řekl Malcolm suše. „Ať dělám co dělám, peníze mi přibývají. Kdysi to byla moje vášeň, teď už je to jaksi ze zvyku. Ovšem to, co se stalo s Moirou, to mnou otřáslo. Uvědomil jsem si, člověk nezná dne ani hodiny a že Bůh ví, kolik mi zbývá času, abych se mohl radovat ze života v plné síle a v plném zdraví. Když jsem celá ta léta strávil tím, že jsem peníze hromadil, tak vlastně — k čemu to bylo? Hromadil jsem je snad pro své děti, aby mne pro to zabily? To by bylo hodně smutné. Ne, koukej mi koupit na tuhle neděli dobrého koně. Pojedeme tam a budeme mu fandit, až si třeba plíce vykřičíme.“

Trvalo skoro celé odpoledne a část večera, než se vůbec někde objevila jiskřička naděje. Obtelefonoval jsem všechny trenéry anglických a irských koní a ptal se jich, jestli by majitelé koní byli ochotni uvažovat o prodeji. Každému z trenérů, se kterými jsem mluvil, jsem slíbil, že bych příslušného koně u nich nechal a že bychom jim poslali do tréninku hřebečka za dva milióny liber, kterého otec předchozí den koupil. Někteří z trenérů byli v tu dobu na newmarketských dražbách a já je musel hledat po hotelech. Když jsem je našel, musel jsem začít hledat majitele koní a dohadovat se s nimi. Někteří z nich řekli jednoduše ne, a že se o tom bavit nebudou.

Konečně — to už bylo tři čtvrtě na osm — mi jeden z newmarketských trenérů a sdělil, že jeho majitel by prodal poloviční podíl na koni, pokud budeme souhlasit s cenou. Předal jsem informaci a výši ceny Malcolmovi.

„Co ty na to?“ zeptal se otec.

„No… kůň je dobrý, cena je relativně vysoká a trenér patří mezi nejlepší.“

„Dobře, tak to domluv.“

„Můj otec souhlasí,“ řekl jsem do telefonu. „A mimochodem ten náš hřebeček je ještě stále v dražebních stájích. Buďte tak laskav a zítra pro něho pošlete, my to zatím vyjednáme s tamějšími lidmi.“

Trenér řekl, že to ochotně zařídí. Připadalo mi, že je ve vynikající náladě. Prý vyřídí okamžitě i všechny papíry, pokud Malcolm převede příslušnou finanční částku na jeho chovatelské konto. Udal jméno banky a číslo konta. Všechno jsem si zapsal. Malcolm máchl rukou a řekl: „To je bez problémů, to uděláme hned ráno, takže ty peníze bude odpoledne mít.“

Když jsem položil telefon, zhluboka jsem vydechl. „Dobře, takže, abys věděl, teď ti patří polovina koně jménem Blue Clancy.“

„Tak se na to napijeme,“ prohlásil Malcolm. „Objednej šampaňské!“

Objednal jsem šampaňské od služby a zatímco jsme čekali, až ho donesou, vyprávěl jsem otci o tom, jak jsem se setkal s jeho zahradníkem Arthurem Bellbrookem.

„To je slušný chlap,“ přikývl Malcolm. „A velmi dobrý zahradník.“

Vyprávěl jsem mu potom s příslušným výrazem, jak Moira naložila se zeleninou určenou pro výstavu, protože otec tuhle historku neznal.

„Husa,“ řekl. „Arthur bydlí v řadovém domku s miniaturní zahrádkou na sever. Tam by nikdy nemohl pěstovat zeleninu na výstavy. Kdyby se se mnou tehdy byla poradila, byl bych jí to řekl, a byl bych jí také řekl, ať ho nechá na pokoji. Dobrému zahradníkovi člověk musí vyjít vstříc.“

„On to ale bral dost rozumě,“ řekl jsem. „Mimochodem, je to chytrý člověk. Všiml si, že zeď u kuchyně v rohu u zahrady je mnohem silnější, než by člověk čekal. Zeptal se na to starého Freda a od něho se dozvěděl, že jsem si tam kdysi vystavěl skrýš. Chtěl vědět, jak se do té skrýše dostat, protože tam chtěl skladovat jablka.“

Malcolm doslova vyletěl z křesla, jak když ho vystřelí. Oči měl najednou vyděšené, hlas stísněný a chraptivý. „Dobrý Bože! Doufám, že jsi mu to neřekl.“

„To víš, že ne,“ odpověděl jsem zvolna. „Řekl jsem mu, že ta skrýš je prázdná a že už je dvacet let zazděná.“ Odmlčel jsem se. „Co tam máš?“

Malcolm si zase sedl, ale ještě stále se tvářil velmi ustaraně.

„Na tom nezáleží,“ řekl.

„Zapomínáš, že bych se tam mohl jít podívat.“

„Nezapomínám.“

Upřeně se na mne zadíval. Tehdy, před mnoha lety se velmi zajímal o to, jak buduji svou skrýš a jak vymýšlím tajná cihlová dvířka. Přicházel do zahrady den po dni a sledoval, co dělám. Občas mě poplácal po rameni a usmíval se mému tajemství. Výsledná zeď vypadala masivně, když na ni člověk sáhl, byla zcela pevná. V jednom místě byla cihlami prostrčená silná ocelová tyč sahající od železobetonového základu až ke stropnímu trámu u střechy. Než jsem udělal novou střechu, pečlivě jsem provrtal cihly (spoustu jsem jich samozřejmě rozbil), prostrčil jsem jimi tyč a pak jsem cihly zacementoval tak, aby lícovaly s vedlejšími a přesně zapadaly.

Když jsem celé dílo dokončil, chtěl-li někdo tajná dvířka otevřít, musel nejdřív odstranit trámek podporující celou zeď dole u země a pak musel prostrčit tenký drátek malou dírkou v cementu a tím uvolnit vnitřní závoru na pružině. Dírka pro drát byla asi ve výši pasu třináctiletého kluka. Bylo mi tehdy třináct. Mechanismus závory jsem sám nevymyslel, někde jsem si o něm přečetl. V každém případě perfektně fungoval.

Tehdy mě nesmírně těšilo, že jsem vymyslel dveře, které Gervase nikdy neobjeví. Už tam nebudou mrtvé krysy ani živí ptáci, vyděšení a zazdění. Byla to moje soukromá skrýš, do které nikdo nemohl proniknout.

Gervase skutečně nikdy ona dvířka nenašel, ani je nenašel nikdo jiný. Jak léta míjela, zarostla dvířka zvenčí travou a kopřivami. Měl jsem sice v úmyslu své tajemství sdělit Robinovi a Petrovi, ale nikdy k tomu nedošlo. Došlo k onomu tragickému neštěstí. Tak se stalo, že jediný Malcolm věděl, jak se do skrýše dostat a Malcolm toho také zřejmě využil.

„Co tam máš?“ zeptal jsem se znovu.

Zatvářil se naprosto nevinně. „Pár věcí, které jsem chtěl schovat před Moirou.“

Vzpomněl jsem si v tu chvíli na předměty, které jsem postrádal v jeho pracovně.

„Zlatého delfína, ametystový stromek a stříbrné svícny… ano?“

„Ty ses tam díval?“ řekl vyčítavě.

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, jen jsem si všiml, že ve tvém pokoji nejsou.“ Těch několik vzácných předmětů ale nijak nevysvětlovalo, proč se otec předtím tak vyděsil. „Co tam ještě máš?“ zeptal jsem se.

„Abych pravdu řekl,“ odpověděl zcela klidně, „spoustu zlata.“

5

„Někteří lidé prodávají a kupují zlato, aniž ho kdy vůbec viděli,“ vysvětloval otec, „ale mě těší, když ho skutečně mám. Manipulovat zlatem jenom na papíře není to pravé. Zlato je krásné samo o sobě a já se na ně rád dívám a rád na něj sahám. Není zrovna snadné skladovat zlato v bance nebo v sejfu. Je příliš těžké a zabírá příliš mnoho místa. Ostatně, pojistit zlato, to se ani nedá zaplatit. Člověk ztrácí na zisku. Takže já zlato nepojišťuji.“

„Takže ho skladuješ v té skrýši ve zdi… a čekáš, až stoupne v ceně?“

„Musím říct, že mě znáš,“ usmál se. „Kupuji, když je cena nízká, hezky si počkám a prodám, když je cena vysoká. Někdy čekám dva roky, zřídka déle. Cena zlata se pohybuje jako kyvadlo a opravdu nic mě netěší tolik, jako podíly na zlatě. Když cena zlata stoupá, podíly na zlatě často stoupnou dvoj- až trojnásobně. Takže já nejdřív prodám zlato a akcie prodám až tak po dvou měsících. Víš, to je takový psychologický úkaz. Lidé nepřestávají investovat do zlatých dolů, čímž tlačí cenu nahoru v okamžiku, kdy cena zlata už nestoupá anebo pomalu začíná klesat. Tenhle úkaz je nelogický, ale má ohromnou cenu pro takové lidi, jako jsem já.“

Seděl, díval se na mne jasně modrýma očima a pokračoval v instruktáži svého syna.

„Strategické minerály, víš. Vůbec nejlepší byla akce společnosti Strategie Minerals v Austrálii. To bylo letos. Cena zlata stoupla o dvacet pět procent, ale cena akcie společnosti Strategic Minerals stoupla skoro o tisíc procent, než konečně spadla. Bylo to neuvěřitelné. Mně se podařilo se dostat do hry hned zkraje a prodal jsem akcie se ziskem devět set padesát procent. Ale nemysli si, takováhle věc se podaří tak jednou, dvakrát za život.“

To mé vskutku fascinovalo. „Řekni mi, kolik jsi do toho investoval?“

Po krátké odmlce odpověděl: „Pět miliónů. Měl jsem takový pocit…, prostě mi to nějak vonělo. Většinou tolik neriskuji a tady jsem neočekával, že mi to tolik vynese, že akcie tak vyletí, to nemohl nakonec očekávat nikdo. No, ale vidíš, prostě to tak bylo, všechny akcie zlata letos stouply a ty australské stouply až ke stropu.“ „A jak to s nimi vypadá teď?“ zeptal jsem se. „To já nevím. Mě zajímá jenom to, v čem jedu. Zlaté doly nikdy nevydrží věčně. Mají zcela logický běh života. Exploraci, vývoj, produkci a nakonec vyčerpání. Já se zařadím, chvíli čekám, pak se dočkám příslušného zisku a víc se nestarám. Člověk se nikdy nemůže držet příliš dlouho stoupajících zlatých akcií, může ztratit celé jmění, jestliže se rozhodne k prodeji příliš pozdě.“

Uvědomil jsem si, že mi už skutečně důvěřuje. Kdyby o mně ještě sebemíň pochyboval, nebyl by mi řekl, co schovává za tajnými cihlovými dvířky, ani by mi nebyl prozradil, že jedinou obchodní transakcí po odečtu daně získal přibližně třicet miliónů liber. Přestal jsem si v tu chvíli dělat hlavu, že vyhodil příliš mnoho peněz, když koupil toho hřebečka a polovinový podíl na Blue Clancy. Přestal jsem si dělat hlavu vůbec. Teď už mi dělalo starosti jenom to, jak udržet otce naživu a umožnit mu, aby utrácel.

Kdysi jsem mluvil s jednou ženou, které zemřel otec, když

jí ještě nebylo dvacet. Vyprávěla mi, že si s ním nemohla nikdy popovídat jako rovná s rovným, jako dospělá s dospělým a jak velice lituje, že už nemá tu možnost jen tak si s ním popovídat. Když jsem se v tu chvíli díval na Malcolma, uvědomil jsem si, že se mi vlastně splnilo přání oné mé známé. Po třech letech mlčení, které bylo skoro jako smrt, jsem měl možnost hovořit s otcem jako dospělý s dospělým, jako muž s mužem a ne jako syn s otcem.

Strávili jsme klidný, příjemný večer a vyprávěli jsme jeden druhému, co jsme prožili během té doby, kdy jsme se nestýkali. Představa, že kdesi venku je šelma pátrající po své oběti, mi připadala absurdní. V jednu chvíli jsem se zeptal: „Poslyš, tomu člověku od filmu jsi dal Joycino telefonní číslo naschvál, viď? A Gervasovo číslo jsi dal té paní od mentálně postižených dětí a mne jsi vzal s sebou, abych byl u toho, až budeš kupovat to hříbě… Chtěl jsi, aby všichni členové naší rodiny co nejdřív věděli, jak rozhazuješ. Nemám pravdu?“

„Hm,“ zamručel. Po chvíli jsem pochopil, že to bylo vlastně přiznání. Že by se zmýlil v telefonním čísle jednou, to bylo docela možné, ale dvakrát…, to už bylo příliš.

„Thomas a Berenice také šíleli nad nějakou tvou extravagancí. Co jsi jim nechal nakukat?“

„Sakra, jak víš tohle?“

Usmál jsem se, vytáhl kazetový přehrávač a přehrál mu všechny vzkazy ze svého telefonu. Zasmušile, ale přitom i trochu pobaveně, vyslechl Serenu, Gervase a Joyce a pak si přečetl Thomasův dopis. Očekával jsem, že se rozzuří, když dojde až na konec dopisu, k Thomasově zoufalé prosbě.

Nic takového se nestalo. Řekl suše: „Jsou takoví, jak jsem je vychoval.“

„Ne, to není pravda,“ namítl jsem.

„Proč myslíš?“

„Osobnost je tajemná věc, ale člověk se s ní rodí.“

„Ano, ale můžeš každou osobnost ovlivnit.“

„To je sice pravda, ale tys to nedělal.“

„Zato Vivien a Alicia ano… Kvůli mně.“

„Prosím tě, nehraj si na provinilého, nehodí se to k tobě.“

Ušklíbl se. „Však já se také nijak provinilý necítím.“

Uvědomil jsem si, že Joyce se vlastně chovala fér. Když nastala aféra s Alicii, zuřila sice jako fúrie, ale nikdy se nepokusila mě poštvat proti Malcolmovi. Při rozvodu — tehdy mi bylo šest — svolila, abych zůstal u otce. Nebyla v zásadě mateřský typ. Zcela jí stačilo, když ji její dospívající syn čas od času navštívil. Nikdy se nepokoušela mě k sobě upoutat a mně bylo celkem od začátku jasné, že když od ní odjíždím, vždy se jí trochu uleví. Celý její život spočíval v tom, že hrála a vyučovala bridž a také o bridži psala. Hrála na mezinárodní úrovni a často cestovala. Kdykoliv jsem ji navštívil, vždy jsem ji vyrušil ze soustředění, které tolik potřebovala k vítězství, a protože jí její vítězství dodávala mezinárodního uznání, což bylo nezbytné k tomu, aby mohla jezdit na přednášková turné a psát do časopisů, moje návštěvy často měly za výsledek spíš podrážděnost než skutečné porozumění. Nechtěla na mně být závislá.

Dala mi kdysi celé tucty balíčků karet, abych si s nimi hrál, naučila mě celou řadu karetních her, ale já neměl její perfektní paměť a nepamatoval jsem si, kdo hrál kterou kartou a kdy, což pro ni bylo velikým zklamáním a také ji to zlobilo. Když jsem se nakonec rozhodl odpoutat a zařídit si život po svém ve zcela jiném oboru zábavy, žasla a zprvu se na mou volbu dívala s opovržením. Netrvalo však dlouho a jak začala dostihová sezóna, prohlížela vždycky dostihové sloupce v novinách a hledala, kdy a kde jedu.

„Tak co jsi nakukal Thomasovi a Berenici?“ zeptal jsem se znovu Malcolma po krátké odmlce.

Se značným sebeuspokojením odpověděl: „Dal jsem jaksi omylem jejich telefonní číslo jednomu obchodníkovi vínem, který mi měl zatelefonovat, co mu mám zaplatit asi tak za padesát lahví Pol Roger ročník 1979.“

„A kolikpak asi stály?“

„Ročník 1979, což je ročník Winstona Churchilla, je zcela mimořádný, abys věděl.“

„To ti rád věřím.“

„Těch padesát beden stálo přibližně dvacet pět tisíc liber.“

Chudák Thomas, pomyslel jsem si.

Otec pokračoval: „Také jsem se postaral o to, aby se Alicia dozvěděla, že jsem dal čtvrt miliónu liber na založení stipendia pro nadané dívky ve škole, do které chodí Serena. Já jsem s Alicii v poslední době nemluvil. Předpokládám, že asi zuří, protože jsem ty peníze dal škole a ne Sereně.“

„Proč jsi to udělal?“

Zatvářil se překvapeně. „Přece znáš můj názor, musíte se o sebe postarat sami. Kdybych vám zajistil bohatství v mládí, připravil bych vás o motivaci.“

Jistěže jsem znal jeho názory, ale nebyl jsem si tak zcela jistý, jestli s nimi stoprocentně souhlasím. Já bych měl určitě motivace víc než dost a nejspíš bych byl úspěšný trenér dostihových koní, kdyby mi otec půjčil nebo dal dostatek peněz do začátku. Bylo mi však jasné, že kdyby mi ty peníze dal nebo půjčil, že by musel totéž udělat i pro všechny ostatní děti, protože byl v zásadě fér. Protože to bylo proti jeho přesvědčení, nemělo to naději.

„Proč jsi vlastně chtěl, aby všichni věděli, že tolik rozhazuješ?“ zeptal jsem se. Teď to určitě už všichni vědí. Žhaví telefonní dráty ostošest.

„Asi nejspíš… no… předpokládal jsem, že když uvěří, že se zbavuji peněz nebo že už mám peněz málo, nebude jim stát za to, aby se snažili nechat mě zabít… Rozumíš, jak to myslím?“

Upřeně jsem se na něho díval. „Ty ses snad zbláznil. Tím spíš si říkáš o to, aby tě někdo zabil.“

„No, to mě teď také napadlo.“ Pak se usmál. „Jenže od toho mám tebe, abys tomu zabránil.“

Chvilku jsem nenacházel slova. Pak jsem řekl: „Nezapomeň, že se může stát, že takové rychle se blížící auto nezahlédnu včas.“

„Spoléhám na tvůj postřeh.“

Zamyslel jsem se. „Na co jsi ještě vyhodil hodně peněz, o čem bych nevěděl?“

Upil trochu šampaňského a mračil se. Tušil jsem, že zvažuje, jestli mi to má říct, nebo ne. Nakonec se s povzdechem rozhodl: „Tak poslyš, tohle ale říkám jenom tobě. Je to zcela jiná záležitost. Šel jsem do toho už dřív…, před několika týdny…, vlastně ještě předtím, než zabili Moiru.“ Odmlčel se. „Hrozně ji to rozzuřilo, přestože jí do toho nic nebylo. Nešlo o její peníze. Nesnášela, když jsem dal peníze komukoliv jinému než jí. Chtěla všechno pro sebe.“ Povzdechl si. „Nechápu, jak je možné, že tobě bylo hned od začátku jasné, jaká vlastně je.“

„Měla vypočítavé oči.“

Smutně se usmál. Ten vypočítavý pohled jistě časem poznal a musel ho snášet až do konce.

„Víš, to sanatorium, kde je Robin, potřebovalo větší částku na údržbu. Tak jsem to zaplatil.“

Bylo mi jasné, že nešlo jen o výměnu okenních rámů.

„Předpokládám, že víš, že to sanatorium je soukromé,“ řekl. „Patří vlastně jedné rodině.“

„Ano.“

„Potřebovali novou střechu, také novou elektriku, prostě potřebovali toho dost. Snažili se získat peníze tím, že zvýšili poplatky za hospitalizaci, následkem čehož přišli o pacienty. Běžná historie. Tak se na mne obrátili, jak by mohli přijít k penězům. Řekl jsem jim, ať si přestanou dělat hlavu. Nechal jsem si potom udělat odhad a pak jsem jim ty peníze dal, pod podmínkou, že si nechají poradit od dobrého obchodního konzultanta, kterého jim já pošlu.“ Usadil se pohodlně v křesle. „Robin si tam zvykl. Je tam klidný. Víš, jak ho jakákoliv změna vyvede z míry. Kdyby to sanatorium museli zavřít, kdyby zkrachovalo, a na to už to pomalu vypadalo, musel bych pro Robina najít něco jiného a on toho už ztratil dost…“ Odmlčel se. Když byli Robin a Petr malí, nesmírně se z nich radoval. Hrál si s nimi na koberci, byl na ně pyšný, jako kdyby to byly jeho vůbec první děti. Krásné vzpomínky si zasloužily novou střechu .

„Já vím, že za ním chodíš,“ řekl, „od sestřiček. Musel sis tedy všimnout, jak to tam jde z kopce.“

Přikývl jsem a zamyslel se. „Kdysi mívali vázy s čerstvými květinami kam se člověk podíval.“

„Kdysi tam mívali všechno vynikající, všechno perfektní, ale pak museli přistoupit na spoustu kompromisů, aby všechno jakž takž fungovalo. Takové veliké staré domy na venkově jsou jak pokladničky, spotřebují hrůzu peněz. Obávám se, že ten podnik Robina o mnoho let nepřežije. Kdybych já nebyl, postaráš se o Robina, viď?“

„Samozřejmě.“

Přikývl, počítal s tím. „Já jsem tě určil za jeho poručníka, když jsem pro něho složil opatrovnický fond, vzpomínáš si? Na tom se nic nezměnilo.“

Byl jsem rád, že se nic nezměnilo. Alespoň v něčem, kdesi, tajemně, se cosi mezi námi za tu dobu nezměnilo.

„Co kdybychom za ním zítra zajeli?“ zeptal se otec. „Tam mě snad nikdo nezabije.“

„Dobře,“ přikývl jsem.

Tak jsme tedy následující den vzali pronajatý vůz, zastavili v blízkém malém městečku, nakoupili čokoládu a jednoduché hračky tak pro tříleté a já koupil ještě balíček nafukovacích gumových balónků. Malcolm všechno zaplatil.

„On má rád nafukovací balóny?“ zeptal se udiveně.

„Čas od času je nešťastný, pak ty balóny nafukuje a propichuje.“

Malcolm byl překvapený a také trochu vyvedený z míry. „Netušil jsem, že dovede být nešťastný.“

„Já mám alespoň ten dojem. Víš, ne jako nešťastný, ale rozzlobený, jako kdyby se mu něco skoro vybavovalo…, ale ne docela.“

„Chudák chlapec.“

Jeli jsme zasmušile dál, až jsme dojeli příjezdovou cestou k vznešenému georgiánskému domu, krásnému, harmonicky splývajícímu s přírodou v podzimním slunci. Uvnitř bylo asi padesát pokojů adaptovaných jako nemocniční, v dobách, kdy soukromé lékařství hodně vynášelo. Pokoje sloužily většinou pro chronicky nemocné, starší, bohaté pacienty. Střídali se tam také krátkodobě nemocní. Z větší části to byli rekonvalescenti po velkých chirurgických zákrocích provedených jinde. Člověk zde vídal měsíc po měsíci stejné tváře. Stejné tváře zvolna stárnoucí, trpící, čekající na vysvobození. Bylo to nesmírně smutné. Pokud šlo o Robina, zdálo se, že sanatorium je pro něho skutečně ten nejlepší azyl. Vystřídal předtím asi dvě zcela odlišné instituce, které se na první pohled zdály být vhodnější, kde byly děti, veselé barvy, veselé sestřičky, uměle veselá atmosféra. Robinovi určitě lépe vyhov
oval klid, mír a to, že od něj nikdo nic nechtěl. Malcolm se nakonec rozhodl, že mu tohle všecko poskytne, i když mu odborníci radili jinak.

Robin měl veliký pokoj v přízemí s dveřmi vedoucími do malé obezděné zahrádky. Do zahrádky vycházel sice zřídka, ale trval na tom, aby dveře byly otevřené za každého počasí, i za sněhové vánice. Jinak s ním bylo velmi snadné pořízení, byl poslušný a klidný. Pokud někomu dělalo starosti, nenastane-li u něho nějaká změna s pubertou, nikdy o tom přede mnou nepromluvili. Jako vždy se na nás zadíval prázdným pohledem. Zřídkakdy promluvil, přestože byl schopen vyslovit skutečná slova. Spíš jako kdyby mu chyběly myšlenky, které by vyslovit chtěl. Řekli nám, že tak rozsáhlé poškození mozku, jaké utrpěl, má u každého zcela individuální následky. Robin mluvil vskutku jen zřídka a pouze když byl sám, když si myslel, že ho nikdo neslyší. Vyprávěly mi to sestry a říkaly, že ho slyšely, ale že vždycky zmlkl, jakmile se objevily.

Ptal jsem se sester, co říkal, ale ty nevěděly. Slyšely prý jen slova jako „boty“, nebo „chleba“, nebo „podlaha“, prostě obyčejná slova. Nevěděly, proč nemluví, když není sám. Byly však přesvědčené, že určitě chápe něco z toho, co lidé říkají.

Dali jsme mu kousek čokolády, tu snědl, a rozbalili jsme dárky, které jsme mu přinesli. Osahal je, ale nezačal si s nimi hrát. Na balíček s nafukovacími balónky se podíval netečně. Zřejmě neměl špatný den, protože když měl špatný den, zadíval se na balíček a začal foukat, jako kdyby je chtěl nafouknout.

Seděli jsme u něho dost dlouho, mluvili jsme na něj, vysvětlovali jsme, kdo jsme a on mezitím přecházel po pokoji. Chvilkami se na nás zadíval a jednou mi sáhl na nos, jako kdyby chtěl zjistit, že tam opravdu jsem. Neměli jsme však pocit, že bychom s ním navázali kontakt. Vypadal dobře, zdravě, byl to hezký chlapec. K pláči. Vždycky to bylo k pláči.

Pak přišla sestřička, paní středního věku s vlídným obličejem, aby ho odvedla na oběd. Odešli jsme s Malcolmem do kanceláře, kde místní lidé otce uvítali jako zachránce a nabídli nám whisky na povzbuzení.

„Obávám se, že se to u vašeho syna moc k lepšímu nemění.“

Byli to slušní, věci oddaní lidé. Malcolm přikývl. Jistě si pomyslel, že kdyby řekli, že se to nemění vůbec, bylo by to přesnější.

„Děláme pro něho, co můžeme.“

„To já vím,“ Malcolm vypil skotskou, potřásl si s těmi lidmi rukou a rozloučili jsme se. Jako vždy jsme odcházeli smutní, beze slova, zarmoucení.

Když jsme byli asi v půli cesty zpět do Londýna, řekl Malcolm: „Je to krutě nespravedlivé. Měl by být veselý, plný života, měl by nám toho spoustu napovídat.“

„Ano.“

„Je to kruté ho takto vidět a je to kruté ho nevidět. Dal bych celé své jmění za to, aby byl zase zdravý.“

„A vzápětí by sis vydělal nové jmění,“ podotkl jsem.

„Pravděpodobně,“ zasmál se, ale smutek ho neopustil. „Bylo by pro něho lepší, kdyby se byl zabil jako jeho bratr a matka. Život je někdy svině.“

Smutek s námi setrval až do hotelu a k další láhvi šampaňského. Uprostřed odpoledne si pak Malcolm začal stěžovat, že jsem ho odsoudil k nečinnosti a že chce za svými kamarády z City. V duchu jsem se modlil, aby nepředvídatelnost našich kroků byla naší záchranou, díval jsem se po rychle se blížících autech, ale nakonec jsme zbytek dne strávili bez úhony v různých kancelářích, barech, klubech a jedné restauraci. Malcolm během té doby nepochybně zvětšil své jmění tím, že vložil deset liber na akcie zlata, jejichž cena ten den klesla a u kterých předpokládal vzestup. „Jen počkej, příští rok vyletí cena zase nahoru.“

V pátek, navzdory tomu, že jsem ho prosil, aby se choval rozumně, trval otec tvrdošíjně na tom, že se mnou pojede na dostihy do Sandown Parku.

„Tady bys byl ve větším bezpečí,“ namítal jsem.

„Ale já bych měl špatný pocit.“

„Na závodišti nemohu být pořád s tebou.“

„Přece nikdo nemůže vědět, že tam jedu.“

Zadíval jsem se na něho. „Každý, kdo tuší, že jsme teď spolu, si to domyslí, budou vědět, kde mě najít. Stačí, když se podívají do novin.“

„Tak tam nejezdi.“

„Ne, já tam pojedu, ale ty tady zůstaň.“

Viděl jsem na něm, že je neklidný a nesvůj a že má silný podvědomý strach, že by mohl kdykoliv ztratit nervy, kdybych ho nechal o samotě kolik hodin. Že by z pouhé nudy a neklidu mohl provést něco bláhovějšího, než jet se mnou na dostihy. Dokázal by sám sebe přesvědčit, že některý další člen rodiny umí zachovat tajemství, pokud ho o to požádá.

Tak jsme tedy společně vyjeli na jih od Londýna. Zavedl jsem ho na závodiště vchodem pro jezdce ve vážnici. Tam se sám postaral o to, aby strávil bezpečné odpoledne, když se tam setkal s jedním známým a ten ho okamžitě pozval na oběd do nejsvětější svatyně.

„To máš kamarády všude?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě,“ odpověděl se zářivým úsměvem. „Stačí, když někoho znám pět minut a už je to kamarád, když si padneme do oka.“

Věřil jsem mu. Malcolma si každý snadno zapamatoval a každý ho měl rád. Viděl jsem na tváři jeho hostitele, že se skutečně raduje, že se setkali. Odcházeli spolu, povídali si a já si uvědomil, že Malcolm by byl určitě uspěl v jakémkoliv povolání, ať by si byl vybral co chtěl, že prostě úspěch patří k jeho osobnosti stejně jako velkorysost a určitá unáhlenost.

Měl jsem jet ve druhém dostihu, ve steeplu pro amatéry, a jako obvykle jsem moudře dorazil o dvě hodiny dřív. Odvrátil jsem se od vzdalujícího se Malcolma a rozhlížel se po majiteli koně, kterého jsem měl jet. Vtom mi zastoupila cestu rozložitá paní v hnědém ponču. Ze všech členů naší rodiny bych ji na dostihovém závodišti očekával jako poslední.

„Iane,“ oslovila mě vyčítavě, jako kdybych se před ní zapíral.

„Nazdar.“

„Kdes byl, prosím tě? Proč nebereš telefon?“

Lucy, moje starší nevlastní sestra, Lucy básnířka.

Po jejím boku byl jako vždy její manžel Edwin, jako kdyby ani neměl svůj vlastní život. Malcolm ho v minulosti dosti nelichotivě pokřtil Edwin pijavice nebo klíště.

Lucy měla to štěstí, že jí vůbec nevadilo, kolik má nadváhy. Nejspíš to bylo tím, že nedbala na věci světské a povrchní a naopak věřila ve zdravé jídlo. Dokázala sníst celá kila oříšků a rozinek a tvrdila, že to je neobyčejně zdravé. Také tvrdila, že tělesná marnivost, stejně jako intelektuální arogance, jsou projevem nemocné duše.

Mé sestře bylo v tu dobu dvaačtyřicet, měla husté, rovné hnědé vlasy, nekompromisně sestřižené, velké hnědé oči, výrazné lícní kosti po matce a výrazný nos po otci. Byla skoro stejně nápadná jako Malcolm, i když svým specifickým způsobem, který nepramenil jenom z toho, jak se neforemně oblékala a že odmítala používat kosmetiku. Zdědila Malcolmovu nezkrotnou vitalitu, i když se u ní projevovala jinak, spíš v myšlení a ve způsobu vyjadřování.

Často jsem v minulosti vrtěl hlavou nad tím, že někdo, kdo je tak nadaný a tak silná osobnost jako ona, si nevyhledal za partnera někoho podobného, ale v posledních letech jsem dospěl k názoru, že si nejspíš vzala takovou nulu jako byl Edwin právě proto, aby s ní nesoutěžil a aby mohla být sama sebou bez jakékoliv konkurence, svobodná a volná.

„Edwinovi dělá starost, že se Malcolm zbláznil,“ prohlásila.

Ne Edwinovi, spíš tobě, pomyslel jsem si. Měla ve zvyku připisovat své vlastní názory svému muži, pakliže očekávala, že budou nepopulární.

Edwin se na mne nejistě díval. V mnoha směrech to byl docela vzhledný člověk. Trpěl však malostí ducha a lakotností. To bych mu i dokázal prominout vzhledem k tomu, že jsem věděl, v jak napjaté finanční situaci s Lucy žije. Nebylo mi zcela jasné, jestli si sám může za to, že nemá zaměstnání anebo jestli se Lucy nějakým způsobem postarala o to, aby si už žádné místo nehledal. Ať tak či onak, ona získávala svou činností spíš prestiž než přepych a Edwina už přestalo bavit, jak má roztřepené rukávy a záplatované lokte. Zdálo se, že Edwin si skutečně dělá starosti, jistě si je však nedělá sám, jinak by nebyli přišli oba.

„Není to od něho fér,“ řekl a myslel tím Malcolma. „Ustanovil pro Lucy opatrovnický fond už před mnoha lety, než začala inflace, a my s tím teď nevystačíme jako dřív. Měl by to dát do pořádku. Říkal jsem mu to už několikrát, ale on mě prostě ignoruje. A teďko, podívej se na to, jak rozhazuje peníze, úplně nemožným způsobem, jako kdyby jeho dědicové neměli žádná práva.“ Hlas se mu třásl spravedlivým rozhořčením a strachem z nejisté budoucnosti, jaká by ho čekala, kdyby se dědictví, s kterým tak dlouho počítal, náhle, možno říct na poslední chvíli, vypařilo.

Povzdechl jsem si a neřekl jsem, co si myslím o Malcolmových dědicích a o tom, že nemají právo na nic, dokud Malcolm žije. Jen jsem smířlivě poznamenal: „Jsem si jistý, že by nedopustil, abyste trpěli nouzí.“

„O to tady nejde,“ zuřil Edwin. „Jde o to, že dal obrovskou částku peněz škole, do které Lucy kdysi chodila, na postgraduální stipendia pro básníky.“

Odtrhl jsem pohled od jeho úzkých, vzteklých rtů a podíval se na Lucy. Viděl jsem, že se spíš stydí, než aby byla pyšná. Stydí se nejspíš za to, že má v téhle věci obdobný názor jako Edwin, i když se jindy většinou ve všem rozcházejí, protože sama pohrdá hmotnými statky. Co člověk ví, napadlo mne, možná, že se i Lucy těšila na pohodlné, klidné, bezpečné stáří.

„Měla bys to brát jako poctu,“ řekl jsem. Nešťastně přikývla. „Však já taky ano.“ „Nesmysl,“ ohrazoval se Edwin. „Je to pro ostudu.“ „Nepochybně se ta stipendia jmenují Nadace Lucy Pembrokeové, že?“

„Ano. Jak to víš?“ zeptala se Lucy.

Kromě toho také bude Nadace Sereny Pembrokeové a Memoriál Coochie Pembrokeové…

„Čemu se usmíváš?“ ptala se Lucy. „Sám se nemůžeš chlubit žádným velkým životním úspěchem, pokud vím, ne? Pokud nebudeš dědit, na stará kolena budeš kydat hnůj.“ „Jsou horší práce,“ namítl jsem mírně a neútočně. Všude kolem nás byli koně, obvyklé zvuky závodiště a nad námi široširé nebe a čerstvý vzduch. Věděl jsem, že bych klidně a spokojeně strávil život při jakékoliv práci, pokud bych ji vykonával na takových místech, jako byl Sandown Park. „Promrhal jsi všechna svá nadání,“ útočila Lucy. „Já mám jediné nadání, a to k jízdě na koni.“ „Jsi idiot a ještě k tomu jsi slepý. Jsi jediný mužský potomek Pembrokeů, který má něco v hlavě a jsi příliš líný na to, abys jí používal.“ „Děkuji za kompliment.“ „To není žádný kompliment.“ „Jistě.“

„Joyce tvrdí, že určitě víš, kde Malcolm je, protože už ses s ním smířil a že nicméně nemám očekávat, že budeš mluvit v téhle věci pravdu. Joyce mi řekla, že tu dneska zaručeně budeš, pokud tě chci zastihnout.“

„Což sis zřejmě velice přála.“

„Nedělej ze sebe úplného idiota. Musíš ho zarazit. Jsi jediný, kdo to dokáže. Ovšem, Joyce tvrdí, že jsi také jediný, kdo se o to nejspíš nebude ani pokoušet… Ale ty se o to pokusit musíš, Iane, a musí se ti to zdařit, když už ne kvůli sobě, tak kvůli nám ostatním.“

„I kvůli tobě?“ zeptal jsem se.

„No totiž…“ Nemohla se otevřeně přiznat, že ustoupila od svých zásad, ale bylo jasné, že zásady zvolna povolují. „Kvůli ostatním,“ řekla odhodlaně.

Zadíval jsem se na ni se skutečnou a vlastně novou náklonností. „Moje drahá sestro, ty jsi pokrytec.“

To ji ranilo. Okamžitě se ohradila: „Vivien si myslí, že se snažíš nás ostatní vyšachovat a sám se Malcolmovi co nejvíce zavděčit.“

„Ano, to na Vivien vypadá,“ přikývl jsem. „Předpokládám, že Alicia tenhle názor ochotně převezme, jakmile ho od Vivien vyslechne.“

„Ty jsi ale vážně uličník.“ „Ne,“ bylo mi do smíchu. „Uličník je Gervase.“ „Iane!“

Teď už jsem se opravdu rozesmál. „Poslyš, já Malcolmovi řeknu, že si děláte starost. Slibuji ti, že mu to nějakým způsobem řeknu, ale teď se už opravdu musím jít převléct a musím jet dostih. Zůstáváš tady?“

Lucy zaváhala a Edwin se zeptal: „Myslíš, že vyhraješ?“ „Myslím, že ne. Radši šetři peníze.“ „Ty tu celou věc nebereš dost vážně,“ zlobila se Lucy. Zadíval jsem se jí do očí: „Věř mi, beru to vážně, podívej se, nikdo neměl právo zabít Moiru jenom proto, aby jí zabránil zmocnit se poloviny Malcolmova „majetku. A nikdo nemá právo zabít Malcolma jen proto, aby ho zarazil v utrácení. Malcolm je fér člověk. Zaručeně nám všem odkáže dost, aby o nás bylo postaráno, až přijde čas. A já tiše doufám, že ten čas přijde až tak za dvacet let. Prosím tě, řekni všem ostatním, ať si přestanou dělat hlavu, ať na něj tak netlačí, ať mu věří. Malcolm vás všechny úmyslně dráždí a já se bojím, že to je nebezpečné. Jeho vyvádí z míry, jak jsou všichni hrabiví a rozhodl se, že vás vytrestá, takže prosím tě, Lucy, řekni Joyce, řekni Vivien, řekni všem, že čím víc se budou chovat jako hrabi
vci, tím míň nakonec nahrabou. A čím víc se budou stavět na zadní, tím víc bude otec utrácet.“

Mlčky se na mne zadívala. Nakonec řekla: „Já se za sebe stydím.“

„Nesmysl,“ ozval se Edwin důrazně. „Musí Malcolma zarazit, prostě musí.“

Lucy zavrtěla hlavou: „Ne. Ian má pravdu.“

„Chceš říct, že se Ian ani o nic nepokusí?“ Edwin se tvářil užasle.

„Já jsem si jistá, že se nepokusí. Copak jsi ho neslyšel? Ty jsi neposlouchal, co nám tady říkal?“

„Samé nesmysly.“

Lucy mě poplácala po rameni: „Když už jsme tu, tak se podíváme, jak jedeš dostih. Jdi a běž se převléct.“

To, jak mě poplácala, i to, jak na mne promluvila, mělo v sobě mnohem víc sesterského, než na co jsem byl od ní zvyklý. Já si v tu chvíli s mírným pocitem viny uvědomil, že se už dobře dva roky vůbec nezajímám o její kariéru.

„A jak ti jde básnění?“ zeptal jsem se. „Na čem teď pracuješ?“

Tou otázkou jsem ji zaskočil. Na chvíli měla tvář prázdnou a pak se na ní objevil výraz, který byl jakousi zvláštní směsí smutku a strachu.

„Teď na ničem,“ řekla. „Už vlastně dlouho na ničem.“ Téměř omluvně jsem přikývl. Měl jsem pocit, že jsem se dopustil netaktnosti. Šel jsem do vážnice, vážnicí do šatny a cestou jsem přemýšlel o tom, že i básníci, stejně jako matematici, většinou tvoří nejlépe, když jsou mladí. Lucy už nepsala. Možná, že úplně přestala psát. Možná, že tvůrčí schopnosti, kterými tak dlouho vládla, najednou už nebyly to pravé. Možná, že ztrácela vyrovnanost a klid, pramenící z jistoty nevysychající inspirace.

Chudák Lucy, pomyslel jsem si. Život skutečně dovede být svině, jak říká Malcolm. Začala si už pomalu vážit hmotných statků, kterými tak dlouho pohrdala, jinak by se nebyla za mnou vypravila až do Sandown Parku, a já jsem tušil, jaké má nejspíš zmatky v duši. Jako kdyby jeptiška náhle ztratila víru, ačkoliv, k jeptiškám jsem Lucy přirovnávat nemohl. Lucy, která vždy psala o sexu způsobem, který nemohl zaručeně mít nic společného s Edwinem (i když se člověk v těchhle věcech může mýlit).

S útržky podobných myšlenek jsem si svlékl civil, oblékl si bílé jezdecké kalhoty, rudý svetr s modrými pruhy na rukávech a pocítil obvyklé potlačované vzrušení, které způsobovalo, že jsem začal zrychleně dýchat a že jsem byl šťastný. Jel jsem asi tak padesát amatérských dostihů ročně, pokud jsem měl štěstí… a bylo mi jasné, že si budu muset najít jiné místo, pokud chci mít jistotu, že budu pravidelně dostávat jízdy a že se udržím v dostatečné formě, abych vůbec byl k čemu.

Když jsem vyšel ven, promluvil jsem s trenérem a majitelkou koně, kterého jsem měl jet. Byl to manželský pár. Oba manželé dvacet let předtím jezdili honební a mým prostřednictvím prožívali někdejší vzrušení. Manžel byl teď trenér, poměrně úspěšný, a jeho manželka Jo ráda posílala vlastní koně do amatérských dostihů. Pravidelně vlastnila tři steeplery, vždy velmi dobré. Mé reputaci nemohlo určitě uškodit, když mě lidé vídali v sedle jejích koní a když mě spojovali se stájí takové pověsti.

„Young Higgins je bujný jako kůzle,“ prohlásila Jo. Young Higgins byl kůň, kterého jsem měl jet. Young Higgins, neboli „mladý“ Higgins byl třináctileté zvíře, neboli důstojný starší pán, chystající se ke startu, aby přesvědčil veřejnost, že nehodlá jít do penze. Všichni jsme pochopili, že »bujný jako kůzle« znamená, že je fit, že je v pořádku, že se na dostih těší, a nakonec, v jeho věku od něho nikdo nemohl víc očekávat. Ostatně Velkou národní už vyhráli starší koně než byl Young Higgins, jenomže my jsme spolu s mladým Higginsem v tomto velkém dostihu spadli, když jsme se pokoušeli o štěstí, a k mému zármutku se Jo rozhodla už nikdy koně na Velkou neposílat.

„Uvidíme se tedy v padoku, Iane, před dostihem,“ řekl George a Jo dodala: „A postarej se o to, aby si to náš starý pán trochu užil.“

S úsměvem jsem přikývl. Šlo přece obecně o to, abychom si to všichni trochu užili, samozřejmě včetně Young Higginse.

V okamžiku, kdy se George a Jo odvrátili a vykročili směrem k hlavní tribuně, poklepal mi někdo na rameno. Otočil jsem se a k svému naprostému úžasu jsem zjistil, že se dívám do očí Lucyinu staršímu sourozenci, Malcolmovu nejstaršímu dítěti, tedy svému nevlastnímu bratrovi Donaldovi. „To snad není možné, tys přece v životě nebyl na dostizích.“

Opakovaně mě o tom ubezpečoval a vždycky dodal, že se mu hnusí hazard spojený s dostihy.

„Já nepřijel na dostihy,“ řekl nevrle, „já přijel za tebou kvůli tomu, jak nemožně si počíná Malcolm.“

„Jak…“ zarazil jsem se. „Poslala tě sem Joyce?“

„A i kdyby, týká se to přece nás všech. Řekla nám, kde tě najdeme, to jistě.“

„Řekla to všem členům rodiny?“ zeptal jsem se.

„Co já vím? Nám zatelefonovala. Očekávám, že telefonovala všem, koho sehnala. Přece víš, jaká je, nakonec, je to tvá matka.“

I v tu chvíli, po tolika letech, ve zralém věku, nedokázal zastřít trpkost. Možná, napadlo mne, že ta trpkost s věkem roste. Moje matka shodila z trůnu jeho matku a on vlastně svým způsobem naznačoval, že za jakoukoliv indiskreci, které se moje matka kdy dopustila, svým způsobem mohu já. Uvažoval tímto nelogickým způsobem, co pamatuji, a jak vidět nic se nezměnilo.

Podle názoru ostatních členů rodiny mi byl Donald ze všech mých bratrů nejvíc podobný a mně to nebylo příliš milé. Byl stejně velký jako já a měl modré oči, i když ne tak pronikavě modré jako Malcolm. Měl hnědé kadeřavé vlasy, široká ramena a úzký pas. Na rozdíl ode mne nosil hustý knír a měl sebevědomou chůzi (tu já doufám také nemám). Někdy se snažím se kontrolovat, abych opravdu nechodil tak jako Donald, hlavně poté, kdy se s ním setkám.

Donald nám vždycky vyprávěl, že když se Malcolm rozvedl s Vivien, jeho život byl jako když ho vyrve z kořenů, a že se díky tomu nedokázal rozhodnout, co by měl v životě dělat. Bylo mi jasné, že takovou rodinnou bouři nebylo snadné přežít, ale Donaldovi tehdy bylo devět let a v tom věku se většinou životní rozhodnutí nečiní. Ať už tak nebo onak, v dospělosti střídal různá zaměstnání v hotelích, až nakonec zakotvil jako sekretář velmi váženého golfového klubu poblíž Henley–on-Thames. Pochopil jsem, že tohle postavení ho nakonec uspokojilo hlavně po společenské stránce, a to pro jeho pocit sebevědomí a sebeúcty bylo velmi důležité.

Nemohu říct, že bych Donalda měl nějak zvlášť rád nebo nerad. Byl o jedenáct let starší než já a pokud jde o mne, prostě jenom existoval.

„Všichni trvají na tom, že musíš zarazit Malcolma, aby nerozhazoval rodinné jmění,“ řekl, jak se dalo předpokládat.

„Je to jeho jmění, ne rodinné,“ namítl jsem.

„Cože?“ Donaldovi připadal můj názor absurdní. „Ne. Poslouchej mě, ty mu musíš vysvětlit, že zodpovídá nám všem za rodinné jmění a za to, že se to jmění nerozdrobí, dokud my ho nezdědíme. Bohužel je nám všem jasné, že jediný, koho je ochotný vyslechnout, jsi ty, a teď, když ses s ním smířil, tak jsme se rozhodli, že musíš promluvit za nás za všechny. Joyce tvrdí, že nejdřív musíme přesvědčit tebe, že je zapotřebí Malcolma zbrzdit, ale já tvrdím, že to je směšné. Přece tě nemusíme přesvědčovat. Přece ti taky jde o to, abys jednou na tom byl dobře. No samozřejmě, přece je to přirozené.“ Od další nesmyslné a marné argumentace mě zachránil příchod Heleny, Donaldovy ženy. Zřejmé si šla koupit program. Donald zahlédl, že drží program v ruce a zatvářil se nesouhlasně. „My tady přece nezůstaneme.“ Usmála se. „Co ty víš?“ řekla.

Malcolm o ní prohlásil, že je krásná a hloupá a možná měl pravdu. Vysoká, štíhlá, pohybovala se s přirozeným půvabem a i nejlacinější šaty na ní vypadaly dobře a draze. Věděl jsem, že nosí laciné šaty, protože se tím s oblibou chlubila. Vyprávěla každému, kde a za kolik co koupila a přála si, aby ji lidé obdivovali, jak je šikovná. Donald se ji marně snažil umlčet. „Řekni nám, prosím tě, odkud se máme dívat,“ požádala mě.

„Proto jsme sem nepřijeli,“ ohrazoval se Donald. „Ne, miláčku, my jsme přijeli, protože potřebujeme penízky, když teď chlapci chodí na Eton.“

„To ne, má milá,“ zarazil ji Donald ostře. „Ale víš přece, že si nemůžeme dovolit…“ „Prosím tě, buď zticha!“

„Eton stojí strašné peníze,“ namítl jsem mírně. Věděl jsem velmi dobře, že Donald si nemůže dovolit ze svého platu vydržovat na luxusní škole jednoho syna, natož dva. Donald měl dvojčata, což jak známo, bylo rodinné zatížení.

„Samozřejmě, že ano, ale Donald o to strašně stojí. Víš, rád se chlubí, že má syny na Etonu, to přece jenom dává člověku určitou důstojnost a také to dobře vypadá, když jedná s lidmi v golfovém klubu.“

„Heleno, prosím tě, buď už zticha.“ Donald byl očividně v rozpacích a jeho žena měla nepochybně pravdu.

„My jsme trochu doufali, že Donald třeba přijde k dědictví, než bude chlapcům třináct. Když se tak nestalo, tak si půjčujeme kde můžeme, abychom zaplatili školné, stejně tak

85jako jsme si půjčovali, když chodili na soukromou základní, a taky na spoustu dalších věcí. Půjčovali jsme si na Donaldovo budoucí dědictví…, takže vidíš, že pro nás je naprosto nezbytné, aby těch peněz zbylo dost, když se o ně musí dělit tolik lidí. Kdyby Malcolm vyházel příliš velké částky, ocitli bychom se doslova na dlažbě… Myslím, že by to Donald nepřežil.“

Nadechl jsem se, ale nevydal jsem ani hlásku. Najednou jsem měl pocit, jako bych byl bezmocným hráčem ve frašce, kterou nikdo neřídí.

Rozhodným krokem se k nám v tu chvíli blížili Serena, Ferdinand a Debs.

6

„Zůstaňte, kde jste,“ řekl jsem všem. „Musím si skočit do vážnice něco vyřídit. Nehýbejte se z místa, dokud se nevrátím.“ Všichni přikývli, všelijak se mračili a já zmizel do soukromí vážnice, abych rychle, zoufale vyhledal list papíru a obálku.

Napsal jsem Malcolmovi:

Je tu polovina naší rodiny, vyslala je Joyce. Proboha, zůstaň, kde jsi, koukej, ať tě nikdo nevidí a počkej, dokud tě nevyzvednu.

Strčil jsem vzkaz do obálky, na tu jsem napsal Malcolmovo jméno a vyhledal jednoho funkcionáře, dostatečně vysoce postaveného, aby mohl vyslat poslíčka.

„Můj otec obědvá v ředitelské jídelně,“ vysvětloval jsem mu „a je nesmírně důležité, aby tento vzkaz okamžitě dostal.“

Funkcionář byl velmi ochotný. Říkal, že jde stejně nahoru do místnosti rozhodčích, takže doručí obálku sám. S vděčností a s trochu menším strachem — jen o trochu menším — protože Malcolmovi bylo zcela podobné, že byl ochoten mě neposlechnout, přijít dolů a čelit celé smečce — jsem vyšel znovu ven na sluníčko a našel jsem všech pět členů rodiny, jak stojí věrně a pevně přesně tam, kde jsem je nechal.

„Poslyš,“ řekla Debs jen zpola žertovně. „Že ti to ale v tomhle postrojení sekne.“

Donald se na ni překvapeně podíval a já si v tu chvíli už dovedl zcela přesně představit, jak ve svém golfovém klubu bude vykládat: „Víte, můj bratr, jezdec amatér…“ Bylo mi jasné, že kdybych byl profesionál, pečlivě by se s tím tajil. Donald byl opravdový snob. Jsou ovšem horší hříchy.

Debs, Ferdinandova druhá žena, přišla na dostihy v červených vysokých botách, v černém koženém kabátě a plavé vlasy jí splývaly až na ramena. Víčka měla nalíčená na fialovo a nehty také. Nevinnost, s kterou jsem ji před rokem vyfotografoval, se nezadržitelně vytrácela.

Ferdinand byl o něco menší než Debs a podobal se Malcolmovi v tu chvíli víc než jindy. Zdálo se mi, že je v obvyklém stavu nejistoty, jestli mě má mít rád, nebo jestli mě má nenávidět. Přátelsky jsem se na něj usmál a zeptal se ho, jakou měl cestu.

„Byl hodně velký provoz,“ řekl chabě.

„My se sem nepřijeli bavit o provozu,“ pokárala ho přísně Serena. „Chceme vědět, kde je taťka.“

Malcolmova malá Serena už byla vyšší než otec. Ten den měla na sobě tmavomodré šaty s bílými volánky u krku a na rukávech a na hlavě, na plavých vlasech měla vlněnou čepici se střapcem. Vypadala jako nohatá šestnáctka, na šestadvacet určitě ne. Její skutečný věk člověk vycítil jen z toho, jak se ke mně chladně chovala a zřejmě nemínila v nejmenším ustoupit.

Vysokým dívčím hláskem prohlásila: „Chceme, aby nám otec hned teď připsal větší částky, pak ať si dělá co chce s tím, co zbyde.“

Jen jsem zamžikal. „Čí to je nápad?“ zeptal jsem se.

„Můj,“ řekla suverénně a pak dodala: „Taky mamky a Gervase.“ To už znělo pravdivěji.

Ano, to vypadalo na Gervase, na jeho siláctví a hrubost.

Donalda i Helenu nicméně návrh očividně zajímal. Ferdinand a Debs to samozřejmě neslyšeli poprvé.

„Gervase myslí, že by to bylo nejlepší řešení,“ řekl Ferdinand.

Zdálo se mi málo pravděpodobné, že by s tím Malcolm souhlasil, ale poznamenal jsem: „Až se se mnou zase spojí, tak mu váš vzkaz vyřídím.“

„Joyce je přesvědčená, že víš, kde je,“ namítl Donald.

„Ne tak zcela,“ pokrčil jsem rameny. „Mimochodem, víte, že tu jsou taky Lucy a Edwin?“

To je dostatečně rozptýlilo, takže se začali rozhlížet přes ramena, jestli by někde v okolním davu ty dva nezahlédli.

„Řekla vám Joyce, že vás sem posílá v tak velkém počtu?“ zeptal jsem se jaksi obecně. Ferdinand, napůl odvrácený, odpověděl:

„Řekla Sereně, aby sem jela a taky jí řekla, aby to vyřídila mně, takže jsme přijeli společně. O Donaldovi a Heleně nebo o Lucy a Edwinovi jsem nevěděl. Předpokládám, že tě asi chtěla přivést do rozpaků.“

Na chvilku se na mne podíval, aby viděl, jak na to zareaguji a já doufal, že nedávám najevo nic. Joyce mi sice říkala běžně miláčku, ale dovedla se zachovat velice nelaskavě. Už jsem si na to zvykl a snášel jsem to.

Ferdinand v tu chvíli stál vedle mě. Najednou mě napadlo mu pošeptat do ucha: „Ferdinande, kdo zabil Moiru?“

Přestal vyhlížet Lucy a Edwina a v mžiku se plně soustředil na mne. Viděl jsem na něm, jak usilovně přemýšlí, než odpoví. Co si myslí, jsem odhadnout nedokázal. Ze všech mých bratrů mi byl nejbližší, ale ostatní jsem měl zcela přečtené, jeho ne. Nechával si věci pro sebe, asi podobně jako já. Když jsem kdysi stavěl svou tajnou skrýš, chtěl si také takovou postavit, jenomže tehdy Malcolm prohlásil, že se musíme o věci dělit a že jedna skrýš stačí. Ferdinand se zlobil, nějaký čas se mnou nemluvil, a když mi tam Gervase nastražil mrtvé krysy, jen se uškleboval. Přemýšlel jsem o tom, do jaké míry lidé zůstávají takoví, jací byli v raném dětství a jestli je vůbec možné vyjít z předpokladu, že se v zásadě změnit nemohou, že když z nich člověk oloupe vrstvy, které na ně nanesl život, dopracuje se k jádru, které znal jako dítě. Byl bych si přál, aby Ferdinand byl takový, jak jsem ho znával. Kluk, kt
erý vášnivě rád jezdil na kole ve stoji na hlavě, si určitě ani v nejmenším nepřál stát se vrahem.

„Nevím, kdo zabil Moiru,“ odpověděl konečné. „Alicia tvrdí, že ty. Policii také řekla, žes to byl určitě ty.“ „Já to udělat nemohl.“

„Jenže ona tvrdí, že kdyby policie skutečně chtěla, tak by to tvé alibi rozbila.“

Věděl jsem velice dobře, že policie dělala co mohla, prověřovali tehdy každou minutu celého dne, a to, jak se ke mně chovali, jak byli podezíraví, bylo krajně nepříjemné.

„Co si myslíš ty?“ zeptal jsem se zvědavě.

Zamžikal. „Alicia říká…“

Skočil jsem mu do řeči: „Poslyš, tvoje matka toho říká trošku moc. To nedokážeš myslet sám za sebe?“

Urazil se a já se mu ani nedivil. Vzal pod paží z jedné strany Debs, z druhé Serenu a stručně oznámil: „Jdeme sníst nějaký sendvič a něčeho se napít. Jestli spadneš a zabiješ se, nikdo nad tebou plakat nebude.“

Usmál jsem se, ačkoliv to, co řekl, neznělo žertovně.

„A nebuď tak zatraceně tolerantní,“ dodal.

Sebral obě děvčata a odpochodoval s nimi. Uvažoval jsem o tom, jak si mohl tak narychlo zařídit na ten den volno, ačkoliv lidé si asi mohou vzít volno, když jim na tom opravdu záleží. Ferdinand byl statistik a připravoval se na práci v jedné pojišťovně. Jaký je asi počet pravděpodobnosti, aby dvaatřicetiletý statistik, jehož žena má fialové nehty, byl svědkem toho, jak si jeho bratr v Sandownu láme vaz?

Donald a Helena řekli, že si taky půjdou někam splašit sendvič (tak to přesně řekl Donald) a Helena zcela vážně dodala, že ona osobně si přeje, abych dostih zvládl bez úrazu, ať si Ferdinand říká co chce.

„Děkuji,“ přikývl jsem a tiše jsem doufal, že to myslí vážně. Vrátil jsem se do šatny a oddal se různým myšlenkám.

Lucy a Edwin možná během odpoledne odjedou, Donald s Helenou také, ale Ferdinad určitě ne. Jezdil rád na dostihy. Jednou, když jsme byli zadobře a v dobrém rozpoložení, řekl, že by byl docela spokojený, kdyby mohl být bookmakerem. Dokázal neuvěřitelně rychle vypočítávat poměrné šance.

Problém, jak dostat Malcolma ze závodiště, aniž ho kdo viděl, zdaleka nespočíval jenom v tom, aby ho neviděli ti členové rodiny, se kterými jsem mluvil. Když si byli všichni tak jistí, že vím, kde je Malcolm, jeden z ostatních, chytřejší a mazanější, se možná schovává někde za stromem a čeká, aby mě sledoval, až budu odjíždět.

V Sandown Parku byly stovky stromů.

Minul první dostih, až pomalu nastal čas, abych jel ve druhém Young Higginse. Jo měla jako obvykle tváře zardělé radostí a nadějí, George se choval věcně, taky jako obvykle, a nabádal mě, abych si dal zvlášť pozor na první obtížné překážce a abych koně moc nevyjížděl v prvním okruhu na stoupajícím úseku dráhy.

V tu chvíli jsem zapomněl na Malcolma i na vraha a ani to nebylo tak těžké. Nebe bylo vysoké a modré, vzduch svěží a chladný s přicházejícím podzimem. Listí na stromech žloutlo a kurs čekal, zelený, pružný, s širokými, lákavými překážkami, jen přes ně přeletět. Byly to prosté radosti a v těch člověk najednou poznal sám sebe. To všechno mě těšilo, neděsilo mě to, alespoň až do té chvíle.

Jo řekla: „Běží jenom osm koní, to je ideální.“ George jako obvykle dodal: „Nezůstávej příliš vzadu v posledním oblouku.“

Slíbil jsem, že se o to pokusím.

Jo zářily oči jako malé holce, přestože jí bylo šedesát a já jsem ji obdivoval, že za všechna ta léta neztratila schopnost se v takových okamžicích očekávání radovat a pociťovat vzrušení. Pravda, na všech úrovních dostihového sportu se mohou vyskytovat nejrůznější padouši, ale také lidé, jako byli Jo a George, lidé, ze kterých sálala dobrá vůle a laskavost jako sluníčko, lidé, díky kterým byl náš sport pro radost sportem zdravým.

V běžném životě je otázka života a smrti vážná věc. Ale život a smrt na rychlém koni v pátek odpoledne v podzimním sluníčku, to bylo radostné riziko. Zdravá činnost a radost na nemocné planetě.

Připevnil jsem si přezku ochranné přilby, nechal se vyhodit do sedla Young Higginse a vyjel na dráhu. Možná, že kdybych byl profesionál a kdybych byl takhle vyjížděl desetkrát častěji, taky bych ztratil ten pocit nadšení a radosti, jaký jsem do té chvíle vždy cítil. Člověk se přece nemůže šklebit potěšením sám pro sebe, jako by byl slabomyslný, když jede celou řadu jízd jen za peníze, v chladných dnech, na tvrdých drahách a špatných koních.

Young Higgins dělal čest svému jménu. Tančil a pohazoval hlavou očividně ve skvělé náladě. Seřadili jsme se u startu se sedmi ostatními. Náhodou jsem všechny jezdce znal už z minulosti, protože jsme se opakovaně setkávali při podobných příležitostech. Amatérů je mnoho. Tentokrát startovala jedna matka, jedna teta a jeden dědeček, kromě toho jeden novinář, jeden syn aristokrata, dále jeden plukovník, jeden jezdec parkúru a já. Z dálky, z tribun by nás rozeznalo jenom velmi zkušené oko. Jinak jsme byli k rozpoznání jen díky barvám a to právě je na amatérských dostizích tak hezké. Všichni jsou si rovni v okamžiku, kdy minou start.

Startovní pásky vyletěly vzhůru a my vyrazili na tři míle, to jest téměř na dva celé okruhy s dvaadvaceti překážkami a dlouhým stoupáním před cílovým sloupkem.

Paní tetička neměla na svého koně dost síly, převzal vedení a šel do čela hned zkraje a nikdo se nesnažil mu v tom zabránit. Pak vběhl do náročné první překážky v klesajícím úseku dráhy, přemotal se přes ni, což ho poučilo, a jeho jezdkyně při té příležitost získala zase nad zvířetem kontrolu. Po další míli se nic zvláštního nedělo. Když jsem kdysi jel svůj první dostih, zdálo se mi potom, že nemohu dýchat, nic si nepamatuju, že všechno kolem mne víří, byl jsem vyčerpaný. Jak čas od té doby míjel, získával jsem zkušenost, celý dostih najednou získal časový rozměr a já během dostihu nejenže stačil sledovat, co se děje, ale dokázal jsem i myslet, ba dokonce i mluvit.

„Uhni, sakra!“ křičel na mne z jedné strany pan plukovník.

Z druhé strany se ozval aristokratův syn, který nás vždycky bavil: „Máme pěkné počasí, což?“

„Pohni zadkem!“ řvala paní matka na svého koně a šlehla mu po příslušné části koňské anatomie. Bylo dobrá jezdkyně, nesnášela pomalé koně, zlobilo ji, když nevyhrála, byla statná, silná, vážila deset kamenů a pohrdala naším kolegou, který jezdil parkúry, protože ho považovala za neschopného. Také to o něm často říkala.

Onen kolega, pravda, rád koně před překážkou vždy velice pečlivě srovnal, jako kdyby byl na parkúru, ale pak z něho nedokázal dostat potřebnou rychlost, alespoň v těch dostizích, v kterých jsem s ním jel. Z výše zmíněných důvodů bylo věru nevhodné jít na překážku za ním, a proto jsem se mu vyhýbal, jak jen to bylo možné.

Nejlepší jezdec z naší skupiny by! kolega novinář. Počínal si profesionálně ve všem všudy, jen mu chyběl statut profesionála. Naopak nejhorší ze všech byl starý pán, dědeček. Zato vynikal obdivuhodnou odvahou. K dolnímu oblouku jsme přišli více méně pohromadě a společně jsme také šli na poslední tři překážky prvního okruhu. Tetička byla stále ještě v čele, pak šel plukovník, já a syn aristokrata, za námi paní matka a vedle ní parkúrový jezdec a starý pán. Novináře jsem neviděl, ten musel být kdesi vzadu, nepochybně věděl, co dělá, když vyčkával.

Plukovníkův kůň šel na poslední ze tří překážek úplně špatně, vyhodil svému jezdci nohy ze třmenů a spodní část ze sedla vysoko až kamsi nad hřívu. Můj kůň doskočil vedle plukovníkova. Zkrátil jsem otěže, vidím, že plukovník se zvolna a neúprosně sune koni po plecích a že se marně snaží vysoukat zpět do sedla. Natáhl jsem ruku, chytil ho za svetr a trhl s ním směrem nahoru a dozadu. Tak se mi podařilo znovu umístit jeho gravitační centrum do únosného místa. Pomalu, pracně jel za mnou, až se konečně pořádně usadil a snažil se strčit nohy do rozevlátých třmenů, což při rychlosti třicet mil za hodinu nebývá tak snadné.

Když jsme šli úsek, kde dráha stoupala, měl šanci se srovnat (to jsme měli všichni). Pak jsme šli kolem horního oblouku znova na tu překážku. Pořadí se nijak neměnilo.

Taky se mi kdysi stalo, že mě kdosi vytáhl do sedla tak jako já plukovníka. Při dostizích takové situace nastávají. Taky mě ovšem před časem kdosi podebral kopnutím do paty a tím mě katapultoval, ale to sem nepatří. Slyšel jsem, jak plukovník říká „děkuji“ a vzápětí „uhněte sakra, tlačíte se na mě.“

Když jsme šli podruhé přes vodu na odlehlém konci dráhy, kolega parkúrový jezdec šel najednou dopředu, do čela, a vzápětí jeho kůň zůstal skoro stát na doskoku za další překážkou, přes kterou šel obzvlášť předpisově. Následkem toho do něho vletěl kůň paní tety a ta to komentovala velice netetičkovskými výrazy.

„Roztomilá dáma,“ řekl syn aristokrata s uznáním, když jsme kolem nich projížděli. „A jak vy?“ „Jde to. A co vy?“ zeptal jsem se.

Šli jsme přes posledních sedm překážek na vzdálené straně dráhy společně v čele a spotřebovali jsme veškerou energii na to, abychom se tam udrželi v posledním oblouku a na posledních třech překážkách. Slyšel jsem za sebou dusot kopyt a slyšel jsem, jak paní matka proklíná svého pomalého partnera. Když jsme se blížili k překážce u rybníčku, vidím, že syn aristokrata už ztrácí síly a v tu chvíli už jsem také dohlédl k cílovému sloupku a malou chvíli jsem dokonce i doufal, že bych mohl vyhrát. Vtom se po mém boku náhle objevil pan plukovník. Pořád ještě křičel, abychom uhnuli, a když jsme byli mezi posledními dvěma překážkami, najednou se zničehonic, kdesi zezadu, vynořil novinář, jak jsem se správně obával. Jel lehce, jako by o nic nešlo a Young Higgins — „mladý“ Higgins, na stoupajícím úseku dráhy rázem běžel spíš jako starý Higgins.

Skončili jsme na třetím místě, což nebylo tak špatné. Aristokratův syn, vytrvalý a odhodlaný, se nevzdal, dojel jako čtvrtý.

„Bylo to pěkné odpoledne, což?“ řekl blaženě, když jsme se spolu vraceli. Zadíval jsem se na něj, jak mu září oči, a pochopil jsem, že to vše pro něj znamená totéž co pro mne, příjemné vzrušení, jaké je těžko popsat, povznášející dobrodružství ducha i těla. Když pak člověk seskočil na zem a musel jít po svých, jako kdyby opravdu přestal plout prostorem.

Jo měla radost a usilovně poplácávala Young Higginse po šíji. „Zaběhl jsi skvělý dostih, kamaráde. Skákals jako jelen.“

„Mohls být druhý,“ poznamenal George, ozbrojený dalekohledem, „kdybys nebyl toho plukovníka zachraňoval před pádem.“

„No co,“ pokrčil jsem rameny, když jsem rozepínal přezky. „Nad zemí bylo příliš mnoho kopyt.“

George se usmál: „Nezapomeň se jít zvážit.“ (Říkal to pokaždé.) „Až se převlečeš, přijď za námi na skleničku do baru majitelů.“

Pozvání jsem přijal, patřilo k rituálu. Majitele těšilo, když mohli prožít dostih Young Higginse znovu, překážku po překážce, a já jim to vyprávění dlužil za to, že mě nechali jet. Když jsem pak vyšel převlečený do civilu, stáli ještě v prostoře pro osedlávání vítězů, povídali si s přáteli a s vlídnými přátelskými úsměvy mě uvítali ve svém středu. Protože nikdo z mojí rodiny nebyl v dohledu, mohl jsem se s nimi bez obtíží a bez komplikací vzdálit. Nad skleničkami jejich oblíbené značky brandy a zázvorového piva jsem se pak odvděčil za to krásné odpoledne tím, že jsem ho dopodrobna popsal.

Později jsem se vrátil k vážnici a zjistil, že všichni členové naší rodiny, s nimiž jsem se předtím setkal, jsou ještě na závodišti, a nejen to, zjistil jsem, že se shlukli do rozhněvaného roje, ke kterému se připojila sama královna včel, moje matka Joyce.

Joyce v kožichu, zeleném klobouku, plavé odbarvené vlasy, zelené oči chráněné kontaktními čočkami. Zřídkakdy jí co uniklo jak v životě, tak v kartách. Vyvedený z míry, ale s kamenným obličejem jsem ji jak se sluší krátce políbil na hladkou tvář. Nezdálo se, že by byla v příliš přívětivé náladě.

„Zlato,“ zasyčela na mne rozhněvaně. „Byls to ty, nebo ne, kdo za mnou poslal toho skrčka Normana Westa, aby zjistil, co jsem dělala minulý pátek?“

„Já…“

„Byls to ty, nebo ne, kdo ho poslal, aby čenichal ze stejných důvodů kolem Vivien, co?“

Pousmál jsem se. „No, dalo by se to říct s větší elegancí, ale ano, byl jsem to já.“

Baterie očí ostatních členů rodiny byla v tu chvíli asi tak přátelská jako napalm.

„A proč?“ zeptala se břitce Joyce.

„Copak ti to Norman West neřekl?“

Podrážděně odpověděla: „Vykládal něco nesmyslného o tom, že snad Malcolma někdo přepadl. Řekla jsem mu, že kdyby byl někdo Malcolma přepadl, zaručeně bych o tom věděla.“

„Malcolma málem zabili,“ řekl jsem suše. „Proto jsme oba společně, Malcolm i já, požádali Normana Westa, aby prokázal, že to nikdo z vás udělat nemohl.“

Joyce trvala na tom, že chce vědět, co se vlastně Malcolmovi stalo. Tak jsem jí to tedy vyprávěl. Ona i všichni ostatní naslouchali s otevřenými ústy a bylo na nich vidět, že jsou otřeseni. Pokud předtím o věci něco věděli, pokud nebyli zcela nevinní, nepoznal jsem to na nich. Tvářili se zděšeně.

„Chudák taťka,“ vzdychla Serena. „Je to bestiální.“

„Toho se musí ujmout policie,“ prohlásil Donald důležitě.

„Souhlasím s tebou a taky se divím, že už vás policie všechny neobešla, tak jako vás obešla po Moiřině smrti.“

Edwin potřásl hlavou: „Jak málo chybělo, jak málo!“ Pak si uvědomil, co řekl a jak to řekl. Rychle dodal: „Jaké štěstí, že se otec včas vzbudil!“

„Policie nehlásí výsledky svého pátrání Malcolmovi,“ poznamenal jsem, „a Malcolm by měl rád jistotu, že z naší rodiny nikdo minulý pátek v Quantumu nebyl. Pokud budete spolupracovat s Normanem Western, Malcolma uklidníte.“

„A co když nebudeme moct prokázat, kde jsme byli?“ zeptala se Debs.

„Nebo když si to nebudeme pamatovat,“ namítla Lucy.

„Tak se s tím bude muset Malcolm vyrovnat,“ odsekla ostře Joyce.

„Copak vyrovnat se s něčím, to by nebyl takový problém, spíš jde o to zůstat naživu,“ řekl jsem suše.

Mlčky se na mne dívali. Moiřina vražda znamenala pro ně, podobně jako pro mne, pomalu hořící doutnák, zpočátku nepřinášející žádná další nebezpečí. Jak zvolna hořel, vyvolával stále rychleji nové a nové starosti a otázky. Možná, že ostatní, podobně jako já, se zpočátku drželi teorie, že šlo o nějakého vetřelce z vnějšku, o někoho zcela cizího. Jak ale plynuly týdny, všichni začali trochu přemýšlet. Hořící doutnák se rozžhaví, podezření vykrystalizuje a může celou rodinu jediným výbuchem roztrhat a navěky rozptýlit.

Uvažoval jsem o tom, jestli bych toho litoval. Pokud by mi zůstal Malcolm, asi ne…, možná také Ferdinand… a Joyce…, nebo Lucy, Thomas… Serena… Vadilo by mi, kdybych už nikdy v životě neviděl Gervase?

K vlastnímu překvapení jsem si musel odpovědět, že ano. Vadilo by mi to. Naše rodina sice byla nedokonalá, rozhádaná, neuspořádaná, ale přece jenom to byl náš základ, naše kořeny, zeměpis našich životů. Moira, nad kterou nikdo neuronil ani slzu, už tu mapu změnila. Pokud by se stalo, že jejího vraha neobjeví, nebo že — radši na to nemyslet — že by se něco stalo Malcolmovi, pak už by nám všem nebylo pomoci. Už bychom se nikdy nestmelili. Přestala by telefonická síť tamtamů, přestaly by všechny styky, roztržené galaxie by se od sebe neúprostně vzdalovaly.

K velikému třesku zatím nedošlo. Vtip byl v tom, uhasit doutnák, než dojde k výbuchu. To se ovšem snadno řekne, ale kde najít doutnák a kde najít místo, ke kterému dohořel, a kolik nám na to vůbec zbývá času?“

„Pozvi mě na skleničku, zlato,“ poručila si Joyce. „Máme velké starosti, jak se zdá.“

Otočila se k odchodu, ale ostatní nejevili žádné známky, že by ji snad chtěli následovat. Rozhlédl jsem se po těch sedmi obličejích. Ve všech byla vepsána úzkost a někteří se už začali od těch druhých trochu odtahovat. Už to nebyla jediná skupinka. Donald stál s Helenou, Lucy s Edwinem a Ferdinand, Debs a Serena tvořili nejmladší trio.

„Řeknu Malcolmovi, co vám dělá starost a co potřebujete,“ prohlásil jsem.

„Ano, prosím tě, to udělej,“ vyhrkla Helena. „Taky mu řekni o Gervasově plánu,“ ozval se Ferdinand. Joyce se otočila a přes rameno na mne velitelsky zavolala: „No tak pojď, zlato! A kde je vlastně bar?“

„Utíkej, bratříčku,“ řekla Lucy kousavě a Serena se k ní přidala: „Maminečka čeká!“ Debs se vysloveně smála. Chvíli jsem váhal, jestli se nemám postavit na odpor a jestli nemám matku donutit, aby se vrátila, ale nakonec, co bych z toho měl? Posměšky naší rodiny snesu. Snášel jsem je po léta a taky jsem chápal, z čeho pramení. Pokrčil jsem rameny a šel za Joyce. Cítil jsem v zádech, jak se za mnou útrpně usmívají. Odvedl jsem ji do přeplněného baru pro členy, kde na jedné straně u zdi byl dlouhý stůl se saláty a pečivem, za nímž stál pán v kuchařské uniformě a krájel plátky z krocana, šunky a rostbífu. Měl jsem po dostihu hlad a tak jsem Joyce nabídl, jestli se nechce najíst, ale ona mou nabídku zamítla jako nemístnou. Tak jsem jí tedy objednal velkou vodku s tonikem a pro sebe zázvorové pivo. Našli jsme si dvě volná místa u rohového stolu. Joyce se rychle rozhlédla, aby si ověřila, že v obecném rámu
su nikdo neuslyší, co si povídáme, a pak se předklonila tak, až se okrajem zeleného klobouku téměř dotýkala mého čela. Zahájila výslech: „Kde je tvůj otec?“ „Kdy jsi naposled viděla svého otce?“ oplatil jsem jí to. „O čem, prosím tě, mluvíš?“ „O jeho portrétu.“

„Přestaň plácat hlouposti! Kde je Malcolm?“

„Nevím.“

„Lžeš.“

„Proč ho hledáš?“

„Proč?“ tvářila se užasle. „Protože se zbláznil!“ Sáhla do objemné kabelky, vytáhla jakousi obálku a hodila mi ji. „Přečti si to.“

Otevřel jsem obálku a uvnitř jsem našel novinový výstřižek. Stálo tam:

Druhým britským soutěžícím je Blue Clancy, který se umístil jako druhý v loňském Derby a v letošní sezóně vyhrál na královském Ascotu King Edward VII. Stakes. Majitel koně Ramsey Osborn si včera pojistil peníze na sázky v Arcu prodejem polovinového podílu na svém čtyřletém hřebci makléři Malcolmu Pembrokeovi. Malcolm Pembroke se ponořil do světa plnokrevníků tento týden poprvé, když koupil za dva milióny ročka na dražbách.

No nazdar, řekl jsem si. „Kdes to vzala?“ zeptal jsem se.

„To není důležité. Je to z dostihových drbů v Daily Towncrieru. Pila jsem dnes ráno zrovna kávu, když jsem to našla, přečetla si to a málem jsem se udusila. Prosím tě, o co jde? Je to pravda?“

„Ano.“

„Cože?“

„Ano,“ přikývl jsem. „Malcolm koupil polovinu Blue Clancyho. A proč ne?“

„Někdy se chováš opravdu jako idiot, že bych měla chuť ti dát pár facek,“ řekla moje matka energicky a zalapala po dechu. „Prosím tě, co vlastně znamená makléř?“

„Člověk, který si vydělává peníze tím, že něco kupuje za nízkou cenu a prodává za vysokou.“

„Aha, zlato!“

„Také valuty a akcie, možná i dostihové koně.“

To ji neutěšilo. „Víš velmi přesně, že všechny ty prachy vyhazuje, aby nás dopálil, nám navztek.“

„Nebyl rád, že Moiru někdo zavraždil, taky nebyl rád, že ho někdo přepadl. Mám dojem, že nepřestane rozhazovat, dokud se nedozví, zda má, či nemá v rodině vraha.“ Pousmál jsem se. „Mám dojem, že ho to začíná bavit.“

Joyce se na mne upřeně dívala. „Moiru zavraždil nějaký lupič,“ řekla.

Neodpověděl jsem.

Zhluboka se napila vodky s tonikem a zasmušile se na mne dívala. Když jsem se narodil, bylo jí teprve dvacet. Malcolm ji v devatenácti vytáhl ze starožitnictví v Kensingtonu a do měsíce ji usadil ve svém domě. Měla náhle na ruce snubní prsten a neměla vůbec nic na práci.

Malcolm mi občas o oněch dobách vyprávěl. Říkával: „Víš, ona uměla zacházet s čísly, taky nade mnou vyhrávala v kartách. Byla strašně mladá a vypadala tak vážně. Vůbec nebyla pánovitá, to až později. Její rodina mě považovala za nulu. Věděl jsi to? Protože její předkové sahají až ke Karlu Druhému, zatímco moji k viktoriánskému brusiči nožů. Jenže její rodina nebyla bohatá. Byli vznešení, ale neměli na to. Že jsem si Joyce vzal, to byl takový chvilkový nápad. No vidíš, já to klidně přiznám. Pak se ukázalo, že Joyce nestojí zrovna dvakrát o sex, což bylo škoda. Některé ženské jsou prostě takové, mají málo hormonů. No, a tak se stalo, že jsem začal chodit za Alicii. To je dost normální, nezdá se ti? My jsme spolu s Joyce docela dobře vycházeli. Chovali jsme se k sobě slušně a zdvořile, všechno bylo v pořádku až do chvíle, kdy se dozvěděla o Alicii. Pak vypukl ohňostroj. To bylo peklo, všech
ny ty měsíce se zdály nekonečné. Vzpomínáš si, ačkoliv, to si nemůžeš pamatovat, vždyť ti byly teprve čtyři nebo pět.“ „Pět a šest.“

„Vážně? No, Joyce těšilo vládnout v domácnosti, víš? Dělalo jí dobře, že má určitou moc. Asi rychle dospěla. Začala hrát seriózně bridž a také se dala do všelijakých dobročinných akcí. Tohle všechno velice nerada opouštěla, ale že musí opustit mě, to jí ani tak moc nevadilo. Tvrdila, že ji Alicia okradla o vážnost a sebeúctu a že zničila její postavení u místních lidí. Také jí to nikdy neodpustila, jak víš.“

Joyce se tehdy vrátila do malého města v Surrey, kde žili její rodiče a kde také později zemřeli. Převzala důstojnost rodičů na svá bedra s elegancí a lehkostí. Nutila místní lidi konat dobré skutky, věčně pořádala bridžové turnaje, stala se do určité míry i slavnou, ale Alicii nikdy neodpustila. V baru v Sandownu měla na sobě jako obvykle neformálně luxusní oblečení, krátký norkový kožich, pod ním šedý kostým, bílou hedvábnou halenku, šňůru perel, boty s vysokými podpatky, zelený klobouk a lesklou koženou kabelku. Alicia o ní kdysi řekla, že je to dobře oblečená, dobře vychovaná vulgární blondýna. Bylo to přesné, ale nebylo to fér, stejně tak jako její jedovatá charakteristika Alicie: bílé kuřecí maso plovoucí v nevhodné omáčce.

Joyce vypila skoro celou vodku a zeptala se: „Ty si opravdu myslíš, že by někdo z naší rodiny byl schopný vraždy?“ „Já nevím.“ „Ale kdo?“ „To je, oč tu běží.“

„To je přece vyloučené,“ ohrazovala se. „Já opravdu nevím. Vezmeme jednoho po druhém a ty mi řekneš, podle povahy každého z nich, jestli bys to opravdu naprosto vyloučila. Začněme kupříkladu s Vivien.“ „To ne, Iane,“ vrtěla hlavou.

„Ale ano, jen mi pomoz, pomůžeš Malcolmovi, pomůžeš nám všem.“

Dlouze, ustaraně se na mne zadívala, v tu chvíli zcela hluchá k tomu, co se dělo kolem nás. Běžel se už další dostih, ale v baru lidí neubylo, protože se dívali na obrazovku průmyslové televize těsně nad našimi hlavami. „Tak tedy Vivien,“ opakoval jsem.

„To vylučuju, to zcela vylučuju. Vždyť je téměř slabomyslná. Kdyby byla schopná někoho zavraždit, byla by to udělala už dávno a byla by zavraždila Alicii. Alicia zničila Vivienino manželství stejně jako moje. Vivien je fňukna, pořád se lituje. Proč by to ale dělala? Kvůli těm svým potomkům?“

„Třeba, třeba všichni potřebují peníze. Třeba sama nemá dost peněz na to, aby jim pomáhala z bryndy.“ „Stejně to vylučuju.“

„Tak dobře,“ přikývl jsem, „A co Donald nebo Helena?“ Když si Joyce Malcolma brala, bylo Donaldovi deset. Dojížděl do Quantumu stejně tak jako Lucy a Thomas, kdykoliv Malcolm využíval svého práva ke styku s dětmi ze svého minulého manželství. Joyce nikdy o děti neměla zájem a už vůbec ne o ty nevlastní. Všechny jí připadaly hlučné, protivné, špatně vychované. Malcolm její názor nesdílel.

„Donald je nadutý snob,“ řekla Joyce. „Je zamindrákovaný až hrůza. Malcolm si myslí, že Helena nemá žádný mozek a že je jenom hezká. Jenže podle mého člověk nepotřebuje být extra chytrý, aby vraždil, spíš naopak. Řekla bych, že Helena by se dokázala rvát jako fúrie, aby zachránila svoje štěňata od čehokoliv. Taky bych řekla, že Helena by dokázala vraždit v afektu, ale to by nakonec dokázala většina lidí zatlačených do kouta a bránících sebe nebo své děti, nemyslíš?“

Byl bych rád věděl, jestli ví o krizové situaci týkající se školného. Pokud jí to Donald a Helena neřekli přímo, tak se poměrně dobře strefila. „A co Lucy?“ zeptal jsem se.

„Lucy si myslí, že je chytřejší než ostatní a zvlášť, že je chytřejší než ti, co mají víc peněz než ona.“ Chudák Lucy, napadlo mě. „A co Edwin?“ zeptal jsem se. Joyce se zamračila. „Edwin…“ „Edwina nevylučuješ?“

„Ten na to nemá čas, musí pořád vyřizovat nějaké pokyny a rozkazy, nemá čas na to, aby se někde schovával a čekal, až bude Moira sama ve skleníku.“ „Ale pokud jde o povahu?“

„Já ho dost neznám,“ přiznala se Joyce. „Touží po penězích, to je jistá věc, a taky by si něco zasloužil, když léta jen paběrkuje po Lucy. Ovšem, nemám vůbec tušení, jakou má míru trpělivosti.“

„Dobře, tak přejděme k Thomasovi. „Thomas!“ Joyce se zatvářila skoro smutně. „Nebyl tak nesnesitelný jako Donald a Lucy, když byl kluk. Měla jsem ho z těch tří nejraději, ale ta prokletá Vivien ho dočista pokřivila, to uznáš. A proč si vzal Berenici, to vědí bozi. Ta ho usekýruje k smrti, než se dožije jakéhokoliv dědictví, a co s ní potom bude?“

Joyce dopila vodku a prohlásila: „Tohle se mi nechce líbit, Iane, já už toho mám dost. Končím.“

Thomas, není si jistá Thomasem a nechce to říct, pomyslel jsem si. Naše analytická činnost dospěla k nevítanému, možná nečekanému propastnému konci.

„Chceš ještě skleničku?“ zeptal jsem se.

„Ano, děkuju. Gervase pije, víš to?“

„Vždycky pil.“

„Volala mě Ursula a ptala se, co má dělat.“

„Opravdu?“ překvapilo mě to. „Proč nezavolala Alicii?“

„Ursula svoji tchyni nesnáší. V tom jsme zajedno. Já jsem se s Ursulou docela spřátelila.“

To je k nevíře, pomyslel jsem si a vstal jsem, abych došel pro další pití. V tu chvíli se Joyce zadívala kamsi za mne a oči se jí rozšířily úžasem.

„Já jsem věděla, že lžeš, tamhle je Malcolm,“ řekla trpce.

7

Otočil jsem se. V první chvíli jsem nevěděl, jestli mám být vyděšený nebo jenom dopálený.

Malcolm Joyce nezaregistroval, také ji nehledal, ani mne, šel jednoduše na skleničku. Běžel jsem rychle k baru, abych ho zadržel a chytil jsem ho za ruku.

„Proč jsi sakra nezůstal nahoře?“ zeptal jsem se.

„To už se nehodilo, už byl čas, abych vypadl, kamaráde. Začínal jsem se cítit trapně. Hostili tam nějakého velvyslance. Vždyť jsem tam zatraceně strávil dobré tři hodiny. Proč jsi pro mě, prosím tě, nedošel?“

„Tamhle v rohu sedí Joyce,“ řekl jsem ostře. „Já jí teď jdu pro pití, ale ona už tě viděla, jak sem jdeš.“

„Joyce!“ Otočil se a zahlédl ji, jak se na nás rozzuřeně dívá. „Zatraceně!“

„A venku číhají Donald, Helena, Lucy, Edwin, Ferdinand,

Debs a Serena.“ „No nazdar, loví ve dvojicích.“ „Děláš si sice legraci, ale třeba máš pravdu.“ „Ale já opravdu už nahoře zůstat nemohl. Čekali, kdy už půjdu a byli příliš zdvořilí, než aby mi to dali najevo.“ Plným právem se tvářil ustaraně. „Myslíš, že jim Joyce řekne, že jsem tady?“ „Pokusím se ji zarazit. Co chceš k pití? Skotskou?“ Přikývl a já se protlačil mezi davem k baru. Konečně mě obsloužili. Otec mi pomohl odnést skleničky a láhve zpět ke stolu a sedl si na moje místo proti Joyce. Já si sehnal jinou židli od vedlejšího stolu a přisedl si ke svým nemilujícím se rodičům.

„Než na sebe všichni začneme křičet, mohli bychom se dohodnout na základních cílech, prosím,“ navrhl jsem. „Joyce chce, abys ty, Malcolme, přestal rozhazovat své jmění, a Malcolm by rád zůstal naživu. Obou cílů dosáhneme snáz, pokud zjistíme, kdo zavraždil Moiru, za předpokladu, že Moiřin vrah se také pokouší zabít Malcolma,“ odmlčel jsem se. „Zní vám to logicky?“

Oba se na mne zadívali s překvapením, jaké rodiče obvykle projevují, když jejich ratolest pronese něco neočekávaného.

„Přece snad je jasné, že to je Moiřin vrah, kdo se mne snaží zabít,“ ozval se Malcolm.

Zavrtěl jsem hlavou. „Tos nikdy neslyšel o příbuzných vraždách?“

„No nazdar!“ řekl zaraženě. „Jeden možný vrah v rodině je tragédie, dva by byli…“

„Statisticky nepravděpodobní,“ poznamenala Joyce. Malcolm i já jsme se na ni s úctou zadívali.

„Má pravdu,“ řekl Malcolm s úlevou.

„Tak tedy dobře!“ přikývl jsem a uvažoval o tom, co je vlastně statisticky pravděpodobné a že by se v tom nejspíš vyznal Ferdinand. „Dobře, policii se nezdařilo Moiřina vraha odhalit, přestože se o to velice snažili a dosud ještě neskončili.“

„Snaží se dokázat, že já jsem ve spojení s vrahem,“ zamumlal Malcolm zasmušile.

„My, jako rodina,“ pokračoval jsem, „bychom se možná dokázali s Moiřiným vrahem vyrovnat, kdybychom sami sebe úspěšně přesvědčili, že platí teorie o neznámém vetřelci…“ „Samozřejmě, že téhle teorii věříme,“ hlesla Joyce. „Teď už ne, teď už nemůžeme, dva neznámí náhodní vetřelci bez motivu — protože u Malcolma šlo o úmysl zabít — to je tak statisticky nepravděpodobné, že bude lepší na to zapomenout. Policie Moiřina vraha nenašla, takže se teď o to musíme pokusit sami. Kdybychom to neudělali, přinášelo by to s sebou značné nebezpečí. Proto jsme si najali Normana Westa.“ Zadíval jsem se Joyce do očí. „Prosím tě, přestaň si dělat hlavu s tím, kolik Malcolm rozhazuje a začni raději uvažovat o tom, jak mu zachránit život, i když jenom z toho důvodu, aby mohl vydělat ještě víc peněz, protože to on dokáže, ale jedině pokud je naživu.“ „Iane,“ zatvářila se pohoršené.

„Dnes ráno jsi telefonicky zburcovala celou rodinu, všem jsi řekla, kde mne najdou, a teď jich tu máme sedm a to nevíme, kdo z ostatních se třeba někde schovává. Ať se nám to líbí nebo ne, možná, že tady někde je Moiřin vrah.“ „To ne!“ vykřikla Joyce.

„Ale ano. Malcolmova nejúčinnější obrana proti možné vraždě je, když zůstane co možná z dosahu jakéhokoliv vražedného nástroje, což znamená, že musí být někde, kde ho nikdo nenajde. A ty, moje drahá maminko, jsi sem na dostihy přivedla celou smečku, takže teď radši koukej Malcolmovi pomoci odejít, než ho najdou.“

„Já nevěděla, že tady bude,“ bránila se. „Ne, takže, chovejme se pragmaticky.“ Nechali jsme si pro sebe, že kdyby byla věděla, že na dostizích bude, byla by všechny zburcovala s ještě větší vervou. „Ty máš nějaký nápad?“ zeptal se Malcolm. „Ano, mám, ale potřebujeme, aby nám Joyce pomohla a taky, aby nám slíbila, že bude mlčet.“

Má matka se tvářila méně diktátorsky než jindy a skoro pokorně přistoupila na moje požadavky.

„Tohle není soukromý bar,“ pokračoval jsem, „a pokud by si někdo z rodiny koupil klubovou kartu, může se tu každou chvíli objevit, nezbývá nám tedy mnoho času. Teď vás tu chvilku nechám, ale hned se vrátím. Zůstaňte tady v rohu. Ať se děje co se děje, nehýbejte se z místa. Kdyby vás tu rodina objevila, nikam nechoďte, jasné?“ Zanechal jsem je tam. Seděli proti sobě, byli jako ve střehu a poprvé po mnoha letech byli spolu sami. Šel jsem hledat ředitele pohostinství, kterého jsem znal dlouho a dobře, protože jedna z jeho dcer se mnou pravidelně jezdila amatérské dostihy. Našel jsem ho s přispěním vedoucího baru.

Po nekonečných deseti minutách se vynořil ze skladiště lahví a došel ke mně: „Co se děje, Iane?“

Ředitel společnosti, vedoucí pohostinství, schopný padesátník skromného původu, člověk, který se propracoval nahoru díky své píli a měl nemalé životní zkušenosti.

Vysvětlil jsem mu, že mám určité soukromé potíže, a on mě odvedl do ústraní, pryč od hlučících diváků, zadními dveřmi baru do malé, relativně klidné prostory, kam nikdo ze zákazníků nedohlédl.

Vysvětlil jsem mu, že se můj otec potřebuje okamžitě a zcela nenápadně dostat ze závodiště a zeptal jsem se, jestli by malý dárek v podobě bedny šampaňského celou věc jaksi

neusnadnil.

„Doufám, že neprchá před svým bookmakerem?“ zeptal se

ředitel.

„Ne, chce uprchnout s mou matkou, se svou bývalou manželkou, aniž by to rodina zpozorovala.“

Pan ředitel byl pobavený, považoval to za žert a prohlásil, že bedna šampaňského nemůže uškodit. Když jsem mu řekl svůj plán, dal se do upřímného smíchu, a ať prý se do toho dám. Prý dohlédne, aby všechno šlo hladce a já ať prý se starám o jeho Rosemary, pokud spolu pojedeme dostih.

Vrátil jsem se do baru pro Malcolma a poprosil jsem Joyce, aby si zašla pro auto a zajela dozadu, tam, kde parkují nákladní vozy dodavatelů. Vysvětlil jsem jí, kudy má jet. Zastihl jsem otce a matku, jak spolu sedí osaměle u stolu. Ne že by se jeden druhému dívali zamilovaně do očí, ale alespoň se netvářili nepřátelsky nebo mrazivě. Když jsem se ukázal, oběma se viditelně ulevilo. Joyce sáhla po kabelce a rychle a ochotně řekla, že pro auto dojde.

„Pokud bys potkala někoho z ostatních, řekni, že jedeš domů,“ poradil jsem jí.

„Podívej se, zlato, já zas nejsem tak hloupá,“ řekla úsečně. „Jdi, hezky si hraj ty své hry, a já udělám, co je třeba.“

Hru, kterou jsem se chystal hrát, jsem předtím vymyslel v šatně. Od určitého bodu jsem ji musel ovšem trochu pozměnit. Nebylo vyloučené, že někdo Malcolma zahlédl, když šel z ředitelské jídelny do baru a že to byl člověk, který ho vidět neměl. Já se nicméně domníval, že i v takovém případě se celá věc může podařit.

Vzadu, v malé prostoře za barem, sledoval ředitel pohostinství, jak si pan kuchař sundává bílý plášť a vysokou čepici.

„Chce to bednu šampaňského pro ředitele a nějakou slušnou bankovku pro kuchaře,“ pošeptal jsem Malcolmovi do ucha, „a ať tě potom Joyce vyhodí u nádraží. Setkáme se v Savoyi. Nesmíš se odtamtud hnout, dokud se nevrátím.“ Malcolm se tvářil trochu Omámeně. Navlékl si kuchařův kabát a čepici a vytáhl tašku s penězi. Kuchař byl s výsledkem transakce nesmírně spokojený a šel krájet krocana a šunku jen v košili. Malcolm odešel s ředitelem pohostinství zadními dveřmi a pak celou budovou závodiště ven dozadu, tam, kde parkují dodavatelé. Dost dlouho jsem se strachem čekal v baru. Pak se konečně ředitel vrátil, přes ruku bílé převlečení, které vrátil původnímu vlastníkovi.

„Váš otec odjel bez překážek,“ ujišťoval mne. „Nikoho, koho by znal, nezahlédl. O co vlastně běží? Přece ne o to, co jste říkal, že?“

„Ne, otci šlo o to, aby ho nezavraždili jeho vlastní potomci-“

Ředitel mi samozřejmě nevěřil ani slovo a usmíval se. Zeptal jsem se ještě, kam si přeje, abychom mu poslali šampaňské a vzal si od něho navštívenku, na kterou připsal domácí adresu.

„Váš otec dnes obědval v ředitelské jídelně, že?“ zeptal se mne. „Mám dojem, že jsem ho tam zahlédl.“ Z jeho tónu mi bylo jasné, že prokázat službu lidem, kteří obědvají v ředitelské jídelně, je přímo radost. Pokusil jsem se tuto radost ještě zvýšit.

„Ano, otec taky právě koupil polovinový podíl na jednom koni přihlášeném do Arc de Triomphe,“ poznamenal jsem. „Chystáme se tam jet.“

„Vy se máte,“ řekl, pak se zamračil. Pokoušel se rozpomenout. „Neslyšel jsem náhodou od Rosemary…, není to prosím vás tak, že poslední ženu vašeho otce někdo bez jakéhokoliv motivu před několika týdny zavraždil? Je to hrozné, opravdu.“

„Ano, prostě… kdosi, kdo s ní měl určité spojení, se tu dneska ukázal a otec si přál eventuálnímu setkání se vyhnout.“

„Ach tak,“ přikývl s pochopením, „V tom případě mě jenom těší, že jsem vám mohl být ku pomoci.“ Zasmál se. „Musím říct, že ti dva opravdu nevypadali jako milenecká dvojice.“

Potřásl mi rukou a odešel. Já si dvakrát zhluboka vydechl a vydal se z baru zpět k vážnici, abych si vyzvedl věci. Měl se běžet ještě jeden dostih, ale na mne už toho bylo za to odpoledne dost.

Když jsem vyšel se sedlem a přilbou, bičem a se vším všudy, i s brašnou, čekali na mne George a Jo, že prý mě chtěli zastihnout, než odejdu.

„My se rozhodli, že přihlásíme Young Higginse za dva týdny do Kemptonu. Doufáme, že budete moci jet.“

„Ano, budu.“

„A nezapomeňte na Park Raylingse. Poběží ve čtvrtek v Cheltenhamu.“

„Samozřejmě, cokoliv, kdykoliv,“ přikývl jsem a oni se dali do smíchu. Všichni tři jsme sdíleli společnou vášeň.

Na odchodu jsem se ještě otočil a zamával. Co já vím, napadlo mě, třeba budu příští týdny v Singapuru, někde v Austrálii nebo v Timbuktu. Život je nevypočitatelný a to je to krásné.

Na cestě ze závodiště jsem nikoho z rodiny nepotkal a na parkovišti také ne. Upřímně jsem si oddechl, hodil věci do kufru a bez velkého spěchu jsem vyrazil směrem na Epsom. Byla to asi jenom desetimílová zajížďka, ale já si chtěl ještě vyzvednout poštu a poslechnout telefonické vzkazy. Nahrávač vzkazů sice uměl přijímat i vzdálené vzkazy, ale nedokonale. Byl jsem také příliš líný, než abych dal do přístroje nové baterie.

Hlavou se mi honily takové všelijaké neuspořádané myšlenky a já nebyl dostatečně soustředěný. Teprve za hodnou chvíli jsem si uvědomil, že kdykoliv se podívám do zpětného zrcátka, vidím tak o dva o tři vozy za sebou stále stejné auto. Některé vozy mě předjely, onen vůz se o to nepokusil, ani se nesnažil se ke mě přiblížit.

Doslova jsem se narovnal, probudil a řekl si: „No vida, to se podívejme.“ Srdce mi tlouklo jako u startu.

Neměl jsem tušení, čí je to vůz. Připadal mi podobný tomu, který jsem sám řídil, vůz střední velikosti, světlý, obyčejný, nenápadný, žádná formule jedna.

„No co,“ říkal jsem si, „třeba řidič taky jede do Epsomu, jede prostě mým tempem, třeba mu moje tempo vyhovuje.“ U příštích světel jsem raději odbočil doleva na neznámou okresní silnici a na každé další křižovatce jsem vždy odbočil vlevo. Usoudil jsem, že když si takhle budu počínat, objedu kruh a octnu se zase ve správném směru. Nijak jsem nespěchal a do zpětného zrcátka jsem se nedíval stále. Když jsem se však znovu dostal na hlavní silnici — jinou než předtím — se směrovkou na Epsom, stejný vůz jako předtím byl za mnou, schovaný za nákladním autem.

Kdyby ten člověk měl alespoň sebemenší smysl pro orientaci, napadlo mne, musel si uvědomit co dělám a že vím, co dělám a že také vím, že mě sleduje. Na druhé straně silnice mezi Sandown Parkem a Epsomem byla skutečná bludiště, jako většina silnic v Surrey, a možná, že si ten řidič ani neuvědomil, kudy jezdíme a jak, možná si myslel, že jsem se ztratil, nebo… Nesmysl, tonoucí se stébla chytá. Je třeba se smířit se skutečností. Já věděl, že mě ten někdo sleduje a ten někdo věděl, že já to vím. Tak co teď?

Byli jsme už na okraji Epsomu a já téměř automaticky projížděl městem směrem ke svému bytu. Nakonec také proč ne. Nevedu svého pronásledovatele k Malcolmovi a o to mu asi šlo. Mně zase šlo o to zjistit, kdo mě vlastně pronásleduje, a tak mě napadlo, že na toho člověka možná vyzraji, když pojedu několika mazanými zkratkami.

Mnoho domů v mojí oblasti pocházelo z třicátých let, ale neměly garáže. Vozy majitelů parkovaly trvale na obou stranách ulice. Nově postavené účelné domy, jako ten, ve kterém jsem bydlel, měly vlastní parkoviště, až na dva nebo tři větší domy, přestavěné na činžovní, kde zřídili parkoviště z někdejších trávníků.

Přejel jsem kolem svého bytu do úzké uličky a rychle zajel vjezdovou cestou k jednomu z velkých domů. U toho domu byl úzký výjezd do souběžné ulice, lemované stromy. Projel jsem, rychle se otočil, odbočil ostře za další dva rohy a vrátil se do své ulice. Zastavil jsem těsně za vozem, který mě sledoval. Stál tam nešikovně, nakřivo zaparkovaný, v příliš malé mezeře, s chladičem až u chodníku, zadek vozu vystrčený do vozovky, koncová světla ještě rozsvícená. Bylo jasné, že řidič se nemůže rozhodnout. Zastavil jsem těsně za svým pronásledovatelem, takže nemohl couvnout, zatáhl jsem brzdu, vystoupil a dvěma, třemi rychlými kroky jsem se octl u dvířek na straně řidiče.

Nastala chvíle ledového ticha.

Povzdechl jsem si: „No vida,“ pak jsem ukázal směrem k domu. „Tak pojďte dovnitř. Kdybych věděl, že přijdete, byl bych upekl koláč.“

Debs se dala do smíchu. Ferdinand (předtím řídil) se tvářil rozpačitě a Serena, stále ještě bojovně, se zeptala. „Je tu taťka?“

Všichni tři šli do mého bytu. Muselo jim být jasné, že tam taťka skutečně není. Ferdinand se zadíval z okna v obývacím pokoji ven na ulici, kde stál jeho vůz vedle mého, a pak se zadíval přes plot na zadní trakty domů na protější straně ulice.

„Moc krásnou vyhlídku tu nemáš,“ řekl pohrdavě.

„Taky tu netrávím mnoho času.“

„Tys věděl, že tě sleduju, viď?“

„Ano, věděl. Chceš se něčeho napít?“ „Co takhle skotskou?“

Přikývl jsem a nalil mu z láhve, kterou jsem vzal z příborníku.

„Nechci led,“ vzal si ode mne skleničku. „Po téhle jízdě to chci nezředěné.“

„Ale já přece nejel rychle,“ řekl jsem překvapeně. „Tvoje představa o tom, co je a není rychle na těchhle zatracených křivolakých ulicích, se od mojí představy o takových dobrých deset mil liší.“

Obě děvčata mezitím čenichala v kuchyni a v ložnicích. Slyšel jsem, jak jedna z nich, nejspíš Serena, otevírá zásuvky a dveře od skříní a hledá známky Malcolmovy přítomnosti. Když Ferdinand viděl, že mi to nedělá žádné starosti, pokrčil rameny: „On tu vůbec nikdy nebyl, viď?“ řekl. „Už tři roky ne.“ „Tak kde je?“ Neodpověděl jsem.

„Budeme tě nejspíš muset mučit, abys nám to prozradil,“ prohlásil Ferdinand. Byla to taková žertem míněná výhrůžka, kterou jsme v dětství často používali, když jsme z někoho něco chtěli vypáčit, ať už šlo o to, kde jsou rohlíky, nebo kolik je hodin. Ferdinanda samotného překvapilo, že se mu tahle výhrůžka vůbec vybavila.

Přikývl jsem. „Nejspíš. Asi v kůlně, ne?“ „Jdi do háje, takhle jsem to nemyslel.“ „To taky doufám.“

V tu chvíli jsme si nepochybně oba vzpomněli na ono deštivé odpoledne, kdy Gervase výhrůžku opravdu realizoval a snažil se mě přinutit, abych prozradil, kam jsem schoval novou kriketovou pálku, o kterou on strašně stál. Neřekl jsem mu to tehdy z čiré tvrdohlavosti. Ferdinand byl u toho, ale příliš se bál Gervase, než aby se vzmohl na odpor, a Serena, sotva čtyřletá, měla oči jako talíře. Nic nechápala.

„Já jsem myslel, žes už na to zapomněl, nikdy ses o tom nezmínil.“

„Kluci bývají suroví.“ „Gervase z toho nevyrostl.“

Uvažoval jsem o tom, kdo z nás zůstal takovým, jako jsme bývali v naší velké zelené zahradě. Donald, Lucy, Thomas, Gervase, Ferdinand, Serena — všichni jsme si tam dávno před lety hrávali, z křoví se ozývaly dětské hlasy a v dlouhých nohou, hladkých tvářích a nezralých hlavách oněch dětí se už zvolna tvořil základ budoucích dospělých. Přece žádné z oněch dětí…, nikdo z nás…, nemohl být vrah. Připadalo mi to nepřijatelné.

Serena za námi přišla do obývacího pokoje, v ruce bílé krajkové negližé. Tvářila se pohoršené.

„Tys tu měl ženskou!“

„To snad není žádný zločin.“

Pak přišla Debs. Ta se chovala normálně. „Velikost číslo deset, dobrý parfém, náročný vkus, nóbl dáma,“ prohlásila. „Hádám správně?“

„Celkem.“

„V koupelně má kosmetiku,“ dodala Serena. „Tys nám neřekl, že máš…, že…“

„Přítelkyni,“ doplnil jsem. „A máš ty… přítele?“

Zatvářila se znechuceně a potřásla hlavou. Debs ji vzala sestersky kolem ramen a řekla: „Já jí pořád říkám, že by měla jít k sexuologovi, nebo skončí jako stará panna, ale ona na mne nedá, viď, miláčku.“

Serena se sestře vysmekla a energicky odešla i s negližé do ložnice.

„Nepřepadl ji někdo v minulosti?“ zeptal jsem se Ferdinanda. „Skoro to na to vypadá.“

„O ničem takovém nevím,“ povytáhl obočí, „nikdy o ničem podobném nemluvila.“

„Prostě se sexu bojí,“ prohlásila Debs lehce. „To by člověk už dneska nečekal, že? Ty se nebojíš, Ferdinande, viď kocoure?“ Ferdinand nedal najevo co si myslí a jenom poznamenal: „Řekl bych, že tady už jsme skončili.“ Dopil skotskou, odložil skleničku a ledově se na mne podíval, jako by mi chtěl oznámit, že mírné oteplení, které se snad během odpoledne projevilo, končí. Už zase spadla ledová opona a to s pořádným zazvoněním.

„Jestli nás u Malcolma vyšachuješ,“ řekl, „tak toho budeš litovat.“

To se mne dotklo, takže jsem se s dávkou jedovatosti zeptal: „To máš taky od Alicie?“

„Jdi do háje, Iane,“ odsekl a vyrazil ke dveřím. Ještě zavolal na sestru: „Sereno, jdeme!“ Neměla na vybranou, musela jít za ním.

Debs se na mne pobaveně ušklíbla, jak mířila ke dveřím, a ještě mi řekla: „To máš marné, miláčku, podle Alicie jsi lotr číslo jedna. Ruce pryč od Malcolmových peněz, jinak za nic neručím, jinak, když tě něco potrefí, můžeš si za to sám.“

V poslední větě, kterou pronesla, se ozvala tvrdá výhrůžka a já viděl, že ta její veselá maska byla opravdu jen maska, za kterou se skrývaly stejné obavy a stejná zloba jako u ostatních. Když odcházela, měla také stejně nepřátelské oči. Zarmouceně jsem se díval z okna, jak všichni tři nastupují do Ferdinandova vozu a odjíždějí. Kdepak, představa, že je možné se vrátit k nevinným, prostým vztahům dětství, to byla jen iluze a nemělo smysl po ní toužit. Odvrátil jsem se, umyl po Ferdinandovi skleničku a zašel do ložnice, abych se podíval, v jakém stavu ji Serena zanechala. Bílé negližé leželo na mojí posteli. Vzal jsem je a pověsil do skříně, přiložil si k němu tvář a ucítil jemnou vůni dámy, která za mnou občas přicházela pro trochu radosti. Její manžel byl skoro zcela impotentní, ale ona ho milovala. Celkem jsme se dobře doplňovali. Oba jsme nacházeli štěstí v krátké vášni bez jakýchkoliv závazk.

Prohlédl jsem ještě byt, pak jsem otevřel několik dopisů a poslechl si vzkazy z nahrávače. Nebylo tam nic zajímavého. Potom jsem chvíli uvažoval o autech. Dva dny předtím jsem si v Cambridge zařídil, že tam mohu nechat u hotelu na parkovišti svůj vůz za příslušný poplatek na neurčitou dobu, ale věčně jsem ho tam nechat nemohl. Poplatek se platil za den. Kdybych si vzal taxi na epsomskou stanici, mohl bych odjet do Londýna vlakem. Ráno bych pak mohl odjet vlakem do Cambridge, vyzvednout vůz, odvézt se domů do bytu, přesednout do najatého auta a zase se vrátit do Londýna. Také mě napadlo, že by bylo dokonce bezpečnější, kdybych to auto vrátil a vypůjčil si jiné, protože to nynější znal Ferdinand a díky němu i další členové naší rodiny věděli, jakou má barvu, jaká je to značka a jaké má poznávací číslo.

Vtom zazvonil telefon. Zdvihl jsem sluchátko a slyším tak důvěrně známý, teplý, hluboký hlas. Šla rovnou k věci. „Co kdybych přišla teď? Mohla bych u tebe být hodinu.“

Většinou jsem jí neodolal, ani jsem se o to nepokoušel.

„Hodina by byla skvělá, právě jsem na tebe myslel.“

„Výborně. Tak se uvidíme.“

Přestal jsem uvažovat o autech a soustředil jsem se na bílé negližé. Bylo mnohem víc inspirující. Připravil jsem na stolek u pohovky dvě skleničky a zadíval se na hodinky. Malcolm v tu chvíli asi dojel do Savoye, říkal jsem si. Stálo za pokus mu zavolat. Když jsem vytočil číslo, skutečně se ozval a řekl, že právě vešel do pokoje.

„Jsem rád, že jsi v pořádku a že ses už vrátil. Já se trochu zdržel, přijdu až tak za dvě za tři hodiny, tak prosím tě, neztrať se mi.“

„Tvoje matka je šelma kočičí,“ prohlásil.

„Zachránila tě!“

„To sice ano, ale prohlásila, že vypadám jako přestárlý gigolo, převlečený za pekaře.“

Dal jsem se do smíchu a slyšel jsem, jak na druhém konci telefonu bručí.

Pak se mě zeptal: „Budu objednávat večeři, co chceš po kaviáru?“

„Specialitu šéfkuchaře.“

„Čert tě vem, jsi stejný jako tvoje matka.“

Odložil jsem pobaveně sluchátko a čekal dvacet minut, než konečně zazvonil zvonek u dveří.

„Nazdar,“ řekla, když jsem jí přidržel dveře. „Tak jak bylo na dostizích?“

Políbil jsem ji. „Byl jsem třetí.“

„Výborně.“

Byla o deset nebo dvanáct let starší než já, štíhlá, rusovlasá a chovala se naprosto přirozeně. Přinesl jsem šampaňské z ledničky, kde jsem je měl vždy pohotově, odzátkoval a nalil jsem nám. To byl obvyklý počáteční obřad. Láhev šampaňského jsme ještě nikdy nedopili. Většinou po necelé skleničce jsme usoudili, že nemá už smysl posedávat na pohovce a jen tak si povídat.

Lekla se velké černé modřiny na mé noze. „Ty jsi spadl s koně?“ zeptala se.

„Ne, narazil jsem na auto.“

„Nebyls opatrný.“

Zatáhl jsem v ložnici záclony, abych utlumil západní slunce a lehl jsem si vedle ní nahý. Byli jsme zkušení milenci a bylo nám spolu dobře. Pokládali jsme za samozřejmé, že naše milování těšilo někdy víc jednoho, někdy víc druhého a zřídka kdy otřáslo současně oběma. Ten den, jako předtím, měla z našeho milování ona víc než já, ale mně přišlo, že radost z toho, že člověk dává, je radost dostatečná.

„Bylo ti dobře?“ zeptala se nakonec.

„Ano, samozřejmě.“

„Ale zemětřesení to nebylo, viď?“

„To se nedá naporoučet, to nejde naplánovat, jednou ty, jednou já. To je náhoda.“

„Je to otázka úhlů a dotyků,“ dělala si ze mne legraci, protože opakovala, co jsem jí kdysi řekl. „Kdo jde první do sprchy?“

Vždycky se ráda vracela ke svému muži čistá. Považovala sprchu za symbolickou. Osprchoval jsem se, oblékl a čekal na ni v obývacím pokoji. Byla důležitou součástí mého života. Těšila mě fyzicky a těšila i mou mysl. Byla mou obranou proti osamělosti. Nerad jsem se s ní loučíval, ale věděl jsem, že se vrátí. Ono odpoledne jsem ji požádal, aby ještě zůstala, ačkoliv bylo jasné, že nemůže.

„Co je, co se děje?“ zeptala se.

„Nic.“

„Ty ses otřásl.“

„To bude předtucha.“

„Předtucha čeho?“ Chystala se už k odchodu a stála u dveří.

„Strach z toho, že to bylo naposledy.“

„To je hloupost, já zas přijdu.“

Políbila mě s vděčností a já ji také. Usmála se. „Já se vrátím.“

Otevřel jsem jí dveře a ona vesele, v dobré náladě, odešla. Já věděl, že se ta předtucha týká mne, ne jí.

Ráno jsem přemisťoval auta. Jel jsem z Londýna do Cambridge a Epsomu a zpět k firmě, u níž jsem pronajal vůz. Nikdo mne na žádném úseku nesledoval, alespoň pokud jsem mohl zjistit. Když jsem odjížděl, Malcolm byl neobyčejně pohoršený, že pro následující den nejsou k dostání žádné letenky první třídy, když my chceme jet na Arc de Triomphe. „Tak poletíme turistickou,“ navrhl jsem, „je to jenom půl hodiny.“ Ukázalo se, že není ani turistická třída. Opustil jsem ho zasmušilého a když jsem se vrátil, už byl zase v náladě. Najal si soukromé letadlo.

Řekl mi to až hodnou chvíli po mém návratu, protože v okamžiku, když jsem vešel, u něho seděl Norman West a referoval mu, jak pokročil. Detektiv se mi stále ještě zdál neobyčejně křehký, až o strach, ale už nebyl šedý, jako kdyby měl smrt na jazyku, jenom bledý. Oblek jako pro strašáka v poli zaměnil za běžný tmavý a umaštěné vlasy měl umyté, skoro bílé a úhledně učesané.

Potřásl jsem mu rukou. Dlaň měl opět vlhkou. „Tak co, už se cítíte líp, pane Weste?“ zeptal jsem se. „Děkuji, ano.“

„Povězte mému synovi, co jste řekl mně,“ nabádal ho Malcolm. „Jen ať se dozví špatné zprávy.“

West se na mne omluvně usmál a pak se zadíval do notesu, který držel v ruce.

„Paní Vivien Pembrokeová si nepamatuje, co dělala v pátek. Předtím v úterý byla doma sama a prý se probírala starými časopisy.“

„To má být špatná zpráva?“

„Prosím tě, nechovej se jako idiot!“ vyštěkl Malcolm podrážděně. „To přece znamená, že nemá alibi. Nikdo z celé naší zatracené rodiny nemá alibi.“

„To už jste je všechny prověřil?“ podivil jsem se. „To jste přece nemohl stačit.“ „Jistěže ne,“ přikývl.

„Tak jsem to tedy trochu přehnal!“ Malcolm mávl rukou. „Tak povídejte, pane Weste.“

„Navštívil jsem paní Berenici Pembrokeovou,“ pan West si těžce povzdechl. „Možno říci, že mou návštěvu neuvítala.“ Malcolm se nevesele zasmál. „Má jazyk jako ještěrka.“ West sebou zavrtěl, jako kdyby ho ještě štípala, ale pak s dokonalým sebeovládáním řekl: „Odmítla jakoukoliv spolupráci.“

„Když jste za ní šel, byl u toho Thomas?“ zeptal jsem se. „Ne, pane, nebyl. Paní Pembrokeová říkala, že je v práci. Zavolal jsem mu pak do práce, na to číslo, které jsem měl od vás a doufal jsem, že se od něho dozvím, kde byl on a kde byla jeho žena v inkriminovaném čase, ale nějaká mladá dáma mi oznámila, že pan Pembroke před několika týdny z firmy odešel a že vůbec neví, kde bych ho měl teď hledat.“ „Nepovídejte,“ žasl jsem. „To já netušil.“ „Zavolal jsem tedy znovu paní Pembrokeovou, abych se jí zeptal, kde její manžel pracuje a ona mi řekla… ať se jdu vycpat.“

Thomas nastoupil u firmy vyrábějící sušenky ihned po skončení účetnického kursu a od té doby, co já pamatuji, tam pracoval. Berenice o jeho povolání hovořila s pohrdáním, ale Thomas mi vysvětlil, že u firmy pracuje jako odhadce kvantity a že má za úkol odhadovat množství surovin nezbytných pro určitou smlouvu. Dále, že má za úkol zjistit cenu těch surovin a předat příslušné informace vedení. Thomas u firmy postupoval velmi pomalu. Pracoval nejdřív jako druhý asistent, pak první asistent a já tušil, že ve čtyřiceti pochopil, že se do správní rady nikdy nedostane. Uznával jsem, že jeho vyhlídky příliš veselé nejsou, když musí počítat s průměrným způsobem života a přitom mít na krku Berenici, která mu to věčně vyčítá. Chudák Thomas…

„Pak zde máme paní Joyce Pembrokeovou,“ pokračoval West. „Je jediná, která si přesně pamatuje, co dělala. Oba inkriminované dny hrála bridge. Nebylo jí příjemné, že se vyptávám, že čenichám, jak tomu říká, odmítla říct, s kým hrála bridž, a nepřála si, abych její karetní partnery obtěžoval.“ „Paní Joyce Pembrokeovou můžete škrtnout,“ řekl jsem. „Prosím?“ ozval se Malcolm.

„Víš velmi dobře, že Joyce by tě nikdy nedokázala zabít,“ otočil jsem se k němu. „Pokud bys o ní měl jakékoliv pochybnosti, nebyl bys s ní včera jel autem.“ „Dobře, dobře,“ přikývl mrzutě. „Tak ji škrtněte.“ Kývl jsem na Westa a ten skutečně Joycino jméno přeškrtl. „Včera jsem navštívil paní Alicii Pembrokeovou a později paní Ursulu Pembrokeovou.“ Na Westovi bylo vidět, že tyto návštěvy nebyly spojeny s žádnými radostmi. „Paní Alicia Pembrokeová mi řekla, ať jí dám pokoj, zatímco paní Ursula Pembrokeová se dala do pláče a odmítala se mnou hovořit.“ Zdvihl ruce v bezmocném gestu. „Nedokázal jsem je přesvědčit o tom, že to je výhoda, když někdo má jasné alibi.“

„Měl jste dojem, že za nimi už byla policie a ptala se jich na totéž?“

„To bych neřekl.“

„Přece jsem vám říkal, že policie nevěří, že mě někdo přepadl. Jsou přesvědčení, že jsem celou věc tu nastrojil,“ zlobil se Malcolm.

„Stejně…“

„Ne, oni si prověřili úplně všechny, když šlo o Moiru, jak si nepochybně vzpomínáš, a nezjistili nic. Tentokrát se už ani nenamáhají.“

„Nemáš u sebe náhodou číslo na policii?“

„Ano, mám.“ Vytáhl z vnitřní kapsy saka diář a nalistoval správnou stránku. „Ale oni ti stejně nic neřeknou. Je to jako mluvit do dubu.“

Já nicméně číslo vytočil a chtěl jsem mluvit s vrchním policejním komisařem.

„V jaké věci prosím?“

„Jde o pokus vraždy pana Malcolma Pembrokea, ke kterému došlo před týdnem.“

„Moment, prosím.“

Uplynula chvíle a pak se ozval jiný hlas, klidný, věcný a neosobní.

„Co si prosím přejete, pane?“

„Jde mi o pokus vraždy pana Malcolma Pembrokea.“

„A kdo mluví, prosím?“

„Jeho syn.“

„E…, který prosím…, který prosím?“

„Ian.“

Slyšel jsem šustění papíru.

„Mohl byste mi udat datum narození, abych si ověřil vaši totožnost?“ To mě překvapilo. Sdělil jsem příslušné datum.

Hlas se znovu ozval: „Přejete si něco mi v té věci sdělit, pane?“

„Ne, chtěl jsem jenom vědět, jak daleko pokročilo vaše vyšetřování.“

„Není obvyklé, abychom o tom hovořili. Ale… Mohu vám nicméně říci, pane, že všechna pátrání, pokud jde o údajné přepadení, se provádějí s náležitou důkladností.“

„Jak to, údajné?“ ohradil jsem se.

„Ano, pane, nemáme žádné důkazy, že zde skutečně byl nějaký zásah zvenčí.“

„To snad není možné.“

S ovládanou trpělivostí, ale také s nepatrnou jiskřičkou pochopení vysvětloval: „Mohu vám říci alespoň tolik, že jsme nenašli žádné stopy po tom, že by pana Pembrokea někdo vlekl ze zahrady do garáže, k čemuž údajně mělo dojít. Na cestě v zahradě jsme nenašli žádné stopy, nikde nejsou stopy po podpatcích pana Pembrokea. Na klikách dvířek vozu byly pouze otisky prstů pana Pembrokea. Všude na voze pouze jeho otisky. U pana Pembrokea samotného se nenašly žádné příznaky otravy kysličníkem uhelnatým, což on vysvětloval tím, že nám zatelefonoval až po určité době. Prohlédli jsme místo údajného činu hned následující ráno, poté co pan Pembroke odejel, a nenašli jsme vůbec nic, co by svědčilo pro přítomnost útočníka. Můžete si být jist, že případ nicméně neuzavíráme, ale zatím opravdu nemůžeme najít žádný důkaz, který by nás opravňoval k podezření, že zde byla účast třetí osoby.“

„Vždyť málem přišel o život,“ namítl jsem chabě.

„Ano, pane, nicméně je mi velmi líto, situace je taková, jak říkám.“ Chvíli se odmlčel. „Chápu, je to těžko k uvěření. Chápu, je to pro vás těžké.“ Mluvil skoro lidsky a útěšně.

„V každém případě vám děkuji, že jste se mnou alespoň hovořil,“ řekl jsem.

„V pořádku, na shledanou.“

„Na shledanou,“ řekl jsem pomalu, ale to už položil sluchátko.

„Co se děje?“ zeptal se Malcolm a pozorně se na mne díval.

Opakoval jsem mu, co jsem právě vyslechl. „Ale to přece není možné,“ vybuchl Malcolm.

„Ne.“

„Tak co tedy?“ „Je to chytré.“

8

„Kterými dveřmi jsi vyšel s těmi psy?“ zeptal jsem se

„No přece kuchyňskými, jako vždycky.“

„Dveře u kuchyně jsou tak pět kroků, když jdeš podle zdi pod střechou od dveří garáže.“

„No ano, jistě,“ řekl Malcolm podrážděně. „Tys mi vyprávěl, že ses vydal do zahrady se psy a předpokládám, žes totéž řekl policii.“ „Ano, samozřejmě.“

„Ty se ale nepamatuješ, že bys tam byl opravdu došel. Pamatuješ si jenom, že jsi chtěl jít do zahrady. Nemám pravdu?“

Zamračil se. „Nejspíš ano.“

„Připusťme, že jsi vůbec do zahrady nedošel. Že tě někdo omráčil hned u kuchyňských dveří. V tom případě té do garáže vůbec nemuseli táhnout, ale někdo tě mohl odnést.“ Pootevřel ústa. „Ale já přece…“

„Nejsi příliš těžký,“ zarazil jsem ho. „Já bych tě klidně na zádech utáhl.“

Měřil pět stop, sedm palců, byl statný, ale nebyl tlustý. Vážil něco málo přes deset kamenů, alespoň podle mého soudu. „A co ty otisky prstů?“ namítl Norman West. „Když člověk někoho nese na zádech, jako nosí lidi hasiči, přehodíte si neseného přes levé rameno a hlava mu visí dozadu. Pak toho člověka chytíte levou rukou pod koleny a pravou rukou uchopíte jeho pravici, aby vám nespadl.“

Oba přikývli. „Když takového bezvědomého držíte za zápěstí, klidně mu ruku můžete na cokoliv položit, na jakýkoliv povrch, včetně kliky od dvířek…“ Chvíli jsem přemýšlel: „Pokud byste dvířka nejdřív sám otevřel v rukavicích, tak pak můžete snadno otisknout prsty oběti na rozmazané zbytky otisků setřené rukavicí.“

„Kdyby ses dal na vraždění,“ poznamenal Malcolm, „určitě by ti to šlo.“

„Dobře, takže takhle se Malcolm mohl dostat na zadní sedadlo vozu, kde zpola ležel. Pak útočník nastartoval a nechal otevřená dvířka, aby se výfukové plyny do vozu dostaly co nejrychleji.“

„Dvířka?“ přerušil mě Malcolm. „Dvířka u řidiče a jedny ze zadních dvířek, určitě.“ „Asi ano.“

„No a máš tu sebevraždu.“

„Když jsem se vzbudil,“ vzpomínal Malcolm zasmušile, „naplácal jsem otisky všude možně, taky na klíčky od zapalování…, prostě všude.“

„Na to jsi přece nemohl myslet.“

„Ale policii se to moc nelíbilo.“

Uvažovali jsme o celém scénáři.

„Pokud to všechno proběhlo tak, jak říkáte,“ ozval se West, „a skutečně to tak mohlo být, pak ať už to byl kdokoliv, kdo vás, pane, napadl, musel to být někdo, kdo věděl, že chodíte ze zadních dveří, z dveří u kuchyně přibližně právě v onu dobu.“

„Pokud jsem doma, vždycky vycházím se psy ve stejnou dobu,“ vzdychl Malcolm. „Jdu se s nimi projít, pak je přivedu zpátky, nakrmím je a sám si dám skleničku. To už je tak zaběhnuté.“

„A… buďte tak laskav…, víte o nějakých členech vaší rodiny, kteří nevědí, kdy chodíte se psy?“

„Ne. Dělám to takhle celý život, celá léta.“

Po krátkém tichu jsem se ozval já: „Lituji, že jsem tohle všechno nevěděl, když nás málem zabilo to auto v Newmarketu. Měli jsme to opravdu tehdy ohlásit policii.“

„Jenže já jsem jich měl plné zuby,“ bránil se Malcolm. „Strávil jsem s nimi celé hodiny, s těmi nedůvěřivými mizery, potom co umřela Moira. Já už jsem na ně alergický. Já z nich dostávám vyrážku.“

„Nemůžete se na ně hněvat, pane. Pokud dojde k vraždám manželek, většinou jsou vrahy jejich manželé,“ namítl West, „a upřímně řečeno, jaksi se zdá, že byste mohl mít dosti silný motiv.“

„Nesmysl,“ odsekl otec. „Nepochopím, jak vůbec někdo dokáže zavraždit někoho, koho miloval.“

„Bohužel, je to běžné.“ West se odmlčel. „Přejete si, abych pokračoval, pokud jde o prověřování členů vaší rodiny, pane, ve světle zjištění, jak málo jsem až dosud pořídil?“

„Ano,“ vzdychl Malcolm, „pokračujte. Řeknu Joyce, ať je všechny přemluví, aby s vámi spolupracovali. Zdá se, že dokáže zařídit, aby dělali to, co ona chce.“

Dokáže zařídit, aby dělali to, co sami chtějí, říkal jsem si. Nasměrovat někam, kam nechtějí, to přece jenom nedokáže.

Norman West schoval notes do kapsy saka a trochu se na židli posunul.

„Ještě než odejdete,“ zarazil jsem ho, „napadlo mne, že by vás mohlo zajímat, co jsem se dověděl od telefonistky v hotelu v Cambridge. Zeptal jsem se jí, jestli se někdo jiný kromě vás ptal, zda v hotelu bydlí pan Pembroke. Jestli se někdo ptal před týdnem. Telefonistka řekla, že volaly nejmíň tři osoby, dva mužské hlasy a jeden ženský. Pamatuje si to, protože jí přišlo zvláštní, že s ním nikdo z těch tří nechtěl hovořit, ani si nepřál nechat mu vzkaz. Chtěli jenom vědět, jestli tam je.“

„Tři!“ vykřikl Malcolm.

„Jeden z nich byl asi pan West,“ upozornil jsem ho. Pak jsem se obrátil k Westovi. „Vzhledem k tomuto zjištění, nemohl byste nám už říct, kdo vás požádal, abyste našel mého otce?“

West váhal. „Já skutečně nemohu bezpečně říct, která paní Pembrokeová to byla. Já… hm… I kdybych třeba nabyl určitou jistotu během svého nynějšího šetření, asi bych, nehněvejte se, ale asi bych vám to nemohl říct.“

„Já vím, profesionální etika,“ přikývl Malcolm.

„Já vás varoval, pane,“ West se obrátil ke mně, „že se zde jaksi kříží zájmy.“

„Ano, já vím. Ona vám tedy ještě nezaplatila, že, takže nemáte šek se jménem.“

„Ne, ještě ne.“

Zdvihl se a vstal. Nebyl to žádný herkules, ale byl životem zkušený. Potřásl mi svou vlhkou dlaní, pak potřásl rukou Malcolmovi a řekl, že s námi zůstane ve spojení. Když odešel, Malcolm si těžce povzdychl a požádal mě, abych mu nalil skotskou.

„Ty si nedáš?“ zeptal se, když jsem mu podal skleničku.

„Teď ne.“

„Co si myslíš o panu Westovi?“

„Nestačí na to.“

„Jsi příliš mladý, on je zkušený.“

„No, ale na ženské z rodiny Pembrokeových nestačí.“

Malcolm se trpce usmál: „Na ty stačí málokdo.“

Následující ráno jsme odletěli do Paříže ve výsostném luxusu. V Paříži nás čekala limuzína se šoférem a vznešeně nás nesla proudem vozů sunoucích se k Longchampu.

Francouzské závodiště, samá vlaječka, jako by dokázalo pohltit celý svět. Veřejnými prostorami vůbec nebylo možné procházet rovně, tak byly nabité davy diváků hovořících cizí řečí a lehce vonících česnekem.

Malcolmovo cestovní aranžmá zahrnovalo soukromé letadlo, limuzínu, a jak jsem dále zjistil také pozvánku francouzského Jockey Clubu, vstupenky na všechno a všude a také lukulské hody při společném obědě se spolumajitelem Blue Clancyho, panem Ramseyem Osbornem.

Ramsey Osborn zářící radostí ze života, která se vznášela nad celým závodištěm, byl veliký, rozložitý, asi šedesátiletý Američan, tyčící se nad Malcolmem. Okamžitě si padli do oka a byli z nich přátelé během dvou minut. „To je můj syn Ian,“ představil mě pak Malcolm. „Těší mě,“ Ramsey Osborn mi energicky potřásl rukou. „Vy jste dohodl tu smlouvu, viďte?“ Oči mu zářily, vypadal upřímně. „Já se vám přiznám, já bych na příští rok pro klasické dostihy rád koupil jednoho hřebečka a jednu klisnu a takhle mi je Blue Clancy krásně zaplatí.“ „No a co kdyby Blue Clancy vyhrál Arc?“ zeptal jsem se. „Tak bych ničeho nelitoval, hochu,“ obrátil se k Malcolmovi. „Máte prozíravého syna.“

„Jo,“ utrousil Malcolm. „Ten je tak prozíravý jako astronaut.“

Osbornovy šedivé oči se znovu zadívaly na mne. „Nepovídejte, taky sázíte?“ „Prozíravě, jistě.“

Zasmál se, ale nebyl to takový ten zcela přátelský smích. Bylo mi jasné, že Malcolm je mu mnohem bližší. Nechal jsem ty dva, ať si spolu povídají u stolu, s nadějí, že žádný vrah neproklouzne kolem ostrozrakých pořadatelů hlídajících nejvyšší svatosvatá patra francouzského Jockey Clubu, a sám jsem se vrátil dolů do přízemí a k zemi. Cítil jsem se líp tam, kde se opravdu něco dělo.

Už mnohokrát předtím jsem jel ve Francii dostihy, protože jsem několik let působil jako asistent u trenéra, který posílával koně přes Kanál s takovou velkorysostí jako do Yorku. Prý to mám do Paříže a do Deauville stejně blíž, tvrdil onen trenér, kdykoliv se mu tam samotnému nechtělo a když mě z Epsomu vezl na blízké letiště v Gatwicku. Díky těmto zkušenostem jsem znal základní francouzskou dostihovou hantýrku, dokázal jsem se sám o sebe ve Francii postarat, což bylo samozřejmě velice důležité a vyplatilo se mi to na tribunách praskajících pod tíhou nesčetných chvátajících, halasících, živých a temperamentních dostihových diváků.

Mně se to líbilo, ten hluk, vůně, pohyb, lehká vzplanutí, živá gestikulace, prostě se mi líbila temperamentní francouzská atmosféra. Britští žokejové často považují francouzské publikum za agresivní a je pravda, že já sám jsem jednou skutečně vlastními pěstmi bránil žokeje, který prohrál v sedle favorita. Žokejové obecně byli všelijak uráženi a lidé na ně útočili do té míry, že na mnoha závodištích po skončení dostihu to bylo zařízeno tak, aby se už nemuseli prodírat davy. V Longchampu také nemuseli z vážnice mezi lidi, dopravovali se ke koním výtahem, pak tunelem přes most a zase dolů výtahem.

Pomalu jsem se tam procházel, s několika lidmi se pozdravil, sledoval jsem první dostih z tribuny trenérů, pak jsem roztrhl neúspěšnou sázenku, zase jsem se procházel, až jsem měl nakonec pocit marnosti a naprosté neužitečnosti, protože jsem neměl žádnou práci, neměl jsem tam žádného koně, kterého bych měl sedlat, prostě nic, byl to divný pocit. Uvědomil jsem si, že si vůbec nemohu vybavit, kdy jsem byl naposledy na dostizích, aniž bych tam měl nějakou povinnost. Na dostihy jsem nejezdil pro zábavu, ale za prací. Bez práce mě to tam netěšilo.

Bez nálady jsem se vrátil do Malcolmových výšin a našel jsem ho tam, jak skvěle a s nadšením hraje svou novou roli majitele dostihového koně. Hovořil o LE PRIX DE L’ARC DE TRIOMPHE jako o Arcu, vůbec na něm nebylo znát, že ho dostihy začaly zajímat sotva před týdnem. S Ramseyem Osbornem hovořil, jako kdyby se ve věci vyznal.

„Právě se teď bavíme o Poháru chovatelů,“ obrátil se otec ke mně a já okamžitě pochopil, jak mu blesklo v očích, že to je za prvé otázka a za druhé, že právě činí rozhodnutí.

„Pokud dnes dobře poběží,“ doplnil Osborn.

„No, do Kalifornie je hodně daleko,“ řekl jsem, „ale přece jenom jde o světový dostih.“

Malcolm byl za tuto nenápadnou informaci vděčný a zdaleka ho neodradila, spíš naopak, jak se ukázalo. Tušil jsem, že pojedeme pravděpodobně do Kalifornie, místo do Austrálie nebo Singapuru.

Oběd trval až do pozdního odpoledne, jak to ve Francii bývá. Mizely vyjedené talíře, objevovaly se další talířky s malými svazečky fazolových lusků a mrkve, pak čerstvý sýr obalený oříšky a nakonec malé jahodové dortíčky a vanilkové košíčky. Podle jídelního lístku jsem poznal, že jsem propásl raky, hovězí vývar, crépes de vollaile, zelený salát a šerbet.

Nakonec můžu být rád, řekl jsem si, když jsem viděl, jak přinášejí friandises s kávou. I žokej amatér si přece musí hlídat váhu.

Malcolm a Ramsey Osborn zvolna, ve výborné náladě, dospěli až ke koňaku a doutníkům a dostihy sledovali na televizní obrazovce. Arc se měl běžet až v pět hodin odpoledne, takže jsme v klidu mohli trávit až do půl páté.

Ramsey Osborn nám vyprávěl, že pochází ze Stamfordu v Connecticutu a že získal jmění prodejem sportovního odívání. „Baseballové čepičky prodáváme po miliónech,“ říkal spokojeně. „Obstarávám výrobu a pak je prodávám do maloobchodu, taky boty, košile, tepláky, prostě to, co právě jede. Zdraví je náramný obchod. Kde bychom taky byli, kdybychom se neudržovali fit.“

Sám Ramsey přitom nevypadal na velkého sportovce. Měl tukové váčky pod očima, dvojitou bradu, pěkné bříško a vyzařovala z něho dobrosrdečnost. S lehce povýšenou shovívavostí vyslechl Malcolma, který mu na oplátku sdělil, že se zabývá obchodováním valutami a kovy.

Uvědomil jsem si, že Ramsey dost dobře neví, o čem Malcolm mluví. Malcolm se totiž občas choval extravagantně a přehnaně velkoryse, ale nikdy své bohatství nestavěl na odiv. Quantum byl veliký, pohodlný viktoriánský rodinný dům, žádný zámek, ačkoliv Malcolm určitě dosahoval takové výše příjmů a bohatství, že by si klidně zámek mohl dovolit. Nezdálo se však, že by se chtěl stěhovat. Napadlo mne, jestli se i to nezmění poté, co se naučil takhle rozhazovat.

Když nastal čas, sešli jsme všichni tři dolů k sedláni, abychom se setkali s Blue Clancym a jeho trenérem. Blue Clancy vypadal velmi aristokraticky a jeho trenér dokonce ještě víc. Malcolmovi trenér viditelně imponoval a já se ani nedivil. Trenér byl mladý, nesmírně nadaný a nadějný, nebylo mu ještě čtyřicet a měl šest vítězů klasických dostihů, zdánlivě bez jakékoliv námahy.

Blue Clancy byl neklidný a chvěly se mu nozdry. Přihlíželi jsme obřadu sedláni a závěrečným kosmetickým zásahům. Trochu oleje na kopyta, aby se leskla, houbou otřít nos a hubu, aby byla čistá a leskla se, upravit hřívu. Pak jsme koně sledovali do padoku, kde se k nám připojil anglický žokej v Osbornových barvách, bílé, zelené a rudé. Jezdec se tvářil zcela nevzrušeně.

Na Malcolmovi bylo vidět, že roli velkého majitele přišel rychle na chuť. Energie z něho jenom sršela. Zahlédl, že se na něho dívám, tušil, co si myslím a dal se do smíchu. „Víš, já jsem si myslíval, že jsi úplný pitomec, že sis vybral právě dostihy. Nemohl jsem pochopit, co na tom vidíš.“

„Je to ještě lepší, když člověk sám jezdí.“

„Ano…, přece jsem tě viděl v Sandownu. Také už byl nejvyšší čas.“

To už s ním chtěl mluvit Ramsey a trenér, aby probrali taktiku. Vzpomínal jsem na letní prázdniny, když jsme se s Gervasem a Ferdinandem učili jezdit. Učili jsme se na ponících v jezdecké škole, kam jsme dojížděli na kole. Spoustu času jsme tehdy strávili hřebelcováním, krmením a kydáním hnoje. Účastnili jsme se místních soutěží a popoháněli ubohá zvířata v závodech, při nichž se chytaly a propichovaly gumové balónky. Jezdili jsme na ponících čelem vzad, bez sedla, vkleče a Ferdinand, náš specialista, dokonce jednou ve stoji na hlavě. Poníci byli krotcí, hodní a bezpochyby k smrti utahaní. Je však pravda, že tak asi za dva, tři roky jsme byli skoro cirkusoví umělci. Malcolm za nás bez mrknutí oka platil účty, ale nikdy se na nás nepřišel podívat. Pak Alicia Gervase a Ferdinanda náhle odvezla a v době, která nastala, kdy bylo všude prázdno, jsem jezdil skoro každý den a nabyl jsem dovednosti, kterou jsem nebral n
ijak vážně. V průběhu školního roku plného zkoušek jsem si neuvědomil, že se tato zábava pro mne jednou stane celým životem.

Blue Clancy vypadá výborně, jako všichni ostatní koně, říkal jsem si, když jsem se díval, jak chodí kolem dokola. Trenér se tvářil spíš sebevědomě než nejistě. Poděkoval mi za to, že jsem mu smlouvu domluvil a ujistil mě, že roček za dva milióny liber se u něj velice dobře usadil a že má v jeho stájích nejlepší box. Trenér mě znal jen zcela povrchně a věděl do té doby jen to, že jsem asistentem jiného trenéra, prostě nula. V roli syna a prostředníka nového majitele, který zřejmě dostihovému sportu propadl, jsem milému trenérovi rázem stál za pozornost.

Trochu mě to rozveselilo a vůbec mi to nevadilo. Takový už je život. Nakonec bude nejlepší, když využiji toho, že se Malcolma držím za šos, dokud se ho ještě držím. Zeptal jsem se, jestli bych se nemohl k trenérovi někdy podívat, až budu v Newmarketu, a on řekl samozřejmě, že ho to potěší a skoro jako kdyby to myslel vážně.

„Občas tam jezdím ke Georgovi a Jo,“ poznamenal jsem. „Jezdím práci s jejich steeplery, také jezdím ve steeplech pro amatéry.“ Všichni newmarketští občané věděli, kdo je George a Jo, protože George a Jo byli skoro jako královská rodina dostihového světa.

„Ach tak, to jste vy,“ zřejmě mu několik věcí došlo. „Já si neuvědomil, že jste to vy.“

„Nic se nestalo.“

„Přijďte, kdykoliv budete moci.“ Rázem byl vlídnější a přátelštější. „Myslím to vážně,“ dodal.

Cesta vzhůru v dostihovém sportu, pomyslel jsem si pobaveně, vede podivuhodnými cestami. Trenérovi jsem poděkoval s mírou a přislíbil, že se u něho brzy ukážu.

Blue Clancy vyšel z padoku a my všichni ostatní jsme odešli na tribunu pro majitele a trenéry, abychom byli blíž centru dění. Kolem nás byly podobné hloučky, podobně rozčilené a napjaté.

„Jakou má šanci?“ zeptal se mě Malcolm, „ale teď vážně.“ Upřeně se na mne díval, bylo vidět, že očekává, že mu řeknu pravdu, ale přitom ji možná slyšet nechtěl.

„Lepší než ve čtvrtek, protože druhého favorita škrtli ze startovní listiny.“ Chtěl toho slyšet víc, chtěl víc naděje, ať byla sebe méně pravděpodobná, tak jsem ještě dodal: „Má docela slušnou šanci, že se umístí, stát se může všechno, i vyhrát by mohl.“

Malcolm přikývl, viděl jsem, že neví, jestli mi má nebo nemá věřit, ale věřit chtěl. Propadl tomu docela, říkal jsem si a měl jsem ho o to raději.

Upřímně řečeno, připouštěl jsem, že by kůň mohl skončit jako šestý nebo sedmý, to znamená, že by si žádnou ostudu neudělal, ale taky by nevydělal peníze. Vsadil jsem si na něho, ale jen z loajality. Hlavní sázku jsem dal na francouzského koně Meilleurs Voeux, na toho jsem sázel z přesvědčení.

Blue Clancy se cestou ke startu pohyboval dobře. Podle mého byla tahle chvíle pro majitele koní nejlepší. Srdce jim bila rozčilením, nadějí a očekáváním a omluvy, zklamání, vysvětlování přicházelo až po deseti minutách. Malcolm zdvihl dalekohled a já viděl, že se mu třesou ruce.

Trenér byl také rozčilený, i když se to snažil nedat najevo. Konečně, každý rok se jede jen jeden Arc, takže jich člověk za život mnoho neprožije.

Zdálo se mi, že koně u startu krouží nekonečně dlouho. Konečně je zavedli do startovních boxů k obecné spokojenosti. Pak se vrátka boxů halasně rozevřela a hřmící barevná masa dvaceti šesti nejlepších evropských plnokrevníků se vyřítila na kurs na pravou ruku. Na té jedenapůlmílové travnaté trati chtěli být všichni nejrychlejší, nejsilnější, nejstatečnější a nejodvážnější.

„Chceš dalekohled?“ zeptal se Malcolm a doufal, že odmítnu.

„Ne, nech si ho, já vidím dobře.“

Viděl jsem barvy Ramseye Osborna při bariéře asi tak uprostřed pole. Kůň šel lehce, stejně jako ostatní. Když se běží Arc, je základní taktika zcela jednoduchá: je třeba se dostat mezi prvních deset na posledním pravotočivém oblouku, nedostat se na zevní okraj dráhy před rovinkou a pak, podle toho, jak udatného má člověk koně, jde o to co nejvíc ho vyjíždět do cíle. Někdy se stává, že i při pomalejším startu se některý žokej od pole utrhne v oblouku a už se na té pozici udrží. Jindy se stává, že je bitva vyrovnaná až do samého konce a jde opravdu jen o „nos“. Viděl jsem, že jezdec jede Blue Clancyho opravdu naplno, že ho dobře vyjíždí a k rovince šel ve skupině letících koní asi tak na šesté nebo sedmé pozici, aspoň pokud jsem dohlédl.

Malcolm křičel „do toho!“ vší silou, nestačil ani dýchat a všechen vzduch vypotřeboval na povzbuzování. Dámy kolem nás, dámy v hedvábných šatech a kloboucích a pánové v šedých vznešených oblecích byli stejně rozčilení, křičeli a povzbuzovali nebo také proklínali svoje naděje všemi možnými jazyky. Malcolm odložil dalekohled a řval ještě hlasitěji. Byl zcela ztracen, byl v extázi a žil jenom tím, co viděl.

Blue Clancy dělá co může, pomyslel jsem si, nezabalil to. Drží se dokonce na pátém místě, jde rychleji dopředu, už je na čtvrtém…

Trenér, který se ovládal více než ostatní, se konečně ozval: „No tak běž, běž, běž,“ řekl polohlasem. Jenže oba koně, kteří byli v čele, náhle přidali, odpoutali se od pole a trenérova naděje zhasla. Povzdechl si a spustil ramena.

Finiš, na který jsme se dívali, byl skutečné něco. Bylo jasné, že pořadí určí jedině cílová fotografie. Malcolm, Ramsey, trenér a já jsme se na cíl dívali z úhlu asi dvou délek. V naší úrovni Blue Clancy a jeho žokej dělali co mohli, bojovali do samého konce a přes cílovou čáru šli prakticky těsně po boku svého nejbližšího soupeře. Šlo opravdu jen o to, který z dvou koní měl v tu chvíli dole nos.

„Je to o kývnutí,“ řekl trenér, jako kdyby věděl, co si myslím.

„Co to znamená?“ zeptal se Malcolm. Byl nesmírně vzrušený, tváře mu hořely a oči mu svítily. „Jsme třetí? Řekněte, že jsme třetí.“

„Já si myslím, že ano, ale ukáže to až fotografie.“

Spěchali jsme dolů z tribuny, abychom se dostali k odsedlávání. Malcolm lapal po dechu a byl jako omámený. „Co znamená »o kývnutí«?“ zeptal se mě.

„Když kůň cválá, tak při každém kroku kývne hlavou dolů, nahoru, dolů, nahoru. Když jde hlava dolů, kůň jde vpřed. Jestliže jsou dva koně skutečně vedle sebe, jdou v rovině, tak jako šli teď, tak ten, který v cíli skloní hlavu dopředu, vyhraje, pakliže ten druhý má hlavu zdviženou. To je »o kývnutí«.

„Chceš říct, že to je věc štěstí?“

„Ano, věc štěstí.“

„Páni,“ povzdechl si otec, „v životě mě nenapadlo, že to budu takhle prožívat. Myslel jsem si, že mi to bude jedno. Vstoupil jsem do toho celého prostě jenom z chvilkového nápadu.“

Zadíval se na mne s určitým úžasem, nechápavým úžasem, jako kdyby měl pocit, že já jsem se dostal do dalekého, neznámého kraje dřív než on a jako kdyby on teprve teď tajemství onoho kraje poznával.

Ramsey Osborn předtím křičel ostošest jako ostatní. Teď

zářil blažeností, když oznámili, že Blue Clancy byl skutečně třetí. Taky nás ubezpečoval, že je upřímně rád, že se nám ten poloviční podíl tak hezky osvědčil. Všichni si navzájem gratulovali. Malcolma a Ramseye představovali postupně majitelům vítěze — byli to Italové — a Ramseyovi špatně rozuměli. Kolem nás blikaly blesky fotografů. Byla tam i televize, zvědaví novináři, pronášely se řeči a předávaly ceny. Malcolm se na italské majitele díval závistivě. Bylo sice krásné být třetí, ale zvítězit by bylo ještě lepší.

Všichni čtyři jsme to potom šli oslavit, samozřejmě šampaňským.

„… já bych na to šel,“ řekl Ramsey, „já bych šel na Pohár chovatelů. Nakonec hop nebo trop.“

„Musíme počkat, jak bude po dnešku fit.“ Brzdil ho trenér. „Zaběhl náročný dostih.“

„Ten bude v pořádku,“ prohlásil Ramsey optimisticky. „Viděl jste to přece? Byl jenom dvě délky za vítězem, to je přece světová třída, to je jasné.“

Trenér se tvářil pochybovačně, ale neřekl ani slovo. Favorit, který nepochybně byl světová třída, skončil druhý, nejspíš právě proto, že krátce předtím běžel náročný dostih. Bylo docela možné, že po tak těžkém Arcu už nezaběhne nic. Francouzský favorit (taky můj) Meilleurs Voeux skončil pátý, což znamenalo, že Blue Clancy je lepší, než jsem předpokládal. Možná, že by si v Poháru chovatelů ani ostudu neudělal. Tiše jsem doufal, že tam pojedeme, ale bál jsem se těšit.

Odpoledne uplynulo v bublinkách šampaňského, Malcolm byl utahaný skoro tak jako kůň a když jsme jeli zpět na letiště, zhroutil se celý šťastný na sedadlo limuzíny a v letadle ihned usnul.

Ještě než usnul, řekl: „Můj první start a kůň byl třetí v Arcu! To není špatný, co?“

„To jistě ne.“

„Myslím, že toho ročka nazvu Chrysos.“

„Proč Chrysos?“ zeptal jsem se.

Mluvil se zavřenýma očima. „To je řecky zlato.“

Malcolm měl pocit, že je v Savoyi jako ve vězení.

V neděli večer, po návratu z Paříže, neměl ani sílu se odstrojit. Nicméně v pondělí ráno už pobíhal po pokoji plný energie a stěžoval si, že pokud by měl zůstat v pokoji ještě další týden, tak že se zblázní. „Chci se vrátit do Quantumu, stýská se mi po psech.“

Mně se to nezdálo. „Tam tě rodina najde během jediného dne.“

„Když já si nemohu pomoct, přece se nemohu navěky schovávat. Vždyť pojeď se mnou a zůstaň tam!“

„Ne, nejezdi domů,“ přemlouval jsem ho, „tady jsi v bezpečí.“

„Tak se postarej, abych byl v bezpečí ve svém domě.“

Byl naprosto tvrdohlavý a začal balit. Nebyla síla, která by ho zadržela, leda že bych ho doslova spoutal a přivázal k posteli.

Než jsme vyrazili, ještě jsem zavolal Normanu Westovi. Byl doma, což nebylo dobré znamení, pokud šlo o naše vyšetřování. Prý nás potěší, už má jistotu, že paní Debora Pembrokeová, Ferdinandova žena, nemohla být na newmarketských dražbách, protože onen den pracovala jako fotomodelka. Ověřil si to v příslušné redakci týž den ráno, což mu doporučila paní Debora a redakce mu skutečně její alibi potvrdila.

„Výborně, a co Ferdinand sám?“

„Pan Ferdinand po oba inkriminované dny nebyl v kanceláři. V pátek pracoval doma, následující týden navštěvoval kurs o statistických pravděpodobnostech v případech pojistných podvodů. Říká, že se v pondělí zaregistroval, ale že tam pak už prezenci nekontrolovali. Ptal jsem se tam, ale nikdo si přesně nevzpomíná. Ti lidé se dohromady ani neznají.“

Povzdechl jsem si: „Nedá se nic dělat…, chci vám ale říct, že se s otcem stěhujeme do Quantumu.“

„To není moudré, to určitě ne.“

„Otce už nebaví tohle domácí vězení, tak prosím vás, udržujte s námi kontakt tam, ano?“

Řekl, že se ozve, až bude mít další zprávy.

Takže Deboru můžeme škrtnout, ta se má.

Jel jsem s Malcolmem do Berkshiru a cestou se zastavil ve vesnici u Arthura Bellbrooka pro psy. Velcí, statní dobrmani vítali Malcolma jako štěňata, poskakovali kolem něho, třeli se mu o nohy a on je poplácával a mazlil se s nimi. To byla pravá, oboustranná láska, nekomplikovaná, nenakažená hrabivostí, závistí nebo odcizením.

Malcolm vzhlédl a viděl, že se na něho dívám.

„Měl bys mít psa,“ řekl. „Potřebuješ někoho, koho bys měl opravdu rád.“

Když chtěl, tak vskutku uměl uhodit hřebík na hlavičku, pomyslel jsem si.

Znovu se sklonil ke svým kamarádům, hrál si s nimi, tahal je za čumák, nechal je, ať mu chňapají po prstech, protože věděl, že ho nekousnou. Nebyli to hlídací psi. Otec měl rád dobrmany, protože jsou svalnatí, živí a veselí. Vyrůstal jsem s tucty dobrmanů. Jenže já o lásku psů nijak zvlášť nestál, proto jsem si nikdy žádného nepořídil.

Přemýšlel jsem o tom odpoledni, kdy Malcolm vypustil psy z kuchyně a pak ho někdo uhodil do hlavy. Ti psi museli člověka vidět nebo cítit. I když nebyli hlídací, měli Malcolma varovat.

Zeptal jsem se: „Poslyš, štěkají ti psi, když přijde někdo cizí?“

„Samozřejmě.“ Malcolm se narovnal, ještě stále se usmíval a nechal psy, ať se mu otírají o nohy. „Proč se ptáš?“

„Štěkali minulý pátek, když jsi je pustil z kuchyně ven?“

Okamžitě se přestal usmívat. Nešťastně potřásl hlavou: „Ne, nevzpomínám si. Já opravdu nevím. Ne…, nijak zvlášť ne. Byli rádi, že jdou ven.“

„Kolik členů rodiny znají opravdu dobře?“

„Znají všechny, několikrát se tu všichni vystřídali od té doby, co zemřela Moira. Tedy, znají všechny, až na tebe. Víš, já jsem si zpočátku myslel, že za mnou všichni chodí, aby mi pomohli, povzbudili mne, ale…“ pokrčil zklamaně rameny. „Jim šlo jenom o to, aby se mi vlichotili a vyšachovali ty druhé.“

Každá další skutečnost jen upevňovala jistotu, kterou jsme nechtěli akceptovat.

Malcolm se otřásl a prohlásil, že se půjde projít se psy do vesnice. Bylo jasné, že cestou potká spoustu známých a že ve , vesnici jsou lidé, kteří se přátelí buď s Vivien, s Alicii nebo s Joyce a kteří od těch tří nepochybně vyslechli spoustu lží. Ty tři jim určitě navykládaly kdeco, kdejaké polopravdy o Malcolmově počínání.

„Víš přece, že tamtamy ve vesnici jsou rychlejší než fax,“ varoval jsem otce. „Radši si vyjeď se psy někam autem.“

S Malcolmem nebyla řeč. Ode dne, kdy mu někdo už podruhé usiloval o život, uplynulo sice teprve šest dní, ale on už začínal věřit, že se nikdo o další útok nepokusí. Musel jsem doufat, že se nic nestane alespoň ten den dopoledne. Šel se projít se psy a já jel pomalu před ním a ohlížel jsem se v každé zatáčce, abych si ověřil, že je za mnou. Když jsme konečně dojeli bez úrazu domů, prohlásil, že to s tou opatrností přeháním.

„Já jsem myslel, že jsem tady od toho,“ namítl jsem.

„Částečně ano, částečně ne.“

Kupodivu jsem mu rozuměl. Bál se, styděl se za to, že se bojí a následkem toho občas ucítil potřebu nějak riskovat. Obyčejný, jednoduchý, nekomplikovaný strach by byl lepší, říkal jsem si. S tím bych si lépe poradil. Podařilo se mi Malcolma přemluvit, aby zůstal se psy venku, než projdu dům, abych se přesvědčil, že tam nikdo nic nenastražil, že se za dveřmi nikdo neschovává, nikdo se nechystá praštit ho přes hlavu a nikdo neposlal poštou bombu.

Pak jsem pro Malcolma došel a šli jsme si vybalit. Oba jsme pokládali za samozřejmost, že budu spát ve svém někdejším pokoji, takže jsem si tam ustlal. Z Londýna jsem si přivezl základní proviant, jako chleba, mléko, citróny, uzeného lososa a kaviár, což byly potraviny, které jsme oba považovali za obyčejné. Ve sklepě bylo šampaňské a v mrazicím boxu zbyly po Moiře hotové večeře v neprodyšných obalech. Hlady neumřeme, říkal jsem si, ale mohli bychom snadno dostat bolení žaludku.

Malcolm strávil odpoledne ve své kanceláři, otvíral dopisy, telefonoval svému makléři a v obvyklou hodinu prohlásil, že se jde projít se psy.

„Jdu s tebou.“

Bez komentáře přikývl. V chladném, jasném říjnovém vzduchu jsme vykročili přes zahradu branou ven do polí a přes potok lemovaný vrbami, tam, kam měl namířeno tehdy před deseti dny.

Všichni jsme jako malí po potoce pouštěli lodičky, trhali jsme tam řeřichu a přicházeli jsme domů promočení a zablácení. Alicia nás několikrát donutila, abychom se svlékli do naha, než vstoupíme do její laboratorně bílé kuchyně.

Malcolm sledoval psy, jak čichají kolem kořenů a hledají krysy, a zničeho nic, jako by o nic nešlo, prohlásil: „Minulé pondělí jsem napsal novou poslední vůli.“

„Nepovídej.“

„Ano, v Cambridge. Myslel jsem si, že to nemůže uškodit. V té minulé jsem přenechával poměrně velkou částku Moiře a tehdy po tom pátku…, prostě chtěl jsem dát věci jaksi do pořádku pro případ…, prostě pro každý případ.“

„Co jsi s tou poslední vůlí udělal?“

Zatvářil se pobaveně.

„Prosím tě, bylo by snad normálnější, kdyby ses zeptal, co v té poslední vůli je, co jsem odkázal tobě.“

„No, na to já se tě nikdy neptal a nikdy ptát nebudu. Já ti kladu mnohem praktičtější otázku.“

„Nechal jsem to u jednoho právníka v Cambridge.“

Šli jsme zvolna podél potoka a psi se kolem nás pilně proháněli. Pod nárazy větru padalo žloutnoucí vrbové listí v proudech a ve vzduchu byl cítit kouř, jak někde nedaleko

listí pálili.

„Kdo všechno ví, kde je tvá poslední vůle?“ zeptal jsem se.

„Já a ten právník.“

„A kdo je ten právník?“

„Všiml jsem si jeho jména na mosazné tabulce, co měl venku na domě, tak jsem tam prostě šel. Někde mám jeho vizitku. Probrali jsme spolu, jak si to představuju, on to nechal napsat a já to podepsal, jeho úředníci se tam podepsali jako svědci a já mu to tam nechal.“

„Na to, že jsi geniální, tak ti to vůbec nemyslí,“ řekl jsem klidně.

9

Malcolm vybuchl vztekle: „Ty jsi ale drzý.“ Pak po krátké odmlce řekl: „Proč myslíš, že mi to nemyslí? Přece bylo nezbytné, abych napsal novou poslední vůli.“

„Představ si, že bys umřel, mně že bys o té poslední vůli neřekl, ani nikomu jinému, jak by se asi tak našla?“

„Jo tak.“ Na chvíli se zasmušil, ale pak se mu zase tvář vyjasnila. „No přece ten právník by ji předložil, ne?“

„Ano, pokud by tě opravdu znal z doslechu, pokud by tušil, o jaké částky se jedná, pokud by se dozvěděl, že jsi umřel, pokud by byl spolehlivý a zodpovědný a pokud by věděl, s kým se ve věci má spojit. Kdyby byl líný, tak by to možná nechal plavat, není ničím vázaný. Za měsíc, pokud ses před ním nechvástal se svým bohatstvím, by už vůbec nevěděl, že má tvou poslední vůli ve svých spisech.“

„Prosím tě, jak to, že o tom tolik víš?“

„Protože Joyce pracovala několik let pro občanskou poradnu, nevzpomínáš si? Takže jsem vyslechl spoustu nehezkých historek o hádajících se rodinách, kde nikdo nevěděl, kde najít poslední vůli, o které všichni věděli, že zaručeně existuje. Taky jsem vyslechl spoustu nehezkých historek o členech rodiny, kteří věděli, kde poslední vůle je a pečlivě ji spálili, než ji najde kdokoliv jiný, pokud se jim nelíbil obsah.“

„No, proto jsem ji právě svěřil tomu právníkovi,“ vysvětloval Malcolm, „přesné z toho důvodu.“

Došli jsme na konec pole, zastavili se a pak jsme se zvolna obrátili na zpáteční cestu.

„Co tedy mám dělat?“ ptal se Malcolm. „Napadá tě něco?“

„Ano, pošli to na státní notářství v Somerset House.“

„Jak?“

„Joyce mi to jednou vysvětlovala. To dáš poslední vůli do takové zvláštní obálky, kterou ti pošlou, pokud o to požádáš, a pak tu obálku doneseš nebo pošleš do centrálního úřadu státního notářství. Tam tu poslední vůli zaregistrují a uloží. Když někdo umře a jakýkoliv právník kdekoliv požádá o výpis z evidence centrální úřad notářský, musí se v centrále ta poslední vůle najít. Vždycky se také najde. Pokud je tam tedy poslední vůle příslušné osoby v evidenci, tak se ta obálka, co jsi jim poslal, otevře a platnost poslední vůle je automaticky ověřena.“

Chvíli uvažoval. „Chceš říct, že kdybych si registroval poslední vůli na tom státním notářství a kdybych si to potom rozmyslel a napsal jinou poslední vůli, tak by ta jiná, ta nová, nebyla k ničemu?“

„Ano, musel bys napřed vyzvednout tu starou, evidovanou a pak nechat zaregistrovat tu novou. Jinak by platila automaticky ta stará, ta z notářství.“

„No nazdar, o tomhle já neměl ani tušení.“ „Joyce říkala, že o tom většinou lidé nevědí. Kdyby si své poslední vůle nechali zaregistrovat, už by tolik neriskovali, že se je bude někdo snažit přinutit testament změnit, až už budou staří, až jim to nebude myslet, nebo budou zastrašení anebo na smrtelné posteli. Poslední vůle vynucené za podobných okolností jsou potom neplatné.“

„Víš, já jsem se kdysi Joyce poškleboval, ale teď vidím, že i to je k něčemu,“ povzdechl si. Občanská poradna, kde pracovaly samé vědomostmi vyzbrojené dámy podobné naši Joyce, dokázala člověku poradit jak žít od kolébky až ke hrobu, od oltáře až k rozvodovému soudci, od příspěvku na děti až k příspěvku ve stáří. „Já jsem její vyprávění nikdy moc pozorně neposlouchal, ale vzala mě několikrát s sebou do poradny a něco mi přece jen v hlavě zůstalo. Nechal jsem si tady kopii té nové poslední vůle, ukážu ti ji, až dojdeme domů.“

„To nemusíš.“

„Ale radši ano, ať to vidíš.“

Nehádal jsem se. Zapískal jsem na psy, ti se neochotně odpoutali od potoka a všichni jsme se zvolna společně vrátili branou do zahrady. Požádal jsem Malcolma, aby počkal venku, než zkontroluji dům.

Zatvářil se překvapeně. „Vždyť jsme přece venku byli jen půl hodiny a bylo zamčeno.“

„Ano, jenže ty chodíš touhle dobou ven na půl hodiny vždycky a řekni mi, kolik členů rodiny má klíče od domu.“

Mlčel. Všichni členové rodiny, kteří kdy v domě žili, si mohli nechat klíče. Až do té chvíle jsme nikdy nepocítili potřebu vyměnit zámky.

„Takže počkáš, ano?“ zeptal jsem se a otec smutně přikývl.

Kuchyňské dveře byly zamčené. Odemkl jsem si a prošel celý dům. Všude bylo ticho, nikde nic a dveře, které jsem úmyslně nechal otevřené v určitém úhlu, byly přesně tak, jak jsem je zanechal.

Zavolal jsem na Malcolma. Přišel za mnou do kuchyně a začal psům chystat krmení. „Prosím tě, to chceš takhle kontrolovat pokaždé?“ zeptal se, jako kdyby se mu to moc nelíbilo.

„Ano, dokud nenecháš vyměnit zámky.“

To se mu také nelíbilo, ale nelibost projevil jenom tím, že se zamračil a že jaksi vložil více energie do přípravy psí večeře, když ji vyškrabával z konzervy.

„Dej psům vodu,“ nařídil mi podrážděně a já mlčky poslechl.

„Není tak snadné vyměnit zámky,“ řekl. „Jak sis všiml, jsou všechny dózické, zasazené do dveří, a klíč od hlavního vchodu je už pomalu starožitnost.“

Klíče od hlavního vchodu byly šest palců dlouhé, zdobené, a existovaly, pokud mi bylo známo, pouze ve třech exemplářích.

„Dobře, takže necháme hlavní vchod na závoru, klíče od hlavního vchodu dáme do sejfu a tenhle zámek měnit nebudeme.“

To otce trochu upokojilo. Postavil na zem misky pro psy, umyl si ruce a prohlásil, že je nejvyšší čas se něčeho napít. Zavřel jsem dveře na zahradu na závoru a pak jsem za ním vykročil do jeho pracovny. Nalil skotskou do dvou skleniček a zeptal se, jestli hodlám tu svou znesvětit ledem. Oznámil jsem mu, že ano a že si pro led do kuchyně dojdu. Když jsem se vrátil, četl si nějaké papíry, co zřejmě vyndal z otevřené aktovky.

„Tady to je, tady je má poslední vůle,“ řekl a podal mi ji.

Uvědomil jsem si, že poslední vůli musel napsat předtím, než mi zatelefonoval, abychom se konečně smířili. Proto jsem také očekával, že se v té poslední vůli asi neobjevím, ale to jsem otci křivdil. Seděl jsem v křesle, upíjel whisky a pročítal všechny menší odkazy lidem jako byl Arthur Bellbrook a pak všelijaká ta právnická zaříkání, až jsem se konečně dočetl normální srozumitelné řeči.

„Jedné každé ze svých tří bývalých žen, to jest Vivien, Joyce a Alicii odkazuji část pěti set tisíc liber.

Můj syn Robin je finančně zabezpečený, proto si přeji, aby zůstatek mého majetku byl rozdělen rovnými díly mým dětem Donaldovi, Lucy, Thomasovi, Gervasovi, Ianovi, Ferdinandovi a Sereně, a to rovným dílem.“

Pak následoval dlouhý odstavec s různými kličkami a podmínkami, jako v případě, že některé z mých dětí zemře dříve než já, a jak podíly takových dětí mají přecházet na vnoučata. Poslední vůle končila dvěma krátkými větami. „Svému synu Ianovi odkazuji tenký drát, ležící na mém psacím stole. Můj syn ví, k čemu drát slouží.“

To mě nejen překvapilo, ale dojalo víc, než bych byl očekával a než bych dokázal říct. Vzhlédl jsem od poslední stránky a viděl jsem, jak se Malcolmovi usmívají oči a jak se nakonec směje nahlas.

„Ten právník považoval tu poslední větu přímo za nemravnou. Prý se takové věci do poslední vůle nepíšou.“

Dal jsem se do smíchu. „Já jsem myslel, že se v tvé poslední vůli vůbec nenajdu.“

Pokrčil rameny: „V žádném případě bych tě nebyl vynechal. Já už dlouho litoval, že jsem tě tehdy… praštil… a vůbec.“

„Já to nejspíš zasluhoval.“

„Ano, tehdy ano.“

Nalistoval jsem si znovu začátek celého dokumentu a přečetl si ještě jednou jeden z úvodních odstavců. V onom odstavci mě jmenoval vykonavatelem své poslední vůle, přestože jsem byl až jeho páté dítě.

„Proč zrovna já?“ zeptal jsem se.

„Ty to odmítáš?“

„Ne, já se cítím poctěný.“

„Ten právník říkal, že mám určit někoho, komu důvěřuji. No a tak to padlo na tebe,“ pousmál se.

Natáhl ruku a vzal z psacího stolu kožený válec s pery a tužkami. Vytáhl drát asi deset palců dlouhý a silný asi jako drát, jímž v květinářstvích zpevňují stonky květin.

„Kdyby se náhodou tenhle drát ztratil,“ řekl Malcolm, „najdi si jiný.“

„Dobře, v pořádku.“

Přikývl, vrátil drát do koženého válce a válec postavil na psací stůl.

„Až si tě jednou smrtka vezme,“ řekl jsem, „tak třeba bude cena zlata až u stropu a v té skrýši nebude nic než mrtví pavouci.“

„Ano, to se může stát.“

Najednou jsem cítil, že k sobě máme blíž než kdykoliv předtím, od té doby, co se mi telefonicky ozval. Doufal jsem, že potrvá mnoho let, než budu muset skutečně vystoupit v roli vykonavatele jeho závěti.

„Gervase přišel s návrhem, že bys něco ze svých peněz měl jaksi už teď rozdat, že bys taky trochu ušetřil na daních,“ zmínil jsem se.

„Ale nepovídej! A co ty si o tom myslíš?“

„Já si myslím, že kdybys ty peníze dal členům rodiny místo toho, že je dáváš na stipendia, filmovým společnostem a tak dále, že by ti to možná zachránilo život.“

Modré oči se mu doširoka otevřely. „Ale to je nemorální úvaha.“

„Pragmatická.“

„Budu o tom přemýšlet.“

Večeřeli jsme kaviár, ale už nás to nijak netěšilo. „Zítra si dáme čočku,“ prohlásil Malcolm. „Viděl jsem ji ve spíži.“

Následující dva dny jsme bez zvláštních příhod strávili v domě a chovali se opatrně a obezřetně. Nic, co by naši obezřetnost vyžadovalo, jsme však nezaznamenali. V úterý navečer jsme se šli projít se psy poté, co Arthur Bellbrook odešel domů. Šli jsme kolem kuchyňské zdi, až jsme se zastavili před mou tajnou skrýší.

Před dvířky stály na stráži v hojném množství kopřivy. Malcolm se na ně zadíval. „Ten prokletý plevel dokáže narůst ze dne na den.“ Přetáhl jsem si ponožky přes okraj kalhot a vrhl se na protivníka. Udupal jsem prostoru před dolním okrajem dvířek a pak jsem, samozřejmě že s mírně spálenými prsty, vzal za dřevěný trámek dole u paty zdi a s trochou námahy se mi ho podařilo vytáhnout. Malcolm se předklonil a podal mi kousek drátu. Přihlížel, jak hledám téměř neviditelnou dírku, jak drát proniká tenkým tunýlkem v cementu a jak začne fungovat vnitřní speciální závora, hladce a krásně, úplně stejně lehce jako před lety, když jsem ji instaloval. Drát vystrčil kovovou tyčinku ze západky, čímž se otevřela závora na péro.

„Naolejoval jsem to,“ vysvětloval Malcolm. „Když jsem to zkoušel poprvé, bylo to zarezlé až hrůza.“

Zatlačil jsem na okraj těžkých, úzkých dvířek a ta se pomalu otevřela dovnitř. Okraje přizpůsobené tak, aby zapadaly, se odpoutaly od sousedních cihel s mírným skřípěním, ale nikde se ani kousek neodlomil.

„Udělals to dobře. Ten cement je dobrý.“

„No, jak namíchat cement, tos mi poradil ty, nevzpomínáš si?“

Vlezl jsem do malé, cihlami obezděné prostory, sotva čtyři stopy široké a osm stop dlouhé, zužující se od širšího konce ke dvířkům, zasazeným v jedné z dlouhých stran. U širšího konce byly až tak do výše pasu dřevěné bedny, podobné těm, v nichž se skladuje víno. Před nimi byly dvě veliké lepenkové krabice, nahoře křížem krážem pečlivě zalepené. Popolezl jsem dál a pokusil se otevřít jednu z dřevěných beden, ale ty byly pevně zatlučené hřebíky. Vycouval jsem zpátky a vykoukl z dvířek.

„Zlato je vzadu, poklady vpředu,“ řekl Malcolm a zvídavě se na mne díval.

„Já ti věřím.“

Vzduch v malé prostoře byl lehce cítit plísní. Jak jsem řekl Arthura Bellbrookovi, opravdu tam nebylo větrání a taky tam nebylo nic, co by absorbovalo vlhkost. Zevnitř jsem nasadil tyčinku do závory, protože jinak by se celý mechanismus neuzavřel, a vylezl jsem ven. Díky tomu, že jsem celý projekt vymyslel jako kluk, musel jsem jako dospělý lézt po kolenou, abych mohl dveře pořádně dovřít. Znamenalo to vzít vkleče dvířka zespodu za poslední cihly a pořádně tlačit. Dvířka a zeď do sebe zapadly naprosto přesně a zevnitř bylo slyšet, jak zapadla závora. Dřevěný trámek jsem zastrčil zase na místo, pořádně jsem ho tam vkopl a pokusil se povzbudit kopřivy, aby se zase vzpamatovaly a zdvihly.

„Nic se neboj, ty budou ráno jako rybičky. Proklatý bejlí.“

„Poslyš, ty papírové škatule jsou příliš velké, ty přece nemohly těmi dvířky projít,“ namítl jsem a třel si od kopřiv spálené ruce a zápěstí.

„No jasně, ty jsem tam dopravil prázdné, složené naplocho a teprve uvnitř jsem je skládal a plnil.“

„Teď bys ty věci zase mohl vytáhnout, ne?“

Po chvilkové odmlce řekl: „Já radši počkám. Tak, jak se věci mají, bude lepší, když to všechno zůstane tam, kde to je.“

Přikývl jsem.

Zapískal na psy a šli jsme dál. Předtím jsme uzavřeli mlčenlivou dohodu, že se o strachu z členů vlastní rodiny mluvit nebude, ale ten strach nás obklopoval stejně jako smutek.

Když jsme se vraceli z procházky po poli, Malcolm bez jediného slova čekal před domem, dokud všechno nezkontroluji, a když jsem mu ohlásil, že je všechno v pořádku, šel a začal krmit psy.

Ani jeden, ani druhý jsme nemluvili o tom, jak dlouho vlastně tenhle bezpečnostní obřad budeme zachovávat. Poslední hlášení Normana Westa bylo stejně neprokazatelné jako první. Ve středu večer, když jsem to všechno dal dohromady, získal jsem vskutku velmi chudé výsledky.

DONALD: V Golf klubu. Nepamatuje si přesné údaje.

HELENA: Byla doma a vyráběla nějaké upomínkové předměty.

LUCY: Četla si, šla na procházku, psala, přemýšlela.

EDWIN: Dělal něco v domácnosti, šel nakupovat a pak šel do veřejné knihovny.

THOMAS: Sháněl si nové místo, trápilo ho bolení hlavy.

BERENICE: Byla doma, starala se o děti. Při vyšetřování špatně spolupracuje.

GERVASE: Jel do Londýna vlakem, byl v kanceláři, vracel se domů pozdě.

URSULA: Starala se o své dcerky. Není šťastná.

FERDINAND: Byl na kursu pro statistiky, nemůže to doložit.

DEBS: Prokazatelně pracovala jako fotomodelka v době newmarketských dražeb.

SERENA: Ráno a večer učí aerobic, odpoledne nakupuje různé textilie.

VIVIEN: Popelila se doma, na nic se nepamatuje.

ALICIA: Pravděpodobně totéž, nespolupracuje.

JOYCE: Hrála bridge.

Jediný závěr, ke kterému bylo možno dojít, byl, že si nikdo z členů rodiny nenamáhal vymyslet pořádné alibi na inkriminovanou dobu. Skutečné neotřesitelné alibi měla jedině Debs. Té to mohli bezpečně potvrdit cizí lidé. Všichni ostatní se všelijak pohybovali, nevěděli, kdy odešli, kdy přišli, prostě si počínali jako normální nevinní lidé.

V blízkosti domu Quantum, do vzdálenosti jedné hodiny jízdy vozem, bydlela jenom Joyce a já. Ostatní jako kdyby se

domluvili, zapustili kořeny v kruhu kolem rodného domu, jako semena rozvátá větrem. Donald bydlel v Henley, Gervase v Maidenheadu u Readingu, Lucy poblíž Marlow, Ferdinand ve Wokinghamu, Serena v Bracknellu, Vivien v Twyfordu a Alicia poblíž Windsoru.

Všimla si toho i policie, když vyšetřovala Moiřinu vraždu. Kontrolovali tehdy všechny školní autobusy a jiná spojení, jízdní řády, až se jim z toho musela točit hlava. Očividně nenachytali nikoho při lži, ale to v takové rodině jako byla naše, kde měli všichni veliký cvik v lehkém odvádění od pravdy, nic nedokazovalo. Faktem zůstávalo, že kdokoliv z našich mohl dojet do Quantumu a bez povšimnutí se vrátit.

Ve středu jsem strávil velkou část dne v Moiřině skleníku. Chodil jsem tam kolem dokola a přemýšlel o její smrti. Na skleník z domu nebylo vidět, jak už mě upozornil Arthur Bellbrook. Skleník byl až na konci velké louky ohraničené křovím. Přemýšlel jsem o tom, jestli se Moira ulekla, když se její vrah objevil. Pravděpodobně ne. Pravděpodobně na vraha čekala. Byla s dotyčným domluvená na určité hodině a na určitém místě. Malcolm jednou mezi řečí poznamenal, že neměla ráda neohlášené návštěvy, že si vždycky přála, aby jí lidé napřed zatelefonovali. Možná, že celá ta vražda byla náhodná, že se prostě naskytla vhodná příležitost, možná se s někým pohádala, možná někomu odmítla vyhovět, možná se zachovala jedovatě a mstivě, tak jako se zachovala k Arthuru Bellbrookovi, když mu otrhala sklizeň zeleniny.

Moira, paní na Quantumu, připravená zmocnit se poloviny všeho, co Malcolmovi patřilo. Moira, sebejistá, arogantní, netušící, co jí hrozí. Byl jsem přesvědčený, že nechápala vlastní příšernou smrt ani v okamžiku, kdy už k ní docházelo.

Malcolm strávil středu četbou Financial Times a telefonováním. Pochopil jsem z úryvků hovorů, že se japonská měna podle Malcolma chová velmi špatně.

Telefonovali jsme sice často, ale jak Malcolm, tak já jsme nebyli ochotni brát telefony a to od toho dne, kdy Vivien na Malcolma vychrlila celou sprchu výčitek a spílala mu, že je lakomec. Vyslechl ji s kyselým a bolestným výrazem a když konečně skončila, stručně mi celý hovor zrekapituloval.

„Jedna z těch starých drben dole ve vesnici jí řekla, že jsme tu, takže teď už to ví celá rodina,“ řekl zasmušile. „Tvrdí, že Donald je na dně, že Lucy trpí hladem a že Thomase vyhodili z místa a nedokáže si najít nic jiného. Je to všecko pravda? To přece nemůže být pravda. Trvá na tom, abych každému z nich dal dvacet tisíc teď hned.“

„No, neuškodilo by to. Je to vlastně Gervasův nápad, jen poněkud okleštěný.“

„Ale já jí nevěřím.“

Vysvětlil jsem mu, jak na tom je Donald, jaké má problémy s placením školného, jaké má problémy Lucy, protože se jí nedaří práce a jak si Thomas s Berenici půjčují. Malcolm prohlásil, že si za to mohou všichni sami, že prostě mají takovou povahu, a měl vlastně pravdu. Taky řekl, že kdyby těm třem něco dal, musel by dát všem, nebo by došlo k občanské válce mezi Vivien, Joyce a Alicii. Říkal to sice žertem, ale stál na svém zcela tvrdohlavě. Prý se o nás postaral, když ustanovil opatrovnický fond. Jinak máme svou budoucnost ve svých vlastních rukou, v tom prý nezměnil názor. Prý o Vivienině návrhu uvažoval, ale je proti.

Vivien potom telefonoval a řekl jí to. Samozřejmě zuřila. Slyšel jsem, jak na něho ječí, jak mu spílá, že je zlý, krutý, mstivý, malicherný, lakotný, sadista, tyran a zloduch. Otec se dopálil a začal na ni křičet, ať je zticha a nakonec uprostřed jejího křiku praštil telefonem.

Vivien nedocílila ničeho, otec se ještě víc zaberanil.

Byl opravdu beran a říkal si o to, aby ho někdo zavraždil. Díval jsem se do jeho neústupných modrých očí, které mi zakazovaly jakékoliv odmlouvání a přemýšlel jsem, jestli nechce ustoupit proto, že by to byla slabost, nebo jestli si myslí, že kdyby v této situaci pomohl svým dětem, že by se tím jaksi ve svých vlastních očích snížil.

Neřekl jsem nic. Těžko se mi mluvilo za jiné, když bych tím zákonitě získal také něco sám pro sebe. Tiše jsem doufal, a to z mnoha důvodů, že na to otec nakonec přijde, že si to rozmyslí, ale musel k té změně názorů dojít sám. Právě v tu chvíli jsem odešel do Moiřina skleníku, abych mu popřál čas na uklidnění. Když jsem se pak vrátil, už jsme o tom nepromluvili. Týž den odpoledne jsme šli se psy na procházku a já připomenul Malcolmovi, že následující den mám jet dostihy v Cheltenhamu a zeptal se ho, jestli tím směrem nemá nějaké kamarády, u kterých by se třeba mohl chvilku zdržet.

„Já bych tě docela rád viděl, jak jedeš.“ Nepřestával jsem nad tím žasnout.

„A co když se zase dostaví rodina?“

„Tak se zase převleču za kuchaře.“

Nebyl jsem si jistý, jestli je to rozumné, ale on zase paličatě trval na svém, takže jsem nakonec sám sebe přesvědčil, že na dostizích se mu zase tolik stát nemůže. Když jsme přijeli na závodiště, představil jsem mu George a Jo a ti mu blahopřáli k Blue Clancymu a odvedli si ho na oběd.

Celé odpoledne jsem se ustaraně rozhlížel, jestli někde neuvidím některé ze svých bratří nebo sester, matek a macech, ale nezahlédl jsem nikoho. Bylo chladno a větrno, diváci měli vyhrnuté límce, schoulená ramena, na hlavách klobouky všeho druhu, tvídové, vlněné i kožešinové. Pokud se někdo chtěl skrývat ve svém vlastním oděvu, tak mu tedy počasí opravdu přálo.

Můj partner Park Raylings mi dopřál krásnou jízdu a skončil jako čtvrtý, v cíli svěžejší než jeho jezdec, protože já předtím šest dní neseděl na koni. George a Jo měli radost a Malcolm, který se s nimi byl předtím podívat dole na dráze u jedné z překážek při steeplu, se tvářil zamyšleně.

„Já si neuvědomil, že jezdíte tak rychle,“ řekl cestou domů. „Hlavně na těch překážkách.“

„Třicet mil za hodinu.“

„Co kdybych koupil steeplera, abys na něm mohl jezdit?“

„To nedělej, to by bylo nadržování.“

„Hm.“

Jeli jsme asi třicet mil směrem k Berkshiru a zastavili jsme se v jedné otcově oblíbené hospodě na pozdní odpolední skleničku (Arthur Bellbrook si na ten den vzal psy k sobě domů). Pak jsme tam líně čekali, až bude čas na večeři. Povídali jsme si o dostizích, lépe řečeno, Malcolm se mne vyptával a já mu odpovídal. Jeho zájem byl přímo bezedný a mě napadlo, jestli nevyschne tak rychle jako vytryskl. Tvrdil, že se nemůže dočkat, až Chrysos v příští sezóně poběží.

Najedli jsme se v klidu, nikam jsme nechvátali, hráli jsme si s kávou a pak jsme zvolna jeli domů. Zastavili jsme před garáží zívajíce, ospalí po dni na čerstvém vzduchu a po francouzském víně.

„Jdu prohlídnout barák,“ řekl jsem bez velkého nadšení.

„Prosím tě, nech to být, vždyť už je pozdě.“ „Ne, já se tam radši poohlídnu. Prosím tě, krátce zatrub, kdybys viděl něco, co se ti nelíbí.“

Nechal jsem ho v autě, sám jsem si odemkl u kuchyně a rozsvítil. Dveře do haly byly zavřené jako vždy, aby se dovnitř nedostali psi, pokud byli doma, aby neběhali po celém domě. Pak jsem vešel do haly a rozsvítil.

Zůstal jsem stát a rozhlédl se. Všude ticho a klid, ale mne najednou začalo mrazit, naskočila mi husí kůže a jako bych měl krátký dech.

Dveře do kanceláře a dveře do obývacího pokoje byly v jiném úhlu, než v jakém jsem je nechal. Dveře do kanceláře byly zpola otevřené a dveře do obývacího pokoje skoro úplně zavřené. Ani jedny, ani druhé nebyly přesně v tom ostrém úhlu, v jakém jsem je nechal a v jakém jsem je nechával pokaždé, když jsme odcházeli z domova.

Snažil jsem si vybavit, jestli jsem skutečně dveře nastražil jako vždycky, než jsme ten den ráno vyjeli, jestli jsem na to třeba nezapomněl. Ale já si velice dobře pamatoval, že jsem je opravdu nastražil. Byl jsem si s tím zcela jistý. Věděl jsem, že jsem sebral sedlo a ostatní věci v hale teprve tehdy, když byly dveře nastavené, pak jsem teprve dovřel dveře z kuchyně do haly a zamkl zadní kuchyňské dveře zvenčí, protože Arthur Bellbrook už byl se psy na zahradě.

Do té chvíle jsem si nikdy o sobě nemyslel, že bych byl zbabělec, ale v onen okamžik jsem se skutečně bál jít dál. Dům byl tak velký a měl tolik tmavých zákoutí. Byly tam dva sklepy a několik neosvětlených místností nahoře v podkroví, určených kdysi pro služebnictvo, a pak tam samozřejmě byl sklad. Všude také byly velikánské skříně a veliké prádelníky a šatny. Prošel jsem to všechno několikrát, třikrát, čtyřikrát v posledních dnech, ale nikdy ne v noci, nikdy ne potmě a nikdy ne v situaci, kdy jsem věděl, že možná hrozí nebezpečí. Musel jsem se hodně přemlouvat, ale nakonec jsem udělal několik kroků do středu haly, zůstal stát a poslouchal. Neměl jsem u sebe žádnou zbraň, měl jsem pocit, že jsem nesmírně zranitelný, tlouklo mi srdce. V domě bylo naprosté ticho. Těžké dveře u hlavního vchodu na závoru jako v pevnosti byly netknuté. Šel jsem k otcově pracovně, rozsvítil tam a pak pootevřel dveře.

Nikde nikdo. Všechno zůstalo nedotčené, tak, jak to Malcolm ráno opustil. Okna byla černá až skoro výhrůžně. Zhluboka jsem se nadechl, roztřeseně vydechl a šel jsem si stejným způsobem ověřit obývací pokoj. Zavřel jsem všude okenice na závoru, také v jídelně a dole v šatně a pak jsem se vydal s ještě větší neochotou chodbou za schody k velké místnosti, která nám kdysi sloužila jako dětský pokoj na hraní a později tam býval biliár.

Dveře byly zavřené. Musel jsem se donutit a přísně si přikázat, abych otevřel, rozsvítil a podíval se. Nikdo nikde. Nepocítil jsem žádnou úlevu, protože to znamenalo, že budu muset hledat dál. Prohlédl jsem sklad, kde byla spousta zahradního nábytku, zkontroloval jsem dveře na konci chodby, vedoucí do zahrady. Byly pevně zavřené na závoru zevnitř. Pak jsem se vrátil do haly, zůstal jsem stát pod schody a díval se vzhůru. Je absurdní, že se bojím, přece jsem doma, jsem v domě, kde jsem vyrostl, doma se člověk přece bát nemůže…

Jenomže člověk se bojí i doma.

Obtížně jsem polkl a vydal se do schodů. V mém pokoji nikdo, v ostatních pěti ložnicích také nikdo, v koupelnách také ne. Nikdo v Malcolmově modrorůžové přepychové ložnici. Když jsem skončil, byl jsem stejně vyděšený jako na začátku, a to jsem ještě nebyl ani na půdě, ani ve sklepích, ani ve všelijakých zastrčených koutech.

Nepodíval jsem se pod postele. Démoni mohli čekat kdekoliv, mohli být ve skříních, kdekoliv, mohli na mne čekat, mohli vyskočit, mohli mě vyděsit. Nakonec jsem to vzdal, všude jsem zhasl a vrátil se zbaběle do haly.

Všude ticho, jako kdyby se mi dům vysmíval.

Jsem blázen, říkal jsem si.

V hale a v kuchyni jsem nechal rozsvíceno a zašel jsem za Malcolmem ven. Chystal se vystoupit z vozu, když mě zahlédl, ale já na něho zamával, ať nevystupuje a sedl jsem si vedle něj za volant.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Někdo tam možná je.“

„Jak to myslíš?“

Vysvětlil jsem mu, že dveře jsou jinak, než jak jsem je nastražil. „To máš příliš bujnou fantazii.“

„Ne. Někdo se tam dostal normálně, s klíčem.“

Nepodařilo se nám ještě do té doby vyměnit zámky a truhlář, který se o to měl se zámečníkem postarat, měli přijít právě příští ráno. Potíž byla zřejmě v tom najít vhodný zámek do tak starých dveří, ale nakonec slíbili, že něco donesou už ve čtvrtek. Já je odročil na pátek, protože ve čtvrtek se běžel Cheltenham.

„Přece tu nemůžeme zůstat celou noc,“ bránil se Malcolm. „To určitě vzniklo průvanem. Pojď, jdeme si lehnout, já už jsem utahaný.“

Zadíval jsem se na své ruce. Ne, že by se doslova třásly. Pak jsem chvíli uvažoval, až Malcolm začal být netrpělivý.

„Už je mi zima,“ řekl, „pojďme dovnitř, proboha.“

„Ne, dnes tu spát nebudeme.“

„Proč? To snad nemyslíš vážně.“

„Zamknu a odjedeme. Někde se ubytujeme.“

„V tuhle hodinu?“

„Ano!“ chystal jsem se vystoupit, ale otec mě chytl za ruku, aby mě zarazil.

„Prosím tě, alespoň dones pyžamo a věci na mytí.“

Chvíli jsem váhal.

„Ne, já si myslím, že by to nebylo bezpečné.“ Nepřiznal jsem se k tomu, že už podruhé nahoru do domu jít nedokážu.

„Iane, tohle je přece nesmysl.“

„Byl by ještě větší nesmysl nechat se zavraždit v posteli.“

„Prosím tě, jenom proto, že dvoje dveře…“

„Ano, právě proto.“

Něco z mého strachu se na něho muselo přenést, protože už neodmlouval. Když jsem byl na cestě ke kuchyňským dveřím, zavolal na mne: „Tak mi alespoň přines z pracovny aktovku, prosím tě.“

Vydal jsem se tedy znovu přes halu s dosti značnou neochotou a trochu se mi svíral žaludek. Rozsvítil jsem v pracovně, vzal aktovku a zase jsem nastražil dveře tak, jako jsem to dělal pokaždé. Totéž u obývacího pokoje. Třeba ráno poznáme, jestli se ty dveře pohnuly, říkal jsem si, pokud tam byl nějaký návštěvník a schovával se přede mnou.

Prošel jsem zpět halou, zhasl, dovřel dveře do kuchyně, vyšel ven, zhasl v kuchyni a zamkl. Aktovku jsem dal dozadu na zadní sedadlo vozu.

Došli jsme k názoru, že nejsnadnější bude najít si ubytování v Londýně, zvlášť s přihlédnutím k tomu, že už je půlnoc a my jsme bez jakýchkoliv zavazadel. Vyjel jsem tedy po dálnici M4 a na Malcolmovo přání jsem zastavil před Ritzem.

„Jsme sice uprchlíci,“ prohlásil otec, „ale nepůjdeme do žádného uprchlického tábora.“ V Ritzu v recepci vysvětlil, že se rozhodl zůstat přes noc v Londýně, protože se mu protáhla obchodní jednání.

„Jmenujeme se Watsonovi,“ skočil jsem mu rychle do řeči, protože jsem si vzpomněl na radu Normana Westa a řekl první jméno, které mě napadlo. „Platit budeme turistickými šeky,“ dodal jsem.

Malcolm se nadechl, ale pak si to rozmyslel a mlčel. Naštěstí. Na turistické šeky člověk může napsat jakékoliv jméno. Hotel Ritz nehnul brvou, nabídl nám dva propojené pokoje, protože apartmá neměli, přislíbil holicí strojky, kartáčky na zuby a láhev skotské.

Předtím cestou do Londýna byl Malcolm nemluvný a já také. Jak ubíhaly míle, pomalu jsem se uklidňoval a začínal jsem mít dojem, že jsem to možná přehnal, že jsem se bál zbytečně, že jsem třeba opravdu zapomněl dveře narafičit a že pokud vůbec některý člen naší rodiny v domě byl, zatímco jsme byli pryč, když jsme se vrátili, už určitě dávno odjel. Přijeli jsme přece o několik hodin později, než se dalo očekávat, pakliže si někdo vypočítal, jak dlouho nám potrvá cesta z Cheltenhamu.

Taky mě napadlo, že jsem si mohl doma sednout k telefonu a obvolat pečlivě všechny členy rodiny, abych se přesvědčil, jestli jsou doma. To mě ovšem nenapadlo včas a stejně, při tom, jaký jsem měl strach, asi bych to nebyl dokázal.

Malcolm zastával teorii, že whisky je mnohem lepší než prášky na spaní. Teorii vyzkoušel a za chvilku už pochrupoval. Já tiše zavřel spojovací dveře mezi našimi pokoji, vlezl si pod přikrývku, ale dlouho jsem nemohl usnout. Styděl jsem se za to, jak jsem se doma bál a byl jsem přesvědčený, že v domě v tu dobu už určitě nikdo nebyl. Bylo to paradoxní. Týž den jsem riskoval krk bez jakéhokoliv zaváhání na velkých překážkách a pak jsem se doma bál jako malý kluk, že na mne někdo ze tmy vyskočí. Jsou asi různé druhy odvahy, napadlo mě. Otočil jsem se ke zdi a snažil se usnout.

Ráno jsme se vrátili do Berkshiru, ale ke Quantumu jsme vozem dojet nemohli. Ukázalo se, že celá vesnice se vydala do ulic a blokuje přístupovou cestu. Všude byla auta, všude byli lidé. Vozy parkovaly podél silnice a davy lidí proudily k našemu domu.

„Co se to, prosím tě, děje?“ zeptal se Malcolm.

„Nemám tušení.“

Nakonec jsme museli zastavit, zaparkovat a dojít k domu pěšky.

Protlačovali jsme se davem, což se mnoha lidem nelíbilo, dokud nepoznali Malcolma. Pak nám uvolnili cestu a my se konečně dostali k bráně… Zůstali jsme stát jako solné sloupy.

Za prvé jsme viděli, že přes přístupovou cestu je natažený provaz, aby nikdo nemohl dovnitř, a že tam je na stráži policista. Před domem stály sanitky, policejní vozy a hasičské vozy… Míhaly se tam spousty lidí v uniformách.

Malcolm se zapotácel, já měl pocit, že se mi to všechno zdá a že se vznáším ve vzduchu. To, co jsme viděli, tomu jsme odmítali uvěřit.

Uprostřed domu byla obrovská díra.

Lidé, kteří stáli kolem nás u brány, s vyděšenýma očima říkali, že prý to způsobil výbuch plynu.

10

Stáli jsme před domem a hovořili s policistou. Jak jsme tam od brány došli, to si vůbec nepamatuji. Když jsme se tam objevili, vzbudili jsme všeobecný úžas u přítomných uniformovaných složek, ale možno říct, že úlevný. Všichni totiž pátrali v troskách po našich mrtvolách.

Sdělili nám, že k výbuchu došlo v půl páté ráno a že výbuch a obrovský otřes vzbudil polovinu vesnice. Tlaková vlna rozbila okna a všichni psi začali výt. Několik rodin volalo policii, ale když policisté dojeli do vesnice, všude se zdál být klid. Nikdo nevěděl, kde vlastně k výbuchu došlo. Policie tedy začala objíždět okolí, jezdili až do úsvitu a teprve pak zjistili, že se to stalo u nás. Přední stěnu haly, hlavní vchod se starobylými dveřmi výbuch vyrazil ven na příjezdovou cestu a střední část prvního poschodí se propadla. Ze všech oken se vysypalo sklo.

Policista věcně vysvětloval: „Obávám se, že vzadu je to ještě horší, asi byste se tam měli jít podívat, pane, zároveň našim lidem sdělíme, že nedošlo k žádným ztrátám na životech.“

Malcolm mlčky přikývl, šli jsme za policistou vlevo kolem domu ke kuchyni a ke garáži, pak zahradou a kolem zdi u jídelny. Když jsme přešli až k terase, byli jsme opravdu otřeseni, přestože nás předtím varovali. Bylo to hrozné, až se z toho dělalo zle.

Tam, kde býval obývací pokoj, byla obrovská halda rozbitých cihel, omítky, trámů, trosek nábytku. Malcolmova ložnice, která byla nad jídelnou, načisto zmizela a ležela v troskách, přilehlé půdní pokojíčky také. Střecha, která zepředu vypadala celkem normálně, byla vzadu jenom kostra bez tašek. Silné trámy čněly proti nebi jako holá žebra.

Můj pokoj byl hned vedle Malcolmovy ložnice. Nezbylo z něho nic, jen špičaté zbytky prken z podlahy, kousek stěny, ke kterému se tiskl zbytek krbu a pod tím vším prázdno.

Malcolm se začal třást. Sundal jsem si sako a přehodil mu ho přes ramena.

„My jsme neměli plyn,“ řekl Malcolm policistovi. „Moje matka ho nechala odpojit už před šedesáti lety, protože se plynu bála.“

Pofukoval lehký vítr, Malcolmovi cuchal vlasy. Vypadal náhle křehce, jako kdyby ho ten lehounký větřík dokázal i porazit.

„Měl by sis sednout,“ řekl jsem. Policista bezmocně ukázal na trosky. Nikde ani kousek židle. „Zajdu pro židli do kuchyně, prosím, postarejte se o něho zatím.“

„Já jsem v pořádku,“ ozval se Malcolm chabě.

„Kuchyně je zamčená, pane, a my vás do ní přes halu pustit nemůžeme.“

Vytáhl jsem z kapsy klíč, ukázal mu ho a odemkl jsem a šel dovnitř, než mě stačil zarazit. Lesklé žluté stěny kuchyně byly nedotčené, ale dveře z haly výbuch vyrazil. Otvorem vletěly do kuchyně úlomky cihel a prach. Všude byl prach jako závoj. Ze stropu opadala omítka. Všechno skleněné, všechno porcelánové popraskalo a rozpadlo se ve střepy. Moiřiny muškáty spadly z poliček a ležely jako rudý pozdrav na rozloučenou v jejím elektrickém království.

Vzal jsem Malcolmovo křesílko z borového dřeva, jediný kus nábytku, na kterém trval a nikdy nedovolil vyměnit a zanesl je ven. Zhroutil se do něj, ani nevěděl, na co si sedá, a přikryl si ústa dlaní.

Hasiči a další lidé tahali za všechno, čím se v troskách dalo pohnout, ale tempo práce se značně zpomalilo od chvíle, kdy zjistili, že jsme naživu. Několik lidí přišlo za Malcolmem, vyjadřovali mu soustrast a kladli otázky. Především chtěli vědět, jestli jsme si jistí, že kromě nás v domě nikdo nebyl. Byli jsme si více méně jistí. Skladovali jsme v domě nějaký plyn, kyslíkové bomby, propan butan, láhve s éterem? Ne. „Proč právě éter?“ Prý se používá při výrobě kokainu. Tupě jsme se na ně dívali.

Už prý zjistili, že k domu nevedla přípojka plynu. Ptali se na další možnosti, protože věc opravdu vypadala jako výbuch plynu.

Ne, neměli jsme vůbec žádný plyn. Neskladovali jsme nic, co by bylo výbušné? Ne.

Čas jako kdyby zůstal stát.

Ženy z vesnice přinesly horký čaj v termoskách pro pracující muže. Daly trochu čaje také Malcolmovi a mně, přinesly červenou přikrývku a Malcolma přikryly, takže jsem si zase mohl obléct sako. Bylo dost chladno a foukalo. Nebe bylo zatažené šedými mraky, i světlo bylo šedé, jako prach.

Hustý zástup lidí z vesnice stál v kruhu na zahradě a další lidé přicházeli přes pole a vchodem. Nikdo je neodháněl. Mnozí fotografovali. Dva z fotografů vypadali jako novináři. Blížil se policejní vůz. Siréna kvílela čím dál tím hlasitěji, jak se vůz prodíral davy na silnici a vjezdové cestě a pak zmlkla. Z vozu vystoupil vyšší důstojník v uniformě, obešel dům směrem k nám a převzal velení.

Nejprve ze všeho přikázal zastavit veškeré práce na troskách. Pak se rozhlížel a zapisoval si cosi do notesu. Promluvil s velitelem hasičů a konečně přešel k Malcolmovi a ke mně. Byl statný a měl černý knír. Oslovil otce, jako kdyby se dávno znali: „Dobrý den.“

Malcolm ho také oslovil jako známého. „Dobrý den, vrchní inspektore.“ Všichni museli slyšet, jak se mu chvěje hlas. Vítr se už utišil, ale Malcolm se i pod přikrývkou stále třásl. Vrchní inspektor se obrátil ke mně. „A vy, pane…“

„Ian Pembroke.“

Našpulil rty pod knírem a prohlížel si mě. Napadlo mě, že to je jistě ten člověk, se kterým jsem hovořil telefonicky.

„Kde jste byl tuto noc, pane?“

„S otcem v Londýně, právě teď jsme se vrátili.“

Upřeně jsem se na něho díval. Bylo mnoho věcí, které bylo třeba prohovořit, ale nehodlal jsem s tím spěchat.

Řekl nezúčastněným hlasem: „Budeme muset povolat odborníky na výbušniny, aby si prohlédli ty trosky tady, protože podle předběžného zjištění, vzhledem k tomu, že tady není žádný plyn, tak pravděpodobně došlo k výbuchu pomocí nálože.“

Proč rovnou neřekne bomba, pomyslel jsem si dopáleně, proč se tomu slovu vyhýbá? Pokud očekával, že s Malcolmem nějak na jeho prohlášení zareagujeme, ničeho se nedočkal. Došli jsme přece nutně k témuž závěru jako on v okamžiku, kdy jsme dům uviděli.

Kdyby bylo v domě hořelo, byl by Malcolm pobíhal sem a tam, vydával rozkazy, snažil se zachránit co se dá, nešťastný, ale plný energie. Závěry, které si člověk nutně musel učinit v případě bomby, způsobily, že se třásl a byl neschopný čehokoliv. Tyto závěry a také to, že kdyby spal ve své posteli, už by nevstal, nesnídal, nebyl by si četl Sportovní život, nebyl by si šel do banky pro cestovní šeky, nic. Ani já už bych nebyl snídal.

„Vidím, že jste oba v šoku,“ řekl vrchní inspektor neosobním hlasem. „Je také jasné, že tady hovořit nemůžeme. Dovolte, abych vám navrhl, že bychom si mohli popovídat na policejní stanici.“ Mluvil opatrně, tak, abychom měli pocit, že alespoň teoreticky můžeme nabídku odmítnout.

„A co s domem?“ zeptal jsem se. „Teď do něho může každý vlézt. Nejen že je tady ta obrovská díra vprostřed, ale všechna okna jsou vysypaná a uvnitř je spousta věcí…, stříbro…, písemnosti mého otce v kanceláři…, nějaký nábytek.“

„Nechám tady hlídky a pokud si přejete, zařídím, aby zatloukli okna prkny, spojím se s příslušnou firmou a podle vašeho přání a na vaše útraty necháme zakrýt střechu.“ „Pošlete mi potom účet,“ řekl Malcolm chabě. „To pošlou firmy, které se těch prací ujmou.“ „Děkuji,“ řekl jsem. Vrchní inspektor přikývl.

Tryzna za Quantum, říkal jsem si. Okna budou jako rakve, černý flór na střeše, pak nejspíš přijde demolice. I kdyby se náhodou ukázalo, že hlavní konstrukce domu přežila, měl by vůbec Malcolm energii na to, aby dům znova vystavěl při těchhle vzpomínkách?

Vstal, krčil se v přikrývce, vypadal mnohem starší a v obličeji měl prohru. Vrchní inspektor a já jsme kráčeli pomalu, protože Malcolmovi se očividně třásly nohy a sotva ho nesly. Zvolna jsme dospěli na výjezdovou cestu.

Sanitky už byly pryč, hasiči také a provaz, který bránil v přístupu u brány, už dávno lidé přemohli. Zahrada byla plná lidí a mladý strážník se marně snažil udržet je v určité vzdálenosti od domu.

Jak jsme se ukázali, skupina lidí v předních řadách se najednou dala do běhu k nám. S pocitem, že se mi to všechno zdá, vidím, že to je Ferdinand, Gervase, Alicia, Berenice, Vivien, Donald, Helena… Dál už jsem je nepočítal. „Malcolme, ty jsi živý!“ vykřikl Gervase a zůstal stát kousek před námi, takže jsme museli zastavit také.

V tu chvíli se v Malcolmových očích přece jenom trošku zajiskřilo. Bylo přece jasné, že jsme živí. Než stačil odpovědět, všichni ostatní se na nás sesypali s otázkami.

Vivien řekla: „Slyšela jsem ve vesnici, že celé Quantum vyletělo do vzduchu a že jste oba zahynuli.“ Hlas měla stísněný a jako kdyby se zlobila, že ji špatně informovali.

„Já slyšela totéž,“ ozvala se Alicia. „Volali mi tři lidé…, tak jsem sem hned jela a řekla jsem to napřed samozřejmě Gervasovi a všem ostatním.“ Vypadala otřeseně, ale tak vypadali všichni. Všichni byli vyděšení, otřesení, stejně jako já, ale nadto byli trochu v šoku z toho, jak je špatně informovali. „Takže jsme se sem všichni vydali,“ řekla Vivien, „ale vy jste naživu.“ Taky jako kdyby měla pocit, že to není správné. „Co se vlastně stalo?“ zeptal se Ferdinand. „Quantum vypadá…, je to hrozné.“

Berenice řekla: „Kde jste byli vy dva, když to vyletělo do vzduchu?“

„My opravdu myslili, že jste mrtví,“ hlesl zmateně Donald.

Davem se prodírali další vyděšení lidé. Lucy, Edwin, Serena běželi, zakopávali a dívali se střídavě na zničený dům, na mne a na Malcolma.

Lucy tekly slzy po tvářích. „Vy jste živí, vy jste živí,“ plakala. „Vivien tvrdila, že jste zahynuli.“

„Mně to tak lidi řekli,“ bránila se Vivien. Opravdu neměla shůry dáno, to měla moje matka pravdu.

Serena se potácela, bledá jako smrt. Ferdinand ji vzal kolem ramen a přitiskl ji k sobě. „Už je to v pořádku, děvče, už je to v pořádku, nejsou mrtví. Barák trošku utrpěl, ale co, že?“ tiskl ji k sobě.

„Mně je špatně,“ hlesla Serena, „co se vlastně stalo?“

„Zatím nevíme, zatím je moc brzy,“ prohlásil energicky Gervase, „ale řekl bych, že není možné vyloučit časovanou bombu.“

Ta myšlenka se nikomu nelíbila, každý jako by od ní couval. Potřásali hlavou, přikrývali si uši. Bomby měly místo ve válce, v teroristických akcích v letadlech, na autobusových stanicích, patřily prostě do rukou teroristů… a měly směřovat proti jiným lidem. Bomby nepatřily do starých rodinných domů u klidných berkshirských vesnic, do domu obklopeného zelenými loukami a poli, do domu, ve kterém žila obyčejná rodina.

Jenže my jsme nebyli obyčejná rodina. V obyčejných rodinách se nestává, aby pátou manželku někdo zavraždil, když přesazuje muškáty. Rozhlédl jsem se po známých tvářích, ale na žádné z nich jsem neobjevil ani zklamání, ani zlost nad tím, že Malcolm přežil. Všichni se očividně probírali z šoku z toho, že zpráva, kterou vyslechli, byla falešná a také si začínali uvědomovat, jak velice utrpěl dům.

Gervase se vysloveně zlobil. „Ten, kdo tohle udělal, ten si to teda zaplatí,“ prohlásil nabubřele a skoro směšně. „Kde je Thomas?“ zeptal jsem se.

Berenice pokrčila rameny: „Chudák Thomas dnes vyrazil už brzy ráno, šel si shánět místo. Nemám tušení, kde je. Vivien telefonovala, až když už odešel.“

Edwin se zeptal: „Je dům pojištěný proti bombám?“

Malcolm se na něho znechuceně podíval a neodpověděl.

Gervase promluvil velmi energicky: „Malcolme, bude nejlepší, když půjdeš k nám. Ursula se o tebe postará.“

To se samozřejmě ostatním nelíbilo. Okamžitě začali podávat jiné návrhy. Vrchní inspektor tam stál, pečlivě všechno sledoval, pečlivě poslouchal a prohlásil, že v tu chvíli bude zapotřebí odložit rozhodnutí, kam se Malcolm uchýlí, protože ho na několik hodin bude potřebovat.

„Ano?“ Gervase se na něho povýšeně díval. „A kdo jste vy?“

„Detektiv vrchní inspektor Yale.“

Gervase povytáhl obočí a prohlásil: „Malcolm se ničeho nedopustil.“

„Já chci s vrchním inspektorem mluvit ve vlastním zájmu,“ řekl Malcolm, „mně přece záleží na tom, kdo se pokusil zničit náš dům.“

„To přece musela být nešťastná náhoda,“ řekla vyděšená Serena.

Ferdinand ji stále ještě držel kolem ramen: „Děvče, mysli trochu a smiř se se skutečností.“ Chvilku zaváhal a podíval se na mne. „Vivien a Alicia řekly všem, že vy dva jste se sem nastěhovali zpátky… Jak to, že jste naživu a že se vám nic nestalo?“

„Ano, to bych také chtěla vědět,“ řekla Berenice.

„Byli jsme dnes v noci v Londýně a přenocovali jsme tam.“

„To bylo ale štěstí,“ řekl Donald srdečně a Helena stojící po jeho boku a do té chvíle mlčenlivá, přikývla trochu příliš energicky: „Ano, ano, to bylo štěstí.“

„Kdybychom byli bývali v otcově pracovně, taky bychom to byli přežili.“ Všichni se zadívali na tu stranu domu, kde byl rohový pokoj otcovy pracovny se všemi okny vyraženými, ale stěnami nepoškozenými.

„V půl páté ráno byste v pracovně nebyli, co byste tam dělali?“ namítla podrážděně Alicia.

Malcolm jich všech začínal mít dost. Nikdo ho neobjal, nikdo ho nepolíbil, nikdo nedal najevo skutečnou radost nad tím, že je živý. Jedině snad Lucyiny slzy, pokud byly upřímné, něco znamenaly. Bylo jasné, že by se rodina s jeho smrtí dokázala smířit, nad jeho rakví by smutně litovali jeho života, možná by to v tu chvíli mysleli i vážně, ale v duši by se už těšili na bohatství, které je čeká. Mrtvý Malcolm by už utrácet nemohl. Mrtvý Malcolm by naopak dovolil, aby utráceli oni.

Otec se obrátil k vrchnímu inspektorovi: „Pojďme už, je mi zima.“

Najednou mne něco napadlo a já se lekl. Obrátil jsem se k rodině: „Poslyšte, řekl někdo z vás Joyce… co se stalo?“

Donald si odkašlal: „Ano, já… jsem jí tu novinu… já jsem se uvolil jí to říct.“

Bylo jasné, co jí řekl. „Tys jí řekl, že jsme oba mrtví?“

„No, já to takhle slyšel od Vivien,“ bránil se. „Požádala mě, abych to sdělil Joyce, tak jsem to udělal.“

Obrátil jsem se k vrchnímu inspektorovi: „Joyce je moje matka, musím jí okamžitě zatelefonovat.“ Zamířil jsem k domu, ale Yale mě zarazil a řekl mi, že telefony nefungují.

Vykročili jsme společně s Malcolmem k bráně a byli jsme tak na půl cesty, když se najednou z davu vynořila Joyce. Běžela k nám zděšená, zdrcená a zničená. Když nás zahlédla, zůstala stát na místě a zapotácela se podobně jako předtím Serena. Třemi kroky jsem byl u ní a zachytil ji, než upadla.

„Všechno je v pořádku,“ tiskl jsem ji k sobě, „všechno je v pořádku, klid, jsme naživu.“

„Malcolm…“

„V pořádku, oba jsme v pořádku.“

„Ach, já myslela… Donald tvrdil… Brečím celou cestu, co sem jedu, sotva jsem viděla na silnici…“ Přitiskla tvář na moje sako a znovu se rozplakala hlubokými trhavými vzlyky. Pak se ode mne statečně, odhodlaně odtrhla a začala po elegantních kapsách hledat kapesník. Když se vysmrkala, prohlásila: „No, zlato, když jste tedy naživu, tak mi pověz, co se tady sakra odehrálo.“

Zahleděla se za mne a za Malcolma a najednou měla oči jako talíře. „To se sem dostavila celá smečka?“ Malcolmovi řekla: „Že ale máš štěstí, ty jeden uličníku.“

Malcolm projevil první známky života a spiklenecky se na ni ušklíbl.

Jeho tři bývalé ženy se jedna na druhou číhavě dívaly, byly ve střehu. Pokud někdo bláhově doufal, že to, jak muž, kterého si kdysi vzaly, jen tak tak unikl smrti, a že dům, ve kterém kdysi panovaly, jen tak tak unikl úplnému zničení — to že by je snad mohlo přivést k sesterskému porozumění, pak se takový bláhovec velmi mýlil.

„Malcolm se může nastěhovat ke mně,“ prohlásila Joyce.

„No to tedy ne,“ ozvala se vylekaně Alicia. „Ty si vem svého milovaného Iana. Malcolm může bydlet u Gervase.“

„V žádném případě,“ vyštěkla Vivien. „Pokud se Malcolm někam nastěhuje, pak se sluší, aby bydlel u Donalda, u svého nejstaršího syna.“

Viděl jsem na Malcolmovi, že neví, jestli se má smát nebo křičet zoufalstvím.

„Bude se mnou, pokud bude chtít,“ prohlásil jsem.

„V tvém bytě?“ zeptal se Ferdinand.

Představil jsem si, jak se můj byt bortí jako Quantum. Zkáza mého bytu by však zabila lidi žijící pod ním.

„Ne, tam určitě ne.“

„Tak kde tedy, zlato?“ zeptala se Joyce.

„Kdekoliv jinde.“

Lucy se usmála, to se jí líbilo. Přitáhla si hnědý plášť blíž ke statnému tělu a prohlásila, že to je zcela rozumné. Ostatní se na ni dívali, jako kdyby byla naprostý idiot, zatímco z nich byla daleko nejchytřejší.

„Půjdu, kam budu chtít, a to s lanem,“ prohlásil Malcolm.

Zaregistroval jsem, kolik párů očí se na mne zlobně, nenávistně dívá. Všichni se báli, že je vyšachuji a že se zmocním jejich podílu. Všichni, až na Joyce, která si to naopak přála.

„Takže domluveno,“ řekla Joyce s mateřským uspokojením, což samozřejmě ty ostatní jen dráždilo. „Teď bych se ale chtěla jít podívat, jak to vypadá s domem,“ ohlédla se na mne. „Pojď, zlato, pojď mi to ukázat.“

„Jen utíkej, maminčin mazánku,“ řekl Gervase uštěpačně, ještě stále vzteklý, že Malcolm nepřijal jeho nabídku.

„Chudáček Ian, pořád musí poslouchat maminku,“ zasyčela Berenice jedovatě, „hrabivý malý Ian.“

„To není fér,“ prohlásila Serena naříkavě. „Ian má vždycky všechno, to je sprosté.“

„No tak pojď, zlato, čekám,“ vybízela mě Joyce.

Měl jsem chuť stávkovat, ale pak jsem se ovládl a napadlo mě jiné řešení. „Pojďte všichni,“ obrátil jsem se k rodině. „Pojďte se podívat, jak to tady vypadá.“

Vrchní inspektor neprojevil ani nejmenší snahu, aby naši rodinnou idylku rozehnal, naopak, pečlivě nás pozoroval a poslouchal. Zahlédl jsem, jak se na mne dívá, pak krátce přikývl. Vydal jsem se s Malcolmem a s celou rodinou pomalu zpět k zadnímu traktu domu.

Rozsah zkázy umlčel dokonce i Gervase. Všichni přihlíželi zděšeně, s vytřeštěnýma očima a otevřenými ústy. Přišel k nám velitel hasičů a s určitou profesionální pýchou, se silným berkshirským přízvukem, pronesl přednášku.

„Tlaková vlna postupuje cestou nejmenšího odporu,“ vysvětloval. „Tohle je dobrý, solidně stavěný starý dům, proto z něj taky tolik zbylo. Tlaková vlna směřovala ven, dopředu a dozadu, s epicentrem někde ve středu prvního patra. Část tlaku výbuchu směřovala taky vzhůru a zničila podkrovní místnosti. Další část tlakové vlny, předpokládám, směřovala dolů, takže se propadlo celé první patro i s tím podkrovím, je vám to jasné?“

Bylo nám to jasné.

„Tahleta zeď,“ ukázal na zeď mezi někdejším obývacím pokojem a zachovalou jídelnou, „do té zdi je zabudovaný komín a je to nosná zeď, která pokračuje až ke střeše, na druhé straně máme více méně totéž. Takže tyhle dvě zdi odolaly tlakové vlně do stran, povolily jenom dveře.“ Obrátil se přímo k Malcolmovi: „Víte pane, já už jsem viděl hodně zničených domů, většinou po požárech, to je fakt, ale taky po výbuchu plynu, a podle mého názoru, to vám říkám…, musíte si samozřejmě nechat udělat pořádný odborný posudek…, ale podle mého, jak já na to koukám, a jak to vidím, tak tenhle barák, přestože dostal hodně zabrat, tak by se dal rekonstruovat. Je to pevný, solidní viktoriánský dům, jinak by se byl složil jako domeček z karet.“

„Děkuji vám za informaci,“ zašeptal Malcolm.

Hasič přikývl: „Víte, když budete jednat s nějakou demoliční firmou, nenechte si nic namluvit. Já nemám rád, když podniky zneužívají toho, jak jsou lidé po neštěstí vyšachovaní. Už jsem viděl moc podobných případů a vždycky mě to zlobí. Tak vám říkám svůj osobní názor, nakonec já na tom nemám ani co ztratit, ani co získat.“

„Jsme vám vděční,“ řekl jsem.

Spokojeně přikývl.

Pak se vzpamatoval Gervase.

Zeptal se: „Co to bylo za bombu?“

„Jo, pane, to vám nemůžu říct. To musíte počkat na odborníky.“ Hasič se obrátil k vrchnímu inspektorovi. „Vypnuli jsme elektriku a elektroměr v garáži, hned jak jsme sem přijeli, taky jsme odpojili přívod vody vpředu u brány, tam v tom kanálu. Vodní nádrž na půdě vytekla přetrženými trubkami, a když jsme sem přijeli, tak ještě tekla, proto jsou dole ty trosky všechny mokré. Podle mého tady nic nemůže chytit. Pokud byste se chtěl podívat nahoru, do těch místností po straně, musel byste po žebříku, protože schodiště je zablokované. Za příčky tam nahoře neručím, musel byste hodně opatrně. Na půdu jsme nešli, podívali jsme se jenom ze žebříku. Ale tady dole v jídelně a v tom velkém pokoji, tam na druhé straně za touhle hromadou trosek a taky v kuchyni a v tom pokoji tamhle na konci, by to mělo být bez nebezpečí.“

„Tam vzadu je moje pracovna,“ řekl Malcolm.

Vrchní inspektor přikývl a já si uvědomil, že plán domu nepochybně dobře zná, protože už dům opakovaně navštívil dříve.

„No, my jsme tady udělali, co jsme mohli,“ prohlásil hasič, „takže můžeme odjet?“

Vrchní inspektor přikývl a hasiče si odvedl. Chtěl si s ním ještě něco dohovořit. Naše rodina se začala vzpamatovávat.

Fotografové od tisku šli blíž a začali nás fotografovat. Pak se objevil nějaký muž a žena, oba z různých redakcí a začali nám klást otázky. Jediný Gervase byl ochoten se s nimi bavit. Malcolm se znovu posadil do svého křesílka a přikrývku si přitáhl až po oči, takže vypadal jako rudý Indián. Když ho zahlédla Vivien, šla k němu, prohlásila, že je unavená, že už nevydrží stát, že si potřebuje sednout a že Malcolm je sobec, jako obvykle, když zabere jediné místo k sezení, že se cítí dotčená, protože je z přítomných nejstarší. Malcolm se na ni s odporem zadíval, vstal a poodešel o kus dál. Přepustil jí místo a ona se s vítězoslavným úšklebkem posadila. Moje nechuť k Vivien vystoupila nad normální hladinu, až skoro nad pobořený strop.

Mezitím se vzpamatovala také Alicia a předváděla reportérům svou roli malé holčičky. Předváděla nepřesvědčivý, násilný dívčí šarm podobně jako Serena. Když jsem ty dvě viděl stát bok po boku, uvědomil jsem si, že pro Serenu muselo být těžké žít s matkou odmítající dospělost, s matkou, která se i v padesáti oblékala a chovala jako osmnáctiletá a která po léta bránila své dceři v dospívání. Slýchával jsem, že dívky potřebují mateřskou matku a tu Serena neměla. Chlapci také potřebují mateřskou matku, a k těm Joyce také nepatřila. Jenomže já měl po celou dobu svého dospívání otce a nakonec i Coochii, zatímco Serena ne. To bylo nejspíš rozhodující.

Edwin a Donald se usilovně snažili dávat najevo radost nad tím, že se Malcolm zázračně zachránil.

Když Edwin zahlédl, jak se na něho ironicky dívám, řekl hořce: „Tobě se to směje, ale mě Malcolm nesnáší — to mi nevymlouvej, já to dobře vím — takže nechápu, proč já bych na něm měl viset. Samozřejmě, že si nepřeju, aby umřel…“

„Samozřejmě, že ne,“ zamumlal jsem.

„…no, ale kdyby se mu něco stalo,“ odmlčel se…, přece jenom neměl dost odvahy na to, aby to řekl naplno.

„Tak by ses nezlobil, viď?“ doplnil jsem.

„Ne,“ odkašlal si, „tak bych se s tím vyrovnal.“

Málem jsem se dal do smíchu. „Výborně, Edwine, tak se mi to líbí.“

„S tvou smrtí bych se taky vyrovnal.“

No co, dobře mi tak, skoro jsem si o to řekl.

„Co víš o bombách?“ zeptal jsem se Edwina.

„To je absurdní otázka,“ prohlásil, obrátil se ke mně zády a odešel. Já si vzpomněl, jak nám Norman West hlásil, že Edwin tráví denně nejmíň hodinu ve veřejné knihovně. Bylo jasné, že pokud někdo chce zjistit, jak se vyrábějí bomby, v knihovně se o tom může poučit, pakliže o to opravdu stojí.

Berenice řekla vztekle: „Stejně můžeš za to, že Thomas nemá místo.“

Jen jsem zamžikal: „Prosím tě, jak tě tohle napadlo?“

„Protože mu dělá takové starosti, jak se Malcolm nemožně chová, že se nedokázal soustředit na práci a dopouštěl se chyb. Říká, že ty bys mohl snadno dokázat, aby nám Malcolm pomohl, jen kdybys chtěl. Jenomže ty nechceš, taky proč, když jsi jeho miláček.“ Poslední slova už prakticky vyštěkla. V očích měla zlobu a na krku se jí z rozčilení napínaly šlachy.

„Naočkovala jsi tuhle teorii Thomasovi?“ zeptal jsem se.

„To není teorie, to je pravda,“ řekla vztekle. „Vivien říká, že jsi byl vždycky Malcolmův miláček a že se Malcolm nikdy nechoval k Thomasovi fér.“

„Choval se fér k nám všem,“ řekl jsem. Jenže ona mi samozřejmě nevěřila.

Byla asi o čtyři nebo pět let starší než Thomas a když se brali, bylo jí třicet. Dospěla tehdy do stadia (Joyce to alespoň tvrdila), kdy by si byla vzala kohokoliv. Před deseti lety, když jsem byl na její svatbě, byla štíhlá, docela vzhledná a zářila štěstím. Thomas byl tehdy celý pyšný a choval se k ní majitelsky. Nevypadali sice jako romantický pár, ale jako celkem dobré, nadějné spřežení, kráčející vstříc slibné budoucnosti.

Uplynulo deset let a narodily se jim dvě dcery. Berenice ztloustla, nabyla životní zkušenosti a ztratila veškeré iluze o manželství. Už dávno jsem si myslel, že je asi v manželství nespokojená, a proto že se tak nemožně chová k Thomasovi, ale nijak jsem se tím blíž nezabýval. Nejvyšší čas, abych začal. Nejvyšší čas, abych se snažil porozumět všem členům naší rodiny, protože tím se možná konečně dopracuji toho, abych poznal, kdo by mohl, nebo nemohl být vrahem.

Nejde ani tak o to hledat alibi, spíš snažit se pochopit jejich povahu a způsob života. Vyslechnout, co jsou o sobě ochotni říct a co ne. Poznat, v čem se dokáží ovládat a v čem ne.

Když jsem se tak po nich rozhlížel, bylo mi jasné, že takové úlohy, takového pátrání se může ujmout jedině člen naší rodiny a pokud se toho neujmu já, neujme se toho nikdo.

Norman West a vrchní inspektor Yale budou hledat fakta. Já budu hledat, co je v lidech. Věděl jsem, že na sebe beru smělý, troufalý úkol, zvlášť proto, že ti lidé, o které jde, nechtějí se mnou nic mít.

Taky jsem musel sám sobě přiznat, že to, na co se chystám, může způsobit víc zla než dobra. Ani zkušení a velmi vzdělaní psychiatři často neodhadnou schopnost k vraždě. Věděl jsem, že byly případy, kdy vynikající specialisté doporučili propuštění napravených hříšníků, kteří ihned, jakmile se octli na svobodě, začali vraždit. Já však měl výhodu: Věděl jsem, jací jsme kdysi byli. Teď šlo o to zjistit, jací jsme teď.

Zadíval jsem se na strašidelný, polozbořený dům a otřásl se. Nastěhovali jsme se tam celkem neočekávaně a náhle v pondělí. Byl pátek. Rychlost, s kterou kdosi všechno naplánoval a provedl, byla zarážející. Takové štěstí, jaké jsme měli, už těžko budeme mít. Malcolm přežil tři útoky čirou náhodou a Ferdinand by nám jistě snadno spočítal, že podle statistických pravděpodobností další šťastnou náhodu očekávat nemůžeme. Díval jsem se na naši rodinu, jak mírumilovně vypadá, když hovoří s lidmi od tisku a přepadl mě pocit tísně, nepříjemné předtuchy a taky pocit, že všechno jaksi spěchá. Nic nesnese odklad.

11

Přes trávník k nám přiběhl jeden Malcolmův pes a za chvilku druhý. Malcolm vztáhl ruku a hladil je spíš nepřítomně, než na uvítanou. Pak přišel Arthur Bellbrook, celý ustaraný a nešťastný. Když uviděl Malcolma, rozzářil se. Ve starých špinavých kalhotách, prastarém saku a starých armádních botách se dal do běhu a celý udýchaný zůstal stát u Malcolma.

„Pane, vy jste naživu! Byl jsem v Twyfordu koupit postřik na plevel a když jsem se vrátil, tak mi ve vesnici řekli…“

„Nejspíš to přehnali,“ přikývl Malcolm.

Arthur Bellbrook se otočil ke mně, ještě stále lapal po dechu. „Řekli mi, že vás to oba zabilo. Po silnici jsem se sem nemohl dostat…, tak jsem šel přes pole. Ale ten barák, ten vypadá!“

Vysvětlil jsem mu, že jsme jeli do Londýna a zeptal se, v kolik hodin předchozího dne odešel domů.

„Ve čtyři, jako vždycky. No, možná ve tři čtvrtě, asi tak bych řekl.“ Už dýchal klidněji a vyděšenýma očima se díval na dílo zkázy. V duchu jsem usoudil, že když už se přiznal, že šel domů dřív, odešel nejspíš už v půl čtvrté.

„Byl jste během dne v domě?“ zeptal jsem se.

Odvrátil se od trosek a vyčítavě se na mne zadíval. „Nebyl, přece víte, že nemám klíč. Dům jste zamykali jako pevnost.“

Snažil jsem se ho uklidnit: „To nic, to my jenom, prostě si děláme starosti…, někdo se asi do domu musel dostat.“

„Já teda ne,“ už se trochu uklidnil. „Dělal jsem přes den v zelinářský zahradě, vykopával jsem brambory, psy jsem měl s sebou na vodítku, kdyby se byl někdo pokoušel dostat do domu, byli by určitě štěkali, ale to oni ne.“

Malcolm se zeptal: „Arthure, mohl byste ještě nějaký den u sebe psy nechat?“

„Jistě, já…“ zadíval se bezmocně na hromadu rozbitých cihel a omítky. „Co mám dělat se zahradou?“

„Prostě…, dělejte dál jako jindy,“ řekl Malcolm. „Snažte se ji udržovat v pořádku.“ Zřejmě se mu vůbec nezdálo absurdní udržovat v pořádku zahradu kolem zničeného domu. Já si naopak myslel, že kdybychom přírodu nechali, ať dělá co umí, změkčila by hrany díla zkázy tím, jak by je zasypala listím a zakryla vysokou travou.

Když vrchní inspektor zahlédl Arthura Bellbrooka, šel k němu a položil mu tytéž otázky jako my. Bylo vidět, že se ti dva znají, nepochybně z doby vyšetřování Moiřiny vraždy. Ne že by se k sobě chovali přátelsky, ale přinejmenším se vzájemnou úctou.

Reportéři se mezitím nasytili u Gervase a soustředili se na Malcolma, zahradníka a vrchního inspektora. Já se odpoutal, ať dělají co dovedou, a pokusil jsem se promluvit s Ferdinandem.

Tvářil se nepřátelsky, krčil rameny a odpovídal jednoslabičně.

Řekl jsem trpce: „Předpokládám, že by ti bylo skoro milejší, kdybych teď ležel rozmačkaný pod troskami.“

Zadíval se na zhroucené zdivo. „Představ si, že ne,“ řekl chladně.

„Aspoň něco.“

„Nemůžeš ale očekávat, že se budeme radovat z toho, jak ses vetřel k Malcolmovi.“

„Měli jste šanci celé tři roky,“ namítl jsem, „tři roky se mnou nemluvil, proč jste toho nevyužili? Mohli jste se k němu vetřít vy.“

„To nešlo, stála nám v cestě Moira.“

Pousmál jsem se. „Mně taky.“

„Teď ale mluvím o přítomnosti,“ řekl. V tu chvíli se nesmírně podobal Malcolmovi. Dokonce i tím, jak tvrdohlavé měl oči.

„Tak co ode mne vlastně chcete, abych ho opustil, ať si ho někdo zabije?“ namítl jsem.

„Abys ho opustil…“

„On přece chce, abych byl s ním jen proto, abych se postaral o jeho bezpeči. Vlastně si mě najal jako tělesnou stráž a já se k tomu zavázal.“

Ferdinand se na mne užasle zadíval: „Ale Alicia říkala…“

„Alicia je blázen,“ skočil jsem mu do řeči, „a ty taky, jen se na sebe podívej. Hrabivost, závist, nepřejícnost, všichni jste tomu podlehli. Nic se neboj, já vás u Malcolma nevyšachuju. Nikdy mi o to nešlo. Milý bratře, snaž se tomu uvěřit a ušetříš si spoustu starostí.“ Odvrátil jsem se od něj a podlehl jsem pocitu bezmocnosti. Všichni se chovali zcela nesmyslně. Na jedné straně mě téměř doslova prosili, abych uplatnil svůj vliv a přinutil Malcolma, aby přestal rozmařile rozhazovat, a na druhé straně věřili, že svého vlivu využiji a ve svůj vlastní prospěch je o něco připravím. Jenže tak už to je, lidé dokáží mít v sobě rozporuplné názory. Znal jsem to i z historie dostihů. Stalo se, že rozhodčí i publikum, všichni odsoudili jistého geniálního trenéra jako nejméně poctivého a zvolili jednoho velikého jezdce jako nejpoctivějšího. Bylo až k nevíře, jak slepě ignorovali skutečnost, že ten neobyče
jně důvěryhodný jezdec jezdil skoro celou svou kariéru téměř výhradně koně onoho geniálního nedůvěryhodného trenéra. Viděl jsem v novinách kresbu a pod ní text: Pevně zakořeněný předsudek fakta nikdy nevyvrátí.

Mrzelo mě, že jsem na Ferdinanda tak vyjel. Pokud chci zahájit pátrání zevnitř, pátrání u lidí, tak těžko mohu očekávat úspěch, když se sám tak málo ovládám. Dobře, jsem přesvědčený, že se ke mně rodina chová nespravedlivě, že mi křivdí, a oni jsou přesvědčení, že jsem pletichář. Musím tuhle skutečnost vzít na vědomí. Musel jsem se smířit už s ledasčím během svého života a je na čase, abych si vybudoval skutečnou odolnost. To se ovšem snadno řekne, ale…

Vrchní inspektor Yale už měl reportérů dost. Rodina se mezitím rozdělila do dvou větších hloučků. Jeden hlouček kolem Vivien, jeden kolem Alicie a my s Joyce jsme byli jaksi uprostřed a nepatřili jsme ani tam, ani onam. Yale naše hloučky obešel a všechny nás požádal, abychom se přemístili na policejní stanici. „Když už tu všichni jste,“ řekl, „tak s vámi můžeme sepsat protokol hned a nemusíme vás později obtěžovat.“

„Jaký protokol?“ ozval se Gervase a povytáhl obočí.

„O tom, kde jste se pohybovali včera a v noci.“

„No nazdar, snad si nemyslíte, že to mohl udělat někdo z nás?“ namítal Gervase.

„To právě chceme zjistit.“

„Ale to je přece absurdní.“

Ostatní mlčeli. Dokonce i Joyce.

Vrchní inspektor šel promluvit se svým kolegou v uniformě, který mezitím rozestavoval stráže kolem domu, aby udržely houstnoucí davy diváků v patřičné vzdálenosti. Zřejmě se celá věc rozkřikla, usoudil jsem. Přicházeli zvědavci ze sousedních vesnic, ne-li ze samého Twyfordu.

Většina členů naší rodiny včetně Malcolma, Joyce a mne se namačkala do tří policejních vozů zaparkovaných u vjezdu. Gervase, Ferdinand a Serena vyrazili pěšky k autu, kterým přijeli.

Jak jsme zvolna jeli k bráně, Joyce řekla tajemným hlasem: „Já bych si myslela, že to má na svědomí Alicia, ta určitě navedla ty své podařené potomky, aby Quantum vyhodili do povětří.“

„Paní Pembrokeová, zakládá se vaše prohlášení na nějakých faktech?“

„To není žádné prohlášení, to je názor. Ta ženská je mrcha.“

Yale za volantem si povzdechl a ramena mu poklesla.

Silnice za branou byla ucpaná vozy a stále více lidí přicházelo pěšky. Yaleův řidič zastavil u vozu, který Joyce ve chvatu nechala stát uprostřed silníce, a pomohl jí uvolnit cestu, aby se mohla otočit. Jela za námi v závěsu, až jsme dojeli k našemu najatému vozu. Ten byl beznadějně zablokovaný ze všech stran jinými zamčenými vozidly, takže jsme ho nechali na místě a pokračovali dál policejním autem.

Ve velké moderní policejní stanici s neprůstřelným sklem ve vrátnici nás vrchní inspektor zavedl do své kanceláře a nařídil jedné policistce, aby se ujala Joyce a odvedla ji někam na čaj. Joyce se bránila, ale odešla. Yale si znova povzdechl a usadil nás ve své strohé pracovně skandinávského stylu. Sedl si za psací stůl a zasmušile se na nás díval. Pak si chvíli prohlížel nehty, odkašlal si a konečně se obrátil k Malcolmovi: „Dobře, není třeba žádný komentář. Věřím, že jste nevyhodil do povětří svůj vlastní dům jenom proto, abych vám uvěřil, že se vás někdo pokouší zabít.“

Nastala dlouhá odmlka.

My s otcem neřekli ani slovo. Yale pokračoval: „Vzhledem k situaci musíme nyní pohlížet na ten útok ve vaší garáži s větší vážností.“

Nemá to snadné, pomyslel jsem si. Přihladil ukazovákem a palcem černý knír a čekal, co řekneme. My byli zticha.

Znovu si odkašlal: „V pátrání po vrahovi paní Moiry Pembrokeové budeme pokračovat s ještě větším úsilím a důsledností.“

Malcolm se konečně pohnul. Vytáhl z kapsy pouzdro s doutníky, jeden doutník si strčil mezi rty a šmátral po sirkách. Yale měl na stole tabulku s nápisem „zde nekouříme“. Malcolm se na ni zadíval, pak škrtl a zapálil si.

Yale se rozhodl nic nenamítat, vytáhl z dolní zásuvky psacího stolu skleněný popelník a otci ho podal.

„Už jsem mohl být dvakrát mrtvý, nebýt Iana,“ řekl Malcolm.

Pak Yaleovi vyprávěl o tom, jak na něho mířilo v Newmarketu auto. „Proč jste to nehlásil, pane?“ mračil se Yale.

„Co byste byl řekl?“

Yale si hladil knír a mlčel. Malcolm přikývl: „Jo, už mě nebavilo, jak mi nevěříte.“

„A…, jak to bylo včera večer?“ zeptal se Yale.

Malcolm mu vyprávěl, jak jsme strávili den v Cheltenhamu a také o tom, že někdo v domě pohnul nastavenými dveřmi. „Chtěl jsem spát ve své vlastní posteli, byl jsem hrozně unavený, ale Ian mi to v žádném případě nechtěl dovolit. Tak jsme jeli do Londýna.“

Yale se na mne upřeně zadíval: „Vy jste měl nějaké tušení?“

„Ne, to bych ani neřekl.“ Já skutečně předtím necítil nic, žádné mrazení, takové, jaké jsem třeba cítil u sebe v bytě. Možná, že to mrazení, ten pocit předtuchy, co jsem měl ve svém bytě, vlastně směřoval k rodinnému domu. „Já byl prostě jenom vyděšený.“

Malcolm se na mne zvědavě zadíval.

Yale se zeptal: „Čeho jste se bál?“

„Nevím, určitě ne žádných bomb, to mě vůbec nenapadlo.

Prostě jsem měl pocit, že se někdo pohybuje v domě, nebyl bych tam dokázal usnout. To je vše.“ Odmlčel jsem se. „Víte, já byl u toho, když se ten vůz pokoušel v Newmarketu mého otce přejet. Ostatně, ten vůz mě přece zachytil, trochu mi poranil nohu. Takže jsem otci samozřejmě věřil, že ho někdo přepadl a snažil se ho zahubit plynem v garáži. Taky jsem věděl, že nezabil Moiru, ani si na to nikoho nenajal. Pevně jsem věřil, že je ve skutečném, opravdovém nebezpečí. Proto jsme se pohybovali z místa na místo, aby nikdo nevěděl, kde nás hledat, alespoň až do tohoto týdne.“

„Moje chyba,“ řekl Malcolm zasmušile, „já trval na tom, že se chci vrátit sem. Ian byl proti tomu.“

„Jakmile bylo jasné, že s dveřmi někdo pohnul, byl nejvyšší čas, abychom se rychle pohnuli také, někam pryč,“ řekl jsem.

Yale chvíli mlčky uvažoval a pak se zeptal: „Když jste byl v domě a rozhlížel jste se kolem sebe, nevšiml jste si něčeho neobvyklého, kromě těch dveří?“

„Ne, nevšiml.“

„Bylo všechno na svém místě, nechybělo nic?“

Vzpomínal jsem, jak jsem celý vystrašený s tlukoucím srdcem procházel domem. Ten, kdo pohnul dveřmi, nepochybně přinejmenším nahlédl do otcovy pracovny a do obývacího pokoje. Ostatní dveře jsem nekontroloval s výjimkou dveří mezi kuchyní a halou. Teoreticky mohl někdo vejít do kterékoliv místnosti v celém domě.

„Ne,“ řekl jsem nakonec. „Všechno se zdálo být na svém místě.“

Yale si znovu povzdechl. Zdálo se mi, že často vzdychá. „Kdyby se vám dodatečně ještě něco vybavilo, tak mi to, prosím, sdělte.“

„Ano, samozřejmě.“

„Takže, inkriminovaná doba, která nás zajímá,“ řekl, „je mezi 15.40, to jest od chvíle, kdy zahradník odešel se psy, až 22.30, kdy jste se vrátili z Cheltenhamu. Kdybyste se cestou nebyli zdrželi na večeři, v kolik byste asi tak dorazili domů, co myslíte?“

„My měli od začátku v plánu se navečeřet cestou,“ řekl Malcolm. „Proto si Arthur odvedl psy.“

„Ano, ale v případě, že…“

„Asi v půl sedmé,“ řekl jsem. „Byli bychom se vrátili domů asi tak v půl sedmé, pokud bychom byli vyrazili hned po posledním dostihu.“

„My jsme po posledním dostihu šli ještě na skleničku,“ vysvětloval Malcolm. „Já si dal skotskou a Ian nějakou mizernou minerálku,“ odklepl si popel. Zřejmě se upřímně těšil z toho, že mu Yale konečně věří a začínal mít dobrou náladu. „Ian si myslí,“ pokračoval, „že mě tehdy někdo asi omráčil přímo u kuchyňských dveří a pak mě odtamtud odnesl rovnou do garáže. Že mě netáhli. Taky si myslí, že to byl někdo, koho psi znali, protože neštěkali. Poskakovali u kuchyňských dveří, tak jak poskakují, když přichází někdo, koho znají. Ovšem oni takhle poskakují pokaždé, když je čas jít ven, takže jsem tomu nevěnoval žádnou pozornost.“ Vdechl s chutí kouř a zase ho vypustil do čistého vzduchu v Yaleově pracovně. „A pokud jde o ty otisky prstů…“ Opakoval to, co předtím ode mne vyslechl.

Yale se na mne nezúčastněně podíval a hladil si knír. Těžko říct, co si myslí, protože si nepřál, aby to člověk uhádl. Napadlo mě, že všichni policisté, stejně jako lékaři a právníci, jsou vždy ve střehu a ze zásady nevěří všemu, co jim člověk říká. Pro pravdomluvného člověka je to k vzteku.

Mohlo mu být tak čtyřicet nebo čtyřicet pět, odhadoval jsem, a jistě byl schopný, když už v tomhle věku měl tak vysokou hodnost. Vypadal na to, že moc nesportuje a že hodně jí a také že patří mezi lidi, kteří nezneužívají své moci. Možná, že teď, když přestal Malcolma podezírat, dokáže případ vyřešit. Bohužel jsem si byl vědom toho, že většina zločinců končí za mřížemi ne proto, že by je policie aktivně vypátrala, ale protože je někdo udal. Já si samozřejmě velmi přál, aby byl Yale úspěšný. Také jsem si přál, aby před námi netajil, co si myslí. Nejspíš patřilo k jeho povolání nechávat si všechno pro sebe. Tehdy si vskutku své myšlenky nechal pro sebe a já si nechal pro sebe ty své. Asi to byla chyba.

Vešla Policistka, vypadala rozháraně a ptala se, kam má zavést naši početnou rodinu.

Yale se na chvilku zamyslel a pak ji požádal, ať přivede všechny do jeho kanceláře. Malcolm řekl: „No nazdar,“ a znovu natáhl kouř z doutníku. Pak dovnitř vpadla celá smečka.

Já vstal a Alicia se okamžité usadila na mé židli. Vivien a Joyce se dívaly vyzývavě na Malcolma a snažily se ho očima přimět, aby jim uvolnil místo, což on samozřejmě neudělal. Nabídnout židli jedné by vedlo k válce s tou druhou, to prostě nešlo. Málem jsem se při tom pomyšlení dal do smíchu.

Yale, aniž by hnul brvou, požádal policistku, aby přinesla další dvě židle. Těžko odhadnout, jestli se také bavil, nebo jestli uvažoval prakticky. Když se Vivien a Joyce konečně usadily, rozhlédl se a spočítal nás. Bylo nás třináct. „Kdo chybí?“ zeptal se. Ozvalo se několik odpovědí: „Moje žena, Debs.“ „Můj muž, Thomas.“ „Ursula, samozřejmě.“

„Dobře, takže prosím, pokud kdokoli z vás něco ví, nebo tuší o výbuchu v domě, laskavě mi to sdělte.“ „Byli to teroristi,“ řekla Vivien nejistě. Ostatní ji ignorovali a mlčeli.

„Když už jste zde,“ řekl Yale, „požádám vás všechny, abyste nám poskytli odpovědi na určité otázky. Můj personál vaše odpovědi zapíše a pak můžete odejít. Otázky znějí: Co jste dělali včera mezi patnáctou hodinou a čtyřiadvacátou. Co jste dělali před týdnem v úterý ve stejnou dobu a co jste dělali před dvěma týdny v pátek rovněž ve stejnou dobu až do půlnoci.“

Edwin se dopáleně ohradil: „Ale na tyhle otázky už jsme odpovídali tomu proklatýmu chlapovi, tomu Westovi. To to začne celé znovu?“ Ostatní se přidali a přikyvovali. Yale se tvářil nechápavě. „Kdo je West?“ „Detektiv,“ řekla Berenice. „Já ho vyhodila s prázdnou, to vám můžu říct.“

Helena s nechutí vzpomínala na své zkušenosti s Western: „Byl strašně neodbytný, nechtěl dát pokoj.“ „Odporný skrček,“ ozvala se Serena. „Mně řekl, že jsem nemanželské dítě,“ stěžoval si Gervase uraženě. „To se určitě dozvěděl od Joyce.“

Yale pootevřel ústa a pak je zase zavřel a zhluboka se nadechl: „Kdo je West?“ zeptal se naléhavě.

„Člověk, kterého jsem si najal,“ vysvětloval Malcolm, „soukromý detektiv. Najal jsem si ho, aby zjistil, kdo mě chtěl zabít, policie se o to moc nesnaží.“

Yale se tvářil neproniknutelně. „Navzdory tomu,“ řekl, „vás musím požádat, abyste na tyto otázky odpověděli znovu. Ti z vás, kteří zde nemají manžela či manželku, doplňte prosím údaje o svých partnerech, jak nejlépe můžete.“ Rozhlédl se po tvářích členů naší rodiny a já najednou měl pocit, že se tváří zmateně. Rozhlédl jsem se také, abych viděl, co vidí. Viděl jsem tváře obyčejných lidí, ne vrahů. Tváře obyčejných lidí s obyčejnými problémy, komplexy, zvláštnostmi a starostmi, lidí vyděšených a rozčilených nad tím, že někdo vyhodil do povětří dům, ve kterém žili a který často navštěvovali. Nikdo z nich nemůže být vrah, řekl jsem si. Přece jenom to musel být někdo zcela cizí.

Na krátký okamžik se mi ulevilo, ale pak jsem si uvědomil, že hledám únik, kde úniku není, že musíme hledat vraha mezi sebou. Musíme, pokud chceme, aby Malcolm zůstal naživu. Toho problému se prostě nezbavíme.

„Tak, to by bylo zatím vše,“ Yale vstal. „Moji lidé s vámi sepíšou protokol ve vyšetřovnách a já poprosím pana Pembrokea staršího, aby se zde ještě pozdržel, a také pana Iana Pembrokea. Je třeba dohodnout, jak zajistit dům.“

Rodina mě opouštěla neochotně. Donald namítal: „Ale to je přece můj úkol, ne Ianův, postarat se o všechno. Já jsem nejstarší.“ Gervase se samozřejmě také ozval: „Potřebujete někoho, kdo se ve věcech vyzná.“ Edwin poznamenal podrážděně: „Ten barák Ianovi nepatří.“

Yaleovi se nicméně podařilo všechny vystrnadit. Jakmile se za nimi zavřely dveře, řekl jsem: „Dokud jsou ve vyšetřovnách, tak odsud otce odvezu.“ „Ale co dům?“ namítl Malcolm.

„O to se postarám až potom. Ty ale odsud musíš zmizet ihned, teď hned. Nejlepší by bylo, kdyby nám pak vrchní inspektor dal k dispozici vůz. Když ne, tak pojedeš autobusem nebo taxíkem.“

„Mohu vám dát k dispozici vůz, pokud to nebude příliš daleko,“ ozval se Yale.

„Výborně, takže… mohl byste nechat zavézt mého otce na nádraží? Já zůstanu tady.“

„Dobře.“

Obrátil jsem se k Malcolmovi a řekl jsem: „Pojedeš do Londýna a ubytuješ se tam, kde jsme byli včera. Zapíšeš se pod stejným jménem. Nikomu nebudeš telefonovat. A nikomu proboha neříkej, kde jsi.“ „Ale že mě pěkně sekýruješ.“

„Ano, sekýruju, a prosím tě, tentokrát mě poslechni.“ Malcolm se na mne rozzuřeně podíval, uhasil doutník, vstal a spustil červenou přikrývku na zem. „Kde budete?“ zeptal se ho Yale. „Neodpovídej!“ vyštěkl jsem.

Malcolm se zadíval na mne a pak na vrchního inspektora: „Ian ví, kde budu a pokud nebude ochoten vám to říct, tak vám to neřekne. Gervase se kdysi z něho snažil určitou informaci vypáčit, ale marné. Ian má dodnes jizvy. Že mám pravdu?“

„Malcolme,“ brzdil jsem ho.

Otec se obrátil k Yaleovi: „Gervase tehdy ode mne dostal nakládačku, na kterou v životě nezapomene.“ „Taky mi to nikdy neodpustil,“ řekl jsem. „Co ti měl odpouštět, prosím tě? Proč? Tys na něho nežaloval. Žalovala Serena, byla ještě tak malá, že nechápala, co se vlastně děje. Gervase byl pěkný surovec.“ „Prosím, dělej, zbytečně ztrácíme čas.“ Vrchní inspektor s námi vyšel z kanceláře a obstaral pro Malcolma šoféra.

Řekl jsem otci: „Přijedu za tebou autem, jakmile se za tebou dostanu. Prosím tě, nechoď nakupovat, později koupím, co je třeba. Prosím tě, chovej se rozumně.“

„Slibuji,“ řekl. Jenomže na Malcolmovy sliby nebylo velké spolehnutí. Odešel s řidičem a já se díval ze schodů před policejní stanicí, jak odjíždí a dával jsem pozor, jestli ho nevidí nikdo z rodiny a jestli ho nikdo nesleduje.

Yale mi mlčky pokynul, abych se s ním vrátil do kanceláře. Tam mi předal krátký seznam spolehlivých stavebních firem a dal mi k dispozici telefon. Vybral jsem si jednu zcela namátkou, zavolal tam a vysvětlil, co potřebujeme, a Yale si potom ode mne vzal telefon a řekl lidem od firmy, aby pro začátek zajistili dům jenom provizorně proti dešti a neodklízeli trosky, dokud policie neřekne, že s tím mohou začít.

„Až se řidič vrátí z nádraží,“ obrátil se ke mně, když položil telefon, „může vás odvézt k vašemu vozu.“

„Děkuji vám mockrát.“

„Spoléhám ale na vás, že mi zajistíte spojení s vaším otcem.“

„Budu volat každé ráno, pokud si to budete přát.“

„Bylo by mi milejší, kdybych věděl, kde jste.“

Potřásl jsem hlavou. „Čím méně lidí to ví, tím lépe.“

Nemohl mi vyčíst, že jsem přehnaně opatrný. Jen se mne zeptal: „Čím vás tehdy před lety váš nevlastní bratr pálil?“

„Cigaretou. O nic nešlo.“

„A co se od vás chtěl dozvědět?“

„Kam jsem schoval svou novou baseballovou pálku.“ Věděl jsem dobře, že tehdy vlastně nešlo o tu pálku, ale že šlo o manželský a nemanželský původ, jenže jako kluk jsem to samozřejmě nechápal. Na to jsem přišel až mnohem později.

„Kolik vám tehdy bylo?“

„Mně jedenáct a Gervasovi třináct.“

„Proč jste mu tu pálku nedal?“

„Nešlo o to, že jsem mu ji nechtěl dát, hlavně jsem mu nechtěl dopřát zadostiučinění. To taky patří k vašemu vyšetřování?“

„Všechno patří k mému vyšetřování,“ řekl suše. Když jsem se vrátil k našemu najatému vozu, už nebyl blokovaný, a protože stál zaparkovaný správným směrem, dojel jsem k našemu domu. Bylo tam ještě neuvěřitelné množství lidí a já se nemohl dostat dál díky bariéře před vjezdem. Pak se policista hlídající přístup spojil rádiem s Yalem a pustil mě dovnitř.

„Promiňte, pane,“ omlouval se jeden ze strážců, „ale my jenom plníme rozkazy vrchního inspektora.“

Přikývl jsem a zajel až před dům, kde jsem zaparkoval vedle dvou policejních vozů, které se tam zřejmě vrátily, když rozvezly členy naší rodiny k jejich dopravním prostředkům.

Už jsem si zvykl na to dílo zkázy v našem domě. Vypadalo sice hrozně, ale už mě tak neděsilo. Jakmile jsem vystoupil z vozu, vykročil proti mně další policista a ptal se, co tam dělám. Řekl jsem mu, že se chci jenom podívat okny v přízemí.

Poradil se s vedením prostřednictvím rádia. Vrchní inspektor mu zřejmě řekl, že se smím dívat okny jak chci, ale že musi jít se mnou a že mě prosí, abych upozornil na cokoliv, co by vypadalo neobvykle. Ochotně jsem souhlasil. Spolu s policistou jsme šli k místu, kde bývala hala. Prošli jsme kolem těžkých, starobylých dveří vyražených výbuchem i s veřejemi a částmi zdiva.

Nápis Quantum in mefuit ležel na zemi písmeny dolů. Dělal jsem, co jsem mohl. Kdosi neznámý také dělal, co mohl a neuspěl, a já byl vděčný, že jsem naživu.

„Nechoďte dovnitř, pane,“ řekl mladý policista varovně, „mohlo by to tam ještě spadnout.“

Ani jsem se nepokoušel jít dovnitř. Hala byla plná trosek prvního patra a přes hromadu zhrouceného zdiva a suti bylo vzadu vidět do zahrady. Kdesi v té obrovské hromadě bylo Malcolmovo šatstvo s výjimkou toho obleku, který měl na sobě v Cheltenhamu. Byly tam také jeho kožichy, kožené kabáty, ručně vyrobené boty, jeho kartáče se stříbrnými a pozlacenými držadly, ty, které si zabalil, když prchal do Cambridge, a kdesi někde byl nepochybně Moiřin portrét.

Ostré, zubaté úlomky nábytku čněly z té hromady jako ruce topících se z vody. Jakmile zafoukal vítr, vlály ve větru prachem prosycené cáry těžko identifikovatelných záclon. Kdesi v těch troskách bylo také všechno, co jsem si donesl z bytu, s výjimkou mých dostihových věcí — sedla, přilby a velké brašny — to jsem měl v kufru vozu, stejně jako Malcolmovu aktovku. Což o to, vše je nahraditelné, říkal jsem si a byl jsem rád, že jsem si v bytě s sebou nezabalil také obrázek Coochie s chlapci ve stříbrném rámečku.

Kolem domu byly střepy, jak se vysypala okna. S policejním strážníkem v patách jsem šel po skřípajících zlomcích skla k Malcolmově pracovně. Cestou jsme minuli v přízemí toaletu a koupelnu, zcela zničené zhrouceným zdivem.

Zeď pracovny, stejně tak jako stěna kuchyně, byla nedotčená, ale dveře, které jsem předtím tak pečlivě nastavil do určitého úhlu, byly zeširoka otevřené a jimi se do místnosti vevalil jazyk suti, úlomků cihel a prachu. Tlaková vlna proletěla místností, vyrazila okna, rozvířila všechny nezatížené písemnosti a rozsela je po podlaze. Většina obrázků a nespočetné množství drobných předmětů se také válelo po podlaze, včetně, jak jsem si všiml, válce na pera, kde byl i můj kus drátu. S výjimkou zabroušeného zdobeného nádherného skla u krásné knihovny při jedné stěně, bylo všechno nahraditelné. Ovšem jak se zbavit obrovské vrstvy prachu, to byl problém sám o sobě.

Strávil jsem hodně času tím, že jsem se díval vyraženými okny do místnosti, ale nakonec jsem se musel vzdát. Příliš mnoho věcí uvnitř se pohnulo a těžko rozeznat, jestli se něco pohnulo jinou silou než výbuchem. Ostatně předchozí večer, když jsem byl v pracovně pro Malcolmovu aktovku, jsem také nic nezpozoroval a to jsem vysloveně něco hledal, protože jsem byl ve střehu.

Potřásl jsem hlavou a šel dál kolem domu. Minul jsem pevně zavřené, závorou zajištěné dveře do zahrady, za kterými končila přízemní chodba. Ty výbuch nevyrazil, zřejmě se vyčerpal jiným směrem. Pak jsem došel k severní zdi porostlé břečťanem, tam, kde byl pokoj, kde jsme si jako děti hrávali, a pokračoval jsem dál, až do zadní zahrady.

Policie tam zatloukala do trávníku kůly a mezi nimi napjala provazy, aby se lidé nedostali příliš blízko k domu. Za provazy se tísnily davy s vyděšenýma očima, štěbetající, ukazující na to a na ono, přecházející sem a tam a pak zvolna odcházející pryč přes pole. Mezi davy byl i Arthur Bellbrook se psy. Přednášel malému hloučku obdivovatelů. Novináři a fotografové od tisku už zřejmě zmizeli, ale objevili se fotografové amatéři a aparáty blikaly ostošest. Nicméně všechno probíhalo s jakousi absurdní spořádaností, která se mi zdála v rozporu s dílem zkázy a teroru.

Otočil jsem se ke zvědavcům zády a zahleděl se oknem do pokoje, kde jsme si hrávali. Stejně tak, jako když jsem si prohlížel pracovnu, díval jsem se do místnosti z opačné strany, než předchozí večer. Tato místnost, podobně jako skladiště a můj pokoj, patřila k těm, které Moira nepřetvořila. Všechno tam vypadalo přesně tak, jako před čtyřiceti lety. Soukromé království dětí.

Byla tam ještě stará rozvrzaná křesla a veliký stůl, ten, co v naší dětské představivosti byl střídavě pevností, lodí, družicí a vězením. Na dlouhých policích při severní zdi byly uložené celé generace vláčků, stavebnic, různých jiných her a vycpaných zvířat. Byla tam také nová kola, která dostali Robin a Petr, ze kterých se kdysi, týden před osudnou autohavárií, tolik radovali. Na stěnách byly plakáty s populárními hudebními skupinami a také knihovna praskající pod vahou nejrůznějších druhů knížek.

Exploze za nosnou zdí nadělala méně škod v našem pokoji, než kdekoliv jinde. Byla tam opravdu jen rozbitá okna a všudepřítomný prach, co vnikl z chodby, ale jinak se tam nic nepohnulo. Jenom dva malí medvídci spadli z poličky, dokonce i kola zůstala stát opřená tam, kde byla.

Nezahlédl jsem nic, co by tam nemělo být, ani jsem si nepovšiml, že by tam chybělo něco, co by chybět nemělo. Ovšem, předchozí večer jsem nic takového také neviděl. Nic takového, po čem jsem se měl podle Yaleových pokynů dívat.

Pokrčil jsem rameny, nedalo se nic dělat. Šel jsem pak kolem domu dál, tam, kde ho celá část chyběla, a zadíval se okny do jídelny. Jídelna byla poměrně v pořádku, podobně jako pokoj, ve kterém jsme si hrávali, ačkoliv tam tlaková vlna vproudila přímo z haly a zanechala tu jazyk suti a trosek a všude silnou vrstvu šedivého prachu. Bylo mi jasné, že až do své smrti budu každý výbuch spojovat s přítomností prachu.

Dlouhý stůl, kolem kterého spořádaně stály židle s vysokými opěradly, se nepohnul. Ze zdí spadlo několik talířů zavěšených na drátěné konstrukci, na příborníku nebylo nic, ale to bylo tím, že tam nikdy nic nebylo. Od Malcolma jsem se dozvěděl, že od chvíle, kdy se začal s Moirou hádat, jídelnu zřídkakdy používali.

Šel jsem dál ke kuchyni a vešel dovnitř k nemalému rozčilení svého policisty. Vysvětlil jsem mu, že už jsem tam podruhé, že jsem předtím do kuchyně šel otci pro křesílko (to mezitím někdo zanesl zpátky) a strážník se trochu uklidnil.

Ukázal jsem do jednoho rohu kuchyně. „Tamhle ty dveře vedou do sklepů. Nevíte, jestli se tam někdo byl podívat?“

Prý asi ne, ale nebyl si jistý. Prý neslyšel, že by někdo o sklepech mluvil.

Jedna sklepní místnost byla pod kuchyní a druhá pod jídelnou. Ne že by se mi tam chtělo bez světla. Na druhé straně jsem vlastně neměl žádnou výmluvu, abych tam nešel. Malcolm ve sklepě skladoval na policích claret a já věděl, že by ho mrzelo, kdyby byl rozbitý. Coochie pořádávala ve sklepech romantické večírky se světlem svíček, cikánskou muzi-

kou, na stolech červené kostkované ubrusy. Skládací stoly a židle tam ještě byly a s nimi spousta všelijakého harampádí a krámů, co se tak za léta nashromáždí, je už k nepotřebě, ale člověku je líto to vyhodit.

„Nemáte baterku, strážmistře?“ zeptal jsem se.

Neměl. Zašel jsem tedy pro baterku do auta, protože ji s sebou vozím vždycky. Navzdory policistovým protestům jsem se vydal na průzkumnou cestu dolů. Musím přiznat, že mě nezradil a šel se mnou.

První, co jsem zjistil, bylo, že ve sklepech je sucho. Dost se mi ulevilo, protože jsem se bál, jestli tam nenatekla voda ze zničené půdní nádrže a zpřetrhaných trubek.

Všechny Malcolmovy láhve přežily. Silná zeď se zabudovaným komínem byla u základů opravdu jak pevnost a všechno, co stálo při ní, pečlivě ochránila.

Smutně vyhlížející staré krámy, nepoužívané lampy, houpací židle, obrázky, plechový kufr, tygří kůže, čelo postele, servírovací stolek, to vše postupně nakrátko ožilo ve světle mé baterky a pak zase zmizelo ve tmě. Staré harampádí, na které nikdo ani nesáhl.

Opět jsem nemohl říct nic víc, než že ve sklepě nic nepřibylo, nic nechybí. Odevzdaně jsem pokrčil rameny, vyšel znovu nahoru a zavřel dveře. Když jsme vyšli z domu, nahlédl jsem ještě do garáže, ale tam také všechno vypadalo nedotčené. Z garáže jsem ještě zašel do zelinářské zahrady. Sklo ve starém skleníku se samozřejmě vysypalo a já předpokládal, že podobně také utrpěl Moiřin nesmyslný letohrádek na druhém konci zahrady.

Byl bych samozřejmě velice rád došel až ke konci zelinářské zahrady, abych se podíval, jsou-li v pořádku dvířka od mé tajné skrýše, ale dívalo se na nás příliš mnoho očí, hlavně oči Arthura Bellbrooka.

Zeď vypadala nepoškozená a davy diváků byly od zdi dost daleko, protože přicházely zprava, zatímco moje skrýš byla na levém konci.

Strážmistr stál po mém boku, připravený kamkoliv mě následovat.

Znovu jsem pokrčil rameny a vydal se na zpáteční cestu. Musíme doufat, řekl jsem si a vyjel směrem na Londýn.

12

Malcolm získal v Ritzu apartmá se dvěma ložnicemi s pohledem na Green Park. Jak jsem poznal ze zbytků na bíle prostřeném servírovacím stolku, dal si k obědu štrasburskou paštiku a rybu. Také vypil půl láhve Krugu.

„Tak co, ještě se třeseš?“ zeptal jsem se a postavil mu aktovku k nohám.

„Nesledoval tě někdo?“ zeptal se.

„Ne, nesledoval.“

Snažil se, seč mohl, aby se zdálo, že už je úplně v pořádku, ale já tušil, že se ve vlaku na zpáteční cestě nepochybně cítil osamělý, a že ho pronásledovala úzkost. Těžko jsem si vůbec dovedl představit, jak asi musí být rozháraný. Jak vůbec může člověk přečkat dva vražedné, nenávistné a neúprosné útoky, aniž by se zhroutil? Bylo mi jasné, že pro otce musím něco vymyslet, že ho už nemohu zavírat jako vězně do milionářské cely. Musím mu zajistit bezpečí, ale současně mu vrátit svobodu a dobrou náladu.

„Doufám,“ řekl jsem, „že v aktovce máš pořád ještě cestovní pas.“

„Ano, mám.“

„To je dobře.“

Malcolma v tu chvíli napadlo cosi nepříjemného: „Kde máš svůj pas?“ zeptal se.

„V těch troskách, ale z toho si nic nedělej, to není problém, nechám si vystavit jiný. Máš americké vízum?“

„Mám, taky jsem měl australské vízum, ale to platí jenom rok, museli bychom si obstarat nová víza.“

„A co takhle, kdybys zítra odcestoval do Ameriky?“

„Zítra? To přece není možné.“

„Já tě naprosto spolehlivě odvezu na letiště a počkám, dokud neodletíš.“

„Takhle jsem to přece nemyslel.“

„No, od zítřka za tři týdny se má běžet Santa Anita, Pohár chovatelů,“ řekl jsem. „Co kdybychom zatelefonovali Ramseyovi Osbornovi? A taky bychom mohli zatelefonovat trenérovi Blue Clancyho. Mohl bys zítra letět do Los Angeles a mohl by ses tam parádně bavit celé tři týdny na závodišti.

Tam se dostihy běhají den co den. Jak tě znám, tak si tam ve vedení závodiště najdeš okamžitě kamarády. Ostatně Ramsey Osborn ti tam určitě zjedná nějaké kontakty. Mohl bys bydlet tam, kde bydlí všichni organizátoři Poháru chovatelů, v hotelu Beverly Wilshire. Pokud vím, je až na konci Rodeo Drive, kde je prý vynikající obchod s pánským oblečením, tak drahý, že se musíš objednat, aby ses tam vůbec dostal. Kup si tam pár košil a hned budeš mít pěknou díru v bankovním kontě. Zapomeň na Quantum. Zapomeň na naší proklatou rodinu, nebudou vědět, kde jsi a v životě tě nenajdou.“

Odmlčel jsem se na zlomek vteřiny, abych nabral dech, takže otec ani nestihl něco namítnout. „Potom, v úterý, po Poháru chovatelů, se běží Melbournský pohár v Austrálii, v Melbournu. To je největší australský dostih a když se běží, celá země prakticky zastaví všechnu ostatní činnost. Spousta lidí pojede z Poháru chovatelů rovnou do Austrálie. Do té doby už mezi nimi budeš mít spoustu kamarádů. V Austrálii prý je to skvělé, alespoň jak jsem slyšel. Nikdy jsem tam nebyl, ale hrozně rád bych se tam podíval. Přijedu tam za tebou, jakmile budu mít nový pas a zase ti budu krýt záda, pokud si to budeš přát.“

Zprvu poslouchal apaticky, ale než jsem skončil, už se usmíval. Ten bláznivý návrh na poslední chvíli byl přesně to, co se mu vždycky líbilo a co se mu stále líbilo, jak jsem s povděkem zaznamenal.

„No, zní to tedy podstatně líp, než hnít zaživa tady v Ritzu,“ prohlásil.

„Takže výborně, vyndej notes a telefonní čísla.“

Netrvalo dlouho a všechno bylo domluveno. Blue Clancy poběží Pohár chovatelů, pokud bude fit. Ramsey Osborn hlaholil potěšeně ze Stamfordu v Connecticutu, přislíbil spoustu kontaktů a celou řadu vynikajících přátel, co prý žijí na západním pobřeží a proč prý se Malcolm cestou nezastaví v Lexingtonu, aby taky viděl pořádné koně, aby si trochu potěšil oko. Ramsey prý má v Lexingtonu velice dobré přátele, kteří Malcolma velice rádi uvítají jako hosta. Ramsey prý jim zavolá, hned všechno domluví. Prý ať zůstane poblíž telefonu, že se ozve. V tu dobu je v Connecticutu čas snídaně, oznámil nám a v Lexingtonu je o hodinu méně. Prý zjistí, kdo je čilý a kdo už vstal z postele.

Jestli ti lidé byli čilí nebo ne, těžko říct, ale za dvacet minut už nám Ramsey zavolal. Malcolm si vzal hovor jako předtím v obývacím pokoji a já poslouchal na paralelce v ložnici.

„Všechno domluveno,“ hlásil Ramsey, „už vás očekávají, Malcolme, čekají vás zítra a já tam přiletím v neděli. Jsou to fakt skvělí lidé. Budou se vám líbit. Dave a Sally Canderovi bydlí na farmě Dogwood Drift, kousek od Lexingtonu.“ Nadiktoval nám telefonní číslo. „Stihl jste si to zapsat?“

Ano, Malcolm to stihl.

Ramsey se zeptal, kde Malcolm hodlá bydlet, až pojede na Pohár chovatelů. „V Bewerly Wilshiru? Vynikající, líp jste si nemohl vybrat. To je střed světa. Ihned vám tam zadám pokoje.“

Malcolm Ramseyovi vysvětlil, že by chtěl apartmá se dvěma ložnicemi — pro sebe a pro mne. „Jasně, žádný problém,“ hlásil Ramsey. A že se brzy uvidíme. Ještě prohlásil, že jsme mu zlepšili náladu na celý den, a že nám také přeje všechno dobré.

Když zavěsil, jako by byl obývací pokoj menší a tišší. Na Malcolmovi bylo vidět, že zřetelně ožil. Zajeli jsme taxíkem na australské zastupitelství, kde Malcolmovi dali vízum na počkání a na zpáteční cestě jsme se zastavili u první banky, kterou jsme zahlédli, pro další cestovní šeky. Na Piccadilly, odkud jsme to už měli do Ritzu kousek, jsme zašli k Simpsonovi pro nové oblečení od ponožek až po kravatu a samozřejmě také pro kufry, do kterých bychom to všechno naskládali. Malcolm zaplatil za sebe i za mne úvěrovou kartou, takže se mi dost ulevilo. Bylo mi trapné říct si mu o peníze na letenku do Kalifornie, ale on už myslel na všechno a večer mi dal otevřený šek, abych mohl pokrýt všechny možné účty.

„Potřebuješ na letenky, pak je třeba zaplatit Arthura Bellbrooka a Normana Westa. Budeš muset zaplatit stavební firmě za zabezpečení domu. Také budeš platit pronájem vozu a své výlohy. Vzpomínáš si ještě na něco?“

„Letenky do Austrálie.“

„Ty koupím ráno. Zaplatím je tady a ještě si koupím letenku do Lexingtonu. Pokud bude možné, abych ti koupil letenku do Los Angeles bez data, udělám to.“

Pak jsme se domlouvali, jak budeme udržovat telefonické spojení. Že já budu volat jemu, ale on že mně volat nemá.

Navečeřeli jsme se ve vynikající náladě a to děsivé ráno jaksi zmizelo v dálce. Malcolm zdvihl skleničku a prohlásil: „Ať žije Blue Clancy, ať žijí dostihy, ať žije život!“

Já se přidal: „Ať žije život!“

Následující ráno jsem ho zcela v pořádku a bezpečně zavezl na letiště, jak jsem slíbil a počkal jsem, až se vznese. Letěl do Lexingtonu přes New York a Cincinnati. Náladu už měl skoro normální, tak asi na prostřední obrátky a než jsme se rozloučili, významně se na mne zadíval modrýma očima. „Nemysli si, že nevím, jak jsem ti zavázaný.“ „Vůbec mi nejsi zavázaný.“

„Zatracená Moira,“ řekl zničehonic a ještě se jednou obrátil a zamával mi. Pak zmizel.

Musím říct, že jsem z něho měl docela dobrý pocit. Ještě z letiště jsem pak zavolal vrchnímu inspektorovi Yaleovi, ale vzal to jeho asistent. Šéf prý je v našem domě a nechal mi v kanceláři vzkaz, že kdybych se náhodou ozval, mám přijet za ním. „Dobře,“ přikývl jsem, „to mohu.“ O čtyřicet minut později jsem už byl v naší vesnici.

Cesta už nebyla tak ucpaná jako den předtím, ale přicházeli stále další a další diváci a zase odcházeli. Zajel jsem k bráně a hlídkující policista mě po krátké poradě vysílačkou vpustil. Jakmile jsem před domem vystoupil z vozu, okamžitě se po mém boku objevil další policista. Na obou místech sloužili jiní muži než předchozí den.

Vrchní inspektor Yale se vynořil odkudsi od kuchyně. Zřejmě už mu z vrátnice oznámili můj příchod.

„Jak se daří panu Pembrokeovi?“ ptal se, když mi podával ruku. Zdálo se mi, že se rozhodl chovat se lidsky. „Je ještě otřesený,“ odpověděl jsem. S pochopením přikývl. Měl na sobě plášť a vypadal, jako když je mu zima, z čehož jsem usoudil, že se asi určitou dobu pohyboval venku. Mírný větřík z předchozího dne zesílil a mračna vypadala hrozivěji, jako by se chystal déšť. Yale se ustaraně zadíval na zatažené nebe a požádal mě, ať s ním jdu do zadní zahrady.

Přední fronta domu vypadala smutně, jako slepá, protože na všech oknech byla připevněná překližka a ze střechy viselo těžké voskované plátno, které zakrývalo obrovskou díru ve středu domu. Vzadu byly na oknech okenice a holé krovy byly přikryté až k samotnému středu domu, kde bylo dílo zkázy největší. Tam ještě dům před počasím ochráněn nebyl. Pracovalo na tom několik mužů v montérkách, s ochrannými přilbami, zvolna rozebírali hromadu trosek a kousek po kousku odnášeli kusy na jinou hromadu venku na trávníku.

„To chtějí všechno rozebrat takhle ručně?“ zeptal jsem se.

„Ano, budou to rozebírat ručně a tak dlouho, dokud to bude třeba,“ přikývl Yale. „A mám pro vás překvapení.“ Zamával na člověka v hnědých montérkách s modrou helmou. Muž k nám přišel a zeptal se mě, jak se jmenuji.

„Ian Pembroke,“ odpověděl jsem zdvořile.

Muž otevřel zip u přední kapsy overalu, vytáhl poněkud otřepaný, tmavomodrý předmět a se spokojeným úsměvem mi ho podal. „Tohle byste mohl potřebovat,“ řekl.

Ani netušil, jak se strefil. Byl to můj cestovní pas.

„Kde jste ho, prosím vás, našli?“ zeptal jsem se celý šťastný.

Pokrčil rameny a ukázal na hromady suti. „To se stane, že občas najdeme něco nepoškozeného. Dáváme to na hromádku, ale velké naděje si nedělejte. Moc toho nebude.“

Schoval jsem si pas do nové tašky a vděčně jsem vzal na vědomí, že si ušetřím shánění nového dokladu.

„Nenašli jste náhodou kartáče se stříbrnými a zlatými držadly?“ zeptal jsem se.

„Zatím ne.“

„Otec na nich zvlášť lpí.“

„Podíváme se po tom,“ řekl, „ale teď bychom chtěli poprosit o pomoc vás.“

„Samozřejmě, cokoliv mohu udělat, udělám.“

Byl to štíhlý, vysoký člověk, asi čtyřicátník, vypadal velmi schopně a jako kdyby přišel z armády. Představil se jako Smith, odborník na výbušniny.

„Když jste sem včera ráno přišel, necítil jste nic?“ zeptal se.

To mě překvapilo a snažil jsem si vzpomenout.

„Jenom prach z cihel,“ řekl jsem. „Vítr ho rozvířil a měl jsem toho plná ústa.“

Zabručel: „Vypadalo by to na výbuch plynu, ale když vy tvrdíte, že v domě určitě žádný plyn nebyl…“

„Jsem si tím úplně jistý.“

„Nevíte náhodou, jak je cítit kordit?“ zeptal se.

„Kordit? Myslíte po výstřelu ze střelné zbraně?“

„Ano, podobně.“

„Tak přibližně vím, jak je to cítit.“

„Včera ráno jste tady takový pach nezaznamenal?“

Zmateně jsem se na něho podíval. „Tady se přece nestřílelo.“

Krátce se usmál. „Víte, co je kordit?“ zeptal se.

„Vlastně ne.“

„Kordit se používal jako výbušnina, než v roce 1867 Nobel vynalezl dynamit. Byl o něco míň účinný než dynamit. Podobá se střelnému prachu a ještě stále ho někde užívají v lomech. Exploze je relativně pomalá, asi tak dva tisíce pět set metrů za sekundu, možná o něco víc. Výbuch probíhá podobně jako výbuch plynu. Neprovrtává zdi, ale spíš jako by se vytvořil obrovský, rychle rostoucí balón, který zdi skácí.“

Zadíval jsem se na dům.

„Ano, právě tak jako tady,“ přikývl Smith.

„Kordit…“ zamračil jsem se, „nic mi to neříká.“

„Zápach po korditu vydrží dost dlouho,“ řekl.

„No jo, jenže my sem přijeli až v deset a k explozi údajně došlo v půl páté ráno, a ten den foukal vítr, i když ne tak ostrý jako dnes. Předpokládám, že pokud tady nějaký zápach byl, tak ho vítr rozehnal.“ Odmlčel jsem se. „A co ti lidé, co sem přišli před námi, co ti říkají?“

„Dnes se tu neukázali,“ řekl Smith krátce, „takže jsem se jich nemohl zeptat.“

„Mně se nikdo o žádném zápachu nezmínil,“ dodal jsem.

Smith pokrčil rameny. „Uděláme ještě mikroskopické testy, ale to bychom dělali v každém případě. Já mám dojem, že kordit opravdu přichází v úvahu.“

„Je možné kordit koupit?“ zeptal jsem se nejistě. „Chci říct, může si ho opatřit kdokoliv?“

„To určitě ne,“ řekl Smith rozhodně. „Tak před dvaceti lety možná, ale teď ne. Od té doby, co je terorismus běžná věc, je většina výbušnin velice přísně obhospodařovaná. Normální občan se k výbušninám dostane těžko. Ke koupi je jenom velice málo výbušnin a detonátory, které jsou pro explozi nezbytné, nejsou na trhu vůbec.“

Předtím, když jsem uvažoval o korditu, uvažoval jsem o malých množstvích, takových, jaká se používala u střelných zbraní, ale uvědomil jsem si, že k tomu, aby se zbořila polovina domu…

„Kolik myslíte, že tohle vyžadovalo?“ zeptal jsem se a ukázal na dílo zkázy.

„Ještě to nemáme spočítané, ale hodně.“

„V čem myslíte, že to bylo?“

„V čemkoliv.“

„Jak to vypadá? Je to želatinózní substance?“

„Ne, vy máte na mysli vysoce vznětlivé TNT. TNT je v tekutém stavu, když se jím plní bomby a pak teprve ztuhne do želatinózní substance. Takové bomby se kupříkladu užívají při leteckých útocích. Ne, kordit tvoří drobounká granulka, jako střelný prach. Má-li být účinný, musí být stlačený a uzavřený do malého prostoru. Pak je zapotřebí teplem nastartovat chemickou reakci. Ta pak postupuje tak rychle, že to působí, jako by jednotlivé součástky explodovaly.“

„Jako by!“ pak jsem rychle dodal: „Dobře, věřím vám a beru to na vědomí.“

Útrpně se na mne podíval a skončil s přednáškou. Šel se znovu věnovat prohledávání trosek. Vrchní inspektor Yale se mě zeptal, jestli někdo z naší rodiny nemá něco společného s lomy. Řekl jsem mu, že co já vím tak ne a že to je krajně nepravděpodobné.

„Dobře, tak nemá někdo z nich přátele, kteří vlastní lom nebo kteří tam pracují?“

To jsem nevěděl, ale nikdy jsem o ničem takovém neslyšel.

Zadíval jsem se na Smithe a jeho pracovníky dolující v troskách a pak jsem si uvědomil, že v zahradě za bariérou z provazů je ještě stále hodně publika. Nebylo tam už tolik lidí jako předchozí den, ale jak se zdálo, i samotné odklízení trosek diváky přece jenom lákalo.

Byl tam také Arthur Bellbrook a opět přednášel. Napadlo mě, že ho jistě musí těšit, jak je teď slavný. Byl to přece on, kdo našel Moiru a teď exploze v domě… Arthur přednášel, jako kdyby měl na zpravodajství monopol. Houpal se na patách a vystrkoval břicho. Psi mezitím trpělivě čekali, uvázaní na vodítku. „Těm je to jedno,“ říkal jsem si, „že Arthur vypráví už asi po dvacáté o životě a smrti rodu Pembrokeů.“

Vtom se mi v paměti vynořilo cosi, co spojovalo Arthura se zápachem korditu. Jenže já si nemohl vybavit co. Pak jsem si vzpomněl, že jsem ho viděl, jak jde do našeho domu s puškou tehdy, když si myslel, že jsem zloděj.

Tuhle myšlenku jsem zapudil, ale cosi se mi pořád vracelo a cosi mi také napovídalo, že to, co si ne a ne vybavit, s Arthurem a puškou nemá vůbec nic společného. Tak co to vlastně je?

Zamračil jsem se a soustředil se vší silou, abych si vzpomněl, co mi to vlastně uniká.

„Copak?“ zeptal se Yale. Upřeně se na mne díval. „Nic, vlastně nic.“

„Ale ano, vy jste si na něco vzpomněl. Někdo z vaší rodiny má nejspíš nějaký kontakt s majitelem lomu, ne?“

„To ne,“ málem jsem se dal do smíchu. „To určitě ne, ale ten zápach korditu…“

Zápach korditu za mlhavého rána a zahradník… Ne Arthur, ale starý Fred, sloužil u nás před ním… Zahradník tehdy nám dětem nakazoval jít co nejdál pryč na pole, že by byl nerad, kdyby nám to utrhalo hlavy…

V tu chvíli se mi to vybavilo zcela živě. Jako když se najednou na filmovém plátně objeví nová scéna. Šel jsem za Smithem, skloněným nad rumištěm, a bez dlouhých předmluv jsem se ho zeptal: „Nemá kordit ještě nějaký jiný název?“ Narovnal se, v ruce kus cihly a omítky. „Jo, vlastně jo,“ řekl. „Běžně se mu říká černý/prach.“ „Černý prach.“

„Proč se ptáte?“ zadíval se na mne.

„Protože ten jsme tady kdysi měli, ale je to hrozně dávno, to jsme byli ještě děti. Může to být tak dvacet let, možná i déle, ale připouštím…, je možné, že si někdo z naší rodiny na to vzpomněl…, tak jako jsem si na to právě vzpomněl já.“ Yale mi byl v patách a poslouchal, co říkám. „Na co jste si

vzpomněl?“

„Tamhle dole u potoka rostlo pět velikých starých smutečních vrb. Tamhle za polem.“ Ukázal jsem, kde. „Ty, co tam rostou teď, ty jsou tam teprv asi tak dvacet let. Vrby rostou rychle…, tyhle zasadili, když pokáceli ty staré. Ty staré stromy byly nádherné, rozložité a krásné.“

Yale zamával netrpělivě rukama, jako by chtěl naznačit, že dávno pokácené vrby, i když byly nádherné, ho v tuto chvíli nezajímají.

„Ty staré vrby už dožívaly,“ pokračoval jsem. „Kdykoliv přišla vichřice, praskaly jim větve a padaly na zem. Starý Fred, náš tehdejší zahradník, co tu sloužil před Arthurem, oznámil mému otci, že ty stromy už jsou nebezpečné a že je bude třeba pokácet. Tehdy zjednal lesáky a ti je skutečně pokáceli. Bylo hrozně smutné, když padaly na zem…“ Považoval jsem za zbytečné vyprávět Yaleovi, že většina členů rodiny byla tehdy doslova v slzách. My děti jsme si hrály v jejich větvích, byly naším sportovním náčiním, naší tajnou džunglí, a když padly, najednou bylo všude příliš mnoho světla a bylo smutné přihlížet, jak mrtvé stromy rozřezávají na topení. Potok se tehdy úplně změnil, najednou na něj svítilo slunce a vypadal jinak, byl obyčejný, už se nevinul v tajemných stínech stromů.

„Pokračujte, prosím,“ Yale se snažil nedat najevo podrážděnost. „Jak s tím souvisejí ty stromy?“

„Pařezy,“ řekl jsem, „lesáci tehdy stromy pokáceli, ale zůstaly tam nízké pařezy, které nebylo možné dostat ze země. Najali traktor z blízké farmy a zkoušeli to s ním…“ Vzpomínal jsem, jaký to pro nás tehdy byl zážitek, protože jsme se všichni s traktorem po celý den vozili. „S tím traktorem to také nešlo. S pařezy prostě nehnulo nic. Fred je tam nechtěl nechat, nechtěl, aby hnily, tak se rozhodl, že je vyhodí do povětří… černým prachem.“ „Ach tak,“ vydechl Yale.

Tehdy mi nějak přišlo, že černý prach by slušel pirátům. Velice mi to imponovalo a ostatním dětem také. Fred si ten čarodějný prach opatřil, pak vyhloubil díru pod prvním z tvrdošíjných pařezů, díru vyplnil a následovala obrovská exploze. Dobře udělal, že nás poslal, abychom se schovali co nejdál, protože jeho samotného výbuch porazil, přestože utekl víc než sto stop daleko. První pařez vylétl ze země a vypadal jako kříženec mezi chobotnicí a slonem. Malcolm tehdy přiběhl celý vyděšený, a Fredovi zakázal pokračovat.

Zatímco jsem to v krátkosti vysvětloval Yaleovi a Smithovi, vybavoval se mi další díl toho dávného seriálu. Uprostřed vyprávění jsem se zarazil, když jsem si uvědomil, co se mi to vlastně vybavilo.

„Fred tehdy odnesl krabici s černým prachem do kůlny na nářadí a nakázal nám, abychom na to nikdy nesahali. Byli jsme sice ještě hloupí, ale zase ne tolik. Opravdu jsme na tu krabici nikdy nesáhli. Krabice v kůlně zůstala, postupně ji zavalila hora všelijakého harampádí a my jsme na ni časem zapomněli,“ zarazil jsem se. „Nemyslíte ale, že po tak dlouhé době by už výbušnina přestala být účinná?“

„Dynamit skladovaný v kůlně by vydržel asi tak rok,“ odpověděl Smith. „Stačilo by jedno horké léto a ztratil by účinnost, ale černý prach — kordit — ten je velmi stabilní. Dvacet let by mu vůbec neublížilo.“

„Tak na co čekáme?“ řekl Yale a vydal se směrem ke kůlně na nářadí, za garáží na začátku zelinářské zahrady.

Do kůlny jsem se předchozí den nedíval. Nenapadlo mě to. Ale i kdybych se tam byl díval, určitě bych si nebyl vzpomněl na krabici s černým prachem. Vzpomínka na ni byla příliš zapadlá.

„Kde je ta krabice?“ zeptal se Yale. Zadíval jsem se bezmocně na věci v kůlně. Nebyl jsem tam už celá léta a mezitím Fred předal všechno Arthurovi. Fred tam kdysi míval oranžovou krabici, na které sedával, když se najednou spustil liják. Arthur tam měl staré křesílko. Fred míval při ruce krabici s cukrem a starý hrníček, se kterým si chodíval do kuchyně pro čaj. Arthur měl vařič. Fred rád používal staré nářadí a s láskou o ně pečoval, Arthur měl nové lesklé nářadí s neohmatanými držadly.

Za nářadím a za křesílkem ve středu rozlehlé kůlny byla sekačka na trávu, elektrická pila, velké zahradnické nůžky a vzadu v tmavém rohu byly všelijaké krámy, co se za léta nahromadily, podobně jako ve sklepě, na neladné, neuspořádané hromadě.

Moc slibně to nevypadalo. Všechno se zdálo být nedotčené. Yale nicméně přivolal dva mladé policisty a přikázal jim, aby kus po kuse všechno z kůlny vynosili a rozložili venku. Smith se vrátil k domu a k prohledávání trosek, zatímco Yale a já jsme přihlíželi, jak se policisté činí. Přidal se k nám Arthur Bellbrook, přiběhl, jakmile zahlédl, co se děje. „Co je?“ zeptal se podezíravě.

„Kdy jste naposledy vyklízel tu kůlnu?“ ptal se Yale. Arthur upadl do rozpaků a trochu se kroutil.

„Jen odpovězte,“ pobízel jsem ho. „Potřebujeme to vědět.“

„Já se na to chystal,“ říkal Arthur omluvně, „ale tamhle vzadu, to je všechno po Fredovi.“

Vrchní inspektor přikývl a všichni tři jsme se pak dívali, jak z kůlny vynášejí staré, polámané a zrezivělé věci. Pak jeden z mužů přinesl špinavou, dřevěnou bednu. Na první pohled jsem ji nepoznal, protože se mi zdála menší, než jak jsem ji pamatoval. Položil bednu na zem vedle ostatních věcí a já váhavě řekl: „Myslím, že by to mohlo být ono.“

Yale přivolal pana Smithe. Pan Smith přišel. Yale ukázal na bednu, velkou asi tak jako bývají bedny na sodovky, a Smith si vedle ní sedl na bobek.

Bedna byla zatlučená hřebíky, Smith vzal staré dláto, bednu otevřel, odstranil zažloutlý papír a my konečně viděli dovnitř. Pod zažloutlým papírem byla bedna z poloviny naplněná černým prachem. Smith si přičichl a trošku to prohrábl. „Ano, to je kordit, docela určitě, a je v dobrém stavu. Nicméně, když jsme ho našli tady, tak je jasné, že ho nikdo nepoužil. Ostatně, v téhle bedně by stejně nebylo dost korditu na to, aby se způsobila taková škoda, k jaké došlo.“

„No, já jsem si jenom myslel, prostě to byl takový nápad,“ hlesl jsem.

„To vůbec nebyl špatný nápad,“ řekl Smith. Rozhlédl se po ostatních předmětech rozložených po zemi. „Detonátory jste náhodou nenašli?“

Všichni zúčastnění na jeho pokyn potom otevřeli všechny balíčky a všechny plechovky. Našli jsme spoustu rezavých hřebíků a všeho možného, starých visacích zámků, klíčů, vyteklých baterek, ale nic, co by připomínalo cosi, co by mohlo být použito jako detonátor.

„To nic neznamená,“ řekl Smith, pokrčil rameny a vrátil se opět k troskám domu.

Yale řekl Arthurovi, aby kordit nechal tam, kde je, s ostatními věcmi ať naloží, jak chce. Arthur se dal do práce a házel nepoužitelné věci na kolečko, aby je odvezl.

Začal jsem se omlouvat, že jsem všechny zbytečně zdržel, ale vrchní inspektor mi skočil do řeči.

„Poslyšte, když jste byl při tom, jak ten pařez vyhodili do vzduchu, řekněte mi, kdo všechno tam byl.“

Povzdechl jsem si. Nedalo se nic dělat, říct jsem to musel. „Byl tam Gervase, Ferdinand a já — my tehdy stáli spolu, ale byli u toho i někteří ze starších. Přijížděli k nám na sobotu a na neděli, i když už byli dospělí. Nutila je k tomu Vivien, protože nechtěla, aby na ně Malcolm v závěti zapomněl. Alicii to zlobilo. Já si pamatuji, že tam také byla Lucy, protože pak napsala báseň, jak křičící kořeny vztahují uťaté ruce k nebi.“

Yale se zatvářil.

„Ona je básnířka,“ dodal jsem, „úspěšná.“

„Ta báseň o kořenech vyšla tiskem?“

„Ano.“

„Dobře, tak paní Lucy tam tedy byla. Kdo další?“

„Vzpomínám si, že někdo nesl Serenu na ramenou, když nám řekli, abychom šli co nejdál, než dojde k výbuchu. Nejspíš to byl Thomas. Tehdy s ním docela byla legrace.“

„Kolik vám všem bylo?“ zeptal se Yale.

„To už přesně nevím. Řekl bych, že mně mohlo být tak třináct, Gervase byl o dva roky starší, Ferdinand o rok mladší. Lucy bylo… no… asi dvacet dva, Thomasovi devatenáct a Serena byla šestiletá, alespoň myslím. A Donald… nejsem si jistý, jestli tam byl nebo ne… ale každopádně mu bylo přibližně čtyřiadvacet.“

Yale zamyšleně vytáhl notes a požádal mě, abych znovu opakoval, kolik komu tehdy bylo, a abych začal s Donaldem.

Donald dvacet čtyři, Lucy dvacet dva, Thomas devatenáct, Gervase patnáct, já třináct, Ferdinand dvanáct, Serena šest.

„Dobře,“ řekl, když dopsal.

„K čemu je vám to dobré, když ten kordit zůstal tady?“ zeptal jsem se.

„Protože všichni viděli, jakou sílu ten výbuch má. Všichni viděli, že to dokonce srazilo zahradníka k zemi, i když utekl. Takhle jste to alespoň říkal, ne?“

Zadíval jsem se nešťastně na trosky domu a potřásl jsem hlavou. „Nikdo z nich to udělat nemohl.“

Yale odložil notes. „Třeba máte pravdu,“ poznamenal.

Pak se k nám znovu připojil Smith. „Poslyšte,“ řekl, „díky vám mě něco napadlo. Díky vám a vašim kořenům. Mohl byste mi, prosím vás, nakreslit plánek, jak přesně byly rozložené pokoje, hlavně v prvním patře?“

Řekl jsem, že si myslím, že ano, a tak jsme všichni tři zašli do garáže, abychom byli v závětří. Rozložil jsem kus papíru na chladiči Moiřina vozu a snažil se plánek nakreslit co nejlíp.

„Obývací pokoj byl mezi oběma silnými zdmi. Zabíral celou tu šířku, jak víte. Byl dlouhý asi třicet stop a nad obývacím pokojem…“ kreslil jsem, „byl můj pokoj, ten byl osm krát dvanáct a na kratší stěně bylo okno do zahrady. Vedle mého pokoje byla Malcolmova ložnice, patnáct stop široká a mnohem hlubší než moje místnost. Chodba se venku kolem obou pokojů lomila…, pak tam byla Malcolmova koupelna, taky s oknem do zahrady a za ní šatna, ze které vedly dveře do ložnice… Malcolmovy místnosti, když to vezmeme všechno dohromady, zabíraly šíři asi dvaceti dvou stop s okny do zahrady a dovnitř do domu zasahovaly asi tak na osmnáct stop.“

Yale si pečlivě prohlížel plánek. „Váš pokoj a místnosti vašeho otce odpovídaly rozlohou i umístěním zhruba obývacímu pokoji, že?“ „Myslím, že ano.“ „Je to velký dům.“

„Býval dokonce větší. Kuchyň byla původně pokoj, kde se snídalo, a tam, kde je teď garáž, byla kuchyně a místnost pro služebnictvo. Na opačné straně domu, kde vede chodba až k zahradě, byla místnost, kde se skladovaly pušky, také tam byla zimní zahrada, hudební pokoj a ještě taková malá místnost na ledacos. Já jsem ta někdejší křídla domu viděl jenom na fotografii. Když Malcolm dům zdědil, nechal tu část zbourat. Nestál o to mít obrovský dům, který nelze zvládnout bez množství pomocníků a služebnictva, jako měla jeho matka.“ „Aha, teď je mi jasné, proč v přízemí nejsou žádná okna na bočních stěnách domu.“ „Ano,“ přikývl jsem.

Půjčil si moje pero, chvíli cosi počítal a zamračil se. „Kde byla postel vašeho otce, pamatujete si to přesně?“ Zakreslil jsem postel na plánek. „Ta stála při zdi oddělující otcův pokoj od haly u schodiště, kde bylo takové odpočívadlo.“

„A vaše postel?“

„U zdi oddělující můj pokoj od Malcolmova.“

Smith si plánek chvilku prohlížel, a pak řekl: „Já bych odhadoval, že nálož byla umístěna někde ve středu. Neměl váš otec náhodou nějakou truhlu nebo něco v nohách blízko postele?“

„Ano, měl,“ řekl jsem překvapeně. „Měl tam takovou dlouhou truhlu s čalouněním, takže to byla současně lavička. Skladoval tam tenisové věci, protože kdysi tenis hrával.“

„V tom případě, podle mého odhadu, byla nálož tam, nebo pod postelí vašeho otce. Pokud ale měl váš otec tu truhlu u postele, dal bych krk na to, že nálož byla tam.“ Smith si znovu půjčil pero, zase chvilku počítal a tvářil se nerozhodně.

„Co je?“ zeptal jsem se.

„No, jde o ty vaše pařezy a kořeny. Víte, napadlo mě; vzpomněl jsem si na jednu výbušninu, co používají farmáři. Ta výbušnina je o něco bezpečnější než kordit. Farmáři opravdu občas musí vyhazovat do povětří pařezy, taky potřebují výbušniny, aby uvolnili ucpané příkopy a tak. Jednotlivé součásti, které člověk k tomu potřebuje, koupí kdekoliv bez omezení a sám si to může namíchat.“

„To je dost zvláštní,“ poznamenal jsem.

Pousmál se. „Jenže ono není tak snadné získat detonátory, kterými se to musí odpálit.“

„A co to vlastně je?“

Yale stál vedle nás a s velkým zájmem naslouchal.

Smith odpověděl: „Umělé hnojivo a nafta.“

„Cože?“ zeptal jsem se zklamaně a Smith se ze široka usmál.

„Dusitan amonný,“ řekl. „Ten se koupí v jemných granulích v prodejnách se zahradnickými potřebami nebo zemědělskými potřebami. Pak se smíchá s naftou. Je to docela jednoduché. Tedy takhle si to alespoň pamatuji, ale radši se podívám, abych si to ověřil. Řekl bych, že je to šestnáct dílů hnojiva k jednomu dílu nafty. Ovšem problém je v tom,“ poškrabal se na nose, „že by toho bylo zapotřebí asi dost velké množství, aby to nadělalo takovou paseku, jakou to nadělalo tady. Chci říct, zase bych se samozřejmě musel podívat, vyhledat si to, ale pokud si vzpomínám, bylo by to asi co do objemu, pokud jde o objem na tři kubické metry, jedno kilo.“

„Jaký objem?“ zeptal jsem se.

„Objem prostoru, který potřebujete výbuchem uvolnit.“ Zadíval se na mne, viděl, že mám smíšené pocity, a že mi to také není všechno zcela jasné. Snažil se mi to vysvětlit. „No tak, podívejte se, řekněme, že chcete vyklidit prostor tři krát tři krát tři metry, to je dvacet sedm kubických metrů, ano? Což je objem vaší ložnice, přibližně. Když to dělíte třemi, vyjde vám devět. To znamená, že potřebujete devět kilogramů výbušniny.“

„Je to díky propočtům, že když se píše o teroristických akcích, tak se tak přesně ví, kolik bomba musela vážit?“

„Jistě. Prostor k vyklizení nebo ke zničení odpovídá jaksi… váze a rozměru bomby. Když se vám podaří zjistit, o jakou výbušninu šlo, a změřit prostor, jaký zasáhla, tak si vypočítáte, kolik výbušniny k tomu bylo zapotřebí.“

Vrchní inspektor Yale přikývl.

„Vy si nicméně myslíte, že bomba vybuchla v mé ložnici,“ řekl jsem.

„Ne, to ne. Ve vaší ložnici, kdyby tam bývala devítikilová bomba, tak by byla místnost zničila a nadělala kolem mnoho škod, ale nebyla by pobořila celou část domu, nebylo by se propadlo patro. Proto bych předpokládal, že nálož byla v té bedně u postele vašeho otce a musela vážit…“ bylo vidět, že v duchu počítá… „Pokoj vašeho otce, to je asi sedmdesát pět krychlových metrů…, to znamená asi dvacet pět kilogramů výbušniny.“

„To je dost velká tíha,“ namítl jsem. „Ano, to je na velký kufr. Ale kdybyste chtěl téhož účinku docílit korditem, taky byste na to potřeboval kufr. A pokud by někdo chtěl zničit celý dům, musel by mít asi tak čtyřnásobek toho množství a musel by výbušninu rozmístit tak na čtyřech místech v přízemí, při nejsilnějších nosných stěnách. Lidé si často myslí, že stačí malé množství výbušniny a že to nadělá spoustu škody, ale ono to tak není.“ „A čím se to odpálí?“ zeptal jsem se. „To je právě ono.“ Usmál se úsměvem profesionála nehodlajícího prozradit všechna svá tajemství. „Stručně řečeno, je k tomu zapotřebí určitá forma rtuti a elektřina.“ „Mohl byste to nějak blíž vysvětlit, prosím?“ Zaváhal a pak pokrčil rameny. „ANFO samo od sebe nevybouchne. Je velmi stabilní.“

„Co je ANFO?“

„Dusitan amonný a nafta. Zkráceně se tomu říká ANFO, protože amonium nitrát je dusitan amonný, tak to máte první dvě písmena AN.“

„Ach tak, děkuji.“

„No, a do té výbušniny strčíte něco, co rychle exploduje,“ pokračoval. „Tedy přesně řečeno detonátor. Pak se postaráte o to, aby se ta substance navozující explozi zahřála na potřebnou teplotu. To docílíte buďte hořícím doutnákem, nebo elektrickým proudem a ten zaktivizujete obyčejnými baterkami. Teplota aktivizuje detonátor a detonátor způsobí výbuch ANFO. A prásk ho…“

Přikývl jsem. „Prásk a je po vás.“

„Ano, asi tak.“

„V půl páté ráno to bouchlo, takže to nejspíš byla časovaná bomba,“ zeptal jsem se.

Pan Smith spokojeně přikývl. „Právě to hledáme. Pokud to byl budík, kupříkladu, tak z něho určitě něco najdeme. Když se důsledně hledá, většinou se něco najde. Součástky se nevypaří. Jen se při výbuchu rozptýlí.“

13

Jel jsem rychle do Epsomu, ale sotva jsem vstoupil do svého bytu, ihned mi bylo jasné, že tam zůstat nechci. Byt byl příliš odmítavý, příliš prázdný a nudný.

Posbíral jsem několik dopisů, také tam bylo několik účtů a v nahrávači vzkazů nějaké zprávy, ale nic obzvlášť zajímavého. Kdybych byl vyletěl do povětří s Malcolmem i s celým domem, nikým by to nebylo příliš otřáslo a ta myšlenka mě nijak netěšila.

Zašel jsem ještě do ložnice, abych se podíval, co mi vlastně zbývá z oblečení a tam jsem narazil na bílé krajkové negližé. No, jí by to bylo možná líto. Byl bych jí rád zavolal, ale to nepřicházelo v úvahu. Telefon by zdvihl její muž, jak už se mi jednou stalo, když jsem to zkoušel a kdybych víckrát musel opakovat „promiňte, asi jsem vytočil špatné číslo“, vzbudilo by to podezření i u toho nejzabedněnějšího a to její muž údajně určitě nebyl.

Kromě ní, když jsem tak o tom uvažoval, jsem se vlastně stýkal jen s lidmi z dostihového světa a všichni byli jaksi na hranici známých a opravdových přátel. Byli do té míry přátelé, že mě zvali na večírky a že se mi s nimi dobře pracovalo. Věděl jsem, že nejsem neoblíbený. Nakonec, to mi muselo stačit. Až do této chvíle mi to stačilo.

Žít společně s Malcolmem mě těšilo víc, než jsem si předtím uvědomil. Už v tu chvíli se mi po něm stýskalo a to jsem s ním strávil teprve dvanáct dní. Byla mi milá jeho přirozenost a spontánnost, chyběla mi a asi proto bych nebyl ve svém bytě vydržel. Zabalil jsem si jezdecké kalhoty, svetr a přihodil k tomu několik starých opraných košil. Všechno jsem to naskládal do nového kufru, kde byly také nové naškrobené košile, pak jsem byt zamkl a odešel na parkoviště.

Můj vůz tam věrně stál, ale já zase nasedl do pronajatého. Chtěl jsem ho v půjčovně odevzdat a vrátit se pro svůj vlastní vůz vlakem. Ze všeho nejdřív jsem se pak zastavil v bance a vhodil do schránky obálku s Malcolmovým šekem spolu s vyplněným formulářem, aby příslušná částka automaticky šla na moje konto. Pak jsem znovu vyrazil směrem ke Quantumu, ale vlastně mi nebylo zcela jasné, kam chci jet.

Zaplavil mě pocit nechuti k tomu, abych se dobýval do duší naší rodiny, ale nakonec jsem dojel na místo, odkud jsem snadno za kterýmkoliv z nich mohl zajet. Zcela neplánovitě jsem odbočil do vesnice Cookham a zamluvil si tam pokoj ve staré útulné hospůdce.

Zkoušel jsem spojit se s Normanem Western, ale nebyl doma. Volal jsem mu potom ještě ve čtyři a v pět, ale zastihl jsem ho až v šest hodin. Omlouval se mi, že zatím na případu Pembroke nedělal, protože nebylo co. Prý lituje, že celou otázku jaksi nevyřešil a kam prý má panu Pembrokeovi poslat účet, jestli do Savoye nebo do Quantumu.

„Ani tam, ani tam,“ řekl jsem. „Byli bychom rádi, kdybyste na případu pracoval dál.“ Pak jsem mu řekl, co se přihodilo a jak jsme málem skončili my dva. „Ale božínku,“ vydechl.

Skoro jsem se zasmál. Přišlo mi, že „ale božínku“ byl docela roztomilý a trefný komentář.

„Byl byste tak laskav a mohl byste znovu všechny obejít a zeptat se jich, co dělali předevčírem mezi třetí hodinou odpoledne a půlnocí?“ požádal jsem ho.

Hodnou chvíli byl zticha. Pak řekl: „Upřímně řečeno, nevím, jestli to k něčemu bude. Vaše rodina se mnou předtím nespolupracovala. Předpokládám, že teď také neprojeví velkou ochotu. Ale přece teď se toho jistě ujme s náležitou důkladností policie, ne? Řekl bych, že to policii musím přenechat.“

Jeho reakce mě mrzela víc, než jsem očekával. „Prosím, rozmyslete si to ještě,“ naléhal jsem na něho. „Uznávám, že když členy naší rodiny bude obcházet policie a bude se jich vyptávat a pak nastoupíte vy, že se jim to nejspíš nebude líbit. Ale když pak nastoupím ještě já a začnu se také vyptávat, tak už je to vyvede z míry nebo rozzlobí natolik, že třeba řeknou ledacos, co by si jinak nechali pro sebe… Něco by z nich mohlo vypadnout.“ Odmlčel jsem se. „Já nevím, možná, že to říkám zmateně.“

„Vzpomínáte si, co jste mi vy sám říkal o tom, že by člověk mohl šlápnout na zmiji?“ zeptal se.

„Ano, vzpomínám.“

„A vy se teď chystáte dráždit celé klubko hadů.“

„Jenomže my se opravdu musíme dozvědět, který z nich je jedovatý.“

Slyšel jsem, jak si povzdechl a bylo mi jasné, že se mu do toho nechce.

„Poslyšte?“ požádal jsem ho, „co kdybychom se někde sešli. Dal jste mému otci a mně stručný souhrn, kde jste vypsal, kdy a kde členové naší rodiny byli během těch dvou dnů, o které nám šlo, ale jistě toho je víc, co byste mi mohl povědět. Pokud už se vám za nimi nechce jít, nemohl byste jenom…, nemohl byste mi pomoct?“

„To jsem ochoten udělat,“ řekl. „Kdy byste si přál, abychom se sešli?“

„Dnes večer nebo zítra?“

Ten večer prý nemůže, prý má práci. A následující den prý se věnuje se ženou svým vnoučatům, protože je neděle, ale večer prý by se mohl uvolnit. Hospodu, ve které jsem se ubytoval, znal, a že prý tam za mnou přijede. Dohodli jsme se, že se setkáme v sedm hodin v baru.

Poděkoval jsem mu a zavolal pak trenéry dvou stájí v blízkosti Downs, abych se zeptal, jestli bych pro ně nemohl několik dní dopoledne jezdit práci, jestli bych jim nemohl být užitečný. První trenér řekl ne, že děkuje, druhý řekl ano, že mu právě chybějí dva stájníci a že uvítá, když mu pomůžu. Prý mám nastoupit v pondělí s první skupinou v půl osmé a jestli prý bych nemohl přijít už ve čtvrt.

„Samozřejmě,“ řekl jsem s povděkem.

„Můžete pak s námi posnídat,“ dodal.

Dostihové stáje patřily k normálnímu světu, pomyslel jsem si a vřele jsem trenérovi poděkoval. Pokud tam bylo něco bláznivého, tak to z mého hlediska bylo zdravé. Bez dostihových stájí jsem prostě dlouho nevydržel. Necítil jsem se ve formě, když jsem nejezdil.

Ten večer jsem strávil ve své hospůdce v baru a vyslechl jednoho osamělého člověka, který se cítil provinilý, protože jeho žena byla v nemocnici, kde musela podstoupit těžkou břišní operaci. Nepochopil jsem dost dobře, proč se cítí provinilý, a jak zvolna přestával být střízlivý, dozvěděl jsem se spoustu podrobností o finanční situaci jeho rodiny a o tom, jak se o svou ženu bojí. Ne že bych se ten večer bavil, ale zato ten člověk nakonec řekl, že se mu ohromně ulevilo, protože se se svými strastmi mohl svěřit úplně cizímu člověku a alespoň to všechno ze sebe dostal. Když jsem si šel lehnout, přemýšlel jsem o tom, jestli vůbec existují lidé, kteří zažili v životě jen štěstí.

Neděli jsem docela příjemně prolenošil a večer přesně v sedm, věren svému slovu, se dostavil Norman West.

Od šedivých vlasů až po paty vypadal vskutku na svůj věk a když jsem poznamenal, že se mi zdá unavený, řekl, že skoro celou noc nespal, ale ať prý si s tím nedělám hlavu, že je na to zvyklý. Taky jsem se zeptal, jestli si užil vnoučat. Prý ano a prý s nimi je vždycky živo. Nechal si objednat dvojitou skotskou s vodou, trochu ožil a otevřel velkou obálku, co s sebou přinesl, a vytáhl z ní nějaké papíry.

„Mám tady ty vaše rodinné fotografie a taky jsem přinesl kopii svých poznámek.“ Položil poznámky na malý stolek, u kterého jsme seděli. „Můžete si je nechat, protože originály už jsem zařadil. Je to stejně zvláštní,“ usmál se. „Kdysi jsem byl odhodlaný, že jednoho dne napíšu o svých případech knihu, ale místo toho všechny doklady, co jsem za všechny ty roky nasbíral, mám zařazené ve spisech a nepochybně tam také zařazené zůstanou.“

„A proč o tom nic nenapíšete?“

„Asi mi jde líp sledovat lidi.“

Uvědomil jsem si, že lidi uměl sledovat už, tehdy, když si ho najala Joyce a že možná jsme od něho žádali příliš, když jsme chtěli, aby vyřešil otázku pokusů o vraždu.

„Až si to přečtete, zjistíte, že v tom, jak a kde se vaše rodina pohybovala, je určitá zákonitost, a na druhé straně, že tam zase určitá zákonitost chybí. K vraždě paní Moiry a k pokusu otravy plynem u pana Pembrokea došlo v pět hodin odpoledne a v pět hodin odpoledne je většina členů vaší rodiny prakticky vždycky na cestě odněkud někam. Prosím, uznávám, že to lze říct o všech lidech, kteří pracují. Je to denní doba, kdy se člověk nejsnáz tak na hodinku ztratí, aniž si toho kdo povšimne. Jsou dopravní zácpy nebo se protáhne práce v zaměstnání, člověk se někde zastaví na skleničce, zdrží se u výkladních skříní obchodů, dívá se na televizi… Všechny tyhle výmluvy jsem slyšel od nejrůznějších hříšných manželů. Existuje nekonečná řada výmluv, co si lidé dokáží vymyslet, když přijdou domů pozdě. No a když jde o takovou rodinu, jako je vaše, kde vlastně nikdo nemá pevnou pracovní dobu, t
ak se taková výmluva najde snadno. Proto bylo skoro nemožné a beznadějné najít alibi a já jsem přesvědčený, že policie, když vyšetřovala věc paní Moiry, narazila na stejnou potíž. Když lidé někoho nečekají v určitou pravidelnou hodinu, tak se prostě nedívají na hodiny.“

„To máte asi pravdu,“ řekl jsem zamyšleně.

„Ovšem pokud jde o Newmarket, tak to je trochu jiné,“ pokračoval, „protože tam se někdo musel uvolnit ze svého běžného prostředí na celý den, vyjdeme-li tedy z předpokladu, že ten někdo sledoval pana Pembrokea z hotelu, když po obědě vyjel do Newmarketu. A ten někdo, ten, kdo ho sledoval, musel nepochybně být na stráži už mnohem dřív, protože nemohl vědět, kdy pan Pembroke vyjede, ani kam pojede.“ Odkašlal si a upil whisky. „Já si zprvu myslel, že bude snadné za těchto okolností zjistit, který člen vaší rodiny byl celé úterý mimo, ale nakonec to vůbec nebylo snadné, jak se dočtete. No a teď přicházíme k době, v níž někdo uložil v domě výbušninu. Došlo k tomu mezi čtvrtou hodinou, kdy obvykle odchází zahradník a šestou, kdy bylo možno očekávat, že se vrátíte z dostihů. Takže to máme zase jaksi…“

„Černý trojúhelník kolem páté,“ dodal jsem.

Zatvářil se trochu pohoršené. Nepřipadalo mu to vůbec k smíchu. „Domnívám se, že dojdete k obdobným závěrům,“ řekl. „Nikdo nebude schopen nebo ochoten říct, kde se během té doby nalézal.“

„Třeba budeme mít štěstí,“ namítl jsem.

Připustil, že možná ano, ale nepřesvědčivě.

„Prosím vás, opravdu mi nemůžete říct, která paní Pembrokeová si vás najala, abyste našel Malcolma? Já vím, máte ty etické důvody, ale teď, když došlo k tomu výbuchu…, nemohl byste mi to přece jenom říct? Kdo podepsal šek?“

Váhal a upřeně se díval do skleničky, jako kdyby v ní mohl objevit moudrost. Pak si zhluboka povzdechl a pokrčil rameny. „Já honorář nedostal. Žádný šek mi nepřišel. Víte, já si nejsem jistý, ale myslím…, myslím, že to mohl být hlas paní Alicie Pembrokeové.“ Potřásl hlavou. „Když jsem ji byl vyslechnout, tak jsem se jí ptal, jestli to byla ona, ale já měl pocit, že nemluví pravdu. Ovšem nezapomeňte, že existují nejméně dvě další osoby, které také zjistily, kde váš otec je, a to stejným způsobem jako já, telefonicky.“

„Nezapomínám.“

Vážně se na mne zadíval. „Doufám, že tentokrát není možné pana Pembrokea najít tak snadno.“

„Myslím, že ne.“

„Smím vám něco poradit?“

„Samozřejmě. Prosím vás o to.“

„Noste u sebe zbraň.“

„Pane Weste!“

„Noste s sebou třeba jenom pepřenku nebo nějaký sprej, členové vaší rodiny jsou proti vám velmi zaujatí, protože si vás pan Pembroke tolik oblíbil. Někdo si přál, abyste v domě zahynul i s ním. Raději s tím počítejte.“

Polkl jsem nasucho a poděkoval mu. Přikývl, věcně vytáhl z vnitřní kapsy menší obálku s účtem a já mu vypsal šek. Vzal šek, prohlédl si ho a uschoval.

Pak znaveně vstal a potřásl mi rukou. „Kdykoliv byste měl pocit, že se mnou chcete mluvit,“ řekl, „zatelefonujte mi. Rád s vámi pohovořím, pokud vám to bude k něčemu.“

Znovu jsem mu poděkoval a on odešel. Šedý, bezbarvý člo-

věk. Zůstal jsem sám s jeho poznámkami a připadal jsem si najednou jako nahý.

Dal jsem se do studia poznámek. Ukázalo se, že je napsal v opačném pořadí než po prvním vyšetřování. Možná ovšem, že to také vzniklo při opisování. V každém případě charakteristiky nezačínaly od nejstaršího k nejmladšímu, ale naopak. První byla Serena.

Norman West si poznámky zapsal rukou a když jsem je četl, skoro jako kdybych slyšel jeho pečlivou angličtinu.

Slečna Serena Pembrokeová (26), svobodná, bydlí 14 Mossborough Court 14, Bracknell, v činžovním domě poblíž Easthamstead Road, vlevo od hospody. Činžovní dům byl postaven, když se Bracknell rozrůstal, pro střední vrstvy, většinou z obchodního světa. Je to dům, kde si každý žije pro sebe. Jeden ze sousedů (číslo 12) o ní řekl, že je hezká, ale nepamatoval si, jak se jmenuje. Slečna S. tam bydlí tři měsíce. Byt sestává z ložnice, obývacího pokoje, kuchyně a koupelny. Místnosti malé.

Slečna S. pracuje ve studiu Aerobik, v taneční škole v Bracknellu, High Street. Vyučuje aerobik. Soukromá taneční škola není dobře vedená (podle mého), majitelka Deanna Richmondová (45) zajímající se o jistého mladého muže se zarostlou hrudí a zlatým řetízkem na krku, za mnoho nestojí. Slečna S. pracuje dopoledne od pondělí do pátku, vždy od 8.00 do 13.30 h. Nejdřív cvičí se zaměstnanými ženami, pak má hodiny pro ženy v domácnosti. Slečna S. a jistá další dívka (Sammy Higgsová) pracují na směny, vždy půl hodiny cvičení, půl hodiny odpočinku. Slečna Serena pracuje od 8.00 do 8.30, od 9.00 do 9.30, od 10.00 do 10.30, od 11.00 do 11.30, od 12.00 do 12.30, od 13.00 do 13.30, alespoň většinou.

Slečna S. a Sammy H. jsou dobré, spolehlivé pracovnice. Zákazníci popisují hodiny jako velmi dobré. Vzhledem k trvalé kvalitě oblíbené. Sekretářky se mohou zastavit cestou z práce nebo do práce, nebo když odvedou děti do školy atd. Zapíšou se a zaplatí při odchodu. Zákaznice přicházejí ze všech možných konců. Dosti široká klientela.

Večerní hodiny jsou od pondělka do pátku od 10.00 do 20.30. Slečna Serena pracuje večer sama. (Slečna Higgsová pracuje odpoledne od 13.30 do 16.00). Večerní hodiny mají společenský charakter — dělají se pauzy s občerstvením. Populární.

Slečna Serena trpí potížemi při menstruaci. Nemůže v té době tančit ani cvičit a bere si dva dny volno. V úterý v době newmarketských dražeb také měla z tohoto důvodu volno. Byl to druhý den. Slečna S. přišla v pondělí do práce, měla bolesti, omluvila se a v úterý ji nikdo neočekával. Znovu se dostavila do práce ve středu. V takových případech ji zaskakuje dcera paní Deanny Richmondové. Zaskakuje také, když jedna nebo druhá instruktorka požádají o volno. Záznam o tom nevedou.

Slečna S. žije střídmě, je pracovitá a dodržuje pravidelnou životosprávu.

Má ráda pěkné oblečení, je na svůj věk málo zralá (podle mého názoru), má málo přátel. O víkendech dochází do domácnosti svého bratra (pana Ferdinanda) nebo jezdí k matce (paní Alicia).

Není známo, že by měla milostný život.

Slečna S. ráda nakupuje a chodí po obchodech. V pátek při útoku na pana Pembrokea údajně byla nakoupit potraviny a halenku v obchodním domě. (Není si zcela jistá.) Kupuje si něco na sebe přibližně čtyřikrát za týden — punčochové kalhoty, svetry atd. „Musím vypadat dobře, kvůli zákaznicím.“

Slečna S. vlastní dva roky starého šedého forda-escorta, ale do práce většinou běhá, aby se zahřála. Vozem jezdí, jenom když je velmi zima, nebo když prší. Vůz myje na automatické lince. Slečna S. jezdí na linku přibližně každé dva týdny. Lidé z linky to potvrzují, ale přesná data si nepamatují. Slečna S. tvrdí, že paní Moiru musel zabít pan Ian, protože ona (paní Moira) ho připravila nejenom o otce, ale také o jeho dědictví, a to ho rozzuřilo. Říká, že pan Ian se určitě pokusil zabít i pana Pembrokea kvůli penězům a že policie za nic nestojí, když ho nezatkla. Namítl jsem, že pan Ian nemohl zabít paní Moiru, ani zaútočit na svého otce, protože se nacházel v tu dobu v dostihových stájích čtyřicet mil od místa činu a že to může dosvědčit třicet, možná i více svědků. Také jsem namítl, že samozřejmě nemohl řídit vůz, který ho málem samotného přejel. Slečna S. řekla, že to všechno mohl nas
tražit. Podle mého názoru slečna S. chce věřit tomu, čemu věří. Přeje si, aby se prokázalo, že vrahem je pan Ian, protože si v roli vraha nepřeje vidět nikoho z ostatních členů rodiny. Sama říká, že kdyby se ukázalo, že to byl pan Ian, přežila by to a že by mu to i patřilo za to, že si otce tak omotal kolem prstu. (Pokřivené myšlení!) Konec studie.

Tři stránky poznámek týkajících se Sereny byly sešité svorkou. Dal jsem je dospodu a začal číst další svazek papírů popisujících Debs a Ferdinanda. (Norman West používal šedivé, nikoliv stříbřité svorky. Hodilo se to k němu.) Četl jsem první stránku:

Paní Deborah Pembrokeová (27), druhá žena pana Ferdinanda, žije společně se svým mužem v Gables Cottage, Reading Road, Wokingham, Berkshire.

Paní Deborah působí jako fotomodelka většinou pro poštovní katalogy velkých firem. Příslušné úterý, kdy došlo k incidentu při newmarketských dražbách, byla v Londýně a předváděla plavky. Společně s ní tam byly další dvě fotomodelky, fotograf a asistenti, šatnářka, zástupce firmy a zapisovatel. Předvádění plavek trvalo až do šesti hodin večer. Paní D. tam byla až do konce. Toto potvrzeno svědecky nad veškerou pochybnost. Paní D. pro předchozí pátek jasné alibi nemá. Skončila v Londýně práci v 15.30 (potvrzeno spolupracovníky) a odjela domů. Svědkem návratu nebyl nikdo. (Pan Ferdinand nebyl doma.)

Vzhledem k pracovním povinnostem paní Debs v Newmarketu být nemohla. Pátek není zcela vyloučen.

Paní Debs má červenou lancii. Při prohlídce vozu zjištěno, že je pravidelně zašpiněný a nikde není stopy po tom, že by se vůz dotkl pana Iana.

Paní Debs moje otázky nijak nezneklidňovaly a odpovídala, jak je zapsáno. Říká, že její muž je jediný slušný člověk v celé rodině a také jediný s trochou smyslu pro humor. Říká, že je trochu příliš pod vlivem své matky, ale že to časem napraví. Také říká, že jednoho dne na tom budou hmotně velmi dobře, pokud je pan Ian nevyšachuje. Říká, že je docela se životem spokojená a že nespěchá na to, aby měla děti. Při otázce, týkající se této věci, projevila nevůli. Konec studie.

Otočil jsem stránku a četl dál.

Pan Ferdinand Pembroke (32), manželka Debora (druhá manželka), žije v Gables Cottage, Reading Road, Wokingham, Berkshire.

Pan Ferdinand je statistik u pojišťovny Merchant General a vede pobočku v Readingu v Berkshiru. Třetinu pracovní doby pracuje doma, kde má počítač napojený na kancelář. S tímto systémem práce je spokojený a jeho zaměstnavatelé rovněž, protože takto se může na práci absolutně soustředit v klidném domácím prostředí, aniž by ho kdo vyrušoval. Společnost, pro kterou pracuje, ho přihlásila do zvláštního kursu proti podvodům, protože ho považují za velmi schopného.

Navštívil jsem kancelář pana F. a vysvětlil jeho nadřízenému, že pan Pembroke starší si přeje, abych mu dokázal, že žádné z jeho dětí nemohlo být jakýmkoliv způsobem účastno na útoku na jeho osobu. Nadřízený pana Ferdinanda se snažil mi být nápomocen, ale bohužel mě uspokojit nemohl.

Pan F. nebyl v pátek odpoledne v kanceláři, nebyl tam ani následující úterý. V pátek údajně pracoval doma, v úterý byl na kursu. Přešetřil jsem si věc v Institutu Bigham Bussines v Londýně. V pondělí, první den kursu, se pan F. řádně zaregistroval, ale poté už nikdo nevedl prezenci. Pan F. si nevzpomíná na nikoho z účastníků kursu, kdo by ho znal dostatečně dobře, kdo by si pamatoval, zda tam opravdu v úterý byl a mohl na to přísahat. Ptal jsem se, zda má poznámky z úterních přednášek. Řekl, že si poznámky nepíše a v úterý prý byla přednáška o počtu pravděpodobnosti a o příslušných výpočtech. To prý byly zcela základní věci, které zná. Ověřil jsem si program kursu. Úterní přednášky odpovídaly údajům pana F.

Pan F. jezdí světle šedým audi. Když jsem vůz viděl, byl čistě umytý. Pan F. říká, že vůz myje sám houbou a hadicí (oba předměty mi ukázal) a že tak činí často. Má rád čisté věci. Přestože v pátek odpoledne pracoval doma, nebyl přítomen, když se paní Debs vrátila z Londýna. Prý skončil s prací a rozhodl se to odpoledne, že si vyjede do Henley a projde se kolem Temže. Prý si tam vždycky odpočine a má rád čerstvý vzduch. Často tam prý jezdi, krmí kachny, dělá to tak už celý život. Prý nevěděl, že paní Debs skončí už v 15.30, ale prý i kdyby to byl věděl, byl by si stejně vyjel. Prý jsou samostatní lidé a každý si dělá program podle svého.

Přestal jsem číst a zdvihl hlavu. Je pravda, že Ferdinand měl vždycky rád kachny. Těžko spočítat, kolikrát jsme spolu chodili kolem vody u Henley, házeli kachnám chleba a naslouchali posměšnému smíchu kačerů. Malcolm nás tam většinou vodil, kdykoliv Alicia začala házet po bytě talíře. Tehdy mi připadalo, že kváká podobně jako kachny, ale měl jsem tolik rozumu, že jsem si to nechal pro sebe. Pokračoval jsem ve čtení:

Pan Ferdinand je pracovitý, úspěšný a pravděpodobně ještě povýší (můj názor i názor jeho šéfa). Umí myslet koncepčně a je energický. Vzhledem je po svém otci, menší, statný a silný. (Pamatuji si, jak pan Pembroke vypadal před osmadvaceti lety. Tehdy mi vyhrožoval, že mě přehodí přes auto, když zjistil, že ho sleduji a já docela věřil, že by to dokázal. Pan Ferdinand je také takový.)

Pan Ferdinand má smysl pro humor, je dobrý společník, ale je velmi náladový a z veselého rozpoložení dovede být zničehonic zcela zasmušilý a nevlídný. Ke své ženě se chová normálně, nikoliv majitelsky. Ke své sestře se chová jako ochránce, k matce se zdvořilou pozorností. Pokud jde o pana Pembrokea a pana Iana, má zřejmě smíšené pocity. Pochopil jsem z jeho nevyváženého postoje, že měl oba v minulosti rád, ale že jim v současné době nedůvěřuje. Pan F. dokáže, podle mého názoru, nenávidět.

Konec studie.

Dal jsem stránky o Debs a Ferdinandovi dospodu, ale už jsem neměl duševní sílu, abych se pustil do poznámek o Ursule a Gervasovi. Všechny stránky zápisu jsem zastrčil do obálky a dal jsem si raději v hospodě biftek. Pak jsem se rozhodl, že jednotlivé členy rodiny navštívím v opačném pořadí, než jak mi je Norman West naservíroval. Začnu těmi nejsnadnějšími. Kam se poděla moje suverenita, díky které jsem Malcolmovi v Cambridge řekl, že mu budu dělat společnost právě proto, že to je nebezpečné?

Kam se to všechno podělo?

Asi to bylo pohřbené pod troskami.

Ráno jsem vyjel na větrem bičované planiny Downs vděčný za prostou práci s koňmi, za potěšení plynoucí z fyzické práce člověku vžité. Energie a síla jako by mi plynula do rukou a do nohou sama od sebe a mne napadlo, že tak se možná cítí pianista, když sedne ke klavíru po několikadenní pauze. Nemusí uvažovat o tom jak pohybovat prsty, všechno je samozřejmé. Člověk už má v mozku na všechno vyběhané dráhy a hudba vzniká bez námahy a bez uvažování.

Po snídani jsem svému hostiteli upřímně poděkoval a odjel k rodinnému domu. Vzpomínal jsem na telefonický hovor s Malcolmem z předešlého večera. Volal jsem, když byla u nás půlnoc a v jeho části světa šest hodin večer.

Řekl mi, že doletěl v pořádku a bez obtíží a že Dave a Sally Canderovi jsou skvělí společníci. Ramsey Osborn se už k nim připojil a Canderovi se právě chystali pořádat večírek. Prý to má vypuknout za pět minut. Prý také viděl spoustu pěkných koní a také prý ho napadlo několik skvělých způsobů, jak se zbavit peněz (zlomyslně se smál). A jak prý je v Anglii. Byl jsem rád, že mluví bezstarostně, že se v té dálce zbavil deprese. Řekl jsem mu, že všechno je při starém, že si věci stojí tak, jak si stály, když odjížděl, až na to, že dům už je zakrytý nepromokavými plachtami. Stavem domu si dělal starosti přibližně asi deset vteřin. Pak hned prohlásil, že s Ramseyem nejspíš v úterý nebo ve středu odletí do Lexingtonu. Prý se ještě nerozhodl.

„Prosím tě, ať se pohneš kamkoliv, buď tak hodný a nech u Canderových telefonní číslo, kde bych tě mohl dostihnout.“

„Slibuji,“ řekl vesele, „a pospěš si se svým pasem, abys mohl přijet.“

„Přijedu brzy.“

„Já si ti nějak zvykl, že jsme spolu. Pořád tě někde hledám. Zvláštní, asi už jsem senilní.“

„Asi ano, už to tak bude.“

Dal se do smíchu. „Je to tady úplně jiný svět. Ale mně se to líbí.“

Rozloučil se a zavěsil. Tak mě napadlo, kolik asi koupí koní, než se k němu přidružím.

V hospodě v Cookhamu jsem se převlékl z jezdeckého a poslušně jsem zavolal vrchnímu inspektorovi Yaleovi. Neměl pro mne žádné zprávy a já pro něho také ne, takže náš hovor byl krátký.

„Kde je váš otec?“ zeptal se jakoby nic.

„V bezpečí.“

Zabručel: „Zavolejte mi zase,“ řekl a já jsem mu slíbil, že ano.

Se značnou dávkou nechuti jsem sedl do vozu a zamířil směrem na Bracknell. Zaparkoval jsem na rozlehlém nezajímavém parkovišti a zamířil na High Street.

High Street byla před řadou let hlavní ulicí probíhající středem malého venkovského města. Teď se z ní stala ulička pro pěší v zastrčené čtvrti, obklopená továrnami, kancelářemi a různými nově budovanými okružními ulicemi. Taneční škola a studio Aerobik se zřejmě skrývalo za širokými výklady přízemní budovy. Na jednom konci sousedilo s tiskovou agenturou a na druhém konci s obchodem s fotografickými potřebami, kde byly ve výloze převážně žluté cedulky velikosti pohlednic s cenami a na většině z nich bylo připsáno 20 % slevy.

Ve studiu byla recepce a schodiště vedoucí do prvního patra. Mladá dívka v recepci vzhlédla a usmála se, když jsem vkročil skleněnými dveřmi na měkký šedivý koberec. Jakmile jsem prohlásil, že hledám Serenu a že jsem její bratr, přestal jsem ji zajímat.

„Je tamhle vzadu,“ řekla slečna „a má právě hodinu.“ „Tamhle vzadu“ bylo za dvojitými, bíle natřenými dveřmi. Vydal jsem se tam a ocitl se v celkem hezké, jasně osvětlené prostoře bez oken s malými stolky a křesílky, kde sedělo několik dam a pily z kalíšků z umělé hmoty. Vzduch se chvěl hudbou zaznívající odněkud zblízka, a když jsem se znova zeptal po Sereně, ukázaly mi kam jít a já dorazil přímo ke zdroji hudby.

Vlastní místnost, tělocvična, byla dlouhá místnost s okny do malé úzké zahrádky. Prkenná naleštěná podlaha jako by člověku pružila pod nohama. Stěny byly natřené bíle, až na dlouhou zeď vlevo, kde bylo po celé délce veliké zrcadlo, od podlahy až ke stropu. Vtíravá a příjemná hudba přímo člověka nutila, aby se v jejím rytmu pohyboval.

Serena tančila zády k zrcadlu. Proti ní, ve třech řídkých, roztažených řadách cvičila sbírka zákaznic, samé ženy. Všechny poskakovaly na pružných nohou a pohupovaly rukama. Všechny tváře vypadaly soustředěně a stékal z nich pot. „Tak a teď do ohně,“ zavelela Serena. Tvářila se spokojeně a šťastně a všechny její žákyně s ještě větší energií uposlechly. „Výborně, dámy, skvělé!“ řekla Serena. Přestala poskakovat a vypnula hudbu, přístroj stál v rohu, kousek od dveří, kterými jsem vešel. Zahlédla mě, nepřátelsky se na mne podívala, ale pak se se širokým úsměvem obrátila ke svým žačkám. „Pokud některá z vás chce ještě pokračovat, tak tady za chvíli budete mít Sammy. Zatím si odpočiňte, dámy.“

Několik dam setrvalo. Ostatní se podívaly na nástěnné hodiny a celé udýchané vyšly dveřmi, nad kterými bylo napsáno „šatny“.

„Co chceš?“ zeptala se Serena.

„Mluvit s tebou.“

Byla hezky barevně oblečená, ale tvářila se odmítavě. Měla na sobě jasně růžový trikot s dlouhými rukávy, bílé taneční střevíčky, růžovobílé pletené návleky na nohou a cosi rudého, co vypadalo jako tričko s ustříhanými rukávy.

„Mám na tebe pět minut,“ řekla.

Nebyla ani udýchaná. Vešla jiná dívka, zřejmě slečna Sammy Higginsová, oblečená v jasně modré a převzala hodinu. Serena mě zamračeně a neochotně vedla přes rekreační místnost a halu nahoru do patra.

„Tady se teď nic neděje, není tu hodina. Tak řekni, proč jsi přišel a můžeš zase jít.“

V horní místnosti, jak jsem zjistil z plakátků na stěně, nabízela majitelka podniku výuku společenského tance, baletu a pohybové kultury. Serena se přede mne postavila s rukama v bok a čekala.

„Malcolm by rád věděl, kdo vyhodil do povětří dům,“ řekl jsem.

Dívala se na mne jako čert: „Já ne.“ „Prosím tě, nevzpomínáš si, jak před lety starý Fred vyhazoval do vzduchu pařez?“ „Ne,“ řekla.

Viděl jsem na ní, že se ani nesnaží si vzpomenout. Ani se o to nepokusila.

„Thomas tě tehdy nesl ven na pole na ramenou. Vzpomeň si, jak tehdy ten výbuch starého Freda porazil.“ „Vůbec nevím, o čem mluvíš.“ „Proč se chováš tak nepřátelsky?“ „Nechovám se nepřátelsky. Kde je taťka?“ „U známých a je mu líto, že jsi taková.“ „Prosím tě, to je snad vtip?“ řekla trpce. „Všechny nás za-

vrhl. Nechce s námi nic mít. Jedině s tebou. Vsadila bych se, že jsi zabil Moiru.“

„Malcolm tě nezavrhl a já taky ne,“ namítl jsem.

„Všechny nás vyhodil a já ho měla tak ráda, když jsem byla malá.“ Náhle se jí v očích objevily slzy. Zlostně potřásla hlavou, aby je zaplašila. „Pak byl rád, když se mě zbavil. Nemohl se dočkat, až už budu pryč.“

„To není pravda, chtěl, abys u něho zůstala, ale Alicia to nedopustila. Soudila se s ním o tebe a vyhrála.“

„Nechtěl mě,“ řekla vztekle. „Soudil se jenom proto, aby mamku potrápil. Chtěl, aby trpěla. Však já dobře vím, jak to bylo.“

„Tohle ti namluvila Alicia?“

„Samozřejmě, že mi to řekla ona. Taťka se nás chtěl zbavit všech. Chtěl se zbavit mamky, chtěl se znova oženit, chtěl… chtěl se zbavit všeho, co mu doma připomínalo, že jsme tam byli. Chtěl všechno předělat, všechny naše hezké pokoje…, chtěl prostě vymazat všechno, co po nás zbylo.“

Mluvila rozvášněně a divoce. Prastarý pocit křivdy v ní doutnal ještě po dvaceti letech. Sám jsem si dobře pamatoval, jak mi bylo, když Alicia zbořila kuchyň po mé mamince, jak jsem si připadal zrazený a vyřazený. Bylo mi tehdy šest, jako Sereně, když to potkalo ji, a také mi to nevymizelo z hlavy.

„Dej mu šanci,“ řekl jsem jí.

„Však já mu dala šanci, nabídla jsem se, že mu pomůžu, když zemřela Moira a on mě nechtěl. A podívej se, jak se chová teď. Rozhazuje peníze jako blázen. Jestli si myslí, že stojím o to jeho pitomé stipendium, tak na to mu kašlu. Je cvok. Ty si za ním dolízej třeba až do smrti, když tě to baví. Ale já za ním dolízat nebudu. Ať si ty svoje peníze nechá. Já se bez nich obejdu.“

Měla neúprosné, chladné oči a bylo jasné, že s ní nic nehne. Ta tvrdohlavost po otci byla v nás všech.

„Tohle už bylo pět minut,“ řekla. Rychle mě obešla a seběhla ze schodů. Ještě na mne zavolala: „Uvidíme se na pohřbu.“

„Na čem?“ zeptal jsem se a šel za ní.

„Na tom nezáleží,“ řekla tajemně a lehkými kroky, spíš jako kdyby se vznášela než šla, sestupovala ze schodů.

Když jsem došel do vstupní haly, už zmizela ve dvojitých dveřích. Nemělo smysl jít za ní. Odešel jsem z tanečního studia s pocitem, že jsem nedocílil vůbec nic. V prachmizerné náladě jsem se vrátil k vozu a vyrazil směrem k Wokinghamu, abych navštívil Ferdinanda.

Skoro jsem doufal, že nebude doma, ale on doma byl. Přišel mi otevřít celý zamračený, protože jsem ho vyrušil od počítače. Neochotně mě vpustil dovnitř.

„Nemám co říct,“ prohlásil, ale znělo to spíše odevzdaně než přátelsky. Byl spíš neutrální, podobně jako tehdy, když byl v mém bytě.

Odvedl mě do obývacího pokoje nízkého domku, který společně s Debs koupili při silnici na Reading. Přední pokoj si zařídil jako pracovnu, což bylo nakonec docela přirozené, protože totéž udělal Malcolm doma.

Celý domek, kde jsem už několikrát byl, zařídila Debs podle svého a Ferdinandova vkusu velmi stroze, protože oba měli vyslovenou nechuť k množství předmětů a prachu. Jedna ze tří ložnic byla zcela prázdná, v další byla jednoduchá postel a prádelník (aby si měla Serena kam dát věci, když přijede na návštěvu) a v třetí ložnici, kterou sami používali, byla jenom žíněnka na malém pódiu a stěna se zásuvkami. Tu Ferdinand vybudoval sám. V obývacím pokoji byly dvě židle, obyčejná stojací lampa, po podlaze spousta polštářů a pak tam byl televizor. V úpravné, perfektně uklizené kuchyni byl stůl se čtyřmi stoličkami. Jediná místnost, která vypadala zabydlená, byla pracovna, ale i ta, na rozdíl od Malcolmova příjemného nepořádku, byla dokonale uklizená a spartánská.

Na obrazovce Ferdinandova počítače byl graf. Ferdinand se na něj zadíval a pak se podrážděně a netrpělivě obrátil ke mně.

„Tak co vlastně chceš?“ zeptal se. „Mám spoustu práce, protože jsem ztratil hodně času na tom kursu.“

Ukázal jsem na obrazovku: „To nejde dát do paměti nebo co s tím vlastně děláš? Nemůžeš to nějak uschovat nebo něco a nešel bys se mnou na oběd?“

Potřásl hlavou a zadíval se na hodinky. Pak váhavě řekl: „No, najíst se vlastně musím v každém případě.“ Chvíli si hrál s počítačem. „Tak tedy dobře, ale máme na to maximálně půl hodiny.“

Zavedl jsem ho do středu města a Ferdinand ukázal na hospodu s větším parkovištěm. V baru byli samí úředníci a obchodníci využívající polední přestávky. Objednal jsem skotskou a sendviče. Chvíli jsme se ze zdvořilosti handrkovali o placení. Ferdinand pak ukořistil stůl, ze kterého s odporem odstraňoval zbytky po předchozích zákaznících.

„Poslyš,“ řekl jsem, když jsme se usadili, a podal mu skleničku, „Malcolm by byl rád, kdybych zjistil, kdo se ho pokouší zabít.“

„Já určitě ne,“ prohlásil a klidně, bez rozčilení se napil.

„Prosím tě, vzpomínáš si, jak starý Fred vyhazoval do povětří pařezy, tehdy kdysi dávno? To nám bylo tak dvanáct a třináct a ten výbuch tehdy Freda povalil na zem.“

Udiveně se na mne podíval. „Jistě, že si to pamatuju,“ řekl pomalu. „Ale to už je hrozných let, to přece nemůže mít nic společného s tím, co se stalo v domě.“

„Proč myslíš, že ne? Ten výbuch tehdy na mne velice zapůsobil, zapůsobil na nás na všechny a vzpomínky člověku zůstávají více méně navždycky, jen je odněkud vyhrabat. Ten odborník na výbušniny, co tam teď pracuje, se mě ptal, jestli vím, co je kordit a já si vzpomněl na starého Freda.“

„Fred,“ taky zavzpomínal, „ano, černý prach… v bedně.“

„Správně, ještě tam pořád je, v kůlně a dokonce je i použitelný, ale na explozi v domě ho nikdo nepoužil. Teď se ti experti snaží zjistit, jestli výbuch nezpůsobila amatérsky vyráběná výbušnina, říká se jí ANFO.“

Na Ferdinandovi bylo vidět, že jím to otřáslo. Po chvilce řekl: „Víš, já vlastně vůbec neuvažoval o tom, čím to kdo způsobil.“

„Víš vůbec, co je ANFO?“ zeptal jsem se.

Trochu nejistě řekl, že ne a já měl pocit, že nemluví pravdu. Třeba si myslel, že kdyby se přiznal, že o tom něco ví, mohl by upadnout v podezření. Bylo zapotřebí s ním zatřást trochu víc, aby spolupracoval, aby se pokud možno stal mým spojencem.

„Malcolm napsal novou poslední vůli,“ oznámil jsem mu.

„Předpokládám, že odkazuje všechno tobě,“ ušklíbl se.

„Ne. Pokud zemře přirozenou smrtí, budeme dědit všichni rovným dílem.“ Chvíli jsem se odmlčel a pak jsem si to trošku přikrášlil. „Kdyby ho někdo zabil, tak všechen jeho majetek připadne dobročinným institucím. Co by ti to udělalo, kdyby sis sedl k telefonu a obvolal celý náš klan a pokusil se mi pomoct, když se snažím zjistit, kdo nás všechny chce připravit o budoucnost?“

14

Večer ve svém pokoji v Cookhamu jsem si četl poznámky Normana Westa, týkající se Gervase a Ursuly. Nejdřív byl Gervase:

Pan Gervase Pembroke (35) žije s paní Ursulou v Maidenheadu, Grant Street 14 v samostatném domku se slušnou zahradou v dobré čtvrti. Manželé jsou spolu již 11 let a mají dvě dcery (8 a 6). Obě chodí do soukromé školy. Pan G. je burzovní makléř a dojíždí do City k firmě Wells, Gibson a Cathcart. (Wells, Gibson a Cathcart již ve firmě nejsou, zemřeli nebo odešli do důchodu, ale firma si podržela jména mající vážnost.) Pak Gervase pracuje u firmy za provizi, jako všichni ostatní partneři. Pracovní dobu má pohyblivou. Je do značné míry svým vlastním pánem. Kdysi byl pilnější a pracoval intenzivněji, než v poslední době, kdy se zdá být rozptýlený a těkavý, alespoň podle tvrzení slečny v recepci. Nechtěla to říct přímo, ale pochopil jsem z její řeči, že pan G. občas přichází od oběda poněkud v náladě a občas se po obědě nevrací vůbec.

Nepamatuje si, kdy taková situace nastala. Řekla, že slyšela, jak se dva z členů firmy o panu G. baví, jak říkají, že ztrácí své schopnosti a dohromady nic zajímavého klientům nenabízí. Prý, když je někdo příliš opatrný, není dobrý makléř. Slečna v recepci si nedělala žádné svědomí s tím, že vlastně pana G. pomlouvá, protože to prý je nepříjemný, náladový člověk, který si vylévá na každém zlost, když není po jeho a neváží si její práce (!). Požádal jsem o možnost promluvit s panem G. v jeho kanceláři. Byl jsem k němu uveden a vysvětlil jsem, kdo jsem. Řekl, že už o mně ví. Pak jsem úvodem řekl, že pokud vím, je nemanželský syn paní Alicie Pembrokeové a tím celý rozhovor skončil. Doslova mě fyzicky vyhodil z místnosti. (Modřina na levé paži.) Prý jsem ho urazil. Možná, že ano. Pak jsem ještě stačil říct, že bych byl rád, kdyby měl cokoliv — nějaký záznam, dopis, záznam nějaké
transakce, co by dokazovalo, že v úterý odpoledne byl v zaměstnání. Velice by to pomohlo. Prý, ať se zeptám jeho sekretářky. Učinil jsem tak. Sdělila mi, že pan G. přišel ráno do kanceláře a nadiktoval dva dopisy. Pak jí pan G. řekl, že jde na schůzku s novým klientem a v 10.30 odešel. Sekretářka neví, o jakého klienta šlo, protože ho pan G. neměl zapsaného v diáři. Prý bylo běžnější, že noví zákazníci přicházeli do kanceláře, ale zákonité to nebylo. Pan G. se ten den už do kanceláře nevrátil, přišel až ve středu a to v mizerné náladě. (Kocovina ?)

Podle záznamu sekretářky předchozí pátek pan G. odešel z kanceláře v poledne a již se nevrátil. (Pan G. trávil v kanceláři celý den většinou jen v pondělí.)

Pan G. dojíždí do práce vlakem a na nádraží nechává krémového rowera. Vůz pana G., když jsem ho spatřil, byl čistý a nikde na něm nebylo po ničem stopy.

Navštívil jsem pana G. doma, abych se ho zeptal na zákazníka, se kterým se v úterý údajně setkal, aby mu mohl potvrdit alibi. Pan G. řekl, že mi do toho nic není. Můj odhad: Dotyčný klient byla slečna, nebo to byl alkohol nebo si pan G. přeje, abych si to myslel. Alkoholismus v případě pana G. je skutečně vážný problém (dle mého názoru), ale nepůsobí na pana G. paralyzujícím způsobem. Pan G. si počíná velmi sebejistě, pánovitě a nepochybně má komplexy (nemanželský původ?). Proto pije a chová se k lidem hrubě. (Jeho sekretářka do něho není zamilovaná.) Pan G. zřejmě zcela slušně vydělává a nezdá se, že by měl finanční potíže. K paní Alicii se chová velmi pozorně. K ženě se chová majitelsky, panovačně, stejně tak k dětem. Žárlí na pana Iana a současně se ho bojí (dle mého názoru). (Nevím proč. Jde o něco, co se stalo v minulosti, nebo že je pan Ian oblíbenec pana Pembrokea ?) Panem Pembrokem pohrdá
, ale také se ho současně bojí. (Naparoval se a dělal ramena, když o otci hovořil.) Pan G. je statný a silný, ale pomalu sílu ztrácí, alespoň se domnívám. Má málo pohybu a začíná tloustnout. Je to obtížný člověk a je hrubý.

Konec studie.

S povzdechem jsem poznámky o Gervasovi spojil svorkou. Norman West vypadal nenápadně, ale k jádru věci dokázal proniknout neobyčejně bystře. Byl jsem zvědavý, jak pojedná Ursulu. Tichá, poslušná manželka, svěřující se v slzách Joyce. Byla docela hezká, i když jako bezbarvá. Jako nedokončený obraz. Ke mně se chovala celkem dobře, pokud jí to Gervase dovolil, ale nikdy se mi nesvěřovala, nikdy mi neřekla, co si myslí. Až mě překvapilo, jak jsem byl zvědavý na Westův názor. Zajímala mě Gervasova žena.

Paní Ursula Pembrokeová (35), žena pana Gervase, žije s ním v Maidenheadu, Grant Street 14. Není zaměstnaná, stará se o děti a o domácnost. Od pondělka do pátku přichází na výpomoc služebná, a to od 9.00 do 13.00, v úterý a ve čtvrtek až do čtvrté hodiny odpolední. Rovněž přichází ohlídat večer děti, pakliže ji o to paní požádá. (Navštívil jsem paní Ursulu dvakrát. Poprvé plakala a odmítala hovořit. Podruhé dobře spolupracovala.)

Dcery chodí do školy na opačném konci Maidenheadu. Paní U. tam děti vozí a střídá se v této službě s jednou sousedkou. Paní U. jezdí v úterý a ve čtvrtek ráno, v pondělí, středu a pátek odpoledne. Paní U. jezdí světle béžovým austinem. Vůz byl umytý-

V pátek, po útoku na pana Pembrokea, byly její dcery pozvány na večírek do sousedství, k rodině, se kterou se paní U. střídá v odvážení dětí do školy a ze školy. (Dotyčná matka potvrzuje.) Paní U. odvezla děti na čaj po skončení vyučování (v 16.00 hodin). Vyzvedla je opět v 18.30.

Následující úterý domluvila paní U. se služebnou, že zůstane v domácnosti déle, připraví pro dcery čaj, protože chtěla strávit celý den v Londýně. Služebná vypověděla, že paní U. ráno odvezla děti do školy, vrátila se, převlékla a odjela na nádraží na vlak. Paní jí prý řekla, že se vrátí pozdě, protože chce jít do biografu, až si vyřídí nákup. Paní U. si takto poslední dobou počínala častěji. Vrátila se ve 22.00, kdy služebná odešla. (Paní U. souhlasila s tím, abych se služebnou promluvil.) Paní U. vypověděla, že do biografu nešla, protože ji žádný film nelákal, takže šla pouze na večeři do restaurace. Také řekla, že se zastavila v kostele pomodlit se. Nekoupila nic. (Prý ji nic nezlákalo.)

Pokud paní U. hovoří o své cestě do Londýna, chová se nejistě a vyhýbavě. Mohla jet do Newmarketu ?Je možné (můj názor), že jezdí do Londýna za někým a nepřeje si, aby to služebná nebo manžel věděli? Za kým ? Za milencem ? Nepříliš pravděpodobné, nevypadá na to, nedokázala by se přetvařovat. Za knězem ? Za přítelem, který by byl pro pana G. nepřijatelný? Za lékařem?

Určitě za někým, kdo jí dodává útěchy, alespoň se tak domnívám.

Paní U. je nešťastná žena, která není ochotná se člověku svěřit. Je věrná a loajální. Ať by si pan G. vzal kohokoliv, byla by jeho žena nešťastná. (Můj názor.) Paní U. není ráda, když je služebná v domácnosti příliš dlouho. Pan G. trvá na dokonalé čistotě v bytě. Paní U. jde na nervy nepřetržité štěbetání služebné. To vše zvyšuje tlak, pod kterým paní U. žije. Paní U. by ráda pracovala nebo vykonávala nějakou dobročinnou práci, ale pan G. to nedovolí. „Děti stojí na prvním místě.“ (Je jasné, že paní U. má děti velmi ráda.)

Paní U. si přeje, aby pan Pembroke rozdal rodině větší částky, tak, aby jednotliví členové o to přestali bojovat. Na panu Ianovi nevidí nic špatného, ale její muž jí nedovolí, aby se s ním bavila. Pana Pembrokea má docela ráda, myslí si, že je dobrý společník a že je velkorysý, ale její manžel jí brání v bližším vztahu. Neodváží se v čemkoliv jednat proti vůli svého muže. Nemá žádné vlastní peníze, alespoň si to myslím. Je v pasti. (Děti by sama neuživila a bez nich od muže neodejde.)

Nemohlo by dojít k tomu, že smrtí pana Pembrokea by se její problémy vyřešily? Věří snad, že kdyby pan G. zbohatl, že by se všechno urovnalo ? Kdyby se ptala, řekl bych jí, že ne.

Konec studie.

Chudák paní U., chudák Ursula! Je možné, že by dům vyhodila do povětří? Možná, kdyby se k tomu odhodlala. Byla asi natolik zoufalá, že by se odhodlala k lecčemu, ale pokud má rozum, tak by ji zoufalství spíš mělo dohnat k tomu, aby šla Malcolma prosit o pomoc, než aby ho zabíjela.

Zařadil jsem Ursulu za Gervase. Vždycky byla v jeho stínu.

Přemýšlel jsem o tom, proč si ho vlastně vzala. Ale byl jsem přece také na jejich svatbě a nebýt toho, že jsem v minulosti zažil Gervasovou cigaretu doslova na své vlastní kůži, když jsem se tehdy na něho díval, musel většině lidí připadat příjemný, sebejistý, vzhledný a zdatný. Nadějný mladý burzovní makléř. Dobrá partie.

Vložil jsem Gervase a Ursulu zpátky do obálky, ale stejně mě stále v duchu strašili.

Jistě existují tisíce, ba statisíce smutných manželství jako jejich, říkal jsem si. Manželství, kde nespokojenost a zoufalství přichází zevnitř. Možná, že je snadnější odolávat neštěstí, které přichází zvenčí, přežít válku, chudobu, nemoc a zármutek. Mnohem těžší je najít způsob, jak pokračovat ve společném životě, jestliže se rozpadá něčí osobnost. Oni se rozpadali oba. Ursula vinou Gervase, Gervase vinou…

Malcolmovou vinou? Protože se Malcolm nudil s Vivien, začal si něco s Alicii a pak se oženil s Joyce? Protože je Gervase nemanželský? Ferdinand přece prodělal totéž a Ferdinand je normální.

Na tyto otázky těžko odpovědět. Odpovědi, které se nabízejí, bývají často nesprávné. Já opravdu nevěděl, proč se Gervase rozpadá. Myslel jsem si, že ten proces u něho začal už v době, kdy jsme oba žili v Quantumu. Možná, že zárodek toho všeho v něm byl už tehdy, když byl sám zárodkem.

V noci jsem špatně spal, měl jsem nepříjemné sny a následující den ráno jsem šel jezdit práci, abych se trochu uvolnil. Podle slov Normana Westa jsem si tam vlastně jel pro útěchu. Chladné ráno, rychlí koně, obhroublé řeči, obhroublé vtipy, všední realita, kterou jsem si vybral, když mi bylo osmnáct let. Vlastně nevím, proč mám tak rád koně. Ta volba ve mně vznikla z nějaké záhadné vnitřní potřeby. Ale kde se taková nevysvětlitelná potřeba bere, těžko říct.

Neuvažoval jsem takhle často. Většinou jsem procházel životem, aniž bych si příliš lámal hlavu, dělal jsem svou práci, radoval se z dostihů a těšil se z milování. V mnoha směrech jsem byl asi lenivý a všechno jsem si trochu zjednodušoval. Ovšem, tento způsob existence skončil jako když utne okamžikem, kdy jsem se v Newmarketu setkal s Malcolmem. To bylo v úterý. Jak jsem se vracel vozem do Cookhamu, přemýšlel jsem o tom, že Ursulina služebná nejspíš švitořila a nedala Ursule pokoj a klid až do chvíle, kdy se její dcerky vracely ze školy. Představoval jsem si, jak to Ursulu všechno zvolna v Grand St. 14 v Maidenheadu přivádí k šílenství. Převlékl jsem se a vydal se zjistit, jak si věci skutečně stojí. Přišla mi otevřít služebná. Paní středního věku, v květované kombinéze, se zvědavýma očima. Paní Pembrokeová prý si šla lehnout, bolí ji hlava, prý ano, půjde se nahoru zeptat, jestli by nebyla ochotná jít se svým švagrem na oběd. Abych prý byl tak laskav a počkal v hale.

Čekal jsem. Za chvíli přišla Ursula, vypadala bledá a měla už na sobě kabát a rukavice. Když mě zahlédla, zarazila se. „To jsi ty? Já myslela, že to je Ferdinand.“

Nejspíš doufala, že to bude Ferdinand. Zeptal jsem se, kam by si přála jít. Byla nerozhodná. Zadívala se zpět ke schodům a povšimla si, že se na nás služebná s velkým zájmem dívá. Kdyby se mnou neodešla, asi by se nevyhnula zvědavým otázkám.

„Pojď,“ přemlouval jsem ji. „V autě mám krásné teplo.“

Znělo to hloupě a já doufal, že nevnímá, co říkám. Přešla halou a vyšla se mnou. Dveře zabouchly.

„Gervasovi se to nebude líbit,“ řekla.

„Jak se to doví?“

„Ta mu to řekne, to se spolehni.“ Kývla hlavou směrem k domu. „Dělá ráda nepříjemnosti, asi ji to baví.“

„Tak proč si ji tam necháváš?“

Pokrčila rameny. „Nerada uklízím. Kdybych jí dala výpověď, musela bych se starat o domácnost sama. Gervase tvrdí, že je pečlivá a schopná a platí ji. Taky říká, že by žádnou jinou neplatil.“

Hovořila věcně a já byl trochu zděšený z představy takové domácí tyranie. Nastoupili jsme do vozu a já vyjel z města směrem k vesnici Bray. Cestou Ursula dvakrát opakovala „Gervasovi se to nebude líbit“. Zajeli jsme k malé hospůdce u silnice a tam jsme zakotvili. Ursula si vybrala domácí polévku a musaku a přitom se ustavičně ohlížela přes rameno, jako by se bála, že se tam náhodou objeví její muž a vrhne se na ni.

Objednal jsem láhev červeného vína. Bránila se, že pít nebude, ale když nám víno přinesli, roztržitě se se mnou napila. Sundala si plášť a rukavice. Měla na sobě obnošenou šedou sukni, modrý svetr a pod svetrem světlou košili. Tmavé vlasy vzadu v týle svírala sponka z želvoviny. Nebyla nalíčená. Vypadala zřejmě podle Gervasova vkusu a přání.

Když nám přinesli polévku, řekla: „Včera večer volal Ferdinand a řekl Gervasovi, že Malcolm napsal novou poslední vůli, že to alespoň ty tvrdíš.“

„Ano, to je pravda,“ přikývl jsem. „Ukázal mi ji.“

„Já to nevím přímo od Gervase,“ pokračovala. „Volal to Alicii a já poslouchala, když jí to vyprávěl. Tak to u nás chodí. Mně neřekne nic a všechno řekne své matce.“

„Jak vycházíš s Alicii?“ zeptal jsem se. Pečlivě jedla polévku. Když promluvila, tak jako by opatrně kráčela minovým polem. „Moje tchyně způsobila víc neštěstí a potíží než kdokoliv jiný od doby pramáti Evy. Odmítám o ní hovořit. Jez polévku.“

Měl jsem dojem, že kdyby začla hovořit o Alicii, nedokázala by přestat. Usilovně jsem přemýšlel, jak ji přimět k řeči a pak jsem se opatrně zeptal, jaké potíže měla na mysli. Energicky zavrtěla hlavou.

„Tady o tom nebudu mluvit.“

Nenaléhal jsem na ni. Hovořila o dětech, což dokázala bez problémů, ožila při tom, a tak jsme dospěli až k musace.

„Kam jezdíš, když jezdíš do Londýna?“ zeptal jsem se jen tak mimochodem.

Užasle se na mne podívala a pak pochopila. „Aha, to ten zatracený pan West. Gervase se na něho rozzuřil. Pak se samozřejmě vztekal i na mne a chtěl vědět, kde jsem byla. Já jsem opravdu jenom tak chodila po městě.“ Metodicky pojídala musaku. „Poslyš, Ferdinand něco vyprávěl Gervasovi a Gervase zase Alicii o nějakém pařezu. O co vlastně šlo?“ Vyprávěl jsem jí o korditu.

Přikývla. „Ano, Gervase řekl Alicii, že si pamatuje, jak se smál, když to starého Freda povalilo.“

Zdálo se mi, že ji pomyšlení na výbušniny nijak nevzrušuje. V klidu jsme dojedli, já zaplatil a vydali jsme se zase zpět do Maidenheadu. Kousek od cíle jsem zůstal na malém parkovišti stát a vypnul motor.

Neptala se, proč jsem zastavil. Po chvíli ticha řekla: „Alicia ničí naše manželství. Předpokládám, že to víš.“ Zamumlal jsem, že ano.

„Když jsme se brali, znala jsem Gervase jen čtyři měsíce. Nějak jsem si neuvědomila… Ona ho pokřivila, už když byl dítě, snad ho křivila od narození, ne? Nenávist a lež ničí. Pořád ho proti tobě štve. Gervase o tobě občas říká strašlivé věci… Chci říct… Opravdu hrozné. Nesnáším to. Pokouším se ho zarazit, ale on mě nikdy nevyslechne. Poslouchá jenom ji a ona mu namlouvá, že se na něho vytahuješ, že si myslíš, že jsi chytřejší a lepší, protože jsi manželské dítě. Já vím, že to není pravda, ale Gervase jí věří. Ona Gervasovi donekonečna opakuje, že Malcolm ji a děti vyhodil, protože je nikdy neměl rád. Je zlá. A uvědomuješ si, jakým způsobem pokřivila Serenu? Gervase tvrdí, že bývala chytrá a nadaná, ale Alicia nedopustila, aby získala vyšší vzdělání. Chtěla z ní mít pořád malou holčičku, nechtěla, aby dospěla. A další věc, Serena nesnáší mužské a za to také může Alicia
. Jediní muži, kteří na Serenu smějí vůbec sáhnout, jsou Ferdinand a Gervase. A to je přece taková škoda. Alicia také může za to, že od Ferdinanda odešla jeho první žena. Věděl jsi to vůbec? Tyranizovala ji tak, až to nemohla snést a utekla. Nevím, jak to snáší Debs. Musím ti říct, že to je k zbláznění. Takové ty nekonečné kapky, které neúprosně dopadají. Pamatuj si, že ona je tvůj nejhorší nepřítel a vždycky bude. Kdyby někdo zabil tebe, byla bych si jistá, že to byla ona.“

„Nebyla vždycky taková,“ řekl jsem, když se na chvíli odmlčela. „Pokud jsem bydlel v domě, chovala se ke mně úplně stejně jako k Ferdinandovi a Gervasovi.“

„Pak to asi nejspíš začalo od té doby, co si tě tam Malcolm nechal jako jediného. Čím je starší, tím je to s ní horší. Je určitě mnohem horší teď, než když jsme se brali. A už tehdy to nestálo za nic. Nenáviděla Coochii, to snad víš, a Coochie byla přece milá. Bylo mi upřímně líto, když umřela. Jenže Coochie si nepřála, aby s nimi kdokoli z rodiny bydlel, kromě tebe, a podle mého tě Alicia nesnáší přesně od té doby. Nebo to alespoň dává nepokrytě znát. Vsadím se, že tě neměla ráda nikdy. Že to v sobě dusila. Gervase v sobě také věci dusí a pak najednou vybuchne. Serena jakbysmet. Ferdinand taky… V tomhle jsou všichni stejní. Já si upřímně přeju, aby Alicia nežila, a docela chápu, že lidi mají chuť někoho zabít. Já bych ji taky nejradši zabila.“

Hlas se jí třásl opravdovostí. Rychle zmlkla. Po chvilce řekla: „Odvez mě domů, měla jsem mlčet.“

Hned jsem nenastartoval. Zeptal jsem se: „Myslíš, že Gervase začal pít Aliciinou vinou?“

Ursula polkla nasucho. Zlost z ní vyprchala a nahradilo ji zoufalství. „Já si myslím…, že to je všechno možné. Vidím na něm, že je nešťastný, ale pomoct mu nemůžu, protože mi to nedovolí. Protože on se se mnou vůbec nebaví. Baví se jenom s ní a ona jenom všechno zhoršuje.“

Povzdechl jsem si a jel směrem ke Grand Street. Alicii ještě nebylo šedesát. Může se stát, že nejhorší z čarodějnic ty ostatní přežije. Když jsme zastavili před Ursuliným domem, řekla: „Měla jsem mlčet, neměla jsem ti tohle všechno vyprávět. Gervasovi se to nebude líbit.“ „Gervase se nedoví, cos mi řekla.“ Vytáhla z kabelky kapesník a vysmrkala se. „Děkuju za oběd. Řekla ti maminka, že jsme spolu několikrát v Londýně šly na oběd? Musím říct, že mi dobře radí. To ovšem Gervasovi říct nemůžu, to by zuřil.“ „Ano, Joyce mi řekla, že jste se spřátelily.“ „Ona Alicii nesnáší, a to mi dělá ohromně dobře.“ Unaveně se na mne usmála a vystoupila z vozu. Když vstupovala do domu, ještě mi zamávala. Zamával jsem jí také a vyrazil na krátkou cestu do Cookhamu. Napadlo mě, že by mohlo být zajímavé, jak Norman West pojednal Alicii. Rychle jsem listoval poznámkami, až jsem ji našel. West napsal:

Paní Alicia Pembrokeová (59) se mnou při první návštěvě odmítla mluvit, při druhé návštěvě byla neochotná a nepříjemná. Paní Alicia bydlí v činžovním domě ve Windsoru, Lions Court 25, London Road. Stále trvá na tom, že si nevybavuje, co dělala v pátek a pak v úterý. Prý nic zvláštního, prý má jeden den jako druhý. Podle mého názoru se snaží mařit vyšetřování ze zlomyslnosti.

Paní A. má velký, stříbřitě šedý fiat. Vůz je čistý, nepoškozený.

Paní A. mne nemá ráda, protože jsem ji sledoval v době rozvodu paní Joyce, přestože nakonec na celé věci vydělala a vše se odehrálo před osmadvaceti lety. Pamatuje si z té doby každou podrobnost, ale co dělala minulé úterý…

Ptal jsem se jí, zda si mne nenajala. Řekla, že ne. (?) Paní A. dnes se značně liší od paní A., kterou jsem kdysi sledoval. Tehdejší paní A. byla jako malé děvčátko, stále se smála. Nynější paní A. se sice stále strojí jako mladá, chová se jako mladá, ale je zatrpklá. Je zajímavé, jak některé ženy rozkvetou, když mají milence a usychají po boku manžela. Stává se to často. Člověku se zdá, jako kdyby skrývaná nebo kradená láska měla zvláštní aróma a jako by takové ženy lákalo právě ono aróma a ne muž, po jehož boku žijí.

Paní A. je velmi rozhořčená nad tím, jak pan Pembroke utrácí peníze. Když jsem promluvil o panu Ianovi, tvářila se jako vrah a pak mne vykázala z bytu. Konec studie.

Stručné a nelichotivé, pomyslel jsem si.

V tu chvíli jsem skutečně neměl chuť ani odvahu vydat se za Alicii. Usoudil jsem, že by neměla sílu na to, aby někam odnesla bezvědomého Malcolma a také jsem ji nepovažoval za dostatečně šikovnou, aby dokázala vyrobit bombu. V tu chvíli mi tato úvaha posloužila jako výmluva, proč se nepustit do něčeho, do čeho se mi chtělo tak málo, jako vlézt do močálu plného krokodýlů.

S Gervasem jsem také neměl chuť mluvit, ale tomu jsem se těžko mohl vyhnout.

Následující den odpoledne jsem se vydal na Grand Street a zaparkoval před číslem 14. Čekal jsem, až se vrátí pán domu. Už jsem tam hodnou chvíli seděl, když jsem si vzpomněl, co mi radil Norman West, že bych u sebe měl mít něco, čím se bránit. Pepř…, sprej…, jenže já si vůbec nedovedl představit, že bych dokázal někomu něco nasypat nebo nastříkat do očí, ani Gervasovi, ani komukoliv jinému. Vždyť sakra Gervase je přece můj bratr, i když nevlastní. Kain zabil Ábela. Ábel asi neměl po ruce ani pepř, ani sprej.

Po takovýchto neveselých úvahách jsem se konečně Gervase dočkal.

Jeho rover odbočil na krátký vjezd a zastavil před garáží. Gervase, v ruce aktovku, vešel do domu hlavním vchodem. O pět minut později jsem ho následoval a zazvonil u dveří.

Dveře otevřelo jedno z dětí. Zavolalo přes rameno. „Je tu Ian.“

Gervase, ještě stále v obleku, jak přišel z City, se okamžitě vynořil v hale z obývacího pokoje. Tvářil se nepřátelsky a v ruce držel broušenou skleničku naplněnou nejspíš skotskou.

„Už mi volal Ferdinand,“ řekl dopáleně. „Je to věc policie, zjistit, jak to bylo s domem a s tím výbuchem. Tvoje věc to není.“

„Malcolm mě o to požádal,“ namítl jsem.

„Tak tedy pojď dovnitř.“ Příliš ochotně se netvářil, ale ukázal na obývací pokoj. „Chceš něco k pití?“

„Rád bych.“

Nalil mi skotskou do stejné skleničky, jakou měl sám, podal mi ji a ukázal na broušený džbán s vodou na stříbrném tácu. Naředil jsem si whisky, trochu upil a poděkoval.

Přikývl a staral se o svou sklenici.

Po Ursule nebylo nikde ani stopy, ale z kuchyně jsem zaslechl vysoké hlásky obou holčiček. Předpokládal jsem, že tam je s nimi. Jistě jí řekli, že jsem přišel a ona si nejspíš dělá starosti, co s obědem.

„Ferdinand mi řekl, že Malcolm napsal novou poslední vůli,“ řekl Gervase nevlídně. „Co to je, prosím tě, za nesmysl, že tam dal ten dodatek o tom, kdyby ho někdo zavraždil? Co když ho odkrouhne nějaký obyčejný lupič? To potom kvůli němu všichni přijdeme o dědictví?“

„S obyčejným lupičem moc nepočítej. Spíš počítej s placeným vrahem.“

Gervase se na mne upřeně podíval. „Nesmysl.“ „Tak kdo zabil Moiru?“ zeptal jsem se. „Kdo se pokusil už třikrát zabít Malcolma?“ „Jak to mám vědět?“

„No, já bych řekl, že by ses měl nad tím trochu zamyslet.“ „Ne. To je věc policie.“ Napil se. „Kde je teď?“ „U známých.“

„Nabídl jsem mu, že může bydlet tady, ale asi mu nejsem dost dobrý,“ řekl vztekle.

„Nechtěl být pohromadě s rodinou,“ řekl jsem nezaujatým hlasem.

„No a přitom je s tebou.“ „Ne! Teď už ne.“

To ho zřejmě trochu uklidnilo. „Nepohádali jste se zase?“ zeptal se s nadějí.

Stáli jsme uprostřed místnosti, Gervase mi pak kromě pití nabídl i křeslo. Křesla měla květovaný potah, na podlaze byl šedivý koberec, na oknech těžké červené závěsy. V krbu hořel čerstvé zapálený oheň. Byl jsem u Gervase jen několikrát, stejně zřídka jako u Ferdinanda, a v prvním patře jsem nebyl nikdy.

„Ne, nepohádali jsme se. Prosím tě, vzpomínáš si, jak starý Fred vyhazoval do povětří pařezy?“ Vůbec mu nevadilo, že jsem změnil téma rozhovoru.

„Ferdinand mi řekl, že ses ho na to taky ptal. Jo, jistě že se pamatuju.“

„Ukázal ti Fred, jak si připravil nálož?“

„To víš, že neukázal. Prosím tě, snad mi nechceš naznačit, že jsem barák vyhodil do povětří já!“ Vztek, který měl vždy pohotově, vyvřel skoro až na povrch.

„Ne,“ řekl jsem klidně. „Mně jde jen o to, jestli to vůbec někomu Fred ukázal.“

„Můžu mluvit jenom za sebe.“

Gervase byl dost statný a mně se zdálo, že tloustne. Oblek mu byl jen tak tak. Byl větší než já, nikdy jsem ho nedorostl. Byl z nás všech největší a určitě také nejsilnější. Vypadal jako statný, úspěšný člověk, a přitom se rozpadal pro takovou maličkost, jako je úřední dokument, na kterém nikomu nezáleží, je jím posedlý jen on sám. Možná, že kus takové posedlosti je v nás všech. Jenomže u některých z nás se zaujatost projevuje zdravě, u jiných má zničující účinek. V každém případě Malcolmovy geny byly nepochybně dominantní. On sám byl posedlý zlatem.

Gervase se zeptal: „Dá nám Malcolm něco než umře?“

Jako obvykle mluvil velmi nahlas a panovačně a já se na něho zamyšleně podíval přes okraj skleničky. Povšiml jsem si, že v tom, jak hovoří, je určitý nepatrný podtón zoufalství, jako kdyby se na to neptal z obecné zvědavosti nebo hrabivostí, ale jako kdyby mu o něco opravdu šlo. Vzpomněl jsem si na Westovy poznámky: „… už ztrácí své schopnosti a dohromady nic zajímavého klientům nenabízí. Prý když je někdo příliš opatrný, není dobrý makléř…“ Gervase, zdánlivě finančně dobře zaopatřený, se může náhle octnout v nouzi. Odpověděl jsem mu na otázku, ne na onen podtón. „Já jsem mu to doporučil a on slíbil, že se nad tím zamyslí.“

„Blázen starý,“ vybuchl vztekle Gervase. „Hraje si s námi jako kočka s myší. Vyhazuje celé jmění jenom nám navztek. Sakra. Kupuje si koně. Nejradši bych ho uškrtil.“ Zarazil se, když si uvědomil, co vykřikuje. „To jsem samozřejmě myslel obrazně,“ dodal.

„Zkusím to s ním znovu,“ řekl jsem. „Zkoušela to taky Vivien, ale šla na to špatně, takže se zaberanil. Malcolm je stejný beran, jako my všichni a čím víc na něho kdo tlačí, tím spíš se zaberaní.“

„Za to, že kupuje koně, můžeš ty. Samotného by ho to v životě nenapadlo.“ Vztekle se na mne díval. „Dva milióny liber za nějaké pitomé hříbě. Uvědomuješ si, co to představuje? Dva milióny liber? Máš vůbec tušení… Dva milióny za čtyřnohé nic. Otec je cvok. Kdyby investoval dva milióny do kteréhokoliv z nás, tak bychom měli po starostech až do konce života, a on se místo toho sebere a vyhodí to na koně. Ono stačí, že vyhodí půl miliónu na mentálně postižené děti…, ale jemu to nestačí, jemu ne, kdepak. Koupí pitomého koně Blue Clancyho. Blue Clancy! To by mě zajímalo, kolik ten stál miliónů, no kolik?“ dorážel na mne vztekle a panovačně, hlavu kupředu.

„Má na to. Myslím, že má moc peněz.“

„Ty myslíš,“ Gervase se vztekal čím dál tím víc. „Jak víš, že nevyhazuje všechno, co má? Ale já něco vymyslím, jak ho zarazit. Někdo ho zarazit musí.“

Najednou se natáhl a vyrval mi nedopitou skleničku z ruky.

„Jdi!“ řekl. „Seber se a jeď! Vypadni odsud! Už tě mám dost!“

Nepohnul jsem se z místa. „Když mě vyhodíš, nic tím nevyřešíš.“

„Ale aspoň něco udělám.“ Odložil skleničky na stůl a zatvářil se, jako kdyby skutečně chtěl zahájit pěstní akci.

„Tehdy, když Malcolm utekl do Cambridge, řekla ti Alicia, kde je?“ zeptal jsem se.

„Cože?“ zarazil se. „Nevím, o čem mluvíš. Seber se a vypadni!“

„Volal jsi do Malcolmova hotelu v Cambridge?“ Nevnímal, co říkám, a spustil na mne: „Už mám dost toho tvého vytahování, pošklebování a jak víš všechno nejlíp. Myslíš si, že jsi lepší než já, vždycky sis to myslel. Vždycky ses snažil Malcolmovi nadbíhat a štval jsi ho proti nám. Pokud jde o tebe, je úplně nekritický, je slepý… Koukej vypadnout!“ Pokročil ke mně, jednu ruku sevřenou v pěst.

„A ty přitom chceš, abych se za tebe přimlouval,“ poznamenal jsem.

Nadechl se, ale neřekl ani slovo.

„To ti namlouvá Alicia, že se na tebe vytahuju, ale není to pravda. Říká ti věci, které nejsou pravda a ty všemu věříš. Nikdy jsem Malcolma proti vám neštval, a pokud mě teď praštíš, tak možná začnu. A jestli ho mám přemluvit, aby něco rozdal, tak tu pěstičku zase hezky otevřeš, vrátíš mi skleničku, já si ji dopiju a půjdu.“

Dlouho se na mne upřeně díval a pak se otočil zády. Považoval jsem to za mlčenlivý souhlas, vzal jsem si jednu ze skleniček, i když jsem nevěděl, která je jeho a která moje.

Zřejmě byla jeho, protože whisky byla mnohem méně zředěná, nebyla v ní skoro žádná voda. Vzal jsem si tedy druhou. Neotočil se a nevšímal si mě.

„Gervasi,“ řekl jsem smířlivě, „zkus zajít za psychiatrem.“

„Hleď si svých věcí, sakra.“

Upil jsem ještě trochu skotské, ale jenom symbolicky, a skleničku odložil.

„Tak sbohem,“ řekl jsem.

Stál ke mně zády a mlčel. Pokrčil jsem rameny a vyšel do haly. Ursula a obě holčičky stály ve dveřích kuchyně a tvářily se ustaraně. Ušklíbl jsem se na ně a Ursule jsem řekl: „Však my to nějak přežijeme.“

„Kéž by,“ řekla s nepatrnou nadějí.

„Já se zas zastavím,“ dodal jsem a vlastně jsem ani nevěděl, jestli to myslím vážně. Určitě jsem byl ochotný udělat cokoliv, čím bych Gervasovi i Ursule nějak pomohl.

Vyšel jsem tiše hlavním vchodem a pak se vrátil do Cookhamu. Zavolal jsem Canderům do Lexingtonu. Zdvihla to paní Canderová, Sally.

Malcolm prý odjel do Stamfordu v Connecticutu s Ramseyem. Prý má dojem, že se chystají uzavřít nějaký obchod. Prý ona i Dave měli radost z Malcolmovy návštěvy a Malcolmovi prý se velmi líbily hřebčíny. Ano, samozřejmě má Ramseyovo telefonní číslo, vždyť je to jejich starý kamarád. Nadiktovala mi číslo. Poděkoval jsem jí a ona mi popřála hezký den.

Ramsey ani Malcolm nebyli doma. Zdvihla to nějaká paní a poradila mi, abych zavolal znova v půl šesté. Zkusil jsem to tedy v půl šesté tamního času a ještě stále doma nebyli. Dotyčná paní mi oznámila, že pan Osborn je většinou velice zaměstnaný a jestli nechci nechat vzkaz. Požádal jsem ji, aby laskavě vyřídila panu Pembrokeovi, že volal jeho syn Ian a že pro něho nemá nic nového. Prý to ráda vyřídí.

Šel jsem si lehnout. Ráno jsem jel na planiny Downs a pak jsem navštívil trenéra, jehož koně jsem jezdil. Odtamtud jsem zatelefonoval vrchnímu inspektorovi Yaleovi na policii. Byl v kanceláři.

„Kde jste?“

„V tuto chvíli v jedněch dostihových stájích poblíž Lambournu.“ „A váš otec?“ „To nevím.“

Podrážděně zamručel: „V kolik hodin byste se se mnou mohl sejít v Quantumu?“

Podíval jsem se na hodinky. „Kdybych jel v jezdeckém, tak za čtyřicet pět minut. Pokud byste chtěl, abych se převlékl, tak o hodinu později.“

„Přijeďte tak, jak jste. Pan Smith prý pro nás něco má.“

15

Z hromady trosek domu Quantum zbylo jen jakési smetiště. Obešel jsem dům, vzadu jsem našel dva muže v ochranných helmách, jak odklízejí suť, sahající jim už jen po kotníky. Vítr už se uklidnil, mračna odplula a vše osvětlovalo bledé slunce, v jehož světle dílo zkázy vypadalo ještě hůř.

Vrchní inspektor Yale stál vedle rozkládacího stolu, postaveného na trávníku, expert na výbušniny Smith ve svých světlých montérkách a modré helmě vedle něho. Hlavy dohromady, dohadovali se. Za provazem, který dům ohrazoval, už neokouněli žádní diváci, dokonce ani Arthur Bellbrook. Přešel jsem k oběma expertům a pozdravil je. Vzhlédli. „Dobré jitro, jsem rád, že jste tady,“ řekl pan Smith. Natáhl ruku a zdvihl jeden z předmětů ležících na stole, aby mi ho ukázal.

„Tohle jsme našli. Co si o tom myslíte?“ Zadíval jsem se na tu věc. Bylo to kus kabelu zpola nataženého, předtím zřejmě stočeného do spirály. Kabel byl dlouhý asi osmnáct palců, měl plastický povrch, původně nejspíš bílý, na obou koncích čněl kousek drátu. U jednoho z obou konců byla ručička od hodin. Ukazovala na obnažený drát a ten ji přečníval.

Zadíval jsem se na tu věc se zoufalstvím, ale dokázal jsem zůstat klidný. Stále jsem si to nechtěl připustit…

Protože jsem se nezeptal, co to je, položil otázku Yale mně a to dost podezíravě: „Vy mlčíte, znamená to, že víte, o co se jedná?“

Zadíval jsem se na oba muže. Bylo mi jasné, že předpokládali, že nebudu vědět, na co se dívám. Moje reakce je nepochybně nejen překvapila, ale přímo přivedla v úžas.

„Ano,“ řekl jsem nešťastně, „vím, co to je. Našli jste ještě nějaké jiné součástky?“

Smith ukázal na stůl. Pokročil jsem blíž a zadíval se na kousky kovu a plastické hmoty, ale nenacházel jsem to, co jsem očekával. Nikde žádná ozubená kolečka ani pera. Jen šedivý plastický kroužek s dírkou uprostřed.

„Byly to hodiny?“ zeptal jsem se váhavě.

„Hodiny na baterii,“ odpověděl Smith „a tamten drátek, to je spirála od elektrického motoru.“

Spirála byla malá, měla jen asi centimetr v průměru.

„Jak jste to vůbec v těch troskách mohli najít?“ zeptal jsem se.

„Našli jsme zbytky čalouněné truhly, co stávala v nohách postele pana Pembrokea. Tyhle kousky, co tady vidíte, byly jako vstřelené do víka bedny, zřejmě když se bedna rozletěla. Byl tam tenhle kabel s hodinovou ručičkou, potom tohle,“ zdvihl malý plochý kroužek, „tohle jsme našli poblíž.“ Když kroužek otočil, byl na líci ciferník. „Určitě někde musí být ještě kousek drátu a také zbytky hodin a baterií, ale to jsme zatím nenašli. Myslíme si, že to nebyl budík. Nenašli jsme žádné součástky zvonku.“

„Ne, to bych ani neočekával, že by to byl budík.“

Vrchní inspektor během Smithova výkladu začínal být netrpělivý a teď už se neovládl.

„Byl byste tak laskav a vysvětlil nám, jak to, že je vám toto zařízení vůbec známé?“ řekl výhrůžně. „Použil snad zahradník něco podobného, když vyhazoval do vzduchu ty pařezy?“

„Ne, to si nemyslím, tohle zařízení se nepoužívalo na odpalování bomb. To sloužilo jako hračka.“

„Jaká hračka?“

„Prostě… jako startovací mechanismus, jako třeba že se najednou rozsvítilo světlo…, že se třeba rozsvítilo světélko ve stanici, když jsme si hráli s vláčkem, nebo že zazvonil zvonek. Bylo to zcela jednoduché.“

„Prosím o vysvětlení,“ nařídil Yale.

Zadíval jsem se na Smitha. Odevzdaně přikyvoval hlavou.

„Prostě koupíte staré nebo laciné hodiny,“ vysvětloval jsem. „My jsme tedy většinou kupovali natahovací hodiny, ne na baterii. Pak připevníte dráty k ručičkám, tak jako tady, takže drát čnějící z kabelu vlastně ty ručičky jako prodlužuje.“

„Předpokládám, že takto jste postupovali u ručiček přidělaných na ciferníku, ano?“

„Jistě, i když jsme někdy sundali minutovou ručičku a nechali tam jenom hodinovou, protože je silnější, ačkoliv na druhé straně je kratší. Prostě stačí, když kousek obnaženého drátu přesahuje okraj ciferníku. My jsme většinou ten drát k ručičce lepili. Pak jsme připevnili delší kus drátu do středu hodin a druhý konec toho delšího drátu jsme upevnili k baterce, takové té obyčejné, devítivoltové baterii.“

Smith stále přikyvoval. Yale se tvářil káravě.

„Vyráběli jsme spoustu všelijakých jiných přístrojů.“ Uvědomil jsem si, že se skoro omlouvám. „Jako třeba bzučáky na morseovku nebo primitivní telefony, nejenom věci na časované zapínání. Jednou jsem třeba vyrobil zámek, který se otvírá a zavírá kusem drátu.“ Pomyslel jsem si, že ten zámek funguje perfektně i po tolika letech a že jim ho docela určitě neukážu.

Yale si povzdechl. „Dobře, takže v tomto případě máme drát spojený s hodinovou ručičkou, jehož druhý konec je baterie, ano? Pokračujte prosím.“

„Ještě jsou dva dráty. Jeden drát vede z baterie k tomu, co chcete zapnout, v našem případě tehdy to byla většinou žárovka v kovovém držáku. Třetí drát vedl od toho držáku zase k hodinám. Ten jsme většinou lepili zvnějšku k hodinám, ne k ručičkám, a to tak, aby obnažený konec drátu čněl přímo proti vám, když jste se díval na hodiny tak, jak se na ně dívám teď.“ Podržel jsem v ruce ciferník. „Většinou jsme to lepili nad dvanáctkou, ale bylo to dost jedno, přilepit se to mohlo kamkoliv. Pak se hodiny natáhly, ručička s drátem se nastavila podle potřeby a čekalo se. Ručička s drátem putovala pomalu až k tomu kousku třetího přečnívajícího drátu, když na něj drát putující s ručičkou v pravém úhlu narazil, uzavřel se elektrický okruh k baterii a k hodinám a rozsvítilo se světlo. Ručička měla snahu putovat dál a vyčnívající drát ji držel na místě, takže světlo nepřestávalo svítit. No pros
tě…,“ rozpačitě jsem se zarazil. „Prostě takhle jsme s tím zacházeli, když jsme to vyráběli…, když jsme je vyráběli.“

„Je?“ zeptal se Yale zamračeně.

„Vyrábělo se to snadno a nás to bavilo. Já nevím, kolik jsme jich měli, ale dost.“

„Dobrý bože!“

„Možná, že by se ještě našly v pokoji, kde jsme skladovali hračky a kde jsme si hráli. Ještě jsou tam staré vláčky.“

Yale se na mne velice zasmušile podíval. „Kolik členů vaší rodiny zná tato zařízení?“

„Všichni.“

„Kdo je vyráběl?“

„ Já, Gervase, Ferdinand, Thomas…, už si nepamatuji, kdo ještě.“

„Chcete říct, že celá rodina ví, jak takovéto časovací zařízení vyrobit?“

„Ano, to mohu říct.“

„Proč jste se tedy o tom nezmínil dřív?“

Povzdechl jsem si a obtáčel onen kousek kabelu kolem prstu. „Za prvé proto, že jsem si na to vůbec nevzpomněl, až když jsem odtud minule jel domů. Vzpomněl jsem si na to až poté, co byla řeč o černém prachu…, když jsem prostě vzpomínal na dětství. Já si prostě nepřál, abyste tohle našli. Doufal jsem, že najdete něco moderního, složitého, něco, co nikdo z naší rodiny vymyslet nedokáže.“

„Hm.“ Zřejmě mi uvěřil. „Kolik osob mimo vaši rodinu ví, jak se takhle zachází s těmi hodinami?“

„No, několik jich asi bude, ale je to všechno už strašně dávno. Já bych řekl, že si to snad už nikdo nemůže pamatovat.“

„Ale může.“ Yale se otočil ke Smithovi. „Tahle hračka, myslíte si opravdu, že tahle hračka tu bombu odpálila?“

Smith přikývl. „Ano. Připadá mi to dost jasné. Drát byl napojený na detonátor místo na žárovku…“ rozhodil rukama. „Víc proudu na to zapotřebí nebylo.“

Samozřejmě, že mě nepřekvapilo, když se oba pánové rozhodli, že by se rádi podívali do místnosti, kde jsme si hrávali. Opatrně jsme kráčeli přes rumiště a vydali se do chodby tou dobou už celkem slušně vyklizené. V místnosti bylo šero, protože okna byla zatlučená, jenom dveřmi proudilo dovnitř trochu světla. Chvilku nám trvalo, než jsme se rozkoukali a Yale mezitím vrazil do obou dětských kol a převrhl je. Pomohl jsem mu je znovu postavit. Chtěl vědět, čí to byla kola. Řekl jsem mu o Petrovi a Robinovi.

Moje vyprávění nijak nekomentoval, ale pečlivě přihlížel, když jsem šel k policím a začal prohlížet jednotlivé krabice. Od chvíle té nešťastné havárie jsem v místnosti nebyl. Hračky dvojčat zaplavily starší hračky, z kterých už děti vyrostly nebo které tam zanechali jejich starší bratři a sestry. Díky tomu většina krabic, do kterých jsem se díval, obsahovala věci, které jsem nikdy neviděl. Jako kdyby patřily do cizího domu. Trvalo dost dlouho, než jsem našel krabici, po které jsem pátral, než jsem ji sundal z police a položil na stůl.

Někdo, nejspíš Coochie, odklidila naše vláčky, když se Gervase a Ferdinand odstěhovali a já věnoval všechen čas koním a škole. Předtím byly doby, kdy se přes polovinu pokoje táhly koleje a vláčky, jezdily neúnavně sem a tam. Petr s Robinem měli raději televizi a vláčky už nevytahovali. Otevřel jsem krabici a zjistil, že naše staré poklady jsou nedotčené, že jenom vypadají omšelejší.

Vytáhl jsem dvě lokomotivy a několik vagónů, potom tunel, semafor se zelenou a červenou žárovkou a pak hnědou železniční stanici z plastické hmoty. Když se dospělý člověk setká s hračkami ze svého dětství, zdají se mu menší, mrtvé a méně lákavé, než jak si je pamatuje. Asi je to normální. Vláčky byly zaprášené, smutné, jen je vyhodit ven na vozík se smetím. Bylo to zarmucující. Světýlka už dávno přestala svítit.

Vyndal jsem postupně všechno, co v krabici bylo, ale žádné hodiny jsem nenašel.

„Je mi líto, mohou být ovšem kdekoliv,“ omlouval jsem se. „Pokud tu vůbec jsou.“

Smith začal prohlížet krabici po krabici, pokud nebylo na první pohled jasné, co je uvnitř. Yale dával najevo, že si nedělá žádné naděje, ale připojil se k dílu. Já smutně vrátil vláčky do krabice.

„Pojďte se podívat,“ přivolal nás Smith. „Tady je úplný zlatý důl.“

Vytáhl z harampádí stavebnici s hodinami a Mickey Mousem. Vypadaly jako nové, ani neměly vybledlé barvy. Mickey Mousovy ruce v bílých rukavicích tvořily ručičky od hodinek. K minutové ručičce vedl kabel. Další kabel byl přilepený na červené hodiny ze strany a drát z něho vyčníval dopředu nad dvanáctkou. Smith konstrukci vyrobenou ze stavebnice i s hodinami vyndal, bílé spirálovité kabely z ní visely jako lamety.

Nechápavě jsem se na tu věc zadíval.

„Tyhle hodiny jsem v životě neviděl,“ řekl jsem. „My jsme nikdy nepoužívali ozdobné hodiny, my jsme používali…,“ hledal jsem vhodné slovo…, „obyčejné.“

Smith se hrabal ve zbytcích stavebnic. „Nemůžu najít baterii,“ řekl „a žárovku taky ne, ale moment…“ znovu hrabal a pak vítězoslavně vytáhl červenobílou věž ze stavebnice, ve které byl až nahoře zabudovaný držák na žárovku.

„Tohle asi má být maják, ne?“ zeptal se a postavil tu věc na stůl. „Pěkný.“

„To nejspíš někdo vyrobil pro vaše nevlastní bratry, dvojčata,“ poznamenal Yale. „Jste si jistý, že jste to neviděl nikdy předtím?“

Potřásl jsem hlavou. „Ne, já už jsem tu nebydlel, jen jsem občas dojížděl. Petra a Robina nikdy nic dlouho nebavilo. Všechny nové hračky vždycky brzy odložili. Pořád chtěli něco nového.“

„Však já zjistím, kdo to vyrobil,“ řekl Yale. „Nemohl byste nám prosím uprázdnit nějakou krabici, abychom si to v ní odnesli? Dáme vám na to stvrzenku, samozřejmě.“

Smith našel prázdný obal od stavebnice. Uložili do něj barevnou rekvizitu, takovou, jaká zbořila půlku domu. Zbylo tam ještě místo na maják, tak ho také přibalili. Yale mi s vážnou tváří napsal na lístek z notýsku stvrzenku na to, co si odnášejí a předal mi ji. Vzal krabici a všichni jsme vyšli ze šera ven na denní světlo a mhouřili oči. Cestou zpět k rozkládacímu stolu Smith řekl: „Všechno šatstvo, co jsme našli, jsme položili na stůl v garáži. Obávám se, že většina z toho je roztrhaná a nepoužitelná, ale třeba si ty věci budete chtít prohlídnout. Všechny další osobní věci, co jsme objevili, jsou v lepenkové krabici. Chcete si to odnést dnes, nebo počkáte, až s tím budeme hotovi?“

„Podívám se, co tam je, ale odnesu to později.“ Smith se usmál. „Je to všechno v krabici pod stolem.“ Sedl jsem si na paty u hnědé lepenkové krabice a rozevřel ji. Byla tam sbírka zaprášených hadrů a jiných předmětů a bylo toho víc, než jsem očekával. Našel jsem jeden z Malcolmových milovaných kartáčů a přejel prstem po zlatém a stříbrném držadle. Setřel jsem prach a vzácný kov ve slunci jen zářil. Bude mít radost, pomyslel jsem si.

„Našli jsme jich pět,“ řekl Smith. „Dva jsou dost pochroumané, ostatní vypadají dobře.“ „Bylo jich celkem osm. Byly v šatně.“ Pokrčil rameny. „Možná, že ještě nějaké najdeme.“ Ještě jsem se trošku přehraboval v krabici. Většinou tam byly nezajímavé věci, jako třeba lahvička s aspiriny, bývala v koupelně. Pak až skoro u dna jsem našel dva předměty, které patřily mně. Prázdné pouzdro na houbu a magnetofon. Vytáhl jsem magnetofon, narovnal se a položil přístroj na stůl. Stiskl jsem knoflík, ale nic se nedělo.

„Napadlo mě, že byste ho třeba chtěl,“ řekl Smith. „Nefunguje, ale třeba byste si ho chtěl nechat spravit.“

„Předpokládám, že je lacinější koupit si nový.“ Stiskl jsem knoflík, kterým se kazeta převíjí nazpět, pak knoflík, kterým se rychle převíjí kupředu a pak ten, kterým se kazeta vyhazuje. Ten jediný fungoval. Plastiková destička se neochotně zvedla a pod ní bylo vidět kazetu. Musel jsem chvíli vzpomínat, co to vlastně je za kazetu, než jsem si uvědomil, že jsem ji vyndal ze svého nahrávače vzkazů. Nic zvláštního. Zase jsem víčko zavřel a strčil magnetofon zpět do krabice.

„Kdybyste tak našli můj fotoaparát, to by mě potěšilo,“ oznámil jsem a znovu jsem se postavil. Yale už o věc ztratil zájem a chystal se k odchodu. „Byl váš?“ zeptal se Smith. „Obávám se, že jsme ho zahodili do smetí. Byl rozbitý.“ „Co se dá dělat.“ „Byl jste pojištěný?“

Zavrtěl jsem hlavou. „To mě ani nenapadlo.“ Smith se na mne soucitně podíval a vrátil se na své smetiště. Vrchní inspektor mě požádal, abych mu následující ráno určitě zavolal. Přihladil si palcem a ukazovákem knír a zeptal se mě, jestli vím, kdo vyhodil dům do povětří.

„Ne, to nevím. Vy ano?“

Neřekl ani ano, ani ne. Vzal krabici s věcmi a odkráčel. Já šel do garáže prohlédnout šatstvo.

Všechno bylo zničené. Bylo to deprimující. Moje jezdecké boty byly úplně na placku, z Malcolmových kožichů a kožených kabátů byly cáry. Nechal jsem všechno ležet a prošel rychle zahradu, abych se přesvědčil, že zlato je v bezpečí. Šest stop od tajných dvířek jsem narazil na Arthura Bellbrooka. Vykopával brambory. Na chvíli se mi zastavilo srdce, ale na Bellbrookovi bylo vidět, že nic netuší.

Pozdravili jsme se a promluvili o počasí. Ptal se mě, kam má brambory dát a já mu řekl, ať si je odnese domů. S povděkem přikývl. Pak si chvíli stěžoval, že nákladní vozy, které odvážejí suť, mu ničí trávník. A diváci, sběrači suvenýrů, otrhali ve skleníku paní Pembrokeové všechny muškáty, i ty nově zasazené, ale ať prý si z toho nic nedělám, že by stejně zašly při prvním mrazu, když je všechno sklo vysypané. Až do té doby byl mírný podzim, ale dalo se očekávat, že mrazy dříve či později přijdou.

Zadíval se podél kuchyňské zahrady zády k zesílené stěně. Oznámil mi, že celý záhon překope a připraví na zimu.

Zanechal jsem ho jeho práci a nebyl jsem si jistý, jestli to zlato hlídá, nebo ohrožuje. Malcolm musí mít dobré nervy, pomyslel jsem si, když skladuje svůj poklad tak blízko a vidí, jak vedle pokladu Arthur den po dni pracuje. Malcolm měl možná až příliš dobré nervy.

Odjel jsem do své hospůdky v Cookhamu, kde už si na mne zvykali, i na to, jak brzy vstávám. Osprchoval jsem se, oblékl si civil, kalhoty, košili a svetr, vzal poznámky Normana Westa a sešel dolů do baru na skleničku před obědem. Četl jsem si:

Pan Thomas Pembroke (39) žije se ženou Berenici v Sonningu u Readingu, Arden Haciendas č. 6, v jednom z nových domů. Dvě dcery (9 a 7) chodí do obecné školy.

Pan T. dříve pracoval jako dozorce v Readingu u výrobce sucharů Shutleworth Digby Ltd. Vyhodili ho, protože před několika týdny udělal špatný odhad kvantity. Jeho spolupracovníci mi neoficiálně sdělili, že díky němu přišel podnik o peníze, protože objednal šestkrát víc kandovaných třešní na sušenky (k smíchu). Prý vůbec nebylo k smíchu, když našli celé tuny krájených mandlí, v době, kdy už přestali mandlové sušenky vyrábět. Pan T. se výpovědi nebránil a v klidu odešel. Firmě se ulevilo. Pan T. u nich pracoval dlouhá léta, ale začínal být k nepotřebě.

Pan T. neřekl své ženě, že přišel o práci, ale každý den odcházel z domova, jako kdyby šel do zaměstnání. (Běžný úkaz.) V den newmarketských dražeb, v úterý, se prý jen tak procházel. Stejně tak v pátek. Když jsem na něho naléhal, řekl, že pravděpodobně šel do veřejné knihovny v Readingu, protože tam chodí skoro denně. Také prý si občas někde sedne, kde se dá a prý nedělá nic. Prý si čte nabídky zaměstnání v inzerátech, ale jinak aktivně práci neshání. Není energický. (Můj názor.)

Pan T. nemá daleko k nervovému zhroucení. (Můj názor.) Hovořil jsem s ním v kavárně. Třásly se mu ruce, hrníček mu zvonil o zuby, a to mu ještě není čtyřicet. Alkohol? Myslím, že ne. Má úplně zničené nervy.

Pan T. má šedého austina 1100. Vpředu vpravo je nepatrně promáčklý blatník. Pan T. říká, že ten poškozený blatník má už dlouho. Vůz má zaprášený, špinavý, potřeboval by umýt. Pan T. říká, že na to nemá sílu.

Pan T. má dost zmatený názor na pana Iana. (Celý je zmatený.) Říká, že pan Ian „je ze všech vlastně nejlepší“, ale na druhé straně také říká, že pan Ian je miláček pana Pembrokea a že to není fér. Konec studie.

S povzdechem jsem zastrčil Thomase dospodu a přečetl si Berenici. Také to nebylo veselé čtení.

Paní Berenice Pembrokeová (podle údajů paní Joyce 44 let), žena pana Thomase, žije v Arden Haciendas č. 6. Není zaměstnaná. Stará se o dcery, čas tráví prací v domácnosti a četbou laciné literatury. (Opět podle paní Joyce.)

Rozhovor s paní B. byl obtížný. Při prvé návštěvě nekomunikovala vůbec. Při druhé návštěvě velmi málo. Nemá alibi na inkriminovanou dobu ani na jeden, ani na druhý den.

Zeptal jsem se jí na děti a jak se dopravují do školy. Paní B. je do školy nevozí, děti jezdí autobusem. K autobusu a od autobusu docházejí pěšky asi třetinu míle. Autobus jezdí po hlavní silnici a míjí dům, ve kterém bydlí matka paní B. Děvčata často vystoupí a jdou k babičce na čaj.

Promluvil jsem s matkou paní B. Mnoho jsem se nedozvěděl. Připustila, že tam vnučky chodí. Občas, je-li zima, tma, nebo když prší, je prý potom kolem sedmé hodiny odváží domů. Jinak od ní domů jezdí autobusem. Ptal jsem se, proč k ní chodí tak často na čaj a proč se u ní zdržují tak dlouho. Prý mi do toho nic není. Mladší z děvčat prohlásila, že babička má odpoledne lepší dobroty než mají doma a že maminka je většinou mrzutá. Starší děvče ji okřiklo. Matka paní B. mě vyprovodila ke dveřím.

Matka paní B. má bílého morrise-maxi. Vůz je čistý, nepoškozený.

Když jsem se paní B. zeptal, co si myslí o panu Ianovi, neodpověděla, ale zatvářila se, jako kdyby si chtěla odplivnout. Říká, že pan Pembroke starší je zlý člověk. Když jsem odcházel, paní B. bouchla dveřmi. Ani mne nevpustila do bytu. Konec šetření.

Založil jsem Berenici dospod a šel jsem hledat útěchu v zapečeném vepřovém a také v troše činnosti. Strefoval jsem se šipkami do terče.

Arden Haciendas vypadaly zvenčí strašně. Byly to malé domky z tmavohnědých cihel, rozestavěné v podivné, rozházené řadě, v podivném úhlu, s tmavými okenními rámy v podivných výškách a s tmavými dveřmi, vedoucími do ohrazených miniaturních předních zahrádek. Od Joyce jsem nicméně slyšel, že Arden Haciendas jsou módní, protože rok předtím za ně jejich tvůrce, architekt, dostal cenu.

„Bože chraň architekturu,“ pomyslel jsem si a zazvonil u čísla 6. Nikdy jsem tam předtím nebyl. Představoval jsem si vždy Thomase a Berenici v celkem obyčejném normálním bungalovu, který koupili, když se brali.

Berenice otevřela dveře a ihned se snažila je zase zabouchnout, když mě uviděla. Já však doslova strčil nohu mezi dveře, takže pak neochotně ustoupila a vpustila mne dovnitř.

„My s tebou nechceme mluvit,“ řekla. „Thomasovi není dobře a ty nemáš žádné právo se sem takhle vnucovat. Já tě nemám ráda.“

„Jak je libo, mě můžeš mít ráda nebo nemusíš, ale já chci mluvit s Thomasem.“

Těžko mohla tvrdit, že není doma, protože jsem ho viděl. Domy uvnitř sestávaly z velkých, prostorných místností, propojených a přiléhajících k sobě v podivných úhlech. Proto také dům zvenčí vypadal tak podivně. Hlavním vchodem, vedoucím do šikmého trojúhelníkového výčnělku, se vstupovalo přímo do hlavní místnosti, vysoké, bez stropu, sahající až ke krovům. Z oken rozmístěných bez ladu a skladu vysoko ve zdech bylo vidět jenom nebe. Je to dost strašlivé, pomyslel jsem si. Ovšem jak by řekl pan West, byl to jen „můj názor“. Thomas se zvedl z těžkého čalouněného křesla z bývalého domu. Křesel tam bylo víc a v agresivním moderním interiéru vypadala podivně. Na dřevěné podlaze nebyl koberec a Thomasovi vrzaly boty, když vykročil. „Pojď dál, kamaráde,“ řekl. „Přece ho tu nechceme,“ bránila se Berenice. Thomas vypadal zničeně, až mne to zarazilo. Uvědomil jsem si, že jsem ho už dlouho neviděl.
Mládí najednou bylo to tam, měl jsem ho ve vzpomínkách stále jako osmnáctiletého nebo devatenáctiletého, veselého, dobromyslného, takového, jaký byl, když přijížděl s rozesmátou Serenou na víkend. O jedenadvacet let později vypadal postarší a od té doby, co jsem ho naposledy fotografoval, mu prořídly vlasy, nazrzlý knír měl nepěstěný a obecně na něm bylo vidět, že je nešťastný. Odhad Normana Westa, že se blíží ke zhroucení, se mi zdál až příliš mírný. Podle mého už zhroucený byl. V každém případě došel Thomas po cestě k úplnému rozpadu osobnosti mnohem dál než Gervase.

Když jsem se ho na to zeptal, odpověděl, že ano, že mu Ferdinand řekl o Malcolmově nové poslední vůli a o tom, že si Malcolm přeje, abych se snažil zjistit, kdo ho chce zabít. Prý mi nemůže pomoct.

Zeptal jsem se ho, jestli se pamatuje na to, jak Fred vyhazoval do povětří pařez. O tom prý se Ferdinand také zmínil. Thomas prý u toho byl a velice přesně si vše vybavuje. Nesl na ramenou Serenu a pamatuje si, že Freda výbuch porazil. „Prosím tě a pamatuješ se taky na ty časovací stroje, co jsme vyráběli s ručičkami od hodin?“

Vytřeštěně se na mne zadíval zapadlýma očima. Po dlouhé odmlce řekl, že ano.

„Thomasi, když se Gervase a Ferdinand odstěhovali z domu, vzpomínáš si, nevyráběl někdo z vás další takové strojky?“

Berenice mi skočila do řeči: „Chudák Thomas by nikdy nesvedl takovou věc vyrobit, i kdyby na tom záležel jeho život, viď, miláčku?“ Mluvila pohrdavě, posměšně a nelaskavě. Thomas se na ni zoufale podíval, ale na odpor se nevzmohl. „Někdo dal Robinovi a Petrovi hodiny s Mickey Mousem, byly k nim přidělané bílé kabely. Takové docela hezké, strakaté hodiny.“

Thomas bezmocně zavrtěl hlavou.

„V troskách domu našli ručičku od hodin spojenou s kabelem.“

„Můj Bože,“ vydechl Thomas zoufale. „No a co má být?“ vyštěkla Berenice. „Thomas se vším tolik nadělá.“

„Má být to, že někdo, kdo věděl, jak se takovéhle strojky vyrábějí, vyhodil Quantum do povětří.“

„No a? Nedovedu si představit, že by to Thomas dokázal. Nemá na to nervy, viď, drahoušku?“ Thomas se mne zeptal: „Chceš se něčeho napít?“ To Berenici vyvedlo z míry. Pouhá skutečnost, že mi Thomas nabídl něco k pití, znamenala určitou vzpouru. S díky jsem přijal, přestože bylo teprve půl šesté a na skleničku bylo podle mého trochu brzy. Úmyslně jsem šel na tuto návštěvu po páté, protože jsem doufal, že v tu dobu už bude Thomas ze svých toulek doma a že dcery budou u babičky, kde se zastavují cestou ze školy.

Thomas s vrzajícími botami odešel do kuchyně, oddělené od velké místnosti pultem sahajícím asi po pás a začal otvírat dvířka od příborníku. Vytáhl dvě malé skleničky, nešikovně je postavil na pult a pak se celou věčnost hrabal v ledničce. Berenice ho sledovala s výrazem pohrdání a těžko ovládané netrpělivosti. Ani ve snu ji nenapadlo jít mu pomoct.

„Někde máme gin,“ řekl Thomas váhavě, když konečně našel tonik. „Já nevím, kam Berenice věci dává. Nic nemá

stálé místo.“

„Chudák Thomas nedokáže ani najít knížku v knihovně.“

Thomas se na ni zachmuřeně a nepřátelsky podíval, což Berenice buď nevnímala nebo vnímat nechtěla. Otevřel další dvířka a další, zatímco jeho paní mlčela a přihlížela, až konečně našel nenačatou láhev ginu. Vrátil se do velké místnosti a nalil do tří skleniček, které potom doplnil tonikem. Jednu skleničku mi podal. Já moc o gin nestojím, ale nehodilo se něco namítat.

Druhou skleničku podal Berenici.

„Já nic nechci,“ řekla odmítavě.

Thomasovi se třásla ruka. Nešikovné zdvihl skleničku, jako kdyby se chtěl napít a pak ji zase trochu zprudka postavil na pult. Jak byl nemotorný, převrhl láhev s ginem, ta spadla na zem a roztříštila se do zelených střepů v kaluži tekutiny.

Thomas se sehnul a začal střepy sbírat. Berenice se ani nehnula.

Řekla: „Thomasovi se nedaří vůbec nic, viď, drahoušku?“ Slova samotná nebyla o nic urážlivější než to, jak s ním mluvila předtím, ale urážlivá ironie, s jakou je vyslovila, přesáhla únosnou hranici.

Thomas se vztyčil, ve tváři zuřivou nenávist a najednou jako by vybuchla sopka. V ruce držel za hrdlo rozbitou láhev s trčícími ostrými střepy.

Zdvihl ruku a skočil po Berenici. Sebejistá Berenice se na něho ani nepodívala a nechápala, nemohla vůbec pochopit, jak bezprostřední nebezpečí jí hrozí.

Malcolm říkával, že umím rychle zareagovat… Pustil jsem skleničku z ruky, chytil Berenici za obě paže a prudce ji strhl stranou, takže ji vražedné ostré hroty láhve nezasáhly. Vztekala se, bránila, nic nechápala, převalovala se na podlaze, jak jsem ji povalil a pořád si ještě neuvědomovala, co se děje.

Thomas se chvíli mlčky díval, co provedl, pak tu strašlivou láhev pustil na zem a jako by byl slepý, odpotácel se ke dveřím. Vyskočil jsem, běžel za ním a chytl ho za rameno.

„Nech mě,“ bránil se, ale já se ho držel jako klíště. „Nech mě…, jsem k ničemu…, ona má pravdu.“ „Houby má! Neblázni!“

Měl jsem větší sílu než on. Dotáhl jsem ho zpátky do místnosti a vtlačil do jednoho z křesel. „Pořezal jsem tě,“ řekl.

„Ano, ale to není podstatné. Teď mě poslouchej. Oba mě poslouchejte! Oba máte nervy v háji. Tak dobře poslouchejte a vezměte na vědomí, jak na tom jste.“

Berenice konečně pochopila, že chybělo málo a potřebovala plastického chirurga. Rozhněvaně se podívala na mé levé rameno, na roztržený svetr a košili a dvě krvácející rány. Pak se vztekle a vyčítavě otočila na Thomase a nadechla se.

„Mlč!“ okřikl jsem ji tvrdě. „Jestli mu hodláš říct, že je k ničemu, tak to nedělej. Jestli mu chceš vyčíst, že tě mohl pořezat, tak máš pravdu, skutečně mohl a taky chtěl.“

„Že chtěl?“ nemohla tomu uvěřit. Roztřeseně si sedla, vlasy rozcuchané, nohy ji neposlouchaly.

„Už to na něho bylo příliš, přehnalas to. To ti, prosím tě, není jasné, čeho ses na něm dopouštěla? Pořád jsi ho shazovala, věčně jsi mu něco vyčítala, tak teď se ti to povedlo. Teď skutečně už k ničemu není.“ „Chudák Thomas…“ začala. „Mlč! Přece to nemyslíš vážně.“ Vyděšeně se na mne dívala.

„Kdyby to byl tvůj milý chudák Thomas, tak bys mu pomáhala a povzbuzovala ho, místo abys ho takhle deptala.“ „Nehodlám tě poslouchat.“

„Ale jo. Jen si laskavě uvědom, k čemu jsi dneska Thomase vybičovala. Být na tvém místě, dal bych si pozor.“ Pak jsem se otočil k Thomasovi: „A není to jenom její vina. Ty si za to také můžeš sám, protože jsi jí to dovolil, protože sis to nechal líbit. Už dávno jsi jí to měl zatrhnout, nebo jsi měl od ní odejít. Choval jsi se k ní loajálně, aniž si to zasloužila. To je k nepochopení. Dráždila tě tak, že bys ji byl málem zabil. Viděl jsem to na tobě.“

Thomas si zakryl oči rukou.

„Měl jsi velkou kliku, žes ji nezasáhl v obličeji nebo na krku. To už bys nikdy nenapravil. Jen si představ, co by to znamenalo pro vás oba. A ne jenom pro vás, ale i pro vaše holky. Trošku uvažuj.“ Chvíli jsem se odmlčel. „Já vím, že si to těžko dokážeš představit.“

„Já jsem nechtěl…,“ zamumlal Thomas. „Obávám se, že jsi chtěl.“ „To by přece neudělal,“ vydechla Berenice. „Ale ano. Aby člověk střepem roztrhl tlustý svetr, to chce sílu. Tobě nezbývá nic jiného než doufat, že Thomas všechen ten nahromaděný vztek vložil do téhle jediné rány. A můžu ti říct, že já měl také kliku. Snažil jsem se uhnout co nejrychleji, nestál jsem o to, aby mne pořezal. Takže mne zasáhl jenom okrajem střepu, ale dobře si pamatuju, jak prudce a rychle zamířil…“ Odmlčel jsem se. Už mne nenapadlo, co bych ještě řekl, aby jí to konečně došlo. Nechtělo se mi říct, že to bolí, ale bolelo to. Thomas složil hlavu do dlaní.

„Neblázni,“ povzbuzoval jsem ho. „Já tě odsud odvedu. Vstaň, brácho.“

„Nebuď směšný,“ bránila se Berenice. „Když ho tady nechám, budeš na něj hodná?“ Z tváře jsem jí snadno vyčetl, že ne. Naopak, cítila se dotčená. Netrvalo by dlouho a už by se do něho dala a zahrnula ho výčitkami.

„Ono se často stává, že když odjedou hasiči, oheň někde znovu vzplane,“ podotkl jsem.

Přešel jsem k Thomasovi. „Tak pojď, život jde dál.“

Aniž vzhlédl, řekl dutým beznadějným hlasem: „Nemáš tušení…, na všechno je stejně pozdě.“

Přesvědčoval jsem ho, že ne, ale nevím, zda to znělo dost přesvědčivě. V tu chvíli se otevřely hlavní dveře a vešly obě holčičky. „Ahoj,“ halasily a zvenčí vproudil dovnitř čerstvý vzduch. „Babička nás dneska poslala domů dřív. Co se děje? Jak to, že tu je všude na zemi sklo a jak to, že máš ruku od krve?“

„Rozbila se láhev a já jsem na ni upadl.“

Mladší holčička se podívala na skloněnou hlavu svého otce a hlasem tak podobným matčinu, až to bylo o strach, hlasem plným jedu a pohrdání řekla: „Vsadím se, že tu flašku rozbil chudák Thomas.“

V tu chvíli slyšela Berenice sebe sama a musela pochopit, jak vlastně ničila svého muže. Musela pochopit, že své způsoby vštípila i svým dětem. Tento objev jí zřejmě otřásl. Snažila se sama sebe omluvit.

„Kdybychom měli víc peněz…, kdyby jenom Malcolm…, není to fér…“

Rodina měla dvě auta, nový dům a žádná bezprostřední nouze jim nehrozila, přestože Thomas byl v tu chvíli bez zaměstnání. Jejich těžkou situaci nezpůsobil nedostatek peněz a peníze ji také nemohly spravit.

„Proč sis sama nenašla místo? Co vlastně od Thomase očekáváš? Že bude hvězda? Dělal, co mohl.“

„Quantum in me fuit…“

„Já chtěla syna,“ řekla suše, „a Thomas si nechal udělat vasektomii. Řekl, že nám stačí dvě děti a že si jich víc nemůžeme dovolit. Není to fér. Malcolm nám měl dát víc peněz. Vždycky jsem chtěla syna.“

Můj ty bože, řekl jsem si. Na dně celého neštěstí je tak jednoduchá, prostá příčina. Životní zklamání, které jim otrávilo život. Tak jako Gervasovi. Když člověk touží po něčem nedosažitelném, řítí se do neštěstí a sám sobě ubližuje.

Nenapadlo mě co říct, nenapadlo mě, jak jim pomoct. Bylo asi opravdu na všechno příliš pozdě. Došel jsem k Thomasovi a vzal ho za rameno. Vstal. Nepodíval se ani na členy své rodiny, ani na mne. Vzal jsem ho lehce za loket a vedl ho k východu. Za hrobového ticha jsme odešli z pustiny ztroskotaného manželství.

16

Odvezl jsem Thomase k Lucy. Když jsem odjížděl od těch podivných ultramoderních haciend, připadalo mi, že u Lucy by mohl Thomas najít přesně ten druh klidu a míru, jaký potřebuje. K Vivien jsem ho odvézt nemohl, ta by ho ještě víc ničila, a Joyce, která ho měla docela ráda, by to s ním neuměla. Upřímně řečeno, sám jsem si ho s sebou do Cookhamu vzít nechtěl. Donald také nebyl vhodný, díval se na Thomase svrchu, protože se to naučil od Berenice.

K mé velké úlevě byla Lucy doma. Otevřela dveře svého venkovského domku poblíž Marlow, kde s Edwinem žila v klidu a prostotě. Vytřeštěně na nás hleděla. Dívala se na mou zakrvácenou ruku a na zničeného Thomase.

„Moje drahá sestro,“ oslovil jsem ji vesele, „dva bratři potřebují sesterskou péči a buší na tvá vrata. Je nějaká šance, že bys nám dala čaj a trochu lásky? A možná kus náplasti?“

Za Lucy se objevil nepříliš vlídně se tvářící Edwin.

„Co se děje?“

„Rozbili jsme láhev ginu a já na ni upadl.“ To jsem řekl Lucy.

„Jsi opilý?“ zeptala se.

„Ne, nejsem.“

„Tak pojďte dovnitř. Volal nám Ferdinand,“ řekl Edwin, aniž nás pořádně uvítal, když jsme vstupovali do jeho domu. Díval se s nechutí, jak mi teče krev. „Řekl nám, že se tu nejspíš ukážeš. Mohl jsi mít alespoň tolik slušnosti, že ses mohl předem ohlásit.“

„Promiň,“ omluvil jsem se stručně.

Lucy se na mne pátravě zadívala: „Průšvih?“

„Trochu.“

Vzala Thomase za ruku a odvedla ho z malé předsíňky do knihami přeplněného obývacího pokoje, Edwinův a Lucyin domek sestával ze dvou spojených přízemních pokojů a moderní koupelny. Nahoru do patra se šlo po schodech schovaných za dveřmi na závoru. V podkroví byly tři ložnice, kde člověk sotva prošel kolem postelí a musel sklánět hlavu, aby se neuhodil o strop. Nerovné zdi byly polepené tapetami a na podlaze byly koberce upletené ze zbytků. Lucy měla všude knihy, měla jich celé stohy na podlaze, podél zdi v obývacím pokoji, protože už se jí všechny nevešly do knihovny. V kuchyni byly dřevěné misky, hmoždíř a od stropu viselo sušené koření.

Lucyin domov vznikl přirozeně. Nesnažila se násilně vzbudit dojem venkova. Lucy samotná, rozložitá, v tmavých kalhotách a v tlustém ručně pleteném svetru, posadila Thomase do křesla a za chvíli mu vtiskla do ruky hrnek s něčím horkým.

„Vypij to, Thomasi,“ řekl jsem mu. „A co takhle kdybys mu do toho dala trochu ginu?“ obrátil jsem se k Lucy. „To víš, že je tam gin.“ Usmál jsem se na ni. „Chceš taky?“ zeptala se.

„Já chci čaj jen s mlíkem,“ šel jsem za ní do kuchyně. „Máš něco, co bych si mohl dát tady na to rameno?“ Zadívala se mi na ránu. „Myslíš, že stačí trochu mulu?“ „A co takhle aspirin?“ „Já na aspiriny nevěřím.“ „Aha.“

Napil jsem se horkého čaje. Bylo to lepší než nic. Přinesla trošku mulu, ale ukázalo se, že ho má skutečně málo. Rozhodl jsem se, že bude lepší to nechat být a řekl jsem jí, že se pak zastavím v nemocnici a nechám si to ošetřit.

„O co vlastně jde?“ zeptala se a sáhla do pytlíku s rozinkami. Také mi nabídla. Vzal jsem si.

„Thomas odešel od Berenice. Potřebuje azyl.“

„U nás ne,“ bránila se. „Vezmi si ho s sebou.“

„Když ho tu nenecháš, tak si ho s sebou vezmu. Ale tady by mu bylo líp.“

Řekla, že její syn, tedy můj synovec, je nahoře v ložnici a píše domácí úkol.

„Thomas ho nebude rušit.“

Pochybovačně se na mne zadívala. „Ty přede mnou něco tajíš.“

„No, prostě na Thomase dopadla poslední kapka. Když se o něho teď někdo nepostará, a nebude k němu hodný, tak skončí v blázinci, nebo spáchá sebevraždu. A můžeš mi věřit, nedělám si legraci ani v nejmenším.“

„V tom případě…“

„Jsi moje hodná holka.“

„Nejsem žádná tvoje holka,“ řekla ostře, „ale možná Thomasova.“ Pak se zatvářila mírněji. „Dobře, nech ho tady.“

Snědla další hrst rozinek a vrátila se do obývacího pokoje. Šel jsem za ní. Edwin se usadil v druhém křesle a Lucy si postavila koženou stoličku vedle Thomase. Já už si neměl na co sednout. Odevzdaně jsem se tedy svezl na zem a opřel se o zeď. Lucy ani Edwin nic nenamítali. Taky mi nepřinesli nic k sezení.

„Když už jsem tady, tak bych se vás nakonec mohl zeptat na to, na co jsem se vás chtěl zeptat až zítra.“

„My ti stejně neodpovíme,“ řekl Edwin. „A pokud nám umažeš tapety od krve, tak nám zaplatíš malíře.“

„Přijde za vámi také policie,“ řekl jsem a posadil se tak, abych jim opravdu nic neušpinil. „Tak proč si neuděláte generálku se mnou? Budou se vás ptát na časovací strojek, pomocí kterého někdo vyhodil Quantum do vzduchu.“

Vtom se Thomas pohnul. „Ten jsem sestrojil já. Tehdy… ty hodiny s Mickey Mousem jsem udělal já.“

Promluvil poprvé od chvíle, kdy jsme odešli z jeho domu. Lucy se na něho zadívala, jako kdyby se byl dočista zbláznil, pak nadzdvihla obočí a tvářila se zamyšleně.

„To ne…“ řekla zasmušile.

„Pamatuješ si, jak jsme vyráběli ty hodiny?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě, že se pamatuju. Jedny máme nahoře na půdě. Thomas je vyrobil pro našeho kluka.“

„Jaký mají ciferník?“

„Plachetnici. To ty hodiny Mickey Mousem přivodily ten výbuch?“

„Ne. U toho výbuchu někdo použil obyčejné šedivé hodiny s šedivým ciferníkem z umělé hmoty a bílými čísly. Hodiny s Mickey Mousem byly nedotčené a nepoužité, zůstaly v pokoji s hračkami.“

„Už je to celá léta, co jsem nic takového nevyráběl,“ řekl Thomas dutým hlasem.

„Kdy jsi vyrobil ty s Mickey Mousem pro Robina a Petra?“ zeptal jsem se.

„Já ty hodiny nedělal pro ně. Kdysi dávno jsem je vyrobil pro Serenu a ta jim ty hodiny nejspíš dala. Bavilo ji to, když jsem je tehdy vyráběl.“

„Jako kluk jsi byl milý, Thomasi,“ řekla Lucy. „Byla s tebou legrace a byl jsi milý.“

Edwin řekl nervózně: „Člověk by si myslel, že jakýkoliv spínací stroj výbuch beze zbytku rozmetá.“

„Jak jsem se dozvěděl, tak nějaké součástky se přece jen najdou.“

„Chceš říct, že oni skutečně prohledávali ty obrovské hromady trosek?“ zeptal se Edwin.

„No ano, dá se říct, že ano. Vědí, že to byly hodiny na baterii. Našli část motorku.“

„Stejně to Malcolmovi patří, že ten barák vyletěl do vzduchu,“ řekl Edwin vztekle. „Rozhazuje peníze na nesmyslná stipendia a z nás dělá chudáky. Předpokládám, že ty jsi na tom nejspíš dobře. Nebo ne?“ zaslechl jsem v jeho hlase špetku jedu. „K Lucy se nikdy nechoval fér. Vždycky jsi nám stál v cestě, vždycky ses mu vnucoval a vždycky jsi na tom byl nejlíp. Vždycky ti dává všecko, co chceš, a my abychom se prali o kus žvance.“

„Tohle ti napovídala Vivien, že?“ zeptal jsem se.

„Vždyť je to pravda.“

„Není. Věříš tomu proto, žes to tolikrát slyšel, ale pravda to není. Člověk uvěří lži, i když ji slyšel jenom jednou, pokud se mu hodí.“

Lucy se na mne upřeně zadívala. „Tobě tohle vadí, viď?“ „Že mě celá rodina považuje za padoucha? Samozřejmě. Samozřejmě, že mi to vadí, ale mně šlo také o Thomase. Věčně mu opakovali, že je k ničemu, až on tomu už také věří. Podívej, Lucy, já už musím jít.“ Beze spěchu jsem vstal. „Prosím tě, opakuj Thomasovi donekonečna, že je člověk jako každý jiný, že si ho vážíme, že má svou cenu a možná, že tomu začne věřit. Člověk musí napřed věřit sám v sebe, když chce něco dokázat.“

„Jo, ty sám v sebe věříš.“

„Nezapomeň, že to, co jsi napsala, ti nikdy nikdo nevezme.“

Užasle se na mne zadívala. „Jak víš…, že už nemůžu…“

„Prostě jsem to uhádl.“ Sklonil jsem se a políbil ji na tvář.

Překvapilo ji to. „Máte opravdu nouzi o peníze?“ zeptal jsem se.

„O peníze? Jsme na tom stejně jako jindy.“ „Samozřejmě, že máme nouzi o peníze,“ řekl Edwin dopáleně. „Ty teď nic nevyděláváš a přitom utrácíš spoustu peněz za knížky.“

Lucy se zatvářila rozpačitě a já tušil, že tuhle výtku neslyší poprvé.

„Kdybych s penězi hospodařil já, tak bys musela chodit do knihovny jako jiní.“

„Proč si nenajdeš práci, Edwine?“ zeptal jsem se.

„Lucy nemá ráda, když tady není klid.“ Považoval to zřejmě za dostatečné vysvětlení. „Všechno by bylo úplně v pořádku, kdyby Malcolm zvýšil Lucyin fond na trojnásobek. Přece má milióny a my tady žijeme jako chudáci. Není to fér.“

„Já myslel, že Lucy penězi pohrdá a že pohrdá lidmi, kteří peníze mají. To chceš, aby se zařadila mezi ty, kterými pohrdá?“

Edwin se na mne rozzuřeně podíval a Lucy suše poznamenala: „Můj milý, nikdo nejsme dokonalý.“

Zajel jsem do Readingu do nemocnice, kde měla úrazovka službu celou noc a nechal jsem si vyčistit a zašít rameno.

Ukázalo se, že tam mám tři různě hluboké řezné rány nijak nebezpečné, a že už ani nekrvácejí. Jakmile budou zašité, rychle se zhojí. Službu mající pan doktor mi poradil, ať si vezmu něco proti bolesti. Poděkoval jsem mu a konečně odjel do Cookhamu. Byl jsem trochu unavený, ale hlavně hladový. Nepříznivý stav jsem snadno napravil a ráno jsem vyrazil jezdit práci. Zašité rány mi nijak nepřekážely, sice na dotek trochu bolely, ale v pohybu mi nebránily a nebyly na obtíž.

Čerstvý vzduch mě potěšil na duši i na těle, takže se mi podařilo strávit příjemný, možno říct oddychový den daleko od citových bouří zuřících v mé rodině. Pak jsem odjel do Londýna, abych si obstaral americké a australské vízum. Ode dne, kdy jsem jel v Cheltenhamu Park Railingse, uplynul teprve týden, ale mně přišlo, že už je to celá věčnost. Koupil jsem si nový svetr, nechal jsem se u holiče ostříhat a vzpomínal jsem na Ursulu, jak se vytrácí z domova a jak asi bloudí po městě. V Londýně člověk může bloudit celé hodiny a přitom přemýšlet.

Pak mě najednou napadlo zatelefonovat Joyce. Nepředpokládal jsem, že ji zastihnu.

„Miláčku,“ křičela na mne, „jsem právě na odchodu. Jdu hrát bridž. Kde jsi?“

„V telefonní budce.“

„Kde je tvůj otec?“

„Nevím.“

„Miláčku, nezlob. Proč vlastně voláš?“

„No nejspíš…, abych tě slyšel…“ To ji už zcela vyvedlo z míry.

„Ty máš ale nápady! Poslyš, řekni tomu starýmu uličníkovi…, řekni mu…,“ hlas jí zadrhl. „Že jsi ráda, že je naživu.“ Napověděl jsem jí. „Ale…, aby mu to moc nestouplo do hlavy.“ „Dobře.“

„Tak já už musím utíkat, zlato. A buď opatrný, nezlom si vaz. Tak pa…“

„Pa,“ řekl jsem.

Uvažoval jsem o tom, jestli vůbec dokáže hovořit do telefonu normálně, jestli taky někdy nekřičí. Ty decibely mě nicméně potěšily. Když nic jiného, ukazovaly, že se nenudí. A mně bylo zaručeně milejší, když se na mne vztekala, než aby se se mnou otravovala.

Zvolna jsem se vrátil do Cookhamu a strávil večer nad dalšími poznámkami Normana Westa.

O Edwinovi napsal:

Pan Edwin Pembroke (53) rozený Bugg, žije se svou ženou Lucy poblíž Marlow, Wrothsay Farm Cottage číslo 6. Jediný syn (15) chodí do státní školy, dojíždí na kole, má své klíče, sám si vždy přichystá čaj, uklidí se do svého pokoje, vypracuje úkoly, připravuje se na zkoušky, je pilný, svědomitý a neví, co jeho rodiče dělali v úterý nebo v pátek v inkriminované hodiny. Neví, zda byli doma, předpokládá, že asi ne. Dolů za rodiči na večeři chodí asi mezi osmou a devátou. Jsou vegetariáni (nemají televizi). Paní L. vaří, pan E. myje nádobí. Pan E. pracuje v domácnosti (částečně) a chodí nakupovat, většinou zeleninu. Tráví hodiny ve veřejné knihovně (knihovnice stvrzuje). Chodí do hospody, ale sedí celé hodiny nad jediným pivem (barman si stěžoval). Nosí prádlo do prádelny. Poslouchá rádio, tráví hodiny nad křížovkou. (Zahrada není upravená, pan E. nerad zahradničí. Zasázeli na zahrádce jenom hrachor y, protože to je snadné.)

Pan E. a paní L. používají střídavě starého hillmana, většinou řídí pan E. (paní L. má řidičský průkaz). Vůz je rezavý a zaprášený, nepoškozený.

Pan E. je vzhledný člověk, ale asi úplně nudný (můj názor). Zahálčivý život mu vyhovuje. Zahálčivý život pana E. (jak se zdá) vyhovuje také paní L. Nemusí se s nikým bavit. Pracuje méně než její muž, když to tak zvážím. Pan E. se občas chová sarkasticky. Nesnáší pana Iana, proklíná pana Pembrokea, ale současně od něho chce peníze (!). Docela určitě je příliš fixovaný na majetek pana Pembrokea, uvažuje o jeho penězích, stále se tím zabývá, také o věci stále hovoří.

Konec studie.

O Lucy kromě jiného pan West napsal:

Paní Lucy tráví značnou část dne, aniž by vnímala své okolí (můj názor). Při rozhovoru jsem několik otázek musel opakovat. Zdálo se, jako kdyby mne neslyšela, ale přitom má sluch dobrý. Zřejmě naslouchá svým vlastním myšlenkám (nevím, jak jinak to vyjádřit). Na inkriminovanou dobu v pátek a úterý alibi nemá. Nepamatuje si, kde byla (věřím, že mluví pravdu). Chodí na dlouhé procházky. Paní L. něco dělá starosti, ale nic neřekla. Během mé návštěvy snědla celou plechovku burských oříšků a pak se divila, že je plechovka prázdná.

Tak, to by byli Lucy a Edwin. Copak tady máme o Donaldovi a Heleně?

Donald Pembroke (44) nejstarší z dětí pana Pembrokea, žije v Marlblehill House, v samostatném domku na způsob švýcarských. Domek připomínající chatu je služební, patří golfovému klubu Marlblehill poblíž Henley-on-Thames. Pracuje v klubu jako vedoucí. Členové klubu jsou bohatí, mnoho zájemců o členství je na čekací listině.

Pan D. má zaměstnance (zahradník, vedoucí baru apod.). Sám celý klub řídí, prý úspěšně, u členů klubu je oblíbený, prý je dobrý organizátor, udržuje dobrou kázeň, v baru je pořádek, stejně tak v klubových místnostech, turnaje probíhají dobře, je vždy ochoten vyslechnout a řešit různé stížnosti, všichni ho považují za přítele, za autoritu a za sobě rovného — pokud jde o společenskou stránku. Pan D. má svou práci rád. Společenské postavení považuje za velmi důležité (můj názor). Snaží se je získávat svým vystupováním.

Pokud jde o alibi na pátek a úterý: žádné prokazatelné alibi. Říká, že je vždy někde v okolí, ale že těžko říct, v kterou hodinu se kde vyskytuje. Jedině ráno v devět hodin prochází pravidelně poštu se svými kancelářskými silami. V pondělí má volno, naopak pracuje v sobotu a v neděli.

Do práce dochází pěšky (sotva sto yardů). Domů se vrací asi v sedm hodin večer (v zimě dříve). Někdy zůstává v práci až do uzavírací hodiny. Často se tam z domova vrací, aby viděl, že je všechno v pořádku. Je obětavý pracovník.

Pan D. má dceru, která chodí do nákladné výtvarné školy. Má také dvojčata, syny, kteří teď začali navštěvovat Eton. Předtím byli na drahé soukromé základní škole (kde na to bere?). Pan D. má stříbrný mercedes dva roky starý, čistý, nepoškozený.

Pan D. není rád, že se pan Ian smířil s panem Pembrokem. Domnívá se, že to určitě znamená, že jeho podíl bude menší (po-

dle pana D.). Zlobí ho to. Také si myslí, že pan Ian je jediný, kdo by mohl pana Pembrokea přemluvit, aby svým dětem rozdal určité částky už nyní. Tyto jeho názory se mu nezdají být nijak rozporné (je připraven využít služeb pana Iana, ale přitom mu nedůvěřuje, jak řekl). Považuje výdaje pana Pembrokea z poslední doby za nesmyslné, „šílené“ (!). Prý je pan Pembroke senilní.

Pan D. odpovídal krátce a rychle. Prý má příliš mnoho práce. Pokud jde o jeho finanční situaci, prý mi do toho nic není. Moje otázky týkající se této oblasti ho znervózňovaly. Je zadlužený? (Můj názor, že ano, vzhledem k jeho výdajům.) Žije na vysoké noze. Konec studie.

A co Helena?

Paní Helena Pembrokeová (43), žena pana D. Velice hezká paní. Velmi ustaraná, nesvěřila se.

Hovořil jsem s paní H. v Marlblehill House. Je to poněkud vznešené jméno pro celkem obyčejný menší domek u golfového hřiště, s třemi ložnicemi, hezkým obývacím pokojem. Dobrý nábytek, celkový dojem bohatství.

Paní H. pracuje doma (v jídelně). Maluje ručně obrázky na talíře, džbány, krabice. Maluje dobře (můj názor), rychle, hezké obrázky. Říká, že porcelán pak posílá do místní dílny na vypálení a glazování. Prý je práce slušně placená. (Co znamená slušně? Říká, že malování považuje za koníčka, pan D. o její činnosti také takto hovoří.)

Paní H. pracuje denně doma sama a na pátek a úterý alibi nemá. Občas jezdí do Henley do dílny, ale tyto cesty nejsou nijak pravidelné. Paní H. má bílého cavaliera, čistého, nepoškozeného.

Děti doma nejsou. Starší dcera bydlí s přítelkyněmi poblíž výtvarné školy (rovněž nákladné).

Paní H. je nesmírně loyální k panu D. Považuje moje šetření za nadbytečné. Říká, že je zcela absurdní předpokládat, že by snad pan D. mohl napadnout svého otce. Prý je to zcela vyloučené (podle mého názoru si tím sama není jistá). Oba manželé potřebují peníze (můj názor).

Paní H. sdílí více méně názor pana D., pokud jde o pana Iana, ale nepociťuje vůči němu antipatii. Konec studie.

V pátek ráno jsem došel do veřejné knihovny a vyhledal si v naučném slovníku výbušniny. Našel jsem si amonium nitrát, i kolik dílů je třeba pro správnou směs hnojiva a nafty a jak přepočítat objemová množství na kilogramy. Stejně jako já si tento návod k použití mohl vyhledat kdokoliv a kdykoliv.

V pátek po obědě jsem se vydal do marlblehillského golfklubu a našel tam Donalda, jak v klubové místnosti uklidňuje čtveřici, která dorazila se zpožděním a zmeškala začátek hry.

„Jdi dovnitř k nám,“ řekl, když mě zahlédl. „Tady si s tebou povídat nemůžu.“ Otočil se ke mně energicky zády a soustředil se na záležitost, kterou řešil. Uposlechl jsem, jak se na mladšího bratra sluší.

Helena mě přijala spíš rezignovaně než podrážděně. „Ferdinand říkal, že se tu zastavíš a včera jsme tu měli policii. Neměli jsme jim ale co říct. Ostatně, tobě taky ne.“ Měla na sobě přes džíny malířský ušpiněný plášť a přitom vypadala, jako by byla oblečená od Diora. Zavedla mě do obývacího pokoje a pokynula, abych si sedl. Sama si s přirozeným nenuceným půvabem sedla na okraj naleštěného stolu a držela ruce ušpiněné od barev do výšky, aby neumazala ani sebe, sni stůl.

Přispěchal Donald a oznámil mi, že pro mne má jen deset minut. „Nechápu, co si od toho slibuješ,“ řekl. „Měl bys to přenechat policii.“

„Na co se tě ptali?“

„Ptali se mě na Freda a na to, jak vyhazoval do vzduchu pařezy. Řekl jsem, že jsem u toho byl, samozřejmě. Byli jsme tam oba, ještě před svatbou. Tehdy se Helena vlastně poprvé setkala s Malcolmem. Přijela na sobotu a na neděli.“

„Ano,“ přikývla Helena. „Bylo to v sobotu ráno. Zahradník přišel do práce jenom proto, aby vyházel do povětří ty pařezy. To člověk hned tak nezapomene, jak ho to povalilo. Pamatuji si, že jsem potom kořeny toho pařezu vyfotografovala. Máme to ještě v albu.“

„Pamatuješ si také ty časovací strojky, co jsme vyráběli?“ Zeptal jsem se Donalda.

„Samozřejmě.“

Helena přikývla. „Chudák Thomas vyrobil dva pro naše kluky kdysi dávno, když měli narozeniny, když se učili znát hodiny.“ Povšiml jsem si, že řekla „chudák Thomas“, ale že to řekla, jako by to myslela vážně, a ne ironicky jako Berenice. „Pak se ty strojky někde ztratily, když jsme se stěhovali,“

dodala.

„Kde je Malcolm?“ zeptal se Donald ostře.

„Nevím.“

„Lžeš.“

Výjimečně neměl pravdu. Předchozí večer jsem volal k Osbornovým a tam mě čísi ženský hlas oznámil, že Malcolm a Ramsey Osborn odjeli a nenechali doma číslo, na kterém by bylo možné je zastihnout. Prý ať to zkusím následující den znovu. Pan Osborn o sobě určitě dá vědět. „Zjišťovali jste jeden nebo druhý, jestli je Malcolm v Cambridge, po tom prvním útoku?“ Zeptal jsem se obou, Heleny i Donalda.

Předpokládal jsem, že odpoví záporně. Otázka je však zaskočila zcela nečekaně, takže Helena skoro poskočila.

„Tak ano, nebo ne?“ obrátil jsem se k ní.

„Samozřejmě, že ne,“ vložil se do toho rychle Donald. „Přece jsme nemohli tušit, že pojede na newmarketské dražby. A o to ti asi jde, ne?“

„V tom cambridgeském hotelu řekli, že tam volali tři lidi. Dva muži a jedna žena, a ptali se, jestli tam Malcolm bydlí. Jeden z těch mužů byl Norman West. Kdo mohli být ti ostatní? Já netvrdím, že jste jeli na newmarketské dražby, já se jenom ptám, jestli jste se snažili zjistit, kde Malcolm je?“

Zasmušile se na mne dívali. Nakonec odpověděla Helena: „Tak tedy ano.“

„Proč?“

Donald si odkašlal. „Potřeboval jsem jeho podpis — jako

ručitele.“ „Povídej…“ „Potřeboval jsem bankovní půjčku, tak jsem myslel, že by

třeba mohl…“

„Potřebovali jsme získat peníze rychle,“ vysvětlovala Helena. „Ředitel banky Donaldovi řekl, že mu půjčí, pokud se za něho Malcolm zaručí. Jenže my jsme potom Malcolma nemohli sehnat. Snažili jsme se vymyslet, kde by mohl být a vzpomněli jsme si, že vždycky jezdí do Cambridge. Mluvili jsme o tom spolu s Donaldem, uvažovali jsme…, no a pak Donald odešel do klubu a já si vytáhla podnikový telefonní seznam a vyhledala jsem si tam několik hotelů v Cambridge. Věř tomu nebo ne, už v druhém…, opravdu už v druhém… jsem ho našla. Když se Donald vrátil, tak mu to říkám, a představ si, to je opravdu s podivem, že ho napadlo udělat přesně totéž, co napadlo mě a se stejným výsledkem.“ Odmlčela se. „My jsme byli v dost kritické situaci.“

„To neříkej,“ řekl Donald. „Kritická zní příliš dramaticky.“

„Na co jste potřebovali ty peníze?“ Zadívali se jeden na druhého a tvářili se ustaraně. Pak se Donald konečně odhodlal promluvit: „Museli jsme narychlo splatit úroky, když jsme s tím nepočítali. Já předtím dohodl, že nám odloží tu splátku o tři měsíce, aspoň jsem měl pocit, že jsem to měl domluvené, a pak mi najednou napsali výhružnou urgenci. Prý ať okamžitě zaplatím, nebo to začnou soudně vymáhat.“ Sice předtím řekl, že nešlo o žádnou krizi, ale už z tónu jeho hlasu mi bylo jasné, že je to jinak. „Samozřejmě jsem si nepřál, aby se to rozneslo po golfklubu, to je přece jasné. Z rodiny mi nikdo tak velkou částku nemohl půjčit a my sami máme věčně konto přečerpané tak zrovna na povolenou hranici. Banka se tvářila zcela neúprosně. Věděl jsem, že mi Malcolm ty peníze v žádném případě nevěnuje, má ty své pitomé zásady, ale tak mě napadlo, že by třeba byl ochotný se za mne zaručit… aspo
ň na kratší termín…“ Možná, že měl pravdu, možná, že by se byl Malcolm za něho zaručil, aby se mu nezhroutil celý domeček z karet, Malcolm nebyl krutý, Edwinovi už také v minulosti půjčil peníze, takže Donald vlastně měl šanci.

Obrátil jsem se k němu. „Ale proč ses s ním nespojil, když jsi zjistil kde je?“

„Tak. Nějak se mi nechtělo zpovídat se mu. Nechtěl jsem vypadat jako pitomec a Helena mezitím vymyslela jiné řešení.“

Tázavě jsem se na ni podíval.

„Odnesla jsem do zastavárny své poklady,“ řekla s násilnou lehkostí. „Odvezla jsem je do Londýna. Všechno.“ Hlavu měla hrdě vzpřímenou a byla odhodlaná nedat se do pláče.

„Tys je opravdu zastavila?“

„Ale však my je získáme zpátky,“ řekla statečně. Snažila se sama sobě věřit.

„Kdy jsi je zastavila?“

„Ve středu. Donald ty peníze odnesl v hotovosti bance, takže teď máme na tři měsíce pokoj.“

Přemýšlel jsem. Ve středu…, to bylo den poté, co se někdo v Newmarketu pokoušel Malcolma zabít.

„Kdy vás začali strašit z té banky?“

„Týden předtím ve čtvrtek,“ odpověděla Helena. „Dali nám týden na to, abychom peníze sehnali. Chovali se děsně, aspoň Donald říká.“

„Vivien se pokusila něco pro nás z Malcolma vyrazit,“ řekl Donald znechuceně. „Ale Malcolm se s ní vůbec nebavil.“

Usmál jsem se. „No, ne že by zrovna použila nejlepší způsob, jak ho přimět k velkorysosti, když mu řekla, že je zlý, zlomyslný a mstivý tyran. Kdyby to byla zkusila po dobrém, mohla uspět.“

„Ty jsi jediný, koho je ochoten vyslechnout. Mně je srdečně jedno, jestli ti dá o celé milióny víc než nám,“ řekla Helena. „Všichni ostatní kvůli tomu zuří. Nevěří, že nám dá všem stejné podíly. Ale mně je to jedno. Stěží… totiž…“

„Já se o něco pokusím, ale s těmi rovnými podíly je to pravda.“

Marně jsem se namáhal. Věřili tomu, čemu věřit chtěli. Všichni. A kdykoliv se jeden s druhým setkali, jen se ve svých obavách a nedůvěře podporovali.

Opustil jsem Donalda a Helenu v jejich skromném bytě se vznešeným nábytkem a odjel do Quantumu, abych se podíval, jak to tam vypadá a jak věci postupují.

Žádný velký pokrok jsem nenašel. Nikde nikdo, byl tam jen jediný policista v uniformě. Seděl venku v policejním voze, poblíž místa, kde kdysi býval hlavní vchod. Teď už bylo vidět skrz celý dům. Voskované plátno už ze střechy neviselo. Službu mající policista byl tentýž, který mě provázel, když jsem se díval do jednotlivých místností okny a mně se zdálo, že je docela rád, že jsem přišel, že se mu tím trochu zkrátí čas.

Zdvihl vysílačku a někomu oznamoval, že se dostavil pan Ian Pembroke. Dostal pokyn, který mi tlumočil. Jestli prý by pan Pembroke nebyl tak laskav a nezastavil se cestou zpět na policejní stanici. Řekl jsem, že se pan Pembroke na policejní stanici zastaví.

Obešel jsem s policistou dům. Pan Smith už zmizel a jeho pomocníci také. Když jsme došli dozadu, viděl jsem, že už všechna suť byla z domu odklizená, naložili ji na nákladní vůz. Vůz byl plný a suť z něj přepadávala. Tam, kam se před týdnem probořila moje ložnice, byl na zemi rozložený černý igelit, jakým se přikrývají kupky sena. Dveře do jednotlivých místností byly zatlučené, stejně jako okna, aby tam nemohli vandalové a zloději. Polozbořené schodiště bylo uzavřené. Dům s vytrženými vnitřnostmi. Třicet stop prázdna mezi přežívajícími bočními částmi.

„Vypadá to strašně,“ řekl jsem a policista přikyvoval. Arthur Bellbrook si čistil rýče a nářadí a právě se chystal k odchodu. Dal jsem mu šek pro tento týden i pro další a ještě jsem mu něco přidal za to, že se stará o psy. Důstojně poděkoval a řekl, že doufá, že se panu Pembrokeovi, chudákovi, daří dobře. Ujistil jsem ho, že jistě ano.

„Byl jsem vyfotografovanej v novinách,“ řekl. „Viděl jste to?“

S politováním jsem se přiznal, že ne. „No, tak se nedá nic dělat.“ Zklamaně pokrčil rameny a vyrazil k domovu. Já se šel podívat tam, kde předtím kopal brambory a pak ještě dál, abych se přesvědčil, jestli kopřivy na konci zdi nejsou pošlapané.

Zelené moře plevele bylo zaprášené a unavené, ale pošlapané nebylo. Předpokládal jsem, že je zničí mráz.

Policista se na mne lhostejně díval. Zůstal jsem stát a zadíval se zdálky na dům, abych vzbudil dojem, že jsem proto zašel až tak daleko. Pak jsem se zvolna vydal zpátky a rozloučil se. Dům vypadal zdálky stejně zle jako zblízka, ne-li hůř.

Vrchní inspektor Yale mi potřásl rukou. Atmosféra na policejní stanici se zdála téměř přátelská, k žádnému pokroku však nedospěli a jestli prý jim pomohu.

„Tak spusťte,“ vyzval jsem vrchního inspektora.

„Mluvili jsme s vaším starým zahradníkem, Fredem Perkinsem,“ řekl Yale. „Ptali jsme se ho na ty pařezy a čím je vyhazoval do povětří, čím rozněcoval kordit, co používal jako detonátor.“

To mě zajímalo. „Co řekl? Pamatoval si to?“ „Řekl, že tehdy použil černý prach, že měl pár detonátorů a doutník mu k tomu dal jeden kamarád pracující v dole. Černý prach měl v krabici, v té, co jsme viděli, a detonátory měl v plechovce, kde byl také uložený doutnák a návod k použití.“

„Návod k použití?“ žasl jsem.

„Ano,“ povzdychl si. „Fred Perkins říká, že si počínal přesně podle návodu k použití, protože předtím nic do povětří nevyhazoval. Prý tam dal o něco víc toho černého prachu, pro jistotu.“

„Byl to pořádný výbuch, tehdy.“

„Ano. Ptali jsme se ho, co udělal se zbytkem detonátorů. Řekl, že je pan Pembroke tehdy odnesl, poté co přiběhl na místo výbuchu z domu. Takže se budeme muset zeptat pana Pembrokea, co s tím udělal. Takže… kde je teď?“

„Já opravdu nevím,“ odpověděl jsem zvolna, „a říkám vám pravdu. Nicméně tak během dneška, zítřka to nejspíš mohu zjistit.“ Na chvíli jsem se zamyslel. „Předpokládám, že to celá ta léta neuchovával, že to nejspíš vyhodil.“

„Pokud má jenom trochu rozumu, tak detonátory nevyhazoval,“ řekl pan Yale. „Pan Smith tvrdí, že se s detonátory musí zacházet velice opatrně, pokud člověk nechce přijít o prsty nebo o oči. Mohou explodovat, když s nimi člověk o něco klepne, když mu spadnou na zem anebo když se příliš zahřejí. Pan Pembroke je správně měl předat policii.“

„Třeba to udělal.“

„To bychom právě rádi zjistili.“

„A to by ty detonátory ještě teď po těch dvaceti letech fungovaly?“

„Pan Smith říká, že je to možné, ba dokonce pravděpodobné. V žádném případě prý s tím nejsou žerty.“

„Jak vypadá takový detonátor?“ zeptal jsem se.

Chvíli váhal a pak řekl: „Pan Smith říká, že máme hledat malé hliníkové trubičky asi jako tužka silné, možná trochu slabší a asi šest centimetrů dlouhé. Prý to je druh, jaký používá armáda. On kdysi pracoval u ženistů. Říká, že v takové trubičce je fulminát a že slovo fulminát znamená, že něco zažehne jako blesk.“

„Pan Smith jistě ví, o čem mluví.“

„Pan Fred Perkins se moc nepamatuje, jak ty jeho detonátory vypadaly. Jen si vybavil, že musel připevnit doutnák k trubičce kleštěmi a že přitom musel použít násilí. Pan Smith říká, že když si civilista hraje s výbušninami, měl by být prohlášen za nesvéprávného.“

Zamyslel jsem se. „Už pan Smith zjistil, čím vlastně Quantum vyhodili do povětří?“

„Ano, prý to bylo ANFO, jak předpokládal. Říká, že to celé bylo velmi amatérské.“

„Amatéři umějí utíkat rychleji než kdokoliv jiný,“ prohlásil suše.

Následující den jsem odjel do Kempton Parku jako správný amatér, abych v sedle Young Higginse dal na frak spoustě profesionálů.

Nevím, co mě to posedlo. Najednou jako kdybych jel úplně jinak. Bylo mi sice jasné, že záleží především na koni a na tom jak je rychlý, že žokej, byť by byl sebeodhodlanější, nezmůže všechno. Nicméně „mladý“ Young Higgins byl v dobré náladě, zaběhl úplně jiný dostih, i. když běžel proti mnohem silnější konkurenci než předtím v Sandownu.

Tentokrát jsme nejeli ve společnosti tetiček, padajících plukovníků a konverzujících aristokratů nebo novinářů. Vůbec to nevypadalo snadně. Nevím vlastně proč, ale George a Jo přihlásili Young Higginse do náročného třímílového steeplu, kde jsem jel jako jediný amatér.

Už jsem v minulosti několikrát jel proti samým profesionálům a vždycky mi to nakonec vnuklo nemalou pokoru. Byl jsem sice docela šikovný a měl jsem asi správný cit, dokázal jsem koně správně srovnat, měl jsem rád rychlost, měl jsem rád takový ten povznášející pocit, co člověk měl, ale chybělo mi takové to cosi, co prostě člověk musí mít, jinak na vrcholné profesionály nemůže stačit.

George a Jo byli zcela klidní. Tvrdili, že Young Higgins je v lepší formě než v Sandownu a že Kempton má tu výhodu, že tam není nikde stoupání. Oběma zářily oči, byli nadšení, těšili se, ale zas příliš velké naděje si nedělali. Vysvětlili mi, že chtěli nechat koně běžet, ale nechtěli místo mne posadit do sedla profesionála. Prý by to nebylo fér.

Pomyslel jsem si, že se sice zachovali fér, ale zato ne příliš moudře. Vrcholní profesionálové jezdili mnohem ostřeji, měli lepší postřeh, byli lepší taktici, měli víc síly a reagovali rychleji. Byli víc odhodlaní, soustředěnější. V žádném případě pro ně dostih nebyl zábava ani legrace. Legrace byla přípustná jenom předtím a potom. Dostihy byly jejich obživa, nejenom potěšení, a byli i tací mezi nimi, kteří považovali amatéry za nedůstojné a trochu směšné konkurenty ohrožující ostatní jezdce.

Možná to bylo tím, že jsem si přál dokázat, že nemají pravdu, možná díky tomu, co jsem všechno v průběhu onoho dramatického týdne zažil a promyslel, možná, že na tom měl podíl i Young Higgins. Ať tak či onak, jel jsem úplně jinak, najednou jsem prostě celý dostih vnímal zcela jinak, vnímal jsem zcela odlišně, co člověk musí vložit, když chce zvítězit, a tak se stalo, že jsme přišli do cíle první o čtyři délky před ostatními. Publikum nás vítalo s úžasem a bez potlesku, protože si na nás nikdo nevsadil. Vsadili na všechny ostatní, jen ne na nás.

George a Jo se tvářili vítězoslavně a blaženě. Young Higgins potřásal hlavou a přijímal skromný potlesk s grácií. Jeden sportovní žurnalista komentoval výsledek dostihu jako „groteskní“.

Tak, teď se to zlomilo, říkal jsem si, konečně jsem se našel. Teď jsem jel jako skutečný profesionál. Teď to bylo ono. Jenže teď už mi je třiatřicet. Příliš pozdě jsem objevil rozdíl mezi tím, co člověk dělá jenom pro zábavu a co dělá s vášní a plným odevzdáním. To, co jsem ten den poznal, jsem měl poznat už v devatenácti nebo ve dvaceti. Promarnil jsem mnoho let.

Jo se na mne zadívala a dala se do smíchu. „Prosím tě, teď přece nemáš důvod tvářit se smutně.“

17

O dva dny později jsem odletěl do New Yorku, i když jsem ještě stále nevěděl, kde Malcolma hledat.

Ochotný, ale neinformovaný hlas ze Stamfordu v Connecticutu mi předchozí večer sdělil, že pánové možná odjeli do Kentucky. Prý hovořili o tom, že by tam chtěli koupit koně, kterého tam viděli před týdnem. Prý jiného koně, ne toho, co koupili včera.

Ještě že to neslyší Donald, Helena, Thomas, Berenice, Edwin, Lucy, Vivien a Joyce, pomyslel jsem si. Také Gervase, Ursula, Alicia, Ferdinand, Debs a Serena. Všech čtrnáct by se nepochybně na Malcolma vrhlo a rozsápali by ho na kusy.

Rozhodl jsem se, že poletím právě do New Yorku ze dvou důvodů. Jednak proto, že Stamford v Connecticutu byl sotva jeden a půl hodiny jízdy vozem (jak mi moje informátorka sdělila) a za druhé jsem byl toho názoru, že New York by vlastně měl aspoň jednou vidět každý. Až do té doby jsem cestoval jen po Evropě. Byl jsem v Paříži, v Římě, Athénách a Oslu a viděl jsem různé pláže, dostihová závodiště a chrámy. Znal jsem jen koně a bohy.

Chystal jsem se ubytovat v hotelu na padesáté čtvrté ulici na Manhattanu. Moje rádkyně z Connecticutu mi hotel doporučila a taky mi slíbila, že jakmile se dozví, kde je pan Pembroke, řekne mu, kde mě má hledat. Přišlo mi to jako docela dobrý nápad.

Vrchní inspektor Yale nevěděl, že jsem odjel z Anglie, ani to nevěděl nikdo z členů naší rodiny. Když jsem nasedl do letadla, zhluboka a s úlevou jsem si vydechl. Vzpomínal jsem ještě na návštěvy u Alicie a Vivien, ke kterým jsem se odhodlal předchozí den. Ani Alicia ani Vivien se mnou nechtěly mluvit a chovaly se krajně nepřátelsky. Alicia dopoledne, Vivien odpoledne.

Alicia bydlela u Winsdoru ve velikém bytě s krásnou vyhlídkou na Temži. Neuměla se z bytu radovat. Neochotně mě vpustila dovnitř a když jsem obdivoval, jaký má krásný výhled z okna, nijak jsem si ji tím neusmířil.

Vypadala vlastně docela mladě a hezky, měla na sobě bílé vlněné šaty a kolem krku stříbrné korálky. Vlasy měla vysoko vyčesané a ozdobené sametovou stužkou. Za štíhlou dívčí postavu vděčila osudu anebo přísné sebekázni v jídle. Když jsem k ní přišel, už tam měla jednoho návštěvníka, asi čtyřicetiletého statného pána, kterého mi koketně představila jako Paula. Pán se v bytě choval nadřazeně, jako doma.

„Taky jsi mohl říct, že sem přijdeš,“ stěžovala si Alicia. „Ferdinand řekl, že se zastavíš, a já ti po něm vzkázala, ať se neobtěžuješ.“

„Myslel jsem si, že je správné, abych zašel za všemi,“ řekl jsem klidně.

„Tak tedy dělej,“ řekla, „chystáme se jít na oběd.“

„Řekl ti Ferdinand, že Malcolm napsal novou poslední vůli?“

„Řekl, jenomže já ti nevěřím ani slovo. Vždycky jsi byl Malcolmův mazánek. Měl tě šupem poslat zpátky k Joyce, když jsem se od něho odstěhovala. Však jsem mu to radila, ale on mě vůbec neposlouchal. Kdepak on.“

„Je to už dvacet let,“ namítl jsem.

„Však se tady za tu dobu nic nezměnilo. Dělá si, co chce. Je to strašný sobec.“

Paul naslouchal našemu hovoru, aniž hnul brvou, zdálo se, že ho nezajímá, co si povídáme, ale očividně měl na Alicii vliv. Alicia se na něj ohlédla a řekla: „Paul říká, že by Gervase měl přinutit Malcolma, aby mu dal podpisové právo a plnoprávnou plnou moc.“

Větší nesmysl a více nepřijatelný si těžko mohli vymyslet.

„Znáte se už dlouho?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ řekla Alicia a zadívala se na Paula pohledem šestnáctileté dívky.

Zeptal jsem se jí, jestli se ještě pamatuje na pařezy. „Samozřejmě, tehdy jsem se na Malcolma strašně zlobila, že Fredovi dovolil takovou pitomost. Co kdyby se bylo klukům něco stalo.“

Zeptal jsem se jí ještě, jestli si pamatuje na spínací hodiny. Prý také samozřejmě, přece se všude povalovaly. A nejen to, Thomas udělal ještě po letech nový strojek pro Serenu. Prý ho měla dlouho v pokoji a jen střádal prach. Ty hodiny, to prý byl také pěkný nesmysl.

„Tehdy ses ke mně chovala hezky,“ poznamenal jsem.

Upřeně se na mne zadívala. Na malý okamžik jako by zjihla, ale opravdu to byl jen mžik. „Tehdy jsem musela. Malcolm na tom trval.“ Odsekla.

„Copak tys nebyla nikdy šťastná?“ zeptal jsem se.

„Ale ano, byla.“ Rty se jí kroutily do zlomyslného úsměvu. „Byla jsem šťastná, když byl Malcolm ještě s Joyce a chodil za mnou tajně, než to ten skrček detektiv všechno pokazil.“

Ještě jsem se jí zeptal, jestli to nebyla ona, kdo si najal Normana Westa, aby v Cambridge vyhledal Malcolma.

Zadívala se na mne nic neříkajícím pohledem a suše odpověděla: „Ne, já ne. Nač bych ho taky hledala? Kašlu na to, kde je.“

„Přece ho hledali všichni, chtějí ho najít, aby mu zabránili v dalším rozhazování peněz.“

„Je blázen,“ řekla. „Je paranoik. Měl by dát plnou moc Gervasovi a měl by si zajistit, aby do toho neměla co mluvit ta děsná Ursula. Vůbec se k Gervasovi nehodí. Však mu to pořád říkám.“

„Ty jsi nepožádala Normana Westa, aby našel Malcolma?“

„Ne, já ne,“ řekla ostře. „A už s tím pitomým vyptáváním přestaň.“ Odvrátila se ode mne. „Je nejvyšší čas, abys vypadl.“

Taky jsem měl ten dojem. Napadlo mne, kromě jiného, že se možná ovládá v Paulově přítomnosti a že nebýt jeho, plivala by na mne všechny jedy, které jinak rozkřikuje za mými zády. Jakmile odejdu, určitě mě rozeberou na kusy. Když jsem se loučil, Paul na mne jenom chladně kývl. Kdepak, to nebyl můj kamarád.

Pokud by mou návštěvu u Alicie bylo možné charakterizovat jako neplodnou, pak návštěva u Vivien byla ještě horší. Poznámky Normana Westa týkající se Vivien byly velmi kusé. Jméno, adresa, prý si prohlíží časopisy, nemá alibi. Neodpovídala na otázky, odmítala hovořit o různých teoriích. Několikrát opakovala, že Malcolm je zloduch odhodlaný zničit své vlastní děti a že já jsem vtělený ďábel, protože se mu pokouším pomoct, protože mu asistuju. Prý doufá, že se oba upečeme v pekle. (Co já vím, zloduchové a vtělení ďáblové se v pekle cítí docela dobře.)

Zeptal jsem se Vivien, jestli si nenajala Normana Westa, aby našel Malcolma v Cambridge. Samozřejmě že ne. S tím odporným trpaslíkem nechce mít nic společného a jestli prý okamžitě neodejdu od jejího prahu, zavolá na mne policii.

„No, moc zábavné to asi není, žít s takovou nenávistí v srdci.“

Zatvářila se uraženě. „Jak to myslíš?“

„Nemáš klid, pořád se zlobíš, musí to být vyčerpávající a není to zdravé.“

„Jdi pryč,“ řekla a já jí rád vyhověl.

Vrátil jsem se do Cookhamu a strávil hodnou část večera u telefonu. Hovořil jsem s Lucy o Thomasovi a s Ferdinandem o Gervasovi. „Všichni jsme strážci svých bratří,“ řekla Lucy a ohlásila mi, že Thomas většinu času prospí. „Je to únik,“ dodala.

Prý mluvila s Berenici. „Prosím tě, Iane, co jsi jí řekl, je najednou nějaká jiná, jako kdyby zkrotla. Ono to asi dlouho nevydrží, co myslíš? Řekla jsem jí, že je Thomas v pořádku a ona se úplně rozsypala.“

Lucy slíbila, že si Thomase na čas u sebe nechá, ale napořád ne.

Když jsem se ozval Ferdinandovi, řekl: „Sakra, kdes byl? Nemůžu se tě dovolat, pořád se mi ozývá jen tvůj nahrávač vzkazů. Víš už, kdo zabil Moiru?“ zeptal se s nepatrnou dávkou úzkosti.

„Ne, ale aspoň jsem si ověřil, kdo to určitě nebyl.“

„Na to jsem se tě neptal.“

„Dobře, tak já jsem se prostě zachoval jako ten tvůj počítač. Nastřádal jsem spoustu dat.“

„A s jakým výsledkem?“

„Teď se otáčejí kolečka.“

„Počítače žádná kolečka nemají, ačkoliv… vlastně asi mají. No nic. Chci ti říct, že jsi za sebou zanechal pěkně krvavou stopu. Jak jsem slyšel, tak Thomas odešel od Berenice a Gervase se chystá tě uškrtit, protože jsi vyvedl Ursulu na oběd. Opravdu jsi ji vyvedl na oběd? Prosím tě proč? Přece víš, jak je Gervase majetnicky. Teď je u nich válka.“

„Jestli si chceš udržet Debs, neposlouchej Alicii,“ řekl jsem.

„Sakra, co to má společného s tím, že se Gervase a Ursula hádají?“

„Všecko, samozřejmě.“

„Věčně nasazuješ na Alicii,“ vztekal se.

„Je tomu spíš naopak. Ona je ta, která způsobuje potíže. Už jsi díky ní přišel o jednu ženu.“ Hned neodpověděl. „Gervase utápí peníze ve skotské,“ dodal jsem.

„A co to s tím má společnýho?“

„Nic, já jen jak to, že ty se tak dobře vyrovnáváš s nemanželským původem?“

„Cože?“

„Ale, všechno souvisí se vším. To nic kamaráde. Zatím.“ Položil jsem sluchátko, povzdychl si, šel se navečeřet a pak zabalit. Ráno jsem zaplatil několik účtů, sedl do najatého vozu, odvezl se na letiště, tam vůz odevzdal a když jsem se vznášel do vzduchu, měl jsem pocit, jako kdyby ze mne spadlá pouta.

Trvalo tři dny a tři noci, než jsem Malcolma objevil. Přesněji, než on našel mne.

Hlas ze Stamfordu mě denně ujišťoval, že nezapomíná a že zprávu dříve či později předá. Měl jsem představu, jak se zprávou putují domorodí nosiči a prosekávají se džunglí. Pak se však ukázalo, že to tak zlé nebylo. Malcolm a Ramsey se prostě pohybovali od jednoho hřebčína k druhému v samém srdci Kentucky a odtamtud mi také nakonec jednoho rána v půl deváté zavolali.

„Co děláš v New Yorku?“ zeptal se Malcolm.

„Dívám se na mrakodrapy.“

„Já myslel, že se máme setkat v Kalifornii.“

„Však taky ano, ale kdy?“

„Co je dnes za den?“

„Pátek.“

„Tak chvíli počkej.“

Slyšel jsem, jak se s někým radí a pak si vzal znovu telefon. „Poslyš, my se teď jdeme podívat na nějaké koně, jak běhají. Ramsey nám zamluvil pokoje od zítřka až do soboty v Beverly Wilshiru, jak mi sdělil. Jenomže my se tu chceme ještě několik dní zdržet. Takže ty se seber a jeď do Kalifornie zítra a já tam přijedu… no… tak ve středu.“

„Nemohl bys tam, prosím, přijet dřív? Potřebuji s tebou nutně mluvit.“

„Zjistil jsi něco?“ Hlas měl najednou úplně jiný, jako kdyby si náhle s leknutím uvědomil, jaký děsivý svět za sebou nechal.

„Něco ano.“

„Tak mi to řekni.“

„Po telefonu ne. To ti chci říct v klidu. Jdi se dívat, jak běhají koně a zítra přijeď,“ odmlčel jsem se. „V Kalifornii jsou také koně, jsou jich tam tisíce.“

Chvíli byl zticha a pak řekl: „No co, dlužím ti to. Přijedu.“ Zavěsil.

Obstaral jsem si letenku a zbytek dne jsem strávil tak, jako všechny ostatní dny v New Yorku. Jen jsem se tak potuloval a všemi smysly vnímal atmosféru města… Přitom jsem se zabýval bolestnými úvahami a docházel k strašlivým závěrům.

Malcolm dodržel slovo a k mé velké úlevě se dostavil do Kalifornie bez Ramseye. (Ramsey došel k přesvědčení, že Stamford a Connecticut bez něho nemohou existovat.) Malcolm mi oznámil, že se k nám Ramsey přidruží až ve středu, že pak všichni tři společně strávíme tři dny na dostizích a v sobotu se přemístíme do Austrálie.

Sršela z něho energie a oči měl jasně modré. Ihned, jakmile jsme se sešli, mi sdělil, že společně koupili čtyři koně a chystali se založit syndikát a koupit další koně u protinožců.

Lesní požár je zřejmě nezvladatelný, pomyslel jsem si a cítil upřímně se svými ubohými bratry.

V Beverly Wilshiru nám přidělili apartmá se zářivě červeně vzorkovanými tapetami v obývacím pokoji a pronikavě růžovým a oranžovým květinovým vzorem na tyrkysovém pozadí v ložnicích. Byly tam také ozdobné rudé závěsy a jemné světlé záclony s krajkou. Celý interiér dýchal rozverným přepychem z počátku minulého století v soudobém vydání. Byly to pokoje, ve kterých by se měl člověk bavit, veselit a radovat. Veliká oblouková okna vedla na balkóny s ozdobným zábradlím, odkud bylo vidět na bazén, fontánu a zahrady s oranžovníky. Neměl jsem si nač stěžovat.

Navečeřeli jsme se dole v baru, kde na jednom konci byly stolky a na druhém hudba. Malcolm prohlásil, že jsem zhubl.

„Vyprávěj mi o vašich koních,“ vybídl jsem ho.

Vyprávěl po celou dobu, co jsme jedli uzeného lososa, salát a telecí, až ke kávě.

Hned na začátku řekl, abych si nedělal zbytečné starosti. „Víš, ti koně nejsou zdaleka tak drazí jako byl Blue Clancy nebo Chrysos. Všichni dohromady nestáli ani milión dolarů a jsou to samí dvouletí koně, kteří už mohou běhat dostihy. Původ mají vynikající, skvělý. Jeden je dokonce po Alydarovi.“

Poslouchal jsem ho s pobavením i s obdivem. Věděl zpaměti původ všech koní, které koupil, až po třetí generaci a v hovoru používal ryze odborné fráze a pronášel je s lehkostí, jako kdyby se touto problematikou zabýval celá léta.

„Smím se tě na něco zeptat?“ zarazil jsem ho pak.

„To se uvidí, až podle toho, na co se zeptáš.“

„Já… tedy… kolik vlastně máš peněz?“

Dal se do smíchu. „To tě navedla Joyce?“

„Ne. Já bych to opravdu chtěl vědět.“

„Hm, přesně na milión ti to říct nemohu, protože stav se mění den ze dne. Ale zhruba bych řekl, že asi tak sto miliónů liber. Teď samozřejmě budou peníze přibývat tak o pět miliónů ročně jenom z úroků, i kdybych nehnul ani prstem. Ale znáš mě, to by mě nudilo. Nejen to, asi by mě to zabilo.“

„Ta částka platí po odečtu daně?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě,“ usmál se. „Je to daň z kapitálu a z úroků samozřejmě. Takže to, co jsem vydal za koně, to se mi strhne, takže o co jde? Zdaleka to nebylo tolik, co jsem vydal na některé další projekty, nad kterými se rodina hroutí. Já přece nejsem blázen, neboj se, až umřu, tak zbyde pro všechny víc než dost. A bude toho víc, než kolik mám teď. Čím déle budu naživu, tím víc toho bude, vyřiď jim to všem.“

„Jo, já jsem jim mimo jiné taky řekl, že jsi dal do závěti klauzuli, že pokud by tě někdo zavraždil, půjde všechen tvůj majetek na dobročinné účely.“

„No, to mě vlastně taky mohlo napadnout, to jsem tam měl dát.“

„Poslyš, nenapadlo tě někdy, že bys mohl něco z těch peněz rozdat než jaksi — dokud ještě jsi naživu?“

„Znáš můj názor.“

„Ano, znám.“

„A nesouhlasíš s ním.“

„Ale teoreticky souhlasím, uznávám, že co jsi na nás přepsal, bylo hodně v době, kdys to na nás přepsal. Spousta otců by zdaleka nebylo tak velkorysých. Jenže to víš, tvoje děti nejsou dokonalé a některé z nich se ocitly v dost svízelné situaci. Nakonec, kdybys viděl, že někdo krvácí, taky bys ho asi ošetřil a ovázal, ne?“

Zasmušile seděl a díval se do hrníčku s kávou.

„Poslali tě sem, aby ses za ně přimlouval?“ zeptal se.

„Ne. Vylíčím ti, jak situace vypadá, ty se pak rozhodni, jak chceš.“

„Dobře, to je přijatelné, ale dnes mi to nepovídej.“

„Samozřejmě,“ odmlčel jsem se. „Jo, vyhrál jsem v Kemptonu dostih, víš to?“

„Opravdu?“

Rázem ožil a chtěl slyšet všechno do detailů. Zprávy o věčně se hádající rodině, v níž se nepochybně skrýval vrah, ho netěšily. Už ho nebavilo, jak ho všichni proklínají a přitom na něho útočí, aby se choval velkoryse a štědře. V Kalifornii měl pocit bezpečí, ale v hotelu se k mému překvapení zaregistroval jako pan Watson a mne přihlásil stejně.

„Člověk nikdy neví,“ poznamenal. „Co kdyby se v novinách psalo, že sem posílají Blue Ckincyho. Ramsey říká, že v tomhle hotelu se soustřeďují všichni organizátoři Poháru chovatelů. Mají tu místnosti pro recepce a večeře. Prý tu ve středu bude nabito a budou tu všichni lidé z mezinárodní dostihové scény. Kdyby mě tedy někdo hledal, kde myslíš, že by začal?“

„Řekl bych, že nám Norman West poradil dobře.“

„Taky bych řekl.“

Druhý den ráno se Watsonovi, otec i syn, nasnídali venku v teplém vzduchu u bazénu. Seděli jsme na bílých křesílkách u bílého stolku pod žlutým slunečníkem a dívali se na zrající pomeranče zářící mezi temně zelenými listy. Mluvili jsme o ošklivých věcech.

Zeptal jsem se otce mezi řečí, jestli si vzpomíná, jak Fred vyhazoval do povětří pařezy.

„To víš, že ano,“ odpověděl bez zaváhání. „Ten hlupák se málem zabil,“ zamračil se. „Co to má společného s výbuchem v Quantumu?“

„Vrchní inspektor Yale si myslí, že to někoho inspirovalo.“ Zamyslel se. „To je docela dobře možné.“ „Vrchní inspektor a někteří jeho lidé se ptali starého Freda, co vlastně použil na odpálení korditu…“ Vyprávěl jsem pak Malcolmovi, že jsme našli kordit v harampádí v kůlně. „Fred řekl, že měl nějaké detonátory, ale když bylo po prvním výbuchu a tys tam přiběhl, žes mu je vzal a odnesl.“ „Dobrý bože, na to jsem nadobro zapomněl. To je pravda, to souhlasí. Vy jste u toho tehdy všichni byli, pokud se pamatuji, skoro celá rodina, ne?“

„Ano. Byl to jeden z víkendů, co jsme se všichni sešli. Helena vzpomínala, že se tehdy s tebou setkala poprvé, než se s Donaldem vzali.“

Zamyslel se. „Na to už si nevzpomínám. Já si jenom pamatuji, že vás tam byla spousta.“

„Vrchního inspektora by velmi zajímalo, kdyby sis vzpomněl, cos tehdy udělal s těmi detonátory, když jsi je odnesl.“

Vyjeveně se na mne zadíval. „Ale to už je přece dvacet let, nejmíň!“

„Třeba si vzpomeneš.“

Potřásl pochybovačně hlavou. „Neodevzdals je na policii?“ zeptal jsem se.

„Ne.“ Zdálo se, že si tím je jistý. „Starý Fred je vůbec neměl mít. Neměl s nimi nic dělat a já mu nechtěl dělat nepříjemnosti, ani tomu jeho kamarádovi, od kterého je získal. Ty detonátory byly určitě kradené.“

„A nevybavil by sis, jak vypadaly?“

„To ano. Asi ano.“ Zamračil se, přemýšlel a nalil si další kávu. „Byly v takové plechovce, byly vyrovnané jeden vedle druhého, na vatě, aby se nemohly kutálet. Byly to takové malé stříbřité trubičky, asi dva a půl palců dlouhé.“

„Fred říká, že tam byl také návod k použití.“

Dal se do smíchu. „Nepovídej! Návod k použití, jak si vyrobit bombu, jo?“ Pak ho smích přešel. „Asi máš pravdu. Já už si nevybavuji ten návod k použití, ale asi máš pravdu, že tam byl.“

„Tobě přece muselo být jasné, že to je nebezpečná věc.“ „Asi ano. Jenomže tehdy před lety se toho o bombách moc nevědělo. Ještě nebyl terorismus a bomby se tolik nevyskytovaly. My jsme znali spíš letecké bomby a to bylo něco docela jiného. Já bych odhadl, že jsem ty detonátory Fredovi vzal, aby už nemohl vyhazovat do povětří další pařezy, ne proto, že byly samy o sobě nebezpečné. Já nevím, jestli mi rozumíš.“

„No… bylo ti aspoň jasné, že bys je neměl upustit na zem?“

„Chceš říct, že kdybych je byl upustil na zem, že bychom se teď spolu nebavili?“

„Podle výroků experta na výbušniny, který se zabýval explozí v Quantumu, tak asi ne.“

„Já jsem na vojně nikdy nic s výbušninami neměl společného.“ Mazal si loupáček máslem a marmeládou a jedl. Když byl na vojně a za války trávil většinu času organizační prací při přesunu jednotek. Pracoval jako asistent velitelů, často poblíž fronty, ale nikdy se nedíval nepříteli do očí. Mnoho o své válečné činnosti nehovořil. Však to také bylo dávno, dokonce dávno předtím, než jsem přišel na svět.

„Vidíš, a já si po všech těch letech pamatuji, co dokázal kordit,“ poznamenal jsem. „Když si představíš, jak jsi nesl ty detonátory, jak jsi s nimi přišel domů, co myslíš, kam jsi je nejspíš mohl dát? Tys je určitě dal někam, kde bys je potom logicky hledal. To je tvůj systém, ne?“

„Ano, to vždycky byl můj systém.“ Oči měl zamyšlené a zahleděné do minulosti. Pak se najednou vzpřímil.

„Už vím, kde jsou! Vlastně jsem tu plechovku viděl nedávno, když jsem hledal něco úplně jiného. Nějak jsem ji vnímal jen tak napůl. Ani jsem neuvažoval o tom, co v ní je, ale teď jsem si úplně jistý, že to vím. Je v krabici od cukroví, ta krabice není moc velká a má nahoře obrázek.“

„Kde byla ta plechovka a jak je to dlouho, cos ji viděl?“ Mračil se ustaraně. „Ty detonátory přece teď už nemohou být nebezpečné?“ „Spíš ano.“

„Jsou v mé pracovně,“ pokrčil omluvně rameny. „Ty přece víš, že já nikdy neuklízím. Kdybych uklidil, tak už nikdy nic nenajdu. Vždycky musím bránit lidem, aby mi tam nic nedělali, aby mi tam neuklízeli.“ „Moiře jsi taky musel bránit?“

„To víš, že jo, svrběly ji ruce, jak mi tam chtěla uklidit.“ „A kde, v kanceláři?“ Vzpomínal jsem si na nepořádek v jeho zásuvce, kde jsem našel pas. Celá pracovna byla v podobném zmatku.

„V knihovně. Na takové hromádce knížek v té velké knihovně s broušeným sklem, dole, v nejnižší řadě, napravo, není na ni moc vidět. Je na Dickensech.“ Najednou se zeširoka usmál. „Tak teď si to vybavuju úplně přesně. Vím, že jsem tu plechovku dal na Dickense, protože ten obrázek byl ilustrace z jedné jeho knížky.“

Přetřel jsem si rukou obličej a snažil se nesmát. „To se určitě bude vrchnímu inspektorovi Yaleovi velice líbit.“

„Tam se jim nic nestane, tam kde jsou, nemohou nadělat žádnou škodu,“ řekl Malcolm věcně. „Jsou přece za sklem. Tam je přece nikdo nemůže jen tak snadno najít nebo na ně náhodně narazit, nemyslíš? Určitě jsou tam.“

V duchu jsem si pomyslel, že tam nejspíš nebudou, ale nechal jsem si to pro sebe. „To sklo se vysypalo,“ poznamenal jsem.

To mu bylo líto. Zdědil knihovnu po mamince i se všemi knížkami.

„Kdy jsi tam tu plechovku naposledy viděl?“ zeptal jsem se.

„Nemám tušení. Ale dlouho to není. Aspoň bych řekl, ačkoliv on čas strašně běží.“

„Bylo to po Moiřině vraždě?“

Zamračil se. „Hm, to bych neřekl. Spíš předtím, ačkoliv… předtím jsem tam zase nebyl, předtím jsem tam nebyl tak dobře týden, deset dní, protože už jsem ji nesnášel a nebyla s ní řeč, nedalo se s ní hnout. No a předtím, to jsem hledal nějakou knížku. A nebyl to Dickens, bylo to asi o jednu o dvě police výš, už si nevzpomínám co to bylo, ale možná, kdybych do toho pokoje šel a kdybych se na ty knížky zadíval, že by se mi to vybavilo. No, když to všechno zvážím, tak to mohou být tak tři měsíce.“

Chvíli jsem přemýšlel a pil kávu. „Poslyš, s tou knihovnou přece musel někdo hnout, když se malovalo, to se musí napřed vyndat knížky…“

„Ale nebuď legrační,“ přerušil mě pobaveně Malcolm. „Ta knihovna váží přes tunu. Knížky se nevyndávají. Když se maluje, maluje se kolem a s knihovnou nikdo nehýbe. Moira se sice pokusila, abych všechno vyndal, chtěla mi celou pracovnu vymalovat na tmavozeleno, ale to jsem se vzepřel. Moira měla na hraní celý dům, tak mou místnost musela nechat na pokoji.“

Líně jsem přikývl. Na slunci bylo příjemně. Několik lidí se u bazénu opalovalo, jedno dítě plavalo, kolem nás šel číšník v bílém saku a nesl snídani dalšímu z hostí. Byli jsme daleko od Quantumu a od trosek.

Od onoho klidného sobotního rána až do středy jsme s Malcolmem trávili čas v poklidu a v pohodě. Nechali jsme se vozit ve velké najaté limuzíně po Los Angeles, Hollywoodu a Beverly Hills, kroutili jsme hlavou ze strany na stranu jak se na turisty sluší a odpoledne jsme většinou zajeli na závodiště v Santa Anitě. Večeřeli jsme ve vznešených restauracích, jako je třeba Le Chardonnay.

Postupně jsem otci vyprávěl, co se v rodině děje, nenásilně, klidně a nikdy ne dlouho. Jakmile jsem na něm viděl, že už ho to nebaví, okamžitě jsem přestal.

„Donald a Helena měli poslat děti do státní školy,“ řekl. „Možná máš pravdu, ale pokud vím, posílal jsi Donalda na Marlborough a ty sám jsi tam chodil také. Pochopitelně, že Donald chce svým’ chlapcům dopřát to nejlepší. Strádá, aby jim dal to, co ty jsi mu dal bez obtíží.“ „Je snob, když si vybral zrovna Eton.“ „Možná, ale uznej, že Marlborough nestojí o moc míň.“ „A co když to jsou právě Donald a Helena, kdo se mě pokoušejí zabít?“

„Kdyby měli dost peněz, ani by je to nenapadlo.“ „To už jsem od tebe slyšel. Aspoň něco podobného.“ „Však se na věci také nic nezměnilo.“ Malcolm se zadíval z okna velkého vozu, když jsme cestou na závodiště projížděli po strmých svazích Bel Air.

„Vidíš ty domy na skalách, jak visí do prázdna? Podle mého lidi musí být blázni, dokáží-li žít takhle nad propastí.“ Usmál jsem se. „To ty taky.“

Závodiště v Santa Anitě se nám zalíbilo na první pohled. Zalíbit se asi muselo každému. U vchodu se tyčily vysoké královské palmy, sto stop vysoké, s holými kmeny, na vrcholku se zlatou korunou rýsující se proti modrému nebi. Budovy závodiště byly členité, s různými věžičkami, zelenomodré jako nebe, s ozdobnými balkóny a stylizovaným palmovým listím tvořícím zábradlí, s pozlacenými okenicemi. Budova vypadala spíš jako zámek, alespoň na první pohled.

Ramsey Osborn vybavil Malcolma bohatě pokyny i kontakty, takže Malcolma uvítali ve vznešeném místním dostihovém klubu jako obvykle jako svého. Od první chvíle se tam choval, jako by tam samozřejmě patřil, jako by se tam narodil. Záviděl jsem mu tu samozřejmost a přizpůsobivost a nebylo mi jasné, jak k ní také dospět. Možná, že to chce čas, možná peníze, možná pocit, že člověk něco dokázal.

Zatímco si se samozřejmou lehkostí vyprávěl se zcela cizími lidmi (budoucími přáteli) o tom, jak spojit americká a evropská plemena plnokrevníků, vzpomínal jsem na pondělní telefonický rozhovor s vrchním inspektorem Yalem. Protože mezi Kalifornií a Anglií byl časový rozdíl osm hodin, volal jsem ráno, když v Anglii už bylo odpoledne a neočekával jsem, že vrchního inspektora hned zastihnu. Byl nicméně v kanceláři a vzal si telefon s neovládaným podrážděním. „Už je to týden, co jste nevolal.“ „Ano, omlouvám se.“ „Kde jste?“

„Tady.“ Slyšel jsem ho tak dobře, jako kdyby byl v sousední místnosti a předpokládal jsem, že on slyší mne také tak jasně a že ho ve snu nenapadne, že nejsem v Anglii. „Už jsem otce našel,“ dodal jsem. „Výborně.“

Vyprávěl jsem mu, kam Malcolm uschoval detonátory, že jsou na Dickensových knížkách.

Nastalo ohromené ticho. „To snad není možné,“ řekl. „Všechny ty knížky jsou staré, vázané v kůži. Jsou tam knihy klasických básníků, filozofů i romanopisců. Všechno to před léty nakoupila moje babička. Všichni jsme si směli občas nějakou knížku půjčit, ale vždycky jsme ji museli pečlivě vrátit. Otec nás v tomhle dobře vycvičil.“

„Chcete tím říct, že si kdokoliv z členů rodiny mohl těch detonátorů všimnout, když si půjčoval knížku?“

„Ano, předpokládám, že ano. Pokud tam opravdu už jsou dvacet let.“ „Věděl jste o nich vy?“

„Ne. Já tyhle knížky nečetl. Trávil jsem volný čas ježděním.“

Vybavoval jsem si přesně, jak se Lucy jako mladá dívka do knih básníků vnořila jako ryba do vody. Ovšem před dvaceti lety už jí bylo dvacet dva a to už psala své vlastní básně. My ostatní jsme mnoho na vážnou literaturu nebyli. Některé z knížek po babičce nikdy nikdo neotevřel.

„Zdá se mi skutečně neuvěřitelné, že kdokoliv z vás, kdo by chtěl vyrobit bombu, měl tak snadný přístup k detonátorům,“ zlobil se Yale.

„Já bych se na to díval spíš opačně,“ namítl jsem. „Spíš si myslím, že právě proto, že někdo věděl o detonátorech, ho ta bomba napadla.“

„Zlobí mě, že všichni členové vaší rodiny všechno vědí a ke všemu mají přístup.“ Stěžoval si. „Všichni měli přístup k výbušninám. Nikdo nemá pořádné alibi… až na ženu pana Ferdinanda… Všichni umíte vyrobit spínací hodiny a skoro všichni máte motiv.“

„Ano, je to nepříjemné.“

„Nepříjemné je malé slovo,“ vztekal se. „Kde je váš otec?“

„V bezpečí.“

„Nemůžete se schovávat věčně.“

„No, tak jeden až dva týdny nás asi neuvidíte. Je nějaká naděje, že by se do té doby případ vyřešil?“

Prý šetření postupuje, řekl škrobeně. A kdybych získal jakékoliv další informace, mám mu je okamžitě předat.

„Samozřejmě, že tak učiním.“

„Když jsem byl mladý,“ řekl, „věřil jsem, že mám nos a že poznám zločince. Že to prostě poznám. Od té doby jsem se ale setkal s tolika podvodníky, kterým bych svěřil všechen svůj majetek, a s tolika vrahy, kterým bych klidně dal svou dceru… Vrazi někdy vypadají jako úplně normální, neškodní, obyčejní lidé.“ Překvapil mě tímhle doznáním. „Ví někdo z vaší rodiny, kdo zabil Moiru Pembrokeovou?“

„Myslím, že ne.“

„Prosil bych podrobnější vyjádření.“

„Možná, že jeden nebo dva členové naší rodiny něco tuší, ale neřekli mi, co si myslí. Mluvil jsem se všemi. Nikdo z nich nevyslovil ani mlhavou teorii. Nikdo nikoho z ničeho nenařkl. Já si myslím, že oni vlastně nechtějí vědět, kdo to udělal, že se s tím nechtějí smířit, že před pravdou, která by pro ně samozřejmě znamenala trápení, uhýbají.“

„A co vy?“

„Já před tím trápením také uhýbám. Na druhé straně si samozřejmě nepřeju, aby někdo mého otce nebo mě zabil.“

„Myslíte si, že jste v nebezpečí?“

„To určitě. Tak jako Moira.“

„Protože vás považují za hlavního dědice?“

„Asi ano. Jenže já hlavní dědic nejsem. Dědíme rovnými díly. Otec napsal novou poslední vůli, kde to jasně definoval. Řekl jsem to všem členům naší rodiny, ale oni mi nevěří.“

„Tak jim tu poslední vůli ukažte.“ „To je dobrý nápad, děkuji.“ „A co vy? Vy víte, kdo to udělal?“ „Nevím.“ „Ani to netušíte?“

„Něco jiného je tušit a něco jiného to dokázat.“ „Rád bych vám připomněl, že je vaší povinností…“ Skočil jsem mu rozčileně do řeči. „Není mou povinností oznamovat něco, co si jenom myslím. Moje povinnost vůči rodině je vědět pravdu a tu sdělit, anebo nic.“

Energicky jsem se s ním rozloučil. Z jeho tónu i z toho, co říkal, jsem pak usoudil, že policie neví o nic víc než já, ba dokonce možná, že ví méně. Že nezjistili (pokud se o to vůbec snažili), odkud pocházely ty šedivé hodiny, ani kdo je koupil, což pro ně byla jediná stopa, kterou mohli sledovat. Asi to nebylo snadné, spíš beznadějné. Hodiny byly docela obyčejné, prodávaly se všude a těžko zjistit jejich původ.

Při jedné z našich toulek, když jsem Malcolmovi vyprávěl o Berenici, řekl: „Vivien byla posedlá tím, že chtěla syna.“ „Vždyť měla syna, měla dva.“

„Ano, to já vím, ale víš, než se narodil Donald, tak mi řekla, že pokud se narodí holka, nechce ji ani vidět. Já to prostě nechápal. Já bych si byl přál holčičku. Jenomže Vivien stála jenom o kluky. Byla tím posedlá, jako by to byla věc její cti. Já ti z ní měl pocit, jako kdyby pocházela z nějakého domorodého kmene, kde na tom opravdu záleží.“

„Však ono na tom taky záleží. Záleží na tom Berenici. Jakákoliv posedlost je důležitá, protože vždycky k něčemu směřuje.“

„Vivien vlastně nikdy neměla ráda Lucy,“ řekl Malcolm zamyšleně. „Vždy ji od sebe odstrkovala. Možná, že proto Lucy tak ztloustla a proto se upnula na neskutečný svět své poezie.“

„Berenice odkládá své dcery u babičky jak jen může.“ „Myslíš si, že Berenice zabila Moiru?“ zeptal se váhavě. „Já si myslím, že ona si myslí, že kdyby měla víc peněz, byla by šťastnější. Což by pravděpodobně byla. Kdybys uvažoval o eventuálním… rozdělování, být tebou bych určitě něco dal nejenom manželkám, ale taky manželům a naopak, aby na sobě byli nezávislí.“

„Proč?“

„Protože třeba Gervase by si víc vážil Ursuly, kdyby na něm nebyla finančně závislá.“

„Ursula je bezbarvá myš.“

„Je nešťastná.“

„Všichni jsou nešťastní,“ řekl dopáleně. „Mohou si za to sami. Chyba, milý Brute, nestojí psána ve hvězdách, ale v nás samotných. V tom, že jsme malí.“

„Asi ano.“

„Vedoucí zřízenec hotelu mi dal tip na čtvrtý dostih.“

A už jsme zase byli u koní.

Přišel další den a další toulka.

Malcolm se zeptal: „Co ti povídala Serena, když jsi za ní

zašel?“

„Něco v tom smyslu, ať si svoje peníze strčíš někam.“

Malcolm se dal do smíchu.

„Taky řekla, že jí Alicia řekla, že ses tehdy u soudu pokoušel, aby ti ji nechali jenom proto, aby ses Alicii mstil.“ „Alicia je ježibaba.“ „Má milence. Víš o tom?“ To ho ohromilo. „Co je to za člověka?“ „Odhadl bych, že to je něčí manžel. To jí nejspíš vyhovuje,

nemyslíš?“

„Už dej s tím ostrovtipem pokoj.“

Jeli jsme dál a povídali si. Malcolma to nijak nepotěšilo.

„Nejvíc těch spínacích hodin asi vyrobil Thomas, ne?“ zeptal se. „Ten je měl hotové na to šup. Také to byl, myslím, jeho nápad. Serena přinesla před lety jeden z těch strojků, co vyrobil Thomas Robinovi a Petrovi.“

Přikývl jsem. „Ano, byly to hodiny s Mickey Mousem. Zůstaly dole v pokoji, kde jsme si hrávali.“

„Vzpomínám si, že Serena tehdy vyrobila ze stavebnic maják,“ povzdychl si. „Víš, mně se ještě stále stýská po Coochii. K té autonehodě došlo nedlouho po tom, co Serena ty hračky dětem přinesla.“ Smutně potřásl hlavou. „Tak co, který dostih vybereme pro Memoriál Coochie Pembrokeové? Co

myslíš?“

Jiný den jsem se Malcolma zeptal, co si myslí, proč Ferdinand tak lehce snáší svůj nemanželský původ, zatímco Gervase to přivádí k úplnému zhroucení.

„Nemám tušení,“ řekl. „Gervase má pořád pocit, že se mu lidé posmívají, i teď. Já si vzpomínám, že když byl kluk, kdosi ho ošklivě ponížil. Řekli mu, že je zmetek, že se narodil omylem, že ho měli vyškrabat. Kluci dovedou být jeden ke druhému krutí. Gervase se od té doby začal chovat agresivně. Asi se tím snažil to ponížení vyrovnat. Ferdinand si nikdy z ničeho nic nedělal. Řekl bych, že je v mnohém po mně, nejenom podobou.“

„Zatím byl ovšem ženatý jen dvakrát,“ řekl jsem neopatrně.

„Proč ty se neoženíš?“

„Nejspíš jsem tu pravou ještě nepotkal a pět jich nechci.“

„Ty si nevěříš?“

Páni, tohle šlo opravdu blízko k cíli. Dobře mne prohlédl, ale nebylo to fér. Nevěřil jsem si právě kvůli němu. Nevěřil jsem ve svou věrnost, právě proto, že jsem byl tak po otci.

Zanechal své stopy v nás ve všech, dobré či zlé.

18

Ve středu hotel Beverly Wilshire skutečně ožil, jak Ramsey správně prorokoval. Ramsey sám se k nám přihnal s nadšením a s plnou hlavou plánů. Budeme chodit na večírky. Musíme obejít stáje. Musíme jít na gala ples v Hollywoodu,

Organizátoři Poháru chovatelů otevřeli recepční místnosti, kam mohl každý, kdo měl co dělat s dostihy, zajít na snídani nebo na koktejl (nebo oboje) a povídat si tam o koních; mohl si v místnostech objednat auto nebo vstupenky a povídat si o koních; člověk se tam mohl setkat s lidmi, s kterými se seznámil v Epsomu nebo v Longchampu a povídat si s nimi o koních. Všichni lidé v dobře ušitých oblecích a hedvábných šatech, majitelé, jejichž nadšení udržovalo dostihový sport při životě. Velcí páni, vysoký obchod, velká zábava.

Malcolmovi se to ohromně líbilo. Mně také. Život ve vysokých obrátkách. V pátek ráno jsme se vydali na závodiště, abychom navštívili Blue Clancyho v jeho stáji a abychom se pak podívali, jak běhá po dráze v poslední „rozcvičce“ před velkým dnem. Přijel s ním jeho anglický trenér a stájník. Ve vzduchu bylo nadšení, příjemné vzrušení i starosti. Ve stájích panoval obvyklý spořádaný zmatek, známé vůně, známá obhroublá slova, zemitý humor, hrdost a pýcha, přátelství, závist, křivdy, zklamání. To všechno bylo stejné všude na světě.

Blue Clancy vypadal výborně a běžel skvěle. Malcolm i Ramsey byli celí nadšení a poplácávali se po zádech. Trenér se na ně zkoumavě díval a krotil je. „Počkejte do zítřka. Nezapomeňte, že běží proti nejlepším koním na světě. Horké peníze půjdou na kalifornské koně.“

„Co jsou horké peníze?“ ptal se Malcolm.

„Peníze, co si vsadí skuteční znalci.“

Malcolm prohlásil, že je mu to jedno, že se v životě tak nádherně nebavil. Tušil jsem, že jeho nadšení a dobrá nálada pramení částečně z toho, že málem třikrát o život přišel.

Spolu s tisíci dalšími jsme se pak vydali na ples. Jeli jsme ovšem limuzínou, a nikoli kočárem jako Popelka. Na obrovském pódiu, kde před krátkou dobou měli filmaři rozmontované letadlo a natáčeli scénu uvnitř kabiny, provedl Malcolm několik dam, se kterými se znal sotva dva dny. Ustavičně se smál a jeho smích byl nakažlivý. Kdokoliv se vyskytl v jeho okolí, rozsvítil se jako sluníčko a zaplašil všechny chmury.

Vyspali jsme se, snědli snídani a vydali se na dostihy. Smog, co po celý týden zahaloval hory a vzdálenou část dráhy, si dal konečně říct a ustoupil slunci. Za závodištěm se objevila krásná kulisa hor, hodící se k slavnostní příležitosti. Přes noc se všude v klubových prostorách na tribuně objevily prostřené stoly a přepracovaní číšníci se prohýbali a potili pod obrovskými tácy plnými jídla, proplétali se mezi stále se pohybujícím davem publika, aniž co upustili.

V Poháru chovatelů se běželo sedm různě dlouhých dostihů pro různé věkové skupiny koní. Na každý z prvních pěti byl vypsán milión dolarů (za první, druhé, třetí místo a tak dále). Dostih, do kterého byl přihlášený Blue Clancy se běžel na jeden a půl míle a byly na něj vypsané dva milióny. Na hlavní, vrcholný dostih, Classic, byly vypsané tři milióny. Za drobné se tam neběhalo. Majitele vítěze dostihu, ve kterém měl běžet Blue Clancy, čekalo 629 tisíc dolarů, což by mělo stačit na celé týdny šampaňského. Povzbuzovali jsme vítěze v prvních pěti dostizích. Pak jsme sešli dolů k sedláni a sledovali, jak chystají Blue Clancyho, abychom se pak zase vrátili na tribuny a kousali si rozčilením nehty.

Pět ze sedmi dostihů se běželo po prašné dráze, dva po trávě, náš jako druhý. Většina evropských koní byla přihlášená na travnaté kursy, protože byli na trávu zvyklí z domova. Blue Clancy měl běžet proti vítězi epsomského Derby, dále proti vítězi Arc de Triomphe a proti vítězi italského Derby. Teoreticky měl určitou šanci, že by se mohl umístit jako čtvrtý, podle Malcolma a Ramseye ovšem toto umístění bylo prakticky tutovka (Malcolm si velmi rychle osvojil odborný slovník).

Blue Clancy vyrazil ze startovního boxu vzadu na vzdálené části trati zcela hladce a jeho anglický žokej ho držel na šestém místě celý první úsek. Ramsey a Malcolm ho sledovali dalekohledem a povzbuzovali. Blue Clancy je samozřejmě neslyšel a šel do dlouhého levotočivého oblouku na šesté pozici v místě, kde travnatý kurs kříží prašnou dráhu. Malcolm stále něco brebentil. „Přidej, srábku, přidej.“

Bylo těžko říct, kdo je v čele. Vpředu šli tři koně vedle sebe, pak dva a pak Blue Clancy. To nezvládne, říkal jsem si. A sotva jsem si to pomyslel, už mi šikovný hřebeček dokázal, jak se mýlím. Žokej ho vedl na vnější stranu, aby před sebou měl volno a pak ho začal vyjíždět. Dal mu najevo, že teď, teď záleží na všem, teď, tuto vteřinu, buď teď, nebo nikdy.

Blue Clancy zrychlil. Malcolm už skoro křičel a Ramsey mlčky se zatajeným dechem přihlížel, Blue Clancy se propracoval na třetí pozici a davy burácely. Kůň stále zrychloval, byl na druhé pozici, Malcolm taky ztratil slova, ústa otevřená, oči vytřeštěné. Dělo se něco, co bylo k nevíře, co člověku skutečně bralo dech… Blue Clancy zvítězil. Nebylo pochyb. Malcolmovi zářily oči jako safíry hořící zevnitř. Stále ještě nenacházel slova. Ramsey ho chytil za ruku, táhl ho za ni, a pak oba běželi, skoro tančili, propracovávali se mezi pomalejšími diváky a snažili se dostat rychle dolů, aby mohli pozdravit svého šampióna. Běžel jsem těsně za nimi a nepřestával jsem žasnout. Někteří majitelé mají vždycky štěstí, někteří ne. Tak už to v dostihovém světě bývá a těžko hledat vysvětlení. Malcolm měl fantastické štěstí. Vždycky ho měl, ve všem, na co sáhl, s výjimkou manželství. Napadlo mě, že pře
ce mohl počítat s tím, že ho štěstí bude pronásledovat i na dostihovou dráhu. Dotkl se ho kouzelným proutkem král Midas a Blue Clancy byl taky otcovo zlato.

Pobaveně jsem přemýšlel o tom, co na to asi řekne naše rodina. Jmění, které vyhodil za koně, se Malcolmovi už vrátilo, Blue Clancy měl nejméně dvojnásobnou cenu než před Arc de Triomphe.

Snil jsem s otevřenýma očima, jak Chrysos vyhraje Derby, jak film o ropuchách (Malcolm mě poučil, že to je film o žralocích) vyhraje první cenu v Cannes, jak víno Pol Roger stoupne v ceně, jak konečně všichni poznají, že není moudré zabít slepici snášející zlatá vajíčka. (Pohlaví sice nesouhlasí, ale to je nakonec jedno. Ten den jsem měl skutečně fantastickou náladu.) Třeba, až se vrátíme domů, budou nás všichni vítat s úsměvem a už nám nebude nic hrozit.

Jenže já věděl, že tomu tak není. Až se vrátíme domů, nebezpečí nám bude hrozit stále a bylo dobře si to uvědomit a počítat s tím.

Při pomyšlení na to, co nás čeká, jsem samozřejmě zvážněl jako vždycky, ale na večírek po dostihu jsem šel v celkem dobré náladě. Stejně tak později na losangelské letiště, odkud jsme přes noc letěli do Austrálie. Skoro všichni účastníci večírku letěli s námi. Do Melbournu se sjížděl kdekdo, protože se pomalu blížil Melbournský pohár, který se vždy běží první úterý v listopadu. Prý se v době dostihu prakticky v celém městě zastaví život. Děti mají ten den volno a obchody jsou zavřené. Hala hotelu Hyatt, kde jsme byli ubytovaní (jako Watson a Watson), byla plná lidí, kteří se znali z Newmarketu. Všichni byli rozesmátí jako děti, když je pustí ze školy na prázdniny.

Ramsey se tentokrát překonal, pokud jde o bezpečné ubytování. Když se člověk chtěl dostat do našeho poschodí, musel mít zvláštní klíč k zvláštnímu výtahu a když pak vystoupil, byla tam soukromá hala s barem a jídelnou, kde se snídalo. Malcolm to hluboce ocenil, ale bral to jako samozřejmost. Objednal šampaňské, nadechl se melbournského vzduchu a v mžiku z něho byl Australan.

Flemingtonské závodiště (nepřipomínalo zámek), bylo méně vznešené než Santa Anita, ale panovala tam stejná atmosféra nadšení, měli tam dobré jídlo a velice hezký padok. Malcolma dostihy zaujaly míň než v Paříži nebo Kalifornii, protože mu v nich nic neběželo. Když jsme přijeli, snažil se to napravit, ale nikdo mu nechtěl žádného z nadějných koní prodat a on žádného outsidera nechtěl. Tak se tedy musel spokojit s tím, že se dal na sázky. Sázel malé částky a brzy ho to přestalo bavit, ať prohrával nebo vyhrával. Opustil jsem ho a vydal se mezi diváky, podobně jako předtím v Paříži. Když jsem se prodíral davem lidí v krátkých rukávech nebo dokonce bez košile a v zábavných kloboucích, přemýšlel jsem o tom, kolik z nich asi zápolí s podobnými neřešitelnými problémy jako já. Věděl jsem, že až bude po dostizích a po slávě, Malcolm začne být nesvůj a bude se chtít přemístit jinam. Mně se ještě n
echtělo. Stál jsem ve stínu stromů, kolem mne plechovky od piva, a poslouchal energické řeči protinožců. Snažil jsem se vymyslet co nejméně bolestivé řešení, ale žádná snadná cesta se nenabízela. Těžko zapomenout, jak zemřela Moira. Pokud se viník dozná a jeho advokát bude žádat, aby mu byly přiznány polehčující okolnosti, protože jednal v afektu, mohlo by soudní jednání proběhnout líp a mohlo skončit tím, že bychom všichni viníka navštěvovali v nemocnici místo v nejpřísnějším vězení. Ať tak či onak, v každém případě nás v budoucnosti čekají slzy.

To ovšem nebyl jediný problém. Musel jsem dokázat, že se nemýlím a musel jsem o tom přesvědčit Malcolma. Musel jsem o tom přesvědčit všechny členy naší rodiny i policii a to opravdu nad veškerou pochybnost, aniž bych se dopustil chyby. Bylo v zájmu nás všech, abych vymyslel nějaký jednoduchý, nedramatický, účinný způsob.

Na Melbournský pohár jsem se díval dole pod tribunami, takže jsem následkem toho z dostihů mnoho neviděl, byl jsem jedním z tisíců. Mělo to ovšem tu výhodu, že jsem měl blíž ke koním jak před dostihem, tak po něm, že jsem se díval, jak koně chodí po padoku, poslouchal komentáře (většinou nelichotivé), lidí, kteří se protlačili přede mne.

Koně přihlášení do Melbournského poháru byli starší a zkušenější než naše domácí hvězdy. Některým z nich bylo osm i devět. Běhali dostihy mnohem častěji než naši koně, bylo pro ně zcela běžné běžet jednou týdně. Favorit například běžel dostih na tomtéž závodišti tři dny předtím.

Na dostih byl vypsán jeden milión australských dolarů, z čehož šedesát pět procent získal vítěz a k tomu samozřejmě zlatý pohár. Dovedl jsem si představit, jak Malcolm trpí, že nemá šanci, a že určitě přijede na pohár příští rok. Seznámil se v Paříži a v Kalifornii s několika majiteli stojícími teď v padoku a já tušil, že jim krutě závidí. Nejvíce oddaný věci je vždycky novic.

Když konečně dostih odstartovali, neslyšel jsem ani komentář, taková panovala kolem, mne vřava, ale bylo mi to jedno. Vítěz dostihu patřil jednomu z mezinárodních majitelů a já zastihl po dostihu Malcolma, jak stojí u prostory na odsedlávání vítěze, tváří se zamyšleně a určitě ho napadají velmi drahé myšlenky. „Napřesrok,“ řekl.

„Jasně, už jsi tomu propadl.“

Nepřel se se mnou. Poplácávali si s Ramseyem po zádech, potřásali si rukou a přísahali jeden druhému, jako by byli pokrevní bratři, že se budou pravidelně scházet na všech důležitých závodištích po celém světě. Ramsey, zdatný výrobce miliónů baseballových čepiček, zřejmě konečně pochopil, co v Malcolmově slovníku znamená „kov“. Ti dva už nebyli jenom parťáci, už byli přátelé a považovali jeden druhého za sobě rovného.

Uvažovali o tom, jestli by se neměli v Austrálii zdržet, ale Ramsey se omlouval, že se musí věnovat svým baseballovým čepičkám. Malcolm trochu váhal, jestli by se neměl zajet podívat na zlaté doly v Kalgoorlie, ale nakonec se rozhodl, že raději navštíví jednoho makléře se zlatými akciemi v Melbournu.

Večer po Melbournském poháru jsme strávili při večeři na rozloučenou. Když ráno Ramsey odjel a nechal nás v naší soukromé restauraci u snídaně samotné, Malcolm se na mne zadíval, jako kdyby se najednou vrátil na zem, jako kdyby stál na zemi poprvé od té doby, co jsme odjeli z Anglie. Trochu dopáleně se zeptal, jak dlouho ještě z bezpečnostních důvodů musí zůstat v exilu.

„Přece ses bavil,“ namítl jsem.

„To jistě.“ V očích mu zahořelo při příjemných vzpomínkách. „Jenže tohle není skutečný život. Vrátit se musíme. Já jsem o tom nechtěl mluvit, ale je to všechno hrozné. Vím dobře, že ty jsi o tom ustavičně přemýšlel, viděl jsem to na tobě.“

„Víš, to je tím, že je všechny nějak líp znám,“ vysvětloval jsem mu. „Myslím své bratry a sestry. Já vlastně…, mně na nich tolik nezáleželo před Moiřinou smrtí. Scházeli jsme se jenom občas a nějak jsem už zapomněl, jaké to bylo, když jsme byli dětmi.“ Chvíli jsem se odmlčel, ale Malcolm neřekl ani slovo. „Od té doby, co v Quantumu vybuchla ta bomba, tak mnohem víc vzpomínám na minulost. Víš, nějak jsem pochopil, jak vlastně dnešek z té minulosti vzešel, jak ta minulost ovlivnila moje švagrové a moje švagry. Jak lidé snadno uvěří lžím, ať už jsou nové nebo staré. Jak je zničující, když člověk touží po něčem, čeho nemůže dosáhnout, a když se nespokojí s ničím jiným. Jak posedlost člověka neopouští, ale naopak se jen zhoršuje.“

Chvíli byl zticha a pak řekl: „To nezní dobře.“ Povzdechl si a zeptal se: „Tak kolik peněz vlastně potřebují, kolik bych jim měl dát? Já s tím nesouhlasím, ale vidím, že to je nezbytné. Ta jejich posedlost se zřejmě zhoršovala, jak já jsem bohatl. Kdybych nebyl tak bohatý, kdyby nebylo všech těch peněz, byli by si sami se sebou poradili líp. To ses mi snažil sdělit, rozumím-li tomu správně, ne?“

„Částečně ano.“ Nebylo to tak docela to, co jsem se mu snažil říct, ale jeho reakce, i když do určité míry nečekaná, spěla ke správnému cíli, takže jsem byl zticha.

„Tak dobře,“ povzdechl si. „Užil jsem si skvělou dovolenou, mám teď velkorysou náladu, takže sepiš seznam a komu mám kolik dát.“

„Všem stejně.“

Začal něco namítat, ale pak pokrčil rameny. „No a co ty?“

„Nevím. O tom se můžeme pobavit později.“

„Já myslel, že chceš půl miliónu, aby ses mohl zařídit jako samostatný trenér.“

„Já si to rozmyslel. Aspoň pro nejbližší dobu. Chci dělat docela něco jiného.“

„Co?“

Chvíli jsem váhal. Nechtěl jsem to přiznat ani sám sobě, natož někomu jinému.

„No tak spusť,“ pobízel mě.

„Chtěl bych být žokej, profesionál.“

„Můj ty bože,“ vydechl úžasem. „Není na to trochu pozdě?“

„Možná, to se uvidí, ale takové tři čtyři roky by to ještě šlo. Lepší něco než nic.“

„Tedy já žasnu!“ zamyslel se. „Ačkoliv, když tak o tom přemýšlím, tak mě uvádíš v úžas každou chvíli od té doby, co jsme se spolu setkali na newmarketských dražbách. Zdá se, že jsem tě dost dobře neznal.“

„No vidíš, a totéž si myslím já o tobě a o všech členech naší rodiny.“

Ve středu jsme se vydali domů přes Singapur. Ukázalo se, že Malcolmův makléř tam letí stejným letadlem, tak jsem si s ním v kabině vyměnil místo, aby mohli ti dva sedět vedle sebe a mohli si vyprávět o záhadách jako jsou pokusné vrty, orientační sondy nebo vrty k odhadu rezerv.

Já mezitím uvažoval o návnadách. O podobných návnadách, jako je maso u pastí na medvědy. Správná návnada by měla přilákat správného návštěvníka. Otázka zněla, jak návnadu nastražit, aby vypadala zcela věrohodně.

Jeden z problémů byl čas. Až přijedeme do Anglie, bude to pro Malcolma po čtyřech týdnech, kdy byl mimo nebezpečí, a pro mne po třech týdnech. Byli jsme mimo nebezpečí a já měl čas v klidu uvažovat. To byla výhoda. Nevýhoda naopak byla, že uplynulo šest týdnů od chvíle, kdy Malcolm jen tak tak přežil v garáži, a od Moiřiny smrti deset týdnů. Zapůsobí klasická návnada po tak dlouhé době? Zbývalo jediné — zkusit to.

Slyšel jsem Malcolma, jak říká: „…no, pak by se dalo zkusit z jedné části určit 5,8 gramů na tunu.“ O chvíli později jsem zaslechl „… u Big Bellu oxid a měkký kámen… Budoucnost má Queensland, epithermální zlaté zóny při Woolgaru.“ Makléř přikyvoval a bylo vidět, že mu Malcolm imponuje. Ano, pomyslel jsem si, Malcolm skutečně ví, o čem mluví. Během našich cest mi jednou vyprávěl, že v Austrálii je přibližně dva tisíce pět set aktivních zlatých dolů a že v těžbě zlata Austrálie Kanadu co nejdřív dohoní, ba dokonce možná i předhoní. Přitom já ani netušil, že Kanada je bohatá na zlaté doly. Prý nic nevím, řekl Malcolm. Kanada, když nepočítá komunistické země, byla v těžbě zlata po Jihoafrické republice na druhém místě.

Naučili jsme se hodně jeden od druhého.

Musel jsem vymyslet, kdo tu moji návnadu doručí. Sám jsem to udělat nemohl.

„Tržní kapitalizace na unci…“ slyšel jsem útržky hovoru. „… založený na geologické interpretaci…“

Najednou mi bylo jasné, kdo se o návnadu postará. Napadla mne ideální osoba.

„… protože povrchní skrývka je tak laciná. Přijde na dvě stě australských dolarů na unci…“

Povrchní skrývka mně může být ukradená, řekl jsem si. Přemohla mě dřímota.

Z Austrálie jsme ve středu odjížděli uprostřed jara a domů jsme v pátek přijeli do zimy. Ubytovali jsme se s Malcolmem zase v Ritzu jako páni Watsonové a Malcolm mi svatosvatě. slíbil, že nikomu nebude telefonovat, dokonce ani svému londýnskému makléři. Odpoledne jsem šel nakupovat a otce jsem pak zcela vyvedl z míry, když jsem při brandy a doutníku pozdě večer zatelefonoval Joyce.

„Ale tys přece říkal…“ zasyčel na mne, když zaslechl, jak se hlasitě ozvala ve sluchátku.

„Poslouchej!“ zasyčel jsem já na něho. „Nazdar, Joyce!“

„Ale zlato, kde jsi, co děláš, kde máš otce?“

„V Austrálii.“

„Cože?“ křičela.

„Jezdí po zlatých dolech.“

To jí připadalo logické a připadalo by to nepochybně logické kdekomu.

„Byl v Kalifornii, četla jsem to v novinách,“ řekla. „Blue Clancy vyhrál dostih.“

„No a potom jsme jeli do Austrálie.“

„Vy jste jeli do Austrálie, zlato? Kde jsi teď?“

„Na tom nezáleží, kde jsem. Prosím tě, abychom mohli domů bez rizika, pomůžeš mi zjistit, kdo zabil Moiru?“

„Ale zlato, policie se o to přece snaží už celé týdny… Ostatně, Ferdinand tvrdí, že to byl určitě Arthur Bellbrook.“

„Nebyl to Arthur Bellbrook.“

„Proč myslíš, že ne?“ zlobila se. Upřímně si přála, aby to Arthur Bellbrook byl, přála si, aby to byl někdo mimo rodinu. „Klidně to mohl udělat on, Ferdinand tvrdí, že to všechno mohl udělat on. Určitě. Ferdinand taky říká, že Arthur má pušku.“

„Jenže Arthur tu pušku nikdy nepoužívá a co víc, nedokázal by udělat spínací hodiny, jaké jsme dělali my všichni jako děti. Taky nemá motiv.“

„Určitě Moiru nenáviděl.“

„To jistě, ale proč by se snažil zabít Malcolma? Toho přece má rád. Viděl jsem na něm, jak se raduje, když zjistil, že Malcolm je živý, když bylo po tom výbuchu. Radoval se upřímně.“

„Jenže všichni chtějí, aby to byl Arthur Bellbrook.“ Trvala tvrdošíjně na svém. „Taky přece našel její mrtvolu.“

„Kdyby si policie myslela, že to udělal Arthur, tak by se nechovala tak podezíravě k Malcolmovi.“ „Ty víš vždycky všechno nejlíp,“ zlobila se. Přiznávám, že jsem si taky jednu chvíli přál, aby to byl Arthur. Zvažoval jsem tu aféru se zeleninou na výstavu (on se k tomu ale stavěl tak rozumně, ostatně pro takovou hloupost člověk nezabíjí). Taky jsem bral v úvahu to, že byl v armádě a mohl se ve výbušninách vyznat. Jenže kdyby Malcolm zemřel, Arthur by na tom jedině tratil. Taky se mi zdálo málo pravděpodobné, že by dokázal vystopovat Malcolma do Cambridge, sledovat ho na newmarketské dražby a tam se ho snažit přejet. K něčemu takovému se odhodlá jenom posedlý člověk. Arthur klidně, systematicky vykopával brambory. Arthur se radoval z toho, že je slavný. Arthur se staral o psy. Arthur na mne dělal dojem vyrovnaného, rozumného člověka. Ostatně ten, kdo se pokoušel Malcolma v Newmarketu přejet, uhádl nebo věděl, e Malcolm nepochybně odjede z dražeb se mnou, že se mnou půjde na parkoviště, a to přece Arthur nemohl v žádném případě tušit. Vždyť mě ani neznal, setkali jsme se poprvé v domě, když si myslel, že jsem zloděj a šel na mne s puškou. Bohužel, nedalo se nic dělat, Arthur

nepřicházel v úvahu.

Joyce řekla: „Zlato, proč si myslíš, že ty na to přijdeš, když se to policii nedaří?“

„Protože policie nemůže použít takový prostředek, jako já.“

„Jak to myslíš, co hodláš dělat?“

Řekl jsem jí to. Malcolm pootevřel ústa úžasem. Bylo ticho. Joyce mlčela.

Pak se konečně ozvala: „Počkej, počkej, jestli tomu správně rozumím, tak chceš, abych zavolala všem členům rodiny…“

„Ano, úplně všem,“ řekl jsem důrazně. „Když se ti ozve manžel, řekni mu to, pak chtěj mluvit s manželkou a té to řekni taky. A naopak. Prostě musíš mluvit s jedním každým.“

„Dobře. Mám tedy říct, že jsi v Austrálii, že jste oba v Austrálii, ano?“

„Ano.“

„Pak se mám ukecnout…, to je strašlivé slovo, kde jsi, prosím tě, k němu přišel? Mám prostě jen tak mimochodem mezi řečí utrousit, jako že mě to v tu chvíli napadlo… Zlato, to ode mně opravdu chceš, abych zavolala i Alicii?“

„Právě Alicii. Řekni jí třeba, že jsem ti řekl, že má přítele, to by ji mohlo pěkně vytočit.“

„Zlato, to nemyslíš vážně.“

„Ale ano, zeptej se jí na to a… Mimochodem, nevíš, jestli policie ještě hlídá Quantum?“

„Já vím, že řekli Donaldovi, jestli chce, aby ještě hlídali, aby se střídaly hlídky, bude to muset platit sám. Protože nikdo z rodiny nechce zbytečně vyhazovat peníze, tak policie nakonec rozhodla, že dají dům na listinu občasných kontrol.“

„Stalo se něco v rodině od té doby, co jsem odejel?“

„Ne, není nic nového. Thomas odešel od Berenice, víš to?“

„Ano… Bydlí ještě u Lucy?“

„Ano, zlato. Myslím, že ano. Chceš, abych mu to taky řekla?“

„Jo, jistě, řekni mu to.“

„Takže, mám si pro každého něco vymyslet kvůli čemu mu volám a jen tak si povídat a mám říct, že je mi vlastně jedno, kdo zabil Moiru a že myslím, že policie nebyla dost důsledná ve svém šetření. Říkám to správně? Mám jen tak poznamenat, že je vůbec nenapadlo hledat Moiřin kalendář, co měla vždycky v kuchyni v jedné zásuvce v té bílé lince. Mám říct, že když jí někdo volal a ona byla v kuchyni, a tam byla hodně, zapsala si jméno toho, kdo volá do zápisníčku a všelijak si kolem kreslila. Většinou si napsala třeba Donald — neděle — poledne, aby věděla, kdy má koho čekat. Mám se zmínit o tom, že policie ten notes nenašla a že jsem si právě vzpomněla, že ho tam měla, že si tam psala, že tam třeba ten zápisník ještě je. Taky mám říct, že to asi po neděli ohlásím na policii. Říkám to správně?“

„Ano, říkáš.“

„Taky mám říct, že je docela možné, že si tam zapsala jméno svého vraha.“

„Ano,“ přikývl jsem.

„Zlato, proč si myslíš, že jí ten vrah telefonoval, aby si s ní dal rande na tu vraždu? To je přece absurdní.“

„Aby si s ní sjednal schůzku, to ano. Aby ji zabil, to je další

věc.“

„Proč si myslíš, že jí vrah telefonoval?“

„Protože mi Malcolm řekl, že Moira neměla ráda, když za ní někdo přišel bez ohlášení. Přála si, aby jí lidé napřed zatelefonovali. Taky proto, že Moiřin skleník není ze silnice vidět ani od vjezdu, ani z žádného okna. Malcolm Moiru přinutil, aby dala skleník tak, aby byl z dohledu, na té louce, kde je kolem dokola křoví, protože se mu celý ten projekt nelíbil. Pokud by byl někdo ten večer přišel za Moirou bez ohlášení, byl by zjistil, že v domě nikdo není. Pokud ten dotyčný napřed zatelefonoval, tak mu Moira řekla, aby za ní přišel do skleníku, že se tam chystá něco dělat.“

„To zní logicky, zlato. Policie vlastně tvrdí, že svého vraha znala, jenže já jim to nechtěla věřit. Byla bych připustila jedině, že to mohl být Arthur Bellbrook. Ten ji znal, na toho by to sedělo, zlato.“

„Kdyby ji byl zabil Arthur, tak proč by tam potom chodil a proč by to byl zrovna on, kdo ji našel?“

„Zlato, opravdu víš jistě, že to Arthur Bellbrook nebyl?“

„Naprosto.“

„Ach jo. No dobře, zlato. Chceš tedy, abych s tím telefonováním začala zítra, ale teprve po desáté hodině, abych telefonovala celý den, pokud nezastihnu všechny, ano? Prosím tě, ale uvědom si, že zítra večer mám exhibiční bridžový turnaj.“ „Prostě začni v deset a snaž se stihnout, co můžeš.“ „A co když nikdo nebude doma, co když budou pryč?“ „Tak by se nedalo nic dělat. Prostě to zkoušej. Když to k ničemu nepovede, zavolám ti znovu v pondělí večer.“ „Zlato, dovol, abych šla do Quantumu s tebou.“ „Ne, to nepřichází v úvahu,“ vylekal jsem se. „Joyce, slib mi, že zůstaneš doma. Slib mi to.“

„Zlato, prosím tě, takhle na mne naléhat nemusíš. Dobře, já ti to slibuji,“ odmlčela se. „Byl ten starý uličník v pořádku, když jsi se s ním naposled setkal?“

„V nejlepším pořádku.“

„Víš, já toho uličníka mám pořád ráda. Ale neříkej mu to, prosím tě. Samozřejmě, že se k němu nemůžu vrátit. No co, víš, zlato, jestli něčeho v životě lituji, pak tedy toho, že jsem si najala toho zatracenýho Westa, aby Malcolma nachytal s Alicii. Kdybych měla jenom trochu rozumu, tak jsem dělala, že nic nevidím a byla bych mu tu aféru trpěla. No, už se stalo. Byla jsem moc mladá a víc rozumu jsem prostě neměla.“

Rozloučila se se mnou v dobré náladě a slíbila, že vyřídí všechny telefony hned dopoledne. Pomalu jsem položil sluchátko.

„Slyšels, co teď nakonec říkala?“ zeptal jsem se Malcolma. „Moc ne, jen jsem zaslechl něco, že jako kdyby byla měla rozum, tak že by byla udělala něco jinak nebo tak nějak.“ „Nebyla by se s tebou rozváděla.“ Vytřeštěně se na mne zadíval. „Přece na tom trvala?“ „Vidíš, o dvacet sedm let později se na to dívá jinak.“ Dal se do smíchu. „Chudák Joyce.“ Už se tím dál nezabýval. „Jenže co já vím, tak Moira si žádná jména do kalendáře nečmárala.“

„To je dobře možné, ale kdybys byl vrah, spolehl by ses na to?“

Chvíli uvažoval. „Kdybych byl vrah a vyslechl to od Joyce, dělalo by mi to velkou starost. Určitě bych zvažoval, jestli bych neměl jít do Quantumu a prohledat kuchyni, než to Joyce ohlásí na policii.“

„Vydal by ses tam? Nebo by sis myslel, že pokud policie nenašla notes po Moiřině vraždě, tak tam nejspíš není a když tam je, že v něm není nic, co by tě mohlo do věci namočit?“

„Nevím, jestli bych to riskoval. Asi bych se do domu vydal. Kdyby se nakonec ukázalo, že to je hloupá past, kterou si vymyslela Joyce, jednoduše bych řekl, že jsem se tam přišel podívat, v jakém stavu je dům.“ Tázavě se na mne zadíval. „Pojedeme tam spolu?“

„Ano, ale až ráno. Teď mě dohnala únava po tom časovém rozdílu. Tebe možná taky. Potřebuji se vyspat.“

Přikývl. „Já taky.“

„A co jsi vlastně nakupoval?“ zadíval se na několik sáčků, které jsem si přinesl z obchodního domu. „Nezbytné zásoby?“

„Všechno, co jsem si myslel, že potřebujeme. Odjedeme tam vlakem a…“

Mávl odmítavě rukou s doutníkem. „Ne, najmeme si vůz se šoférem.“ Vytáhl diář a začal vytáčet telefonní číslo. „V kolik chceš vyrazit?“

Ráno jsme tedy vyjeli ve výsostném pohodlí a přiblížili se k domu opatrně z opačné strany, nikoli přes vesnici.

Šofér se na trosky domu díval dost vyjeveně. Zhroucený střed budovy a prkny zatlučená okna s novým velkým nápisem Nevstupovat — nebezpečí! ho poněkud vyvedly z míry.

„Dům je v rekonstrukci,“ uklidnil ho Malcolm.

Šofér přikývl a odjel. Odnesli jsme si nákupy z obchodního domu a vešli do domu probouraným středem a pak jsme se dali chodbou za schodištěm směrem k místnosti, kde byly uskladněny hračky.

Všude po zemi byly ještě rozprostřené velké černé igelitové plachty, všelijak pokrčené a neuspořádané. Jak jsme po nich šli, skřípala pod plachtami suť a tu a tam byly na černé umělé hmotě malé loužičky, jak tam vítr zavál déšť. Prkny zatlučené dveře a zahražené schodiště vypadaly smutně a nahoře nad střechou se v poryvech větru vlnila další černá plachta.

Dům vypadal smutně, velice smutně. Malcolm ho vlastně ještě v tomto stavu neviděl a působilo to na něho velmi tísnivě. Zadíval se na pevně zatlučené dveře pokoje s hračkami a zdvořile se mě zeptal, jak se chci dostat dovnitř.

„To chceš vypáčit nehty?“

Z jednoho pytle jsem vytáhl nářadí. „V obchodních domech jsou všechna možná oddělení,“ poznamenal jsem. „Skauti jsou na všechno připraveni.“

Počítal jsem s tím, že nebude tak snadné prkna a překližku vypáčit, protože jsem věděl, že policie použila dlouhé hřebíky. Proto jsem si také přinesl kladivo, dláto a pilu a k Malcolmově úžasu jsem v překližce a prknech vyřezal velkou díru, takovou, aby jí člověk mohl prolézt. Bylo to mnohem snadnější a méně namáhavé než všechna prkna vypáčit.

„Tohle jsi ale za včerejšek nevymyslel,“ poznamenal Malcolm.

„Ne, to jsem vymyslel za letu v aeroplánu. Tam bylo dost času.“ Vytáhl jsem ze dveří vyříznutý kus, postavil ho stranou a vlezl s Malcolmem do místnosti. Tam se nic nezměnilo. Malcolm pohladil obě kola, když se trochu rozkoukal, a já viděl, jak je smutný.

Bylo půl desáté. Pokud čirou náhodou Joyce zavolá tomu pravému nejdřív, tak mohl návštěvník přijít asi v půl jedenácté. Co se stane pak, těžko předpovídat. Třeba nic.

Malcolm chtěl vědět, co uděláme, když se někdo opravdu dostaví.

„Všichni členové rodiny mají klíče od kuchyňských dveří. Nenechali jsme vyměnit zámky, jestli si vzpomínáš. Takže náš návštěvník nepochybně vleze do kuchyně a my to potom obejdeme… a…“

„… zamkneme ho tam,“ dodal Malcolm. „Ano, tak nějak. Pak se pokusíme dotyčného donutit, aby se přiznal. Zvážíme, jak dál.“

Šel jsem zvenčí ke kuchyňským dveřím a přesvědčil se, že zámek opravdu funguje. Krátce jsem se v kuchyni rozhlédl a pak jsem zase zamkl. Byl tam ještě stále veliký nepořádek a nebylo zameteno.

Vrátil jsem se do místnosti s hračkami a vytáhl z jednoho z pytlů přilepovací zrcátka asi tak osm krát deset palců velká. „Já si myslel, že přineseš šampaňské,“ bručel Malcolm. „A ty zatím máš samé pily a zrcátka.“ „Šampaňské mám taky, ale žádný led.“ „Však je zima dost, led nepotřebujeme, sakra.“ Přecházel bezcílně po místnosti a pak se usadil do jednoho starého křesla. Oba jsme si navlékli několik vrstev teplého oblečení, ale jak se ukázalo, ono listopadové ráno bylo tak chladné, že bychom byli klidně snesli Malcolm svůj beraní kožich a já prošívanou bundu a rukavice, co jsem nám oběma předchozí den koupil. Ale byli jsme aspoň v závětří a ne ve větru prohánějícím se středem domu. Neměli jsme žádné topení, zahřát jsme se museli sami. Přilepil jsem jedno zrcátko na vyříznutý kus dveří a druhé zrcátko asi do stejné výšky na zeď proti dveřím, odkud bylo vidět na schodiště. N
edal jsem zrcátko přímo proti dveřím, ale kousek dál, aby bylo pořádně vidět do haly.

„Co to děláš?“ ptal se Malcolm.

„Snažím se zajistit, abychom viděli včas, kdyby někdo přijížděl nebo přicházel, aniž by ten někdo zahlédl nás. Nevadilo by ti, kdyby sis přesedl tamhle a kdybys mi řekl, jestli jsou zrcátka ve správném úhlu? Podívej se do zrcátka, co je na té zdi u schodů. Budu ho posunovat, ano?“

Vstal. Sedl si tam, kam jsem ukázal a já posunoval vyříznutým kusem ze dveří a různě jsem ho nakláněl, až otec řekl: „Zastav, tohle je ono. Vidím kus vjezdu.“

Šel jsem si přesednout místo něho a také jsem se podíval. Větší zrcátka by danému účelu posloužila lépe, ale takhle to muselo stačit. Uvidíme každého, kdo by k domu přicházel.

Pokud by se snad někdo ke Quantumu vydal přes pole, museli bychom se spolehnout jedině na sluch.

V jedenáct hodin se Malcolm už nudil. V půl dvanácté jsme otevřeli závoru, odemkli dveře na konci chodby a uchýlili se na zahradě do křoví, čímž se vyřešil problém zničeného záchodu. Ve dvanáct jsme si nalili šampaňské do papírových kelímků (prý je to svatokrádež, řekl Malcolm) a v půl jedné jsme snědli sušenky s paštikou.

Nikdo nepřicházel. Byla čím dál tím větší zima. Malcolm se krčil v kabátu a prohlásil, že to všechno je úplně pitomý nápad.

Musel jsem mu slíbit, že v domě nezůstaneme přes noc. Stejně mně přišlo pravděpodobnější, že pokud někdo přijde, přijde ve dne, když jde o to najít malý notýsek, než aby chodil po tmě. Ten notýsek nebo papírek z něho vytržený mohl být přece kdekoliv v poměrně velké místnosti. Proto jsem také domluvil se šoférem, že se pro nás vrátí v šest hodin. Být to jen na mně, tak bych tam čekal přes noc, ale šlo přece o to, aby Malcolm viděl na vlastní oči, co bude. Brzy ráno bychom se potom znovu mohli vrátit.

Řekl: „Ten někdo, na koho čekám…, ty víš, kdo to je,

viď?“

„No,… myslím, že ano.“

„Jak moc máš jistotu, kdybys to měl vyjádřit v procentech?“

„Tak devadesát pět procent.“

„To nestačí.“

„Ne, proto jsme tady.“

„Edwin,“ řekl. „Je to Edwin, viď?“

Na chvíli jsem se přestal dívat do zrcadel a ohlédl jsem se na otce. Chtěl, aby to byl Edwin. Kdyby to byl Edwin, tak by se s tím nějak vyrovnal. Je pravda, říkal jsem si, že by Edwin možná dokázal zabít Moiru, že by byl schopen impulsívní vraždy, neplánované, že by ji dokázal chytit za hlavu a vmáčknout ji do hlíny, protože tam prostě ta hlína byla. Nemyslel jsem si však, že by měl tolik představivosti a že by v něm bylo tolik posedlosti, aby dokázal naplánovat a vykonat všechno, co se stalo později.

Protože jsem to Malcolmovi nevyvracel, argumentoval dál: „Pokud Edwin přijde…“ Nepřel jsem se s ním, nechal jsem to tak.“

Čas se vlekl. Bylo chladno. V půl třetí jsme se zahřáli jídlem, snědli ovocný koláč a pili k tomu claret. (To je přímo svatokrádež, prohlásil Malcolm. Claret jsme měli pít s paštikou a šampaňské se sladkým. Tak jako na svatbě?, zeptal jsem se. Komentoval to neuctivě.)

Do smíchu mi nebylo. Stáli jsme na stráži a já věděl, že ta stráž nemůže skončit šťastně. Malcolm také věděl, stejně jako já, že se pravděpodobně dozví cosi, co si vědět nepřeje. Z hloubi duše toužil po tom, aby nepřišel nikdo. Já naopak z hloubi duše toužil, abychom se dočkali.

V půl čtvrté už začínal být netrpělivý: „To chceš tohle celé prodělat zítra znovu?“

Díval jsem se na vjezd. Nic se nedělo. „Třeba nám v Ritzu dají svačinový balíček,“ pokusil jsem se vtipkovat.

„A co v pondělí? Přece sem nepůjdeme znovu v pondělí.“ Když jsme celou akci zahajovali, slíbil, že to vydrží tři dny. Teď to na něho bylo příliš.

„V pondělí to vzdáme, jakmile se zešeří.“

„Jsi strašně neústupný.“

Díval jsem se do zrcadel. Pojď, říkal jsem si, prosím, prosím, přijď.

„Třeba Joyce zapomněla a nikam nevolala, třeba ty telefony nevyřídila,“ řekl Malcolm.

„Ne, nezapomněla.“

„Třeba Edwin nebyl doma?“

„To je dost dobře možné.“

Najednou se u vjezdu ukázalo světlé auto.

Řidič se vůbec nesnažil chovat se nenápadně. Klidně přijel, klidně zastavil, neplížil se, sebejistý, zřejmě ho v životě nenapadlo, že by mohlo jít o léčku.

Seděl jsem zcela nehybně a zhluboka jsem dýchal.

Vystoupila z vozu vysoká, statná. Obešla vůz, otevřela dvířka u spolucestujícího a vytáhla z auta lepenkovou krabici. Nesla ji před sebou tak, jak člověk nosí nákup. Očekával jsem, že zamíří rovnou ke kuchyni, ale zmýlil jsem se. Nejdřív vešla do zhrouceného středu domu a rozhlížela se kolem sebe, jako by to na ni zapůsobilo hlubokým dojmem.

V tu chvíli si Malcolm povšiml, jak jsem soustředěný, vstal a šel se podívat do zrcadel. Chtěl vědět, co vidím. Očekával jsem, že bude ohromený, že zkamení, ale zase jsem se zmýlil.

„Ale tak tohle,“ řekl vztekle. „Co sem proboha leze!“

Než jsem ho stačil zarazit, vyšel z místnosti a zavolal na ni „Sereno, jdi pryč, nebo nám to zkazíš.“

Vyskočil jsem a běžel za ním celý vzteklý. Serena se prudce otočila, lekla se. Pak Malcolma zahlédla v chodbě. Viděl jsem, jak se tváří, oči jako talíře, vyděšená. Ustoupila o krok zpátky, zakopla o shrnutý černý igelit a krabici upustila. Pokoušela se ji ještě zachytit…, dotkla se jí…, krabice se překotila dopředu.

Viděl jsem v sestřině tváři hrůzu a v tu chvíli jsem pochopil, co do domu nesla.

Bleskově jsem strhl Malcolma zpět a protáhl ho rychle dveřmi za ochrannou silnou zeď za schodištěm. Ještě jsme ani oba nedopadli na zem a celý svět se roztříštil.

19

Ležel jsem na podlaze v našem skladišti hraček a pokoušel jsem se chytit dech. Jako by mi plíce splaskly, v hlavě mi hučelo a v ústech a v nose jsem měl pachuť výbušniny.

Malcolm ležel na břiše kousek ode mne. Byl v bezvědomí.

Vzduch byl plný prachu, chvěl se. Spíš jsem se však chvěl já. Připadal jsem si jako kus hadru, jako kdybych neměl pražádnou sílu. Měli jsme velké štěstí.

Stěny domu zůstaly stát, nepohřbily nás pod tunami trosek. Pevné nosné zdi přežily první explozi, přežily i druhou. Ostatně výbušniny bylo tentokrát míň.

Konečně se mi podařilo nadechnout. Pohnul jsem se trochu, pokusil se vstát, klekl si a zkoušel, co všechno funguje.

Připadal jsem si jako zbitý a bylo mi špatně od žaludku, ale zlomeného jsem neměl nic. Také jsem nikde nekrvácel. Po kolenou jsem přilezl k Malcolmovi. Byl živý, dýchal a ani z nosu, ani z uší mu netekla krev. To mi muselo pro začátek stačit.

Pak jsem se zvolna postavil a na roztřesených nohou jsem se vydal do zbořeného středu domu. Byl bych si přál jít tam se zavřenýma očima, ale to dost dobře nešlo. Člověk musí přežít i to, co připadá k nepřežití.

Kam bomba dopadla a kde explodovala, byl černý igelit pryč a všude kolem zůstal všelijak pocuchaný, stočený a roztrhaný. Serena…, to, co z ní zbylo… ležela na těch kusech černé plastikové hmoty nebo pod nimi. Také jenom v kusech. Kus člověka s bílým volánkem, kus člověka ve vlněných kalhotách v tyrkysovém, rudé skvrny, rudá kaluž.

Přikryl jsem všechno černou umělou hmotou, aby tu zkázu nezahlédl nikdo, kdo by přišel ničeho netuše. Dělalo se mi špatně. Hlava jako kdyby mi nepatřila, třásl jsem se po celém těle. Myslel jsem na lidi, kteří s podobnými hrůzami přicházejí do styku běžně a zdálo se mi nemožné, že by si na to mohli vůbec zvyknout.

Vtom jsem zaslechl Malcolma, jak v chodbě zanaříkal. Rychle jsem k němu běžel. Pokoušel se posadit, pokoušel se zdvihnout z podlahy. Na čele mu pomalu rostla veliká boule a mě napadlo, že nejspíš ztratil vědomí, když prudce narazil na dřevěnou podlahu.

„Můj bože,“ řekl zoufale. „Serena…, ach, můj dobrý bože.“

Pomohl jsem mu postavit se, nohy se mu třásly, vyvedl jsem ho postranními dveřmi na zahradu a pak kolem oken pracovny k hlavnímu vchodu. Posadil jsem ho vedle volantu do Serenina vozu.

Složil hlavu do dlaní a plakal nad svou dcerou. Já stál nad ním, lokty opřené o vůz, hlavu skloněnou, byl jsem zničený, bylo mi zle a připadal jsem si strašlivě starý.

Ani jsem ještě nezačal uvažovat o tom, co vlastně dělat, když se na výjezdové cestě ukázalo policejní auto a zvolna, váhavě se k nám blížilo.

Tentýž policista, se kterým jsem předtím prohlížel dům, vystoupil z vozu. Vypadal mladě, o mnoho let mladší než já.

„Lidé z vesnice hlásili, že došlo k dalšímu výbuchu,“ tázavě se podíval na nás a potom na dům.

„Nechoďte tam,“ řekl jsem. „Zavolejte vrchnímu inspektorovi. Ano, došlo k dalšímu výbuchu a tentokrát přišel o život člověk.“

Následující dny byly hrozné. Samé otázky, spousta formalit, vysvětlování, dny plné lítosti. Malcolm a já jsme se vrátili do Ritzu, kde on naříkal nad ztraceným dítětem, nad dcerou, která se ho snažila zabít.

„Ale tys přece říkal…, říkal jsi, že nestojí o moje peníze. Tak proč… proč to udělala?“

„Chtěla…“ zarazil jsem se. „Nevím, jak bych ti to nejlíp vyložil, ale myslím, že jí především šlo o to, aby žila s tebou v domě. Toužila po tom od svých šesti let, od té doby, co jí Alicia odtud odvezla. Možná, že kdyby ji byl soud svěřil do tvé péče, byla by z ní normální milá holka. Jenže soudy přejí matkám, samozřejmě. Serena prostě chtěla, aby se vrátilo to, o co přišla. Pamatuji si… a je to už dávno…, jak plakala. Nikdy ji to nepřešlo. Chtěla být tvoje malá holčička. Proto také odmítala dospět. Oblékala se jako dítě.“

Poslouchal mne s utrápenýma očima, jako kdyby se díval na známou krajinu, v zakletí ďáblů.

„To víš, že Alicia má taky svůj podíl. Pořád ji proti tobě štvala, tvrdila, že jsi ji zavrhl a vlastně ji v té nedospělosti podporovala. Nakonec i tím, že se sama chovala jako mladá dívka.“

„Chudák Serena,“ tvářil se zoufale. „Mnoho štěstí neužila.“

„Ne, to ne.“

„A co Moira?“

„Podle mého se Serena vemluvila do toho, že zbaví-li se Moiry, vrátíš se ty do domu a ona by tam s tebou mohla žít. Starala by se o tebe a tím by se jí splnily všechny sny.“

„Přijde mi to nesmyslné.“

„Vražda je vždycky nesmyslná. Je v tom posedlost. Když je někdo posedlý, tak jedná nevypočitatelně. Neúprosně, cílevědomě a chorobně jde za svým. Neexistuje žádné racionální vysvětlení.“

Nešťastně potřásl hlavou.

„Víš, ono je těžko říct, jestli tehdy chtěla opravdu Moiru zabít. Rád bych to věděl, jenomže teď už se to nedovíme… Určitě neměla v plánu ji zabít tak, jak ji zabila, protože přece nemohla tušit…, nikdo nemohl tušit, že tam zrovna bude po ruce pytel hlíny a kompostu. Pokud by byla měla v úmyslu Moiru ten den zabít, vzala by si s sebou nějakou zbraň. Víš, dost jsem o tom uvažoval, jestli ji třeba nechtěla omráčit a pak strčit do auta…, jako to udělala s tebou.“

„Můj Bože…“

„Když odstranila Moiru, nabídla se, že se k tobě nastěhuje a bude se o tebe starat. Jenomže ty sis to nepřál.“

„Ale to by přece bylo k ničemu. Já to vůbec nebral vážně. Ta nabídka od ní byla hezká, to ano, ale mně se to nelíbilo.“

„Předpokládám, žes jí to dal najevo dost důrazně.“

Zamyslel se. „Asi ano, protože s tím pořád otravovala. Nabídla se několikrát. Také za mnou přijela a prosila mě, že tam chce bydlet. Řekl jsem jí, ať už neotravuje…“ Zatvářil se zničeně. „Tehdy mě asi začala nenávidět, nemyslíš?“

Nešťastně jsem přikývl. „Asi ano. Myslím, že nakonec došla k tomu, že nikdy nezíská to, po čem tolik toužila. Mohls jí to poskytnout, ale nechtěl jsi. Připadala si opravdu zavržená, definitivně, absolutně, naprosto. V tu chvíli věřila, žes ji zavrhl víc, než tomu věřila kdykoliv před tím. Víš, ona mi řekla, že ti dala šanci, ale žes ji zahodil.“

Zakryl si oči rukou.

„Takže se rozhodla, že tě zabije a že zabije i tenhle dům… Že zničí všechno, co sama nemohla mít.“

Pořád mi ale stejně vrtalo hlavou — začalo to už v New Yorku — jestli v tom hrálo roli, že právě já, Ian, jsem se do domu nastěhovat směl, že jsem tam s Malcolmem žil. Jestli právě tohle ji nepřimělo k tomu násilnému, příšernému protestu. Byl jsem to já, kdo získával, po čem ona marně toužila. Tou bombou mířila na mne stejným dílem jako na Malcolma.

„Vzpomínáš si na to ráno, jak sem přišla a zjistila, že jsme naživu?“ zeptal jsem se. „Tehdy málem omdlela. Všichni jsme si mysleli, že to bylo úlevou. Třikrát se pokoušela tě zabít a muselo ji přivádět k šílenství, že pořád ještě žiješ.“

„Ale pak opravdu byla… blázen.“

„Posedlost…, šílenství. Někdy jedno vede k druhému.“

Malcolm přestal pít šampaňské a dal se zase na skotskou.

Pochopil jsem, že to věčné pití bublinek bylo vlastně gesto, jako kdyby pil šampaňské navzdory nebezpečnému osudu, navzdory strachu. Nalil si znovu whisky, šel k oknu a zadíval se ven.

„Ty jsi věděl…, že přijde Serena.“

„Pokud vůbec někdo.“

„Jak to, žes to věděl?“

„Mluvil jsem se všemi, jak dobře víš. Zašel jsem za každým členem z naší rodiny. Poznal jsem, co u nich doma nehraje. Poznal jsem jejich zoufalství a neštěstí. Donald a Helena zoufale potřebují peníze, ale snaží se vyjít, jak mohou. Upřímně řečeno, chovají se dost statečně, když zastavili Heleniny šperky. Mysleli si, že bys jim mohl pomoct, kdybys byl ochotný se za ně zaručit a oni si mohli půjčit, pokud by tě našli. To ovšem zdaleka neznamená, že by byli schopni tě zabít.“ Malcolm přikývl, napil se a díval se dál z okna. Pokračoval jsem: „Lucy sice ztratila inspiraci, ale neztratila rozum. Edwin je protivný, je kverulant, ale není zákeřný. Thomas…“ odmlčel jsem se, „Thomas je zoufalý, ale Thomas touží především po klidu ve svém vlastním domě, po penězích jako takových. Berenice způsobila, že je teď skutečně k ničemu. Potrvá dlouho, než se zase najde. Podle mého je sotva schopný si zavázat tkaniky u bot, určitě by už nedokázal sestrojit spínací hodiny, přestože kdysi ty naše budíky vymyslel.“

„Pokračuj,“ vyzval mě Malcolm.

„Berenice je posedlá sama sebou a svými sny, ale ta svou nenávist koncentruje na Thomase. Peníze by ji asi uklidnily, ale jí vlastně nejde ani tak o peníze, chtěla by syna. Smrt Moiry nebo tvoje smrt by jí nijak nepomohla.“

„A co Gervase?“

„Ten ničí sám sebe a nezbývá mu už žádná energie. Nezbývá mu sil na to, aby zabíjel lidi pro peníze. Taky už nemá odvahu. Pije. Pokud si člověk chce hrát s výbušninami, musí mít odvahu a musí být naprosto střízlivý. Ursula je nešťastná a se svým neštěstím se uchyluje do kostela a k mé matce Joyce.“

Když jsme se v sobotu večer vrátili zcela vyčerpaní a zničení do hotelu, poděkovali jsme Joyce za její telefonické služby. Když slyšela, co se stalo, nebyla schopná slova. Rozplakala se. Zavolal jsem jí znova následující ráno. Volala jsem Sereně jako první, řekla Joyce nešťastně. „Určitě se ihned sebrala a nakoupila všechny ty věci… Nesmím na to ani pomyslet. Chudák holka. Když byla děvčátko, byla tak milá… Její matku jsem nesnášela, ale ona byla milá. Je to všechno děsné.“

Malcolm viděl, jak jsem zamyšlený a naléhal na mne: „Pokračuj, povídej.“

„Ano. Tak: Alicia ani Vivien to být nemohly, protože nemají dost síly a neutáhly by tě. Aliciin nový přítel by sice sílu měl, ale nakonec, proč by se do celé věci pouštěl. Ostatně nedovedl jsem si představit, že by někdo z nich dokázal sestrojit bombu.“

„A co Ferdinand?“

„Na toho se mi to nezdálo. Tobě ano? Nic ho netrápí, má dobré místo, je většinou v dobré náladě. Ne, na toho to vůbec nevypadalo a na Debs taky ne. To máš vlastně všechny.“

„Takže jsi vlastně k Sereně dospěl vylučovací metodou.“ Odvrátil se od okna a zadíval se na mne.

„Ne. To nemohu říct. Přemýšlel jsem o všech, o všech, o jejich trápení, o jejich potížích, o jejich svízelích… Ze začátku, když zemřela Moira, tak jsem si myslel jako všichni ostatní, že ji někdo zabil, aby se nemohla zmocnit poloviny tvého jmění. Pak jsem byl přesvědčený, že ty útoky na tebe jsou taky motivované penězi. Zdálo se mi to samozřejmé. Až když jsem potom se všemi promluvil, s každým zvlášť, když jsem pochopil, co se v nich děje, co v nich bouří pod normální klidnou slupkou, tak jsem začal váhat. Zdálo se mi, že ty peníze nejsou rozhodující. V New Yorku jsem měl čas uvažovat, znovu jsem o nich o všech přemýšlel a snažil se vyřadit motiv peněz… A v tom případě… všechno směřovalo k Sereně.“

Neklidně se pohnul a pak si šel sednout.

„Policii by ty dedukce nebyly stačily,“ prohlásil.

„Tobě taky ne. Věděl jsem, že se musíš přesvědčit na vlastní oči.“ Oba jsme zmlkli, protože jsme oba nepochybně uvažovali o tom, co jsme viděli na vlastní oči, jak jsme viděli jeho dceru, která přišla vyhodit do povětří kuchyni, protože se jí nechtělo hledat notýsek.

„A tys neměl žádný jiný důkaz?“ zeptal se Malcolm. „Chci říct, neměl jsi žádný hmatatelný důvod si myslet, že to je právě ona? Něco, co by se dalo dokázat?“

„Ne, neměl, aspoň nic, co by člověk mohl uvést u soudu. Jedině bych možná dokázal, že to byla Serena, kdo si najal Normana Westa, aby tě našel v Cambridge, a ne Alicia, jak si West myslel.“

„Proč myslíš?“

„Za prvé Alicia řekla, že si ho nenajala. Jak West, tak já jsme si mysleli, že lže, ale teď se spíš kloním k tomu, že mluvila pravdu. Pamatuješ si, že jsem měl nahranou kazetu z toho nahrávače vzkazů? A vzpomínáš si na Serenin hlas, jak říkala: Mamka chce vědět, kde je taťka… Já jí říkala, že ty to určitě nevíš, ale ona trvala na tom, abych se tě zeptala. A Alicia mi naprosto rozhodně tvrdila, že jí bylo opravdu jedno, kde jsi a že se nesnažila tě najít. Pokud Alicia mluvila pravdu, pak to byla Serena, kdo tě chtěl najít. A chtěla tě najít, protože nás ztratila, protože jsme se jí ztratili poté, co se tě pokoušela přejet. Ztratili jsme se jí, protože jsme odjeli do Londýna rollsem.“

„Můj Bože,“ vydechl. „Kam se poděla ta kazeta? Předpokládám, že ji pohřbily trosky.“

„Ne. Je v krabici v garáži v domě. Několik věcí se podařilo z trosek zachránit. Taky ty tvé zlatostříbrné kartáče.“

Máchl rukou, jako že na tom nezáleží, ale já věděl, že je má rád. „Máš pravdu, Serena má v telefonu stejný hlas jako Alicia, někdy si je pletu. Obě mluví, jako kdyby byly mladé slečny, Norman West si je snadno mohl poplést.“

„Pravděpodobně se ohlásila jako paní Pembrokeová, aby lidi zmátla, anebo jí špatně rozuměl.“

„To už je teď všechno jedno.“ Chvíli mlčel. „To, co se stalo včera, bylo děsivé, Když o tom uvažuji, možná že se stalo dobře. Budeme smutní, budeme nešťastní, ale nakonec se s tím nějak vyrovnáme. Ona by se nikdy nevyrovnala s tím, kdyby byla zavřená; Ona, plná života, plná energie… a skončit v šeredných vězeňských šatech…“

V neděli ráno jsem začal volat jednotlivým členům naší rodiny, abych jim oznámil, co se stalo. Předpokládal jsem, že už jim to všem sdělila Joyce, ale mýlil jsem se. Všichni mi oznámili, že s ní hovořili den předtím a od té doby ne.

Každý, komu jsem zavolal, byl otřesený a nevzmohl se na slovo. V mnoha domácnostech jistě tekly slzy.

Malcolm sdělil zprávu Alicii a zeptal se jí, jestli si přeje, aby za ní přišel a aby ji trochu utěšil. Když se konečně vzmohla na slovo, řekla, že si to nepřeje. Také řekla, že Serena Moiru nezabila, že jsem ji určitě zabil já. Že za všechno můžu já. Malcolm zvolna položil sluchátko a přetřel si rukou tvář. Pak mi opakoval, co právě vyslechl.

„Musí to být strašně těžké,“ omlouval Alicii „smířit se s tím, že člověk přivedl na svět vražedkyni.“

„Má svůj podíl viny na tom, že se ze Sereny stal vrah,“ poznamenal jsem.

Zavolal jsem všem svým čtyřem bratrům a Lucy. Poslední telefonický rozhovor měl Malcolm s Vivien.

Všichni se ptali, kde jsme. Prý jim Joyce řekla, že jsme v Austrálii. My všem oznámili, že jsme v Londýně, ale neřekli jsme jim přesně kde. Malcolm totiž předtím prohlásil, že by prostě nepřežil, kdyby se všichni přiřítili, než se dá trochu dohromady. Než jsme všechny ty hovory skončili, padal jsem únavou a Malcolm vypil půlku láhve skotské. Šli jsme spát, sotva se začalo šeřit.

V pondělí jsme zajeli do domu, jak jsme slíbili policii. Byl tam zas pan Smith a šťoural se v suti. Jako za starých časů. Všechny stopy po Sereně byly už milosrdně odklizené, takže tam zbývaly jenom kusy černého igelitu, které mi ji připomínaly.

Zaprášený pan Smith si s námi potřásl rukou a po několika soustrastných frázích řekl, co si o věci myslí.

„Když někdo nese zapojené spínací hodiny z místa na místo v ruce, tak je to blázen. Baterka se nikdy nesmí připojit dřív než máte stroj tam, kde ho chcete mít. Podle mého by člověk ani neměl vkládat detonátor. Tyhle tři věci se mají nést každá zvlášť.

„Předpokládám, že nepočítala s tím, že jí to upadne,“ namítl jsem.

„To uznávám, měla smůlu,“ přikývl pan Smith moudře. „Ono je dokonce možné, že když člověk upustí ANFO i s detonátorem, že to nebouchne, ovšem já bych to neriskoval. Je dost pravděpodobné, že právě tím dopadem na zem došlo k dotyku.“

„Našel jste ty hodiny?“ zeptal jsem se.

„To chce trpělivost,“ řekl a šel zase hledat. Jeden policista, snažící se držet v uctivé vzdálenosti lidi honící se za senzací nám sdělil, že vrchní inspektor Yale se trochu zdržel, že prý nemůže přijet, jestli prý bychom se mohli zastavit na policejní stanici. Jeli jsme tam a vrchního inspektora jsme našli v jeho pracovně.

Potřásl nám rukou a vyslovil soustrast.

Zeptal se, jestli víme, proč se Serena vydala do domu s další bombou a my jsme mu vysvětlili, jak to bylo. Ptal se nás také, proč si myslíme, že zabila Moiru a proč chtěla zabít Malcolma. Sdělili jsme mu mou teorii. Zasmušile poslouchal.

„Bude samozřejmě slyšení před vyšetřujícím soudcem,“ řekl. „Pan Ian by měl formálně identifikovat pozůstatky, ale není zapotřebí, aby se na ně znovu díval. Koroner nepochybně věc uzavře jako smrt způsobenou nešťastnou náhodou. Možná, že budete volán jako svědek, o tom vás včas vyrozumíme,“ odmlčel se. „Včera jsme zašli do bytu slečny Pembrokeové a udělali domovní prohlídku. Našli jsme několik zajímavých předmětů. Něco z toho vám ukážu a rád bych věděl, jestli vám ty věci budou nějak povědomé, jestli vám to bude něco říkat.“

Sáhl do papírové krabice, do podobné, jakou nesla Serena. Vytáhl stoh asi dvaceti nebo třiceti školních sešitů v modrých deskách se spirálou a pak plechovku od cukroví nahoře s obrázkem.

„Dickens,“ řekl Malcolm smutně.

„Ano, je to zcela jasné, tady to dokonce máte napsané,“ přikývl Yale.

„Jsou uvnitř detonátory?“ zeptal jsem se.

„Ne, jenom vata. Pan Smith připouští, že možná použila víc jak jeden detonátor u jedné bomby, aby si byla jistá, že to bude fungovat. Říká, že amatéři jsou natolik blázni, že jsou schopni zkusit cokoliv.“

Sáhl jsem po jednom sešitu a otevřel ho.

„Už jste ty sešity někdy předtím viděl, pane?“ zeptal se Yale.

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne.“ Malcolm také potřásal hlavou. Četl jsem, co Serena svým dětským rukopisem zapsala.

„Taťka a já jsme si to spolu dneska ráno na zahradě ohromně užili. Učil psy, aby nám nosili klacky a já jsem směla ty klacky házet. Pak jsme natrhali spoustu krásných narcisů a když jsme šli dovnitř, dala jsem kytky do váz do všech pokojů. Pak jsem uvařila k obědu jehněčí kotlety s omáčkou, hráškem a opečenými bramborami a taky puding, ke kterému jsme si pak dali zmrzlinu a broskve. Taťka mi slíbil bílé boty na zip se stříbrnými střapečky. Říkal, že jsem jeho princezna. Že to je hezké? Odpoledne jsme šli k potoku a natrhali jsme řeřichu. Taťka si sundal ponožky a vykasal si kalhoty. Chlapci tam nebyli, nebyli u toho. Ne, chlapci ne, nechci, aby byli v mých vzpomínkách. Byl to taťka, kdo řeřichu trhal, vypral a pak si ji dával na chleba. Dnes večer si mu sednu na klín a on mě bude hladit a bude říkat, že jsem jeho malá princezna a jeho zlatíčko a bude to krásné.“

Listoval jsem v sešitě, byl celý popsaný. Nevěděl jsem co říct a mlčky jsem sešit podal Malcolmovi, otevřený na té stránce, kterou jsem si předtím přečetl.

„Ve všech sešitech píše obdobně. Všechny jsme pročetli. Psala je podle mého celá léta.“

„Chcete říct, že tyhle… jsou z nedávné doby?“ zeptal jsem se.

„Některé určitě. To víte, já už za svou kariéru viděl spoustu podobných seriálů. Je to grafománie. Musím říct, že výplody vaší dcery jsou ještě celkem přirozené a nevinné, když to srovnám s jinými. Nedovedete si představit, kolik nemravnosti a brutality jsem přečetl. To by si člověk zoufal.“

Malcolm byl očividně dojatý. Listoval sešity a řekl: „Tady píše, že jsem jí koupil hezké červené šaty… a bílý svetr s modrými kytičkami… a žlutý trikot. Já ani nevím, čemu se říká trikot. Chudák holka, chudák holka.“

„Kupovala si to sama,“ poznamenal jsem. „Třikrát až čtyřikrát týdně nakupovala.“

Yale vrátil sešity do krabice, vytáhl zespodu jeden jediný a ten mi podal. „Tenhle je nejnovější. Uvidíte, že ke konci se způsob psaní náhle mění. Myslím, že vás to bude zajímat.“

Vzal jsem do ruky poslední díl smyšlenek své sestry a smutně jsem četl:

„Taťka se mi vzdaluje a já už ho nechci. Možná, že ho zabiju. Není to tak těžké. Vždyť jsem to už jednou dokázala.“

Pak bylo na stránce prázdné místo a dole bylo napsáno: „Ian už je zase u taťky.“

Opět prázdné místo a pak zápis: „Ian je v domě s taťkou. To nepřežiju.“

Za dalším prázdným místem napsala velkými písmeny „IAN“ a kolem mého jména nakreslila čárky jako kolem sluníčka. Krátké čárky v kruhu. Bylo jasné, že to je symbol výbuchu s mým jménem ve středu.

Tím zápisy končily. Další stránky byly prázdné. Malcolm si tu stránku přečetl přes mé rameno a hluboce si povzdechl: „Můžu si je nechat?“ obrátil se k Yaleovi. „Přece je nepotřebujete, stejně nedojde k žádnému soudu.“

Yale zaváhal, ale pak prohlásil, že vlastně nevidí důvod, proč by si ty sešity měli nechávat. Přistrčil je Malcolmovi i s plechovkou na bonbóny.

„A mohu vás já poprosit o ten maják a hodiny?“ zeptal jsem se.

Vytáhl krabici od stavebnice, sepsal seznam věcí, které nám předává, a požádal Malcolma, aby mu to podepsal.

„Je to všechno zarmucující, pane,“ prohlásil a znovu si s námi potřásl rukou. „Nicméně tento případ teď můžeme uzavřít.“

Odnesli jsme si smutné trofeje do Ritzu. Ještě týž den odpoledne Malcolm vypsal a rozeslal šeky řešící všechny finanční problémy našeho rodinného klanu.

„A co tři čarodějnice?“ řekl. „Když Helena, Edwin, Berenice, Ursula i Debs, když všichni dostávají svůj podíl, tak co ty tři?“

„To je na tobě,“ pokrčil jsem rameny. „Jsou to tvé ženy.“ „Bývalé ženy.“ Potřásl hlavou a vypsal jim také šek. „Snadno nabyl, snadno pozbyl,“ řekl. „Ale ta proklatá Alicia si to nezasluhuje.“

„Kolečka se otáčejí lépe, když jsou namazaná,“ poznamenal jsem.

„Ale jdi s tím, prosím tě.“ Pořád mi ještě tak zcela v této věci nevěřil. Pořád měl ještě pocit, že své děti pokřivuje, když jim dává bohatství. Pořád byl přesvědčený o tom, že jen on se dovede vyrovnat s bohatstvím, ale pak už nikdo jiný.

Nakonec napsal šek i mně. Bylo mi trochu trapné ho převzít a jeho to pobavilo.

„Měl bys dostat jednou tolik,“ řekl.

Potřásl jsem hlavou (točila se mi nad tím množstvím nul). „Tys to antidatoval,“ řekl jsem.

„Samozřejmě, všechny šeky jsem antidatoval, nemám teď tolik peněz v bance, musím napřed prodat nějaké akcie. Rodina se teď musí spokojit s příslibem, že hotové peníze dostane až za měsíc.“ Pak olízal a zalepil obálky. Ne, nebyl bezcitný. Určitě ne.

Na mé přání jsme v úterý jeli za Robinem.

„Určitě se na Serenu nepamatuje,“ řekl Malcolm.

„Asi ne.“

Jeli jsme najatým vozem, kterým jsme už den předtím byli v domě a cestou jsme se zase zastavili nakoupit nějaké čokolády a hračky a také balíček nafukovacích balónků.

Vzal jsem s sebou maják ze stavebnice a hodiny s Mickey Mousem. Napadlo mne, že by Robina mohly zajímat, i když se to Malcolmovi nezdálo. „Vždyť s tím nebude umět ani zacházet.“

„Třeba si na ty věci vzpomene, co ty víš. Kdysi to patřilo jemu a Petrovi. Serena jim dala ty hodiny a vyrobila pro ně ten maják.“

V Robinově pokoji byla zima, protože měl stále otevřené dveře na zahrádku. Šel jsem dveře přivřít, ale Robin ihned přiskočil a zase je otevřel. Malcolm mu poplácal po rameně a kousek ustoupil. Robin se na něho tázavě, nejistě zadíval a na mne také. Už se to stalo víckrát. Člověk měl pocit, jako kdyby se snažil na něco vzpomenout a nedařilo se mu to.

Dali jsme mu nové hračky, on si je prohlédl a zase je odložil. Po chvíli jsem otevřel krabici od stavebnice a vytahal staré hračky.

Chvilku se na ty věci díval a pak začal přecházet po místnosti kolem dokola, pořád, pořád a pořád. Pak se zastavil přede mnou, ukázal na balíček balónků a začal foukat.

„Dobrý bože,“ vydechl Malcolm.

Otevřel jsem balíček, několik balónků nafoukl a zavázal je provázky jako jindy. Robin pořád foukal a foukal a nepřestával, dokud jsem já nenafoukl všechny balónky z balíčku. Vypadal rozčileně a stále foukal, jako kdyby mě chtěl přimět k větší rychlosti.

Pak už balónky tančily všude, kam se člověk podíval. Červené, žluté, modré, zelené, bílé, tak jak vanul vzduch, poskakovaly po místnosti, lesklé a veselé a Robin šel a rozbíjel je neuvěřitelnou silou a vztekem, strkal do nich prsty, mlátil do nich pěstí, snažil se vybít jakýsi nepochopitelný vztek, který nemohl žádným jiným způsobem projevit.

Většinou se po takovém rituálu uklidnil, sedl si do kouta, díval se do prázdna nebo se lehce kymácel.

Tentokrát ale, když už byly všechny balónky roztrhané, přešel ke stolu, vzal maják, roztrhl ho na dva nebo na tři kusy a ty vyházel otevřenými dveřmi ven. Pak sáhl po hodinách a prudce z nich vytrhl dráty i s ručičkami.

Malcolm byl vyděšený. Z němého Robinova těla sálala zuřivost. Bylo k nevíře, jakou měl sílu.

Vzal hodiny do ruky, chodil po pokoji a mlátil jimi do zdi. Krok, prásk, krok, prásk, prásk.

„Prosím tě, zaraz ho!“ volal na mne Malcolm nešťastně.

„Ne…, on s námi komunikuje.“

„Přece nemluví.“

„Ale ano.“

Robin došel k oknu a zahodil rozbité hodiny co nejdál do zahrady. Pak začal křičet. Křičel podivným dutým hlasem beze slov, dutým chraplavým hlasem dospívajícího muže. Zvuk, který ze sebe vydával, ho ještě více rozčilil, až se celý třásl, křičel a řval, jak najednou protrhl bariéru ticha. „Áááá… áááá… áááá… áááá… ááá… áááá…“ Pak náhle začal vykřikovat skutečná slova: „Ne… ne… ne… Sereno… ne… Sereno… ne… Sereno… ne…“ křičel a volal do nebes, běsnil na osud, vzpouzel se proti nespravedlivé mlze, zahalující mu mozek.

Zuřivě křičel a běsnil. „Sereno… ne… Sereno… ne…!“ křičel, až už jeho křik ztrácel smysl, až už to byla jenom slova, zoufalá slova.

Přešel jsem těsně k němu a křikl mu do ucha: „Serena je mrtvá!“

Okamžitě zmlkl. „Serena je mrtvá,“ opakoval jsem. „Jako ty hodiny, rozbitá, konec, mrtvá.“

Otočil se, tupě se na mne s otevřenými ústy zadíval, mlčel. To náhlé ticho bylo stejně zničující jako předtím jeho křik. „Serena je mrtvá,“ opakoval jsem pečlivě.

„On ti nerozumí,“ řekl Malcolm.

Robin šel, sedl si do kouta, rukama objal kolena, sklonil hlavu a začal se houpat.

„Sestry tvrdí, že rozumí víc, než si myslíme. Jestli pochopil, že Serena je mrtvá, to nevím, ale každopádně jsme se aspoň pokusili mu to sdělit.“

Robin se houpal zepředu dozadu a nevšímal si nás.

„K čemu je to dobré?“ Malcolm bezmocně potřásl hlavou.

„Je to dobře, protože pokud nám rozuměl, možná už bude mít klid. Vzal jsem s sebou ten maják a hodiny, protože mě napadlo, že pokud si Robin vůbec něco pamatuje, mohl by si na ně vzpomenout. Myslel jsem si, že to stojí za pokus…, že to takhle zaúčinkuje, to jsem nečekal… Ale myslím si, že rozbil hodiny od Sereny, protože mu Serenu připomínaly. Protože mu je dala. Jemu a Petrovi těsně před tou nehodou. Někde, kdesi v té jeho nešťastné hlavě se muselo něco propojit.“

Malcolm přikývl, tvářil se zmateně a trochu vyděšeně.

„Víš, já si skoro myslím, že to možná bylo právě to odpoledne před lety v domě, kde tak toužila žít, když viděla dvojčata, jak jsou tam šťastná, jak je máš rád. Možná, že právě ten den se jí něco v hlavě zlomilo, že přišla o zdravý rozum a že se od té chvíle snažila tu svou nesplnitelnou pohádku uskutečnit tak hroznou cestou. Stejně se jí to nemohlo vyplnit… Seznámil ses s Moirou… Věřím ale, že se pokusila…“

Malcolm se na mne vyděšeně díval. „Ne, já to nechci slyšet, nechci.“

Vyslovil jsem to stejně: „Já věřím, že Robin zahlédl toho řidiče, co jejich auto svrhl ze silnice. Sice má v hlavě všechno pomíchané, ale ví, kdo ten řidič byl. Přece jsi slyšel — ne — Sereno — ne — Sereno. Víš, od té doby, co jsem o tom v New Yorku rozmýšlel, tak jsem tuhle možnost zvažoval. Zvažoval jsem, že se to takhle mohlo stát. Ta Serenina posedlost, to její šílenství už zraje dlouho, velmi dlouho. Dozrálo už předtím, než zahubila Moiru. Věřím, že zabila Petra a Coochii.“

Epilog

O rok později jsme se všichni sešli v domě u příležitosti slavného znovuotevření. Všude visely girlandy a šampaňské teklo proudem.

Po dlouhých úvahách a váhání se Malcolm rozhodl, že dům nechá opravit. Nebýt domu, rodina by se rozpadla, a to Malcolm nechtěl. Když rozhlásil, k čemu se odhodlal, všem se velice ulevilo a otec okamžitě poznal, že se rozhodl správně. Podrážděné ovzduší v rodině se uklidnilo okamžikem, kdy jednotliví členové rodiny dostali své šeky a když se seznámili s otcovou poslední vůlí. Až na Alicii mne náhle všichni přestali považovat za zloducha. Malcolm z poslední vůle vyloučil Serenu, poslal dokument k registraci a všem to oznámil.

Malcolm měl stále ještě pocit, že své děti příliš hýčká a že je kazí, ale musel uznat, že jsou šťastnější. V některých případech byla změna k lepšímu přímo dramatická. Jako kupříkladu u Donalda a u Heleny, protože ti dva měli opravdu jen finanční problémy. Helena vyzvedla ze zastavárny své šperky a přestala malovat na porcelán. Donald zaplatil dluhy a řídil golfový klub v mnohem větší spokojenosti.

Několik týdnů po Serenině smrti mě Helena pozvala do domu na Marlblehillu. „Přijď na skleničku před večeří,“ řekla. Vydal jsem se tam tedy v mrazivý prosincový večer. Helena mě na uvítanou políbila, což mne překvapilo. Donald stál zády k hořícímu ohni v krbu a tvářil se spokojeně.

„Víš, my jsme ti chtěli poděkovat a taky jsme se chtěli… vlastně… omluvit.“

„To jste nemuseli.“

„Ale ano. Je nám to jasné, i když to všichni neřeknou.“

„Jak se daří Malcolmovi“ zeptal se Donald.

„Výborně.“

Donald přikývl. Přestalo mu dokonce už vadit, že ještě stále s Malcolmem bydlím a když jsme pak spolu s Donaldem seděli u ohně a popíjeli, nabídl mi, ať se zdržím na večeři. Zůstal jsem tedy, a přestože bylo jasné, že se nebudeme vídat denně, přece jenom jsme ten večer nastolili dobrý přátelský bratrský vztah.

O něco později jsem šel navštívit Lucy. Žila s Edwinem v jejich domečku stále stejně a nehodlala nic na svém způsobu života měnit, což Edwina nemálo hnětlo.

„Přece bychom si teď mohli dovolit něco mnohem vhodnějšího,“ zlobil se. „Ve snu mě nenapadlo, že tady zůstaneme, až budeš dědit.“

Lucy se na něho s láskou dívala. „Drahý Edwine, když se ti to nelíbí, můžeš nakonec jít, máš teď své peníze.“

To ho vyvedlo z míry. Zalapal po dechu. „Ale já nechci odejít,“ řekl. Bylo mi jasné, že to myslí doopravdy.

Lucy se ke mně otočila. „Víš, já pro ty peníze skutečně mám použití. Kapitál si nechám a úroky využiju. Teď mi nic nedělá starosti a musím ti říct, že to je dost velká úleva, to je fakt. Ale já se nezměnila do základu, já skutečně nejsem na luxusní život. Takový život nedělá dobře duši. Já chci bydlet tady.“ Odhodlaně snědla hrst rozinek a na očích jí bylo vidět, že je po otci.

Thomas už u ní nebydlel. Thomas, přestože jsme ho od toho odrazovali, se vrátil k Berenici.

Jednoho ledového tmavého večera jsem se vydal do Arden Haciendas. Otevřel mi Thomas a zmateně se na mne zadíval.

„Berenice není doma,“ řekl, když jsem vcházel.

„Však já přišel za tebou. Jak se ti daří?“

„Jde to.“ Tvářil se ještě stále poraženecky.

Nabídl mi něco k pití. Věděl, kde najít gin a věděl, kde najít tonik. Řekl, že navštěvují manželskou poradnu, ale zatím prý těžko říct, jestli je to k čemu.

„Jestli máš udělanou vasektomii, tak to prý se dá napravit,“ řekl jsem.

„Ano, já vím, jenomže já to vlastně nechci. Co kdyby se nám narodila další holka? Ne, jestli se Berenice nesmíří s tím, že nebude mít syny, tak od ní zase odejdu. Už jsem jí to řekl.“

Obdivné jsem se na něho zadíval. „A co ona na to?“

„Dohromady nic. Já ti mám dojem, že se mě trochu bojí.“

No co, pomyslel jsem si, pokud mu to nestoupne do hlavy, tak to nemůže škodit.

Brzy nato jsem zašel také za Gervasem a Ursulou. Ursula se změnila, jako když se z ošklivého káčátka náhle vylíhne labuť. Stará sukně, košile, svetr a laciné perly zmizely. Měla na sobě přiléhavé rudé kalhoty, velikánský ručně pletený svetr a těžký zlatý řetěz. Usmála se na mne jako na spiklence a uvedla mě do obývacího pokoje. Ne že by byl Gervase nějak nadmíru přátelský, ale byl aspoň ochotný se mnou uzavřít příměří.

„Já jsem Gervasovi vysvětlila, že si teď mohu klidně dovolit od něho odejít a vzít s sebou i děvčata,“ řekla Ursula sladkým hláskem. „Že u něho zůstávám, protože chci a ne proto, že musím. Zůstanu s ním napořád, pokud už dá pokoj s tím nesmyslem, že je nemanželský. Přece není vůbec důležité, jestli Malcolm tehdy měl Alicii za ženu nebo ne. Mně to je tedy zaručeně jedno. Všem to je jedno. Ferdinandovi to je jedno. Vůbec, Ferdinand se chová velmi dobře. Byl tu několikrát a snažil se to Gervasovi vymluvit.“

Být to před časem, byl by na ni Gervase určitě začal křičet. Teď ji však vyslechl skoro s povděkem. Medvěd zahnaný do křoví poslechl milující ruku a nechal se vyvést na slunce.

Ferdinanda jsem našel ve vynikající náladě. On a Debs se okamžitě odstěhovali z malého skromného bungalovu do většího strohého bungalovu s tenisovým dvorcem, bazénem a garáží pro tři auta. Prý je prima mít peníze, řekl. Prý má v novém domě také kancelář. Prý se mu v práci daří.

„Víš, já si vzal k srdci, cos mi říkal. Skutečně jsem se zamyslel nad tím, co z nás Alicia udělala. Já už na ni nedám. Nedopustím, aby pokazila můj vztah k Debs. Už se Debs nezbaví a Ursuly se taky nezbaví. Viděl jsi Ursulu? Ta se změnila k nepoznání. Však já taky Gervasovi řekl, že má ženu, jakou by hned tak nenašel a že naše vlastní matka způsobuje každému jenom neštěstí. Taky jsem s ním několikrát mluvil o našem nemanželském původu… Tos přece chtěl, ne?“ Poplácal mě po zádech. „Zdržíš se na večeři?“ zeptal se.

Za Alicii a Vivien jsem nešel. Zato jsem strávil několik večerů u Joyce.

„Tak co, zlato, jak se daří našemu starému bláznovi?“

„Tráví většinu času v domě a dohlíží na stavbu.“

„Dej na něho pozor, aby nechytil zápal plic. Venku je strašná zima.“

„On si přece dělá, co chce.“

„Zlato, to dělal vždycky.“

Pak mě Joyce poplácala po zádech, řekla, ať na sebe dám pozor, abych si nezlomil vaz při těch strašných dostizích, když tedy trvám na tom, že nechci přestat jezdit, políbila mě a odjela na bridžový turnaj do Paříže.

Ubezpečil jsem ji, že na sebe pozor dám a vrátil jsem se do Lambournu, kam jsem se z Epsomu přestěhoval. Požádal jsem trenéra, pro kterého jsem jezdil práci, jestli neví o někom, kdo by chtěl stálého žokeje, že se chystám na profesionální dráhu.

Zůstal na mne vyjeveně koukat. „Ale já slyšel, že to vůbec nemáte zapotřebí, vždyť vy jste nějak přišel k penězům, ne?“

„Zapomeňte na peníze, mám šanci jako profesionál?“

„Viděl jsem vás, jak si jedete pro vítězství v Kemptonu,“ řekl, „pokud se rozhodnete pro profesionální dráhu a pokud byste byl ochoten se přestěhovat do Lambournu, máte u mne jízdy.“

Dodržel slovo. George a Jo, celí užaslí, ale šťastní, nechávali své koně běhat tak, abych to všechno stihl.

Koupil jsem v Lambournu dům a Malcolm se ke mně nastěhoval do té doby, než bude opravený rodinný dům. Malcolmovi se v Lambournu nesmírně líbilo. Často jezdil se mnou na planiny s trenérem, pro kterého jsem jezdil, a díval se na práci. Dostihy ho nepřestávaly bavit, naopak, propadal jim čím dál víc. Když jsem zvítězil ve svém prvním profesionálním dostihu, šampaňské teklo Lambournem jako řeka.

O rok později, v listopadu, když jsme se všichni sešli na velkém zahájení po opravě (byly rozeslány elegantní pozvánky a Malcolm najal celou armádu profesionálů, aby zajistili občerstvení), naše životy se už přizpůsobily novým podmínkám.

Malcolm se jel dívat na Arc de Triomphe a potom se s Ramseyem Osbornem vydal na cestu kolem světa. Chrysos zvítězil v Doncasteru ve Futuri a byl považován za favorita pro příští Derby. Blue Clancy odešel do chovu, aby založil dynastii a byl syndikalizován za celé milióny.

Svou první profesionální sezónu jsem zakončil se ctí a už od počátku druhé sezóny jsem byl první stálý jezdec stáje. Bylo mi jasné, že dřív nebo později ze mne bude trenér, ale do té doby jsem si to chtěl užít, cítil jsem se ohromně a měl jsem pocit, že žiju naplno. Jako nikdy dřív.

Lucy s Edwinem zůstali ve svém domku a jedli zdravé jídlo. Lucy se smířila s tím, že už nedokáže sama psát básně a vrhla se na vážné psaní, na životopisectví, na Život a dílo Thomase Stearnse Eliota. Edwin ještě stále nedělal nic, jenom chodil nakupovat.

Donald a Helena při oslavě procházeli zahradou ruku v ruce, jako mladí milenci.

Ferdinand obskakoval Debs, která byla v jiném stavu.

Gervase už se zase choval jako suverén, ale Ursule to zřejmě docela vyhovovalo. Přišla v norkovém kožichu, rozesmátá a ve skvělé náladě.

Berenice byla jako vyhaslá sopka, v Thomasovi naopak jako kdyby se rozsvítilo světlo. Protože už si nemusel shánět místo, učil se hrát golf. Berenice hledala nějaký vhodný dům, kam by se mohli nastěhovat a Thomas jí to schvaloval.

Alicia přišla opět oblečená jako děvčátko, také tak mluvila. Všichni jsme se ovládali a snažili se s ní mluvit zdvořile (se zaťatými zuby).

Vivien se zlobila, že Malcolm nechal zařídit dům podle Coochiina vkusu. Joyce byla natolik diplomatická, že se okamžitě spřátelila s manželským párem, který se měl o Malcolma starat a v domě hospodařil (teprve týden).

Byla tam také všechna vnoučata, proháněla se a prozkoumávala dům. Ze zahrady se ozývaly dětské hlasy. Robin v ústraní léčebny byl tichý a klidný. Od toho dne, kdy se tak rozčilil, už nikdy ode mne nechtěl, abych nafukoval balónky.

Prošel jsem s Malcolmem velkými dveřmi z obývacího pokoje do zahrady a zadíval se na dům. Vypadal opět krásně a taky zdravě. Vypadal jako klidný, tichý dům.

„Mě tu Serena nestraší, tebe ano?“ zeptal se Malcolm.

„Ne. Není tady.“

„Víš, já měl strach, že tady trochu bude. Jsem rád, že tu není.“

Šli jsme dál.

Pak se Malcolm zeptal: „Všiml sis, že jsem vytáhl z úkrytu zlatého delfína, ametystový stromek a ty ostatní věci a že už jsou zase v obývacím pokoji?“

„Ano, všiml.“

„Také jsem prodal to zlato.“

Zadíval jsem se na něho a on na mne.

„Cena zlata letos prudce stoupla, což jsem předpokládal.

Tak jsem toho samozřejmě využil. Teď v té skrýši není nic než pavouci a špína.“

„To je mi jedno.“

„No, ale ta poznámka v mé závěti zůstává.“ Všichni členové rodiny chtěli vědět, co vlastně znamená, že mi otec odkazuje kus drátu, ale on jim to odmítl říct. „Však já zase nějaké zlato nakoupím a zase ho prodám, zase nakoupím a zase ho prodám. A tak to půjde pořád. A jednoho dne…,“ v modrých očích mu jiskřilo…, „třeba vyhraješ.“

DICK

FRANCIS

HORKÉ PENÍZE

Detektivní příběh z dostihového prostředí

Z anglického originálu Hot Money, vydaného nakladatelstvím Michael Joseph Ltd., Londýn 1987,

v prvním až třetím vydání, přeložila Jaroslava Moserová-Davidová

Kresba na obálce Martin Zhouf

Vydala Olympia, a. s., Praha roku 1992,

jako svou 2651. publikaci

První vydání, 304 strany

Odpovědná redaktorka Ljuba Vašáková

Výtvarný redaktor Karel Kárász

Technický redaktor Zbyněk Zajíček

Vytiskla Svoboda, grafické závody, a. s., Praha

27-035-92

02-back

Advertisements